na Blog.cz

Tak tady je diplomek..>> omlouvám se za tu dobu, co jsi na něj musela čekat! x) Snad se bude líbit!

Tak a tady je adresa jejího krásného blogu..>>>> TADY

Zbytek cesty probíhal celkem klidně. Když nepočítám Sasukeho hlavu opřenou o mé rameno, následně očekávaný křik, samozřejmě z mé strany a bouřlivé buzerování mnou právě probuzeného autobusu, celkem to šlo. Na místo jsme dorazili kolem 8 ráno. Vylezli jsme z autobusu a přímo před námi stály krásné, obrovské hory. Byly na nich vytvořené krásné bílé závěje. Bylo to jak v nějaké pohádce, všude bílo, čisto a ten krásně třpytící se sníh, z odrazu horského slunce. Prostě hotový ráj. Až najedná maličkost. Já chytrá si bundu zabalila do kufru, takže tu mrznu v džínech a mikině. Můj dech se hned po vypuštění z úst, měnil v mlžný oblak a tělo se mi třáslo. Třením rukama o sebe jsem se snažila vytvořit aspoň malinkaté teplo. Moc mi to nepomáhalo, stále jsem mrzla. Ale můžu si za to sama. Moje inteligence je někdy složitá a to se holt nezmění.

"Takže děcka, vidím to následovně. Věci si odnesete támhle do haly, kde vám rozdělím pokoje. Jen chci upozornit, abyste si lyže nechávali venku. Pak je odneseme do lyžárny. Nějaké dotazy?" začal s organizací Bělovlasý muž. Myslím, že se jmenoval Jiraya.

"Ne." Odpověděli jsme.

Šla jsem si vyzvednout svůj kufr a s ním rovnou do haly. Jenomže, někdo mi ho vytrhl z ruky.

Prudce jsem se otočila. "Co to sakra…" zasekla jsem se při pohledu na Sasukeho.

"Radši ti to vezmu mrně. Ještě by sis ublížila." Vysmíval se mi.

No, s tím mrnětem měl asi pravdu. Měřím asi 170, což je vedle jeho 185 trochu míň. (vím, že jsou Japonci menší, ale neřešte, je to jen povídka.) Ale, že bych neunesla svůj kufr? S tím sem hořce nesouhlasila.

"Nejsem žádnej papír!"

"To jsem neřekl, jenom tě nechci seškrabovat ze země." Zase mi věnoval ten jeho, pro mě tak vytáčející úšklebek.

Uraženě jsem si odfrkla. "To by tě nemuselo trápit, zdravotník by se o mě postaral." Založila jsem si ruce na prsa.

"No právě proto." Usmál se a šel spolu s mými věcmi do budovy.

Chvíli jsem přemýšlela, jak to myslel, ale pak jsem se za ním rozběhla. "Počkej, jak si to jako myslel?"

"No, nestojím, abys skončila u mě na ošetřovně."

"Cože? Ty jsi jako zdravotník?" smála jsem se.

"Čemu se jako tlumíš?" mluvil vážně, což mě dost šokovalo. Nejen, že je rozmazlený, ale ani nepochopí srandu. "Jako jediný mám zdravotnický kurz."

"To abych si nic neudělala. Ještě by mě ošetřoval takovej bručoun." Řekla jsem potichu.

S nafouklými tvářemi jsem pokračovala v jeho stopách. Došli jsme až do haly, kde mi položil kufr.

"Dík." Poděkovala jsem mu.

"Hm…" zabručel.

Já z něj snad zešílím! Musí se pořád chovat takhle?

"Takže lidi, pokoje jsou připravené. Budete na nich po třech."

"A můžeme si aspoň vybrat?" zetala se nějaká holka s modrými vlasy.

"Bohužel ne. Už to rozdělili za nás."

"Super!" projevovali nesouhlas.

Mě to bylo úplně jedno. Stejně tu nikoho neznám, takže se aspoň lépe seznámím.

"Pokoj číslo 6 bude mít Kiba, Neji a Sai. Číslo 5 Hinata, Tenten a Temari. Na 4 budou Shikamaru, Deidara a Shino. A na 3 Karin, Ino a Sakura. Nějaké dotazy? Pokud ne, seberte si saky paky a alou do pokojů." Rozpustil sněm Jiraya.

"Já bych jeden dotaz měla." Ozvala jsem se, mezitím, co ostatní opouštěli halu.

"Ano? Pro takovou krásku všechno." Uslintl si.

Kam sem se to jenom dostala. Namyšlený zdravotník a úchylný vedoucí.

"Já jen…vynechal jste dva pokoje. Tak jestli náhodou není jeden volný."

"Nelíbí se ti tvoje spolubydlící?"

"Ne, o to nejde, já jen, že kdyby zbyl, klidně bych tam bydlela sama."

"Jestli nejsi spokojená s tvým pokojem, můžeš spát se mnou."

Trochu znechuceně jsem se na něj podívala a zakroutila hlavou v nesouhlas.

"Ne, děkuju."

"Tak pak už jedině s panem zdravotníkem."

Podívala jsem se na Jirayu a pak na pobaveně se šklebícího Sasukeho, popadla svoje věci a raději šla do pokoje číslo 3.

"To není nutný." Řekla jsem, ještě než jsem odešla.

Odkráčela jsem až do svého pokoje, kde už na mě čekaly moje spolubydlící. Nějaká blondýna a zrzka s brýlemi.

"Ahoj, jsem Sakura." Představila jsem se.

Ta blondýna se na mě otočila. "Já jsem Ino." Řekla s nezájmem.

"Karin." Zabručela ta s těmi brýlemi a ani se neráčila otočit.

No super, koukám, že jsem skončila na tom nejhorším pokoji. No ono ani nejde o ten pokoj, jako o ty hrozné spolubydlící.

"A kde mám postel?" rozhlížela jsem se po pokoji, ale nikde jí neviděla. Pak jsem si všimla, že má Karin spojené dvě postele, takže tvořili manželské letiště.

Došla jsem až k té posteli a odtáhla jí od té její.

"Co si sakra myslíš, že děláš?!" vyjela po mě.

"Co asi, beru si postel." Hodila jsem na ní kufr (na postel ne na Karin xD) a začala vybalovat.

Chvíli jsem u toho poslouchala Karinin ječák, ale po půl hodině jí zřejmě došlo, že jí nevnímám, tak s tím přestala.

"Pěkný tričko." Pokoušela jsem se s Ino navázat kontakt.

"Hmm."

Tohle bude na dlouho.

"Není z Paříže? Z toho nového módního butiku?"

Tím jsem jí nejspíš zaujala, protože si sedla ke mně na postel a začala povídat něco o módě.

"Koukám, že se taky vyznáš v módě, to si budeme rozumět." Usmála se na mě.

"Asi to tak bude." Oplatila jsem úsměv.

"Ale tohle z Paříže není. Vždycky jsem se tam chtěla podívat, ale nikdy sem se tam nedostala." Posmutněla.

"Já tam byla, mám tam tetu."

"Ty jsi z Evropy?"

"Jak se to vezme. Narodila jsme se v Konoze, ale pak jsem se přestěhovala do Švýcarska."

"Super."

"Nevím, co je na takovým zapadákově super." Štěkla Karin.

"Když tě to nezajímá, tak se do toho nepleť." Odpověděla jsem stejně nepříjemným hlasem.

"Nato, že jsi tu poprvý, se chováš, jak nějaká hvězda!"

"Jsem zvyklá, být nejlepší."

"Tak tady budeš mít smůlu. Protože tady jsem ta oblíbená já!"

"Já ti to neberu. Nestojím o to být nejoblíbenější."

"Věř mi, ani bys neměla šanci."

"Já ti dám, že bych neměla šanci!"

"Hele, proč máš růžový vlasy? Růžová barva je dost trapná, obzvlášť na vlasech." Vysmívala se mi.

"Do pr*ele, co máte všichni s mými vlasy! To není barva!"

"Ty je máš takhle už odmala?"

"Jo!"

"Tak to už jsi se jako děvka narodila a já myslela, že jsi se jí jen stala."

"Ty!" vrazila jsem jí takový, no skoro pěstí.

Z nosu se jí spustila krev.

"Ty krávo blbá! (omlouvám se za ty výrazy.) Tohle ti přijde draho! Osobně se postarám, abys jela domů!"

Vražedně jsem na ní hleděla.

"Ino! Dojdi pro zdravotníka a nestůj tam!"

""J-jasně Karin." Rozeběhla se pryč.

Já si v klidu skládala věci do skříně a pokoušela se nevnímat její jekot. Po chvíli se otevřeli dveře a tam stál Sasuke.

"Co se stalo?" podíval se na zakrvácenou Karin a pak na mě.

"Ta husa mě napadla!" zaječela.

"Ježiš sklapni už!" zařvala jsem na ní.

"Víš jak mi to pokazí můj vzhled?!"

"Neboj, horší už to nebude." Smála jsem se.

Sasuke trochu sklopil hlavu, aby nebylo vidět, že se směje, ale já to stejně viděla.

"Tak dojděte někdo pro Jirayu!" pokračovala Karin.

"To není nutný. Nic to není. Pojď se mnou, dám ti nějakou vatu na tu krev." Rozkázal jí Sasuke a společně odcházeli pryč. Ino šla samozřejmě poslušně za nimi.

Nechápu, proč za ní tak dolejzá. Přitom je úplně jiná.

Po chvíli se vrátili. Karin se provokativně usmívala, což mě znervózňovalo.

"Sakuro." Oslovila mě.

"Hm…?"

"Ten pan zdravotník je fakt milej co?"

"Ani mi nepřijde."

"Doufám, že ti nebude vadit, když si s ním něco začnu?"

"Proč by mi to mělo vadit?"

"No, je dost hezký a tak."

"Jo to je hezký, ale protivný a rozmazlený."

"Určitě se mu líbím. Pořád na mě koukal."

"A kam by měl koukat, když tě ošetřoval?"

"Snad nežárlíš?"

"Neblázni, proč bych měla, stejně u něj nemáš šanci a navíc mě vůbec nezajímá."

"Jo jasně!"

"Hele víš co? Vlastně máš pravdu. Perfektně se k sobě hodíte. On je namyšlený a rozmazlený, což ty taky a nezapomeň, že vrána k vráně sedá!" totálně jsem jí vyprudila.

"Moc mě neštvi!"

"Tak se mě nevšímej!"

"Večeře!" ozvalo se z chodby.

Všichni jsme odešli do jídelny. Sedli jsme si ke stolům. Já si sedla sama, protože jsem nechtěla sedět s Karin. A jelikož se sedělo po 4, přišli ke mně tři holky.

"Ahoj, můžeme si přisednout?" usmála se na mě modrovláska.

"Jasně." Přikývla jsem se stejně zářivým úsměvem na tváři.

"Já jsem Hinata, tohle je Tenten a Temari." Ukázala na hnědovlasou holku s dvěma drdolama a takovou špinavou blondýnku, skoro hnědovlásku s dvěma culíkama.

"Já jsem Sakura."

"Ty jsi tu poprvé co?"

"Jo."

"A líbí se ti tady?"

"No, zatím moc ne. Moje spolubydlící je pěkná kráva."

"Jo, ty jsi s Karin, tak to se ti nedivím." Smála se ta hnědovlasá.

"Je fakt hrozná."

"To je." Ujistili mě všichni tři najednou a hlasitě se zasmáli.

"Hele, ten zdravotník, jak se jmenuje?" zajímalo tu Temari.

"Tamten?" ukázala jsem na něj znuděně a ona přikývla. "To je Sasuke."

"Je krásnej." Rozplývala se nad ním. "Promiň." Otočila se zpátky na mě.

"Proč se omlouváš?"

"No, je to přece tvůj kluk."

"Ne, ne, ne, ne, ne!!!! Já ho sotva znám! A nehodlám to měnit!" hájila jsem se!

"Haruno!"

"Ano?" vyskočila jsem ze židle.

"Neřvi tak." Chlámal se za mnou smíchy Sasuke.

"Hahaha!" Fakt nechápu. Jednou je mrzutý a teď si zase dělá srandu z jiných.

"Půjdeš vytírat lyžárnu." Smál se.

"Nemyslím, že by s mým řvaním měl Jiraya nějaký problém." Vyplázla jsem na něj jazyk.

"Ale já jsem pomocnej vedoucí, takže…"

"Takže nic chlapče. Jsi jen zdravotník. Já jsem vedoucí." Poplácal po zádech Jiraya.

Chytla jsem totální záchvat smíchu.

"Čemu se sakra směješ?!"

"Tobě!" ušklíbla jsem se.

"Koťátka, prosím o klid!" ozvala se majitelka té chaty, paní Tsunade.

"Koťátka? Dělá si srandu?" ozvalo se od stolu, kde seděla Karin s Ino.

Protočila jsem oči a poslouchala, co nám chce říct. Po vyslechnutí pravidel slušného chování a pokyny pro snídaně, obědy a večeře, jsme konečně dostali jídlo. Hned co jsme to snědla, šla jsem si natočit pití a znovu se vracela na své místo. Chtěla jsem si sednout, ale místo měkké židle, jsem dopadla na zem a pití, které jsem držela v ruce se mi vylilo na triko. Všichni dostali záchvat smíchu.

"Ty idiote!" vyjela jsem po něm.

Hned mi bylo jasný, že to byl Sasuke. Seděl u vedlejšího stolu zády ke mně, takže to pro něj nebyl problém.

"Co máš zase za problém?!"

"Strčil si mi do židle!"

"Ne, nestrčil!"

"Jsi fakt děsnej!"

On se pořád smál.

"Hele," najednou zvážněl a já čekala co řekne, protože vypadal dost vážně. "víš, že máš mokrý triko?"znovu se rozesmál.

"Ty!"

Tyhle jeho stupidní fórky mě dokázali vytočit takovým způsobem, že jsem byla schopná mu v té chvíli něco udělat.

Chtěla jsem odejít, ale mě i Sasukeho si zavolal Jiraya.

"Takže, jestli se hodláte chovat jak malý, můžete jet domů."

"Ale, to on mi podkopl židli."

"Taky si to dneska odpracuje. Budete odnášet lyže do lyžárny a uklidíte to tam."

"Ale to on."

"Sasuke to má za tu židli a ty za tu ránu, kterou jsi dala Karin."

"Ale…"

"Žádné ale!" odcházel pryč. "A začít můžete hned po společenských hrách." Dodal.

"Jaký společenský hry?"

"Uvidíte."

"Jsi fakt strašnej! Víš to?!" znovu jsem po něm vyjela. Už mě unavovalo to jeho chování.

"Nevěděl jsem, že se umíš prát." Odváděl řeč jinam.

"Hodě věcí o mě nevíš." Vyplázla jsem na něj jazyk.

"Třeba?"

"Proč bych to měla říkat takovýmu nafoukanci?"

"Nenutím tě." Pokrčil rameny a odešel pryč.

Celá nasupená jsem odkráčela do pokoje, kde jsem sebou šlehla na postel. Zavolala jsem mámě, která chtěla vědět detaily o pobytu. Po dvouhodinovém hovoru, jsem se konečně převlékla do pohodlného oblečení. Pohodlně jsem se usadila a začetla do knížky. Karin s Ino probírali poslední módu, takže od nich byl klid, dokud nevešel Sasuke.

"Třeba, že by si zaklepal?" neodtrhla jsem zrak od knížky.

"Nemám čas, se tím zdržovat."

"Ahoj Sasuke, ten nos mě pořád bolí. Nepodíváš se na něj." Přiběhla k němu Karin.

"Ne. Nic s ním nemáš." Odstrčil jí dál od sebe, aby mohl vejít.

"Bere tu někdo nějaké prášky?" ptal se nás.

"A vědět to chceš protože…" zajímalo mě.

"Protože jsem zdravotník a jestli se zhroutíte na sjezdovce, budu vás ošetřovat já."

"Aha."

"Tak bere tu někdo něco?" ptal se stále na tu samou otázku.

"Počítá se antikoncepce?" ptala se hloupě Ino.

Koukala jsem na ní jak na idiota a zadržovala smích. Nevěděla jsem, že je až tak blbá. I Sasuke měl co dělat, aby se nerozesmál.

"Ne. Myslím nějaké speciální." Řekl celkem s obtížemi.

"Tak to ne." Odpověděla a znovu se vrátila k časáku.

"Sasuke, hrozně mě bolí tady." Ukázala na oblast mezi prsy. "Není to nebezpečné?" dodala.

"Není." Odpověděl suše. Vypadá to, že na holky jako je Karin je zvyklý.

"A neměla bych raději zůstat na pozorování zůstat u tebe na pokoji?"

"Mám pokoj vedle, takže to asi nebude nutné."

"Ale mě to opravdu bolí."

Obrátila jsem oči v sloup. "Karin, nevtírej se." Řekla jsem s úplným klidem.

"Ty jenom žárlíš, že se o mě Sasuke zajímá!!!" řvala na mě.

"Nemám důvod žárlit. A navíc mi nepřijde, že by se o tebe zajímal." Ušklíbla jsem se.

Sasuke tam stál s tím seznamem,ve kterým si odškrtával lidi, kteří odevzdali léky a koukal na nás, jakoby viděl ducha. Ani nechci vědět, co se mu honilo hlavou. Musel si říkat, že jsme totálně blbý. Ale co, je mi někde.

"Tak já jdu." Raději odešel.

Karin ještě půl hodiny mluvila o tm, že se a ní díval. Kdyby jen věděla, jak mě ten její nepříjemný štěkot vytáčí, hned by byla zticha. Hodně jsem se přemáhala, abych jí něco neudělala, ale naštěstí se tak nestalo, páč nás právě volal Jiraya do nějaké společenské místnosti.

"Pane bože, tyhle dětský hry mě nebaví." Slyšela jsem jak si Temari stěžuje.

"A já myslela, že jsi na ně zvyklá." Nezapomněla jsi rýpnout.

"V tom je ten problém Karin, ty jsi myslela." Bránila jsem svou kamarádku. No vlastně nejsme až takové kamarádky, spíš sympatická holka. Nicméně, šla jsem si sednout na krajní židli.

"Tady sedím já." ozval se pro mě neznámý hlas. "Nevím, jak sis mohla dovolit, sednout si sem!" zvýšil trochu hlas.

Otočila jsem se za ním. "Aha. Promiň." Špitla jsem.

"Klid, dělám si p*del!" položil mi ruku na rameno. "Já jsem Kiba." Usmál se.

"Já sakura." Oplatila jsem úsměv.

"Těší mě."

"Jo, tohle je Neji, Sai, Shikamaru, Shino a Deidara."

"Nejsi brácha Ino?" opáčila jsem na Deidaru.

"Ne." Rozesmál se. "Ale v pohodě, ptají se všichni."

"No je ti podobná."

"Já vím. Ale jen vlasy."

"Jo."

"Takže děcka, dovolte abych vás tu přivítal." Začal Jiraya. Po nekonečně dlouhém uvítacím proslovu jsme si sedli do kroužku a začali představovat.

"Já jsem Neji Hyuuga. Je mi 18, baví mě fotbal a nesnáším školu." Začal Neji.

"Já jsem Sakura Haruno, je mi 17 let. Miluju motorky a nesnáším namyšlenost."

"Karin. 17 let. Miluju krásný kluky" podívala se na Sasukeho "a nesnáším růžovou" tentokrát koukla na mě.

"Sasuke Uchiha. Je mi 18. Miluju Snowboard a motorky. Nesnáším až moc odvážný lidi."

Takhle to pokračovalo, dokud se nepředstavili všichni. A jelikož byl první den, mohli jsme jít hned spát. Teda oni mohli jít spát, já se Sasukem jsme museli uklidit lyžárnu.

"Stejně je to tvoje vina. Kdyby si nebyl tak namyšlený, nikdy bych tu nebyla." Nadávala jsem na něj.

"Takže ráda motorky?" zase měnil téma.

Už ani nemělo cenu se rozčilovat. Jen jsem se zhluboka nadechla.

"Jo." Dokonce jsem přidala i úsměv.

"Nevypadáš na drsnou motorkářku." Hodil mi sníh do obličeje.

"Taky nevypadáš na snowboarďáka." Strčila jsem do něj a on se svalil do sněhu.

Začala jsem se smát. Pomalu se zvedal se škodolibim úsměvem na tváři a rozeběhl se přímo ke mně. Začala jsem utíkat, ale on mě dohonil, chytil kolem pasu a hodil do sněhu. Hlava se mi zabořila asi půl metru pod zem, takže když jsem se vyhrabala celá bílá, chytil totální záchvat smíchu. Já s našpulenými tvářemi jsem se taky rozesmála.

"Asi bychom měli uklidit ty lyže."

"Asi jo."

Nechápala jsem to. Teď se choval úplně jinak. Byl přátelský. Jakoby ta namyšlenost vyprchala.

"Tak dělej. Nebudu to tahat sám." Řekl nepříjemně.

Dobře tak je pořád stejný. Asi to byla chvilková pomatenost.

Uklízení nám zabralo pěknou dobu, ale nakonec jsme to zvládli bez větších hádek. Do pokoje jsem se dobelhala celá unavená. Rychle jsem se osprchovala a šla spát.

Je léto a já se spolu s rodiči jsme se přestěhovala do Japonska, přesněji do Konohy. Do teď jsme bydleli ve Švýcarsku, kam jsme se odstěhovali, když jsem byla mála. Táta tam dostal bezvadnou nabídku k práci, kterou rád přijal. Ale nyní je táta nezaměstnaný a jsme nuceni, vrátit se zpět. A proč ho vyhodili? No, je to tak trochu moje vina. Trošku jsem se nepohodla s dcerou jeho šéfa. Vlastně jsem jí vyrazila přední zuby. Ale ona si začala, nechtěla jsem jí nic udělat, jenomže mě už odmala štve. Teď se mnou táta s mámou nemluví, dělají, že tu nejsem. Ani se jim nedivím, kdyby se to stalo mě, taky bych byla mrzutá. Ale přece jen to byla nehoda. No nic, právě si to trandím na svém stroji a nevnímám okolní svět. Připadám si tak volná, nespoutaná a hlavně nezávazná. Když jedu rychle, z hlavy se mi vytrácejí všechny špatné myšlenky a já mám pocit, že jsem ten nejšťastnější člověk na zemi. Ale přece jen to chce nějakou pauzu. Zajela jsem do nejbližší kavárny, zaparkovala a s helmou v podpaždí jsem si to kráčela dovnitř. Rozhlídla jsem se po místnosti a spatřila skupinku kluků. Všimla jsem si svého kamaráda, který mezi nimi seděl a ve svém koženém oblečku se rozešla přímo k nim.

"Ahoj Naruto." Pozdravila jsem ho. Jeho reakci jsem nečekala.

"Čau Saky." Vstal a prudce mě objal. Trochu jsem se zaklonila, protože jsem na chvíli ztratila rovnováhu.

"Ještě tě to nepřešlo?" usmál se.

"Co jako?"

"No ježdění." Ukázal na mou helmu.

"Jo tohle." Usmála jsem se. "Nepřešlo a myslím, že ani nepřejde. Chceš jí vidět?"

"Že se ptáš."

Chytla jsem ho za ruku a táhla ven. Vyběhli jsme ven, přímo k mé motorce. Naruto si jí chvíli prohlížel a pak z něj vypadlo. "Pěkná."

"Pěkná?" zamračila jsem se. "Pěkná? Je skvělá!" zářivě jsem se usmála.

"Dobře, dobře. Ale nevypadá na to."

"Tak jí zkus." Vyzvala jsem ho.

"Fakt?"

"Jo dělej." Podala jsem mu helmu a rukavice.

Pak už jsem jen sledovala mizící siluetu. Jenže pak za mnou někdo zaparkoval. Otočila jsem se a stál tam obrovský bourák. Byl fakt nádherný. Vystoupil z něj nějaký kluk, mohl být tak stejně starý jako já, možná trošku starší a namířil si to přímo ke mně.

"Nepoškrábej mi ho." Hodil mi klíčky.

Nejdřív jsem nechápala, proč mi ty klíčky házel a jen tak jsem na něj koukala.

"Co čumíš jak péro z gauče?" zas promluvil.

Pak mi to došlo.

"Já nejsem žádná parkovací služba!" hodila jsem mu je zpátky. (ty klíče)

"Aha. Sory, vypadala si tak." Zašklebil se.

Zrudla jsem vzteky. Myslím, že kdyby v té chvíli nepřijel Naruto spolu s mou motorkou, asi bych mu jednu vrazila.

"Tak co?" přiběhla jsem k Narutovi. "Jak se ti jelo?"

"Úžasně! Je fakt dobrá."

"Jo, já vím."

"Tvoje?" ukázal na ní ten kluk.

"Jo."

"Čau vole." Sundal si Naruto helmu a kývl směrem k tomu klukovi.

"Čau." Odpověděl a prohlížel si mojí motorku.

"Nic moc." Vypadlo z něj po hodině prohlížení.

"Nic moc?!! Kdo si myslíš, že jsi?!"

"Sasuke Uchiha." Podal mi ruku s úšklebkem na tváři. Znovu to ve mně vřelo. Nějakej městskej frajírek, který si o sobě myslí, bůh ví co není, mě přece nerozhodí.

Jeho ruku jsem tedy přijala a stejně jako on to doladila úšklebkem. "Sakura Haruno."

"Sakura? Divný jméno." Odcházel ke svému autu. Já se za ním rozeběhla a rudá vzteky na si ho otočila k sobě.

"Co si o sobě ksakru myslíš?! Jsi jen namyšlený idiot!" seřvala jsem ho.

"Říká holka s růžovými vlasy?" hodil na mě opovrhující pohled, nasedl do auta a odjel.

"Ty debile blbej!" (omlouvám se za ty výrazy) stále jsem na něj křičela. "Chováš se jak malej parchant!"

"Klid Saky nebo tě tamty zabijou." Ukázal Naruto na skupinku holek, které nejspíš obdivovali Sasukeho.

Nechápu, co na něm vidí. Jasně, byl celkem pohledný, ale chová se jak největší hajzl. Podle mě si s holkami jen hraje.

"Hele Naruto, já razím. Měla jsem být doma před hodinou. Tak ahoj."

"Ty máš večerku?" usmál se.

"Něco takovýho." Oplatila jsem úsměv.

"A co práva dospělých? To ti nic neříká?"

"Problém je, že ještě dospělá nejsem."

"Já zapomněl."

"Tak se měj."

"Ty taky."

Nasedla jsem a odjela. Přijela jsem domů kolem 11. Otevřela jsem dveře a vstoupila dovnitř.

"Kde si sakra byla?!" vyjela po mě hned mezi dveřmi máma. "Snad jsem ti řekla, že budeš v půl desátý doma!"

"Já vím, promiň. Potkala jsem Naruta a trochu se zakecala."

"To mě nezajímá slečinko!"

"Hele mami pochop, chci něco zažít a ne sedět doma. Chci si užívat prázdniny."

"No, prázdniny si užiješ. S tatínkem jsme ti koupili zájezd do Itálie."

"Co tam?"

"Lyžařský výcvik. Říkala jsem si, že se ti po lyžích stýská a proto děláš hlouposti, tak jsme ti s tatínkem koupili zájezd do Italských Alp."

"Cože?! Ani náhodou! Chci si užívat prázdniny tady s přáteli."

"Myslela jsem, že tě lyžování baví."

"Jo, miluju lyže, ale dlouho jsem na nich nestála a navíc, žádné nemám."

"Ale máš, s tátou jsme je dneska jeli koupit. Chceš je vidět?"

"Jasně!"

Šli jsme do obýváku, kde už stály v plné kráse opřené o skříň.

"Mami, jsou nádherný! Děkuju." Objala jsem jí a dál si prohlížela ty krasavce.

"Jsem ráda, že se ti líbí a teď jsi jdi zabalit, odjezd je zítra."

"Děláš si srandu? Jak to mám asi stihnout?"

"Všechno jsem ti dokoupila, takže žádný problém. Když tak pro něco zajedem zítra, stejně se odjíždí až večer."

"Počkej, chceš říct, že pojedeme přes noc?"

"No jasně."

"A my neletíme letadlem?"

"Ne, jedete autobusem. Nemusíš se bát, je dost kvalitní. Taky za ty peníze, co jsme za ten zájezd dali."

"Ani náhodou! Nikam nepojedu!"

"Sakuro, bude se ti tam líbit."

"Nebude. Navíc tam nebude sníh, vždyť je léto."

"Sníh tam bude, jedete někam vysoko do hor."

"Super, já jsi jdu zabalit." Řekla jsem sklesle a šla do svého pokoje.

Do kufru jsem naházela své nejlepší oblečení, ale zapomněla jsem se zeptat, na jak dlouho se tam jede. Seběhla jsem tedy dolů.

"Mami, na kolik dní tam jedu? Protože, nevím kolik si mám zabalit věcí." Křičela jsem na mamku.

"Na měsíc." Oplatila křikem z kuchyně.

Přiběhla jsem k ní.

"Děláš si ze mě srandu? Na celý měsíc?"

"No broučku, nedělám." Nevině se usmála.

"Už jsem vám řekla, že vás nesnáším?"

"Jo, říkáš to pořád!" řekla veselým tónem.

Raději jsem si šla dobalit věci. Hned co jsem přes větší obtíže zapla kufry, lehla jsem si do postele a usnula.

Usla jsem kolem 3 ráno, takže není divu, že jsem vstala až v půl jedný. Docela mě překvapilo, že mě nikdo nevyhnal z postele se slovy, že se válím, místo toho, abych něco udělala nebo tak podobně. Seběhla jsem do přízemí, rovnou do kuchyně, kde už rodiče obědvali.

"Jdeš právě včas. Máme rýži s kuřetem."

"Dobré ráno…"

"Den Saky. Už je skoro 1 hodina." Opravil mě táta. "Slyšel jsem, že jsi souhlasila s tím zájezdem."

"Já měla nevybranou?" řekla jsem ironicky a strčila kousek masa do pusy.

"Jsem rád, že se ti ten nápad líbí, určitě si to tam užiješ. Tím jsem si jistý."

"Jo, bude to sranda." Raději jsem lhala, abych se vyhnula dalšímu kázání. Oběd jsem měla snědený celkem rychle a stejně tak i večeři, kterou mamka uvařila dřív, abych s před odjezdem najedla. Nicméně v 5 jsme vyrazili. Okolo 6 jsme dojeli na nádraží, kam pro nás měl přijet autobus. Vyjížděl z Tokia, přes Konohu, kde nabral zbytek pasažérů a pokračoval dál do Itálie. Nečekali jsme dlouho a autobus stál přímo před námi. Na nástupišti, spolu se mnou čekalo pár lidí, přibližně v mém věku, ale samozřejmě i níž a výš. Ale všimla jsem si i rodin s dětmi.

"Mami, myslela jsem, že to bude něco jako lyžák. O starých lidech a rodinách si nic neříkala."

"Já to nevěděla, ale podívej jsou tu i děti v tvém věku. Dokonce je tu i pan starosta, co ten tu dělá?"

"Hmm……"Projevovala jsem nezájem.

Chytla mě za ruku a táhla k němu.

"Dobrý den Pane Starosto." pozdravila ho.

"Dobrý den."

"Co vy tady?"

"Čekám na syna, také jede na ten zájezd." Usmál se na mámu. Já protočila oči a dál si hleděla svýho.

"Kdo je váš syn?"

"No, hlavně je pěkně rozmazlený. Takže ho tam posílám na převýchovu."

"To jsme na tom podobně."

Zatímco moje máma flirtovala se starostou, šla jsem si naložit kufr do autobusu. Odevzdala jsem vyplněné papíry vedoucímu, rozloučila se s mámou a nastoupila do autobusu. Vyhledala jsem volné místo, což bylo celkem obtížné, ale přecejen tu jedno poslední bylo. Zabrala jsem si obě dvě sedačky a spokojeně jsem si začala číst časák. Jenomže moje spokojenost zmizela stejně rychle jako přišla. Někdo mi dal do klína můj batoh, který byl na vedlejším sedadle a sám si na něj sedl.

"Ty idiote.!" Otočila jsem se s nadávkou na onu osobu a vyvalila oči.

"Co tady proboha děláš?!" opáčila jsem se.

"Co asi. Jedu si zasnowboardovat (nwm jestli se to takhle píše xD)"

"Takže ty jsi syn starosty?"

"Jo." Řekl s nezájmem.

"A proč někdo jako ty jede autobusem?"

"Do toho ti nic není."

"Tak si laskavě odsedni."

"Není kam."

"Proč já?" řekla jsem si a začetla se do časopisu.

Chvíli bylo ticho, ale všechno se změnila, jakmile chtěl Sasuke k okýnku.

"Pusť mě k okýnku." Přelejzal mě.

"Ne, u uličky se nedá spát."

"No právě proto chci k okýnku. Nevyspal bych se."

"To já taky ne."

"No a?"

"Chováš se jak malý děcko."

"Ta růžová je pravá?" provokoval mě.

"Jo."

Pak už jsem slyšela jen uchechtnutí.

"Co je zase?!" vyjela jsem po něm.

"Já jen, že jsem ještě nikdy neviděl holku, která má svoje vlasy růžové."

"Já zase nikdy neviděla takovýho namyšleného frajírka!!"

"Jo jsem frajer, to vědí všichni."

"Hm…"

"Ty jsi fakt hrozně otravná víš to?" vysmíval se mi.

"Ty!"

"Tímhle to jen potvrzuješ." Ušklíbl se a pustil si mp3.

Nechala jsem to plavat. Sice jsem měla chuť mu jednu vrazit, ale nestál mi za to. Chvíli bylo ticho. Pak autobus zastavil na benzínce a my se mohli svobodně projít. Došla jsem si na záchod a následovně do obchodu. Po vystání nekonečně dlouhé fronty jsem konečně přišla na řadu.

"Troje chipsy a támhletu bagetu." Předběhl mě Sasuke.

"Hej." Zaťukala jsem mu na rameno. On se na mě otočil. "fronta je támhle." Dodala jsem a ukázala jsem na konec ohromného zástupu lidí.

"A co jako?" otočil se zpátky. "Vezmu si to sebou." Usmál se na prodavačku.

Koukala jsem na něj jak vyvoraná myš.

"Děláš si srandu?"

"Ne, připadá ti, že se směju?" mluvil opravdu vážně.

Než jsem stihla zareagovat, už byl pryč a já si konečně mohla objednat. Zaplatila jsem a šla do autobusu. Přišla jsem ke svému místu a chtěla se posadit.

"Budeš tam jen tak stát nebo si sedneš?" řekl mi.

"Já bych si sedla ráda, ale to by tady někdo, nesměl sedět na mém místě." Zvýšila jsem hlas.

"Hele, nevím, co máš za problém. Jsem na tebe milej a ty máš pořád něco proti."

Jeho slova mě rozesmála.

"Ty, že jsi milej? Prosimtě, řekni mi až zase budeš abych to nepropásla." Řekla jsem ironicky a sedla si na jeho místo.

"Fajn, jak chceš! Chtěl jsem být kamarád, ale jak vidím, nestojíš o to."

"To si piš, že o to nestojím! S takovým zamyšlencem se bavit nehodlám!"

"Ok, od teď s tebou nemluvim."

"Ty jsi tak hroznej! Ty vždycky dostaneš co chceš co? Vždycky je vše podle tebe co? Jsi jen ubohý namyšlený pako, co má až moc velký sebevědomí!" řvala jsem na něj.

"Říkala si něco?" sundal si sluchátka.

Začalo to ve mně vřít. Ten přístup, jakým se ke mně choval. Dováděl mě k šílenství. Nevím, jestli tu cestu přežiju. Tohle asi nepůjde. Myslím, že ho zabiju. Ještě chvíli jsem na něj v duchu nadávala, ale nakonec mě přemohl spánek. Vzbudila jsem se až, když do mě někdo šťouchal.

"Můžeš si laskavě sednout? Taky bych rád usnul, ale to bys na mě nesměla ležet." Ušklíbl se.

Jakmile jsem si přebrala jeho slova ve své hlavě a uvědomila si, co právě dělám, okamžitě jsem se zvedla z jeho klína a zrudla jak rajče.

"Proč se červenáš?"

"Nečervenám!" zrudla jsem ještě víc.

"Víš, kdybys nebyla taková stíhačka, možná bych si s tebou něco začal."

"Zaplať pánbůh za tu stíhačku!"

"Jo, jsi s tím buzerováním fakt hrozná."

"Já jsem hrozná?" zařvala jsem na celý autobus.

"Ticho tam vzadu!" ozval se řidič.

"I řidičovi lezeš na nervi." Rozesmál se tím ironickým smíchem.

Zase jsem totálně pěnila. Celá rozklepaná, mimochodem vzteky, ne zimou, jsem se k němu otočila zády a snažila se usnout. A překvapivě se mi to během půl hodinky i povedlo.

Tak co líbilo se?

Názory pls pište do komentíků!! x)

Sakura Haruno je sedmnáctiletá rebelka, která se právě přistěhovala ze Švýcarska spolu s rodiči. Není zrovna z nejbohatší rodiny, spíš takový normální průměr. Miluje motorky a všechny zimní sporty, včetně lyžování. Nesnáší namyšlený a zazobaný lidi, který si o sobě moc myslí.

Sasuke Uchiha, osmnáctiletý playboy a synáček starosty Konohy. Namyšlený frajírek, který si dost věří. Nemá rád, když je někdo lepší než on. A přímo nesnáší lidi, kteří si na něj otevřou hubu. Miluje snowboard, motorky a samozřejmě peníze.

A co se stane, když se dva tak rozdílní lidi setkají? Přesněji, když spolu pojedou na hory? ..>> Počkejte si na první dílek :P xD

Tak jak to tak vypadá, ve čtvrtek odjedu a vrátím se až v neděli. Ještě to nevím jistě, ale nejspíš to tak bude xD xD No ve čtvrtek jedu možná za bráchou na soustředění, tam by signál být mohl, ale v sobotu jedeme rovnou na chatu, kde jak sami víte signál neníx( No a co jinak ? A jk se všichni máte? Mám dneska nějakej ukecanej den! xD xD Jo a ohledně povídky, už jsem něco málo napsala, pro upřesnění asi 3 stránky ve wordu. Měla jsem chvilkovej nával fantazie, kterej vyprchal stejně rychle jako přišel xD xD No nic, jdu dál vymýšlet xD xD xD!!

Tissa...xD

Tak tady je diplomek pro ~Zicherka♥₪ ø lll ·o. Blog...>>> TADY

Pro Mychio blog...>>>TADY

Pro sasi-chan...>>>TADY

A pro Gun Akanaha...>>>TADY

Tak doufám, že se vám diplomky líbí!! x)

Tak teď už toho mám tak akorát dost!! Jasný, jsem fakt moc ráda, když mi okomentujete článek, ale né způsobem jako....>> pls hlásni pro mě apod. Když mi to napíše nějaké mé SBéčko, tak se do dá překousnout, ale majitel úplně cizího blogu? Tak to mě fakt naštve! Hele já tu nechci zavádět nějaká pravidla, protože chci, abyste na můj blog chodili dobrovolně a ne z donucení nebo s prosbou o hlásek! Takže chci, abyste mi všechny reklamy a prosby o hlásky psali sem a ne k mým článkům! Děkuju.

Tissa...

Omlouvám se, že jsem nepřidala nový dílek "Strachu z lásky", ale vůbec jsem to nestíhala. zatím nemám napsanou ani čárku. Ale pokusím se to dohnat. No doufám, že můj šroťáckej mozeček něco vymyslí a já to pak sepíšu do wordu. xD I když, to bude hodně namáhavý, páč ho mám teď totálně vygumovanej!!! xD xD xD Najednou se mi z hlavy vypařily všechny nápady..>> chjo...budu muset víc přemýšlet, abych něco vykouzlila xD. No každopádně se mi bude dost kouřit z hlavy. xD xD Hej už zase sem se rozpovídala..>> myslím, že máma má pravdu s tou mojí ukecaností. xD xD Ale už dost řečí a jdu se pokusit něco napsat. xD (Teda jestli mi z toho přemýšlení nepraskne hlava! xD) Tak já jdu psááát!! Bye!! xD

Tissa...

Další týden ubíhal celkem rychle. Dnes jsem byla dost unavená. Směna mi skončila až ve 2 ráno a já mohla konečně domů. Autobus mi ujel, takže jsem musela pěšky. Šla jsem celkem dost tmavou uličkou , která mi naháněla hrůzu. Ale ne takovou, jako náhlá rána, přicházející od hlavní brány. Ani jsem nestačila mrknout a už tu všude běhali nějací ninjové. Upřímně, měla jsem z nich velký strach. Dva z nich se zastavili přímo přede mnou. Moc jsem se v ninja světě nevyznala, ale tihle vypadali jako, že pochází ze zvučné vesnice. Odvodila jsem to podle noty, kterou měli na své…jak se tomu jen říká? Jo, už vím na své ochranné čelence.

"Hele, podívej se Suigetsu." Ukázal na mě.

Až teď se mě zmocnil pořádný strach. Ještě nikdy jsem se tak nebála. Pomalým krokem se ke mně přibližovali a já začala ustupovat.

"Kampak takhle pozdě?" podíval se na mě jeden z nich.

"A takhle sama" dodal ten druhý.

Já jen mlčky couvala, dokud jsem nenarazila do zdi. Oni se stále přibližovali blíž a blíž. Naskytl se mi pohled do jejich tváří. Jeden z nich, ten větší, měl oranžové vlasy a ohromné svaly. Ten druhý zas hrozivý meč a vlasy modré barvy. Už stačili jen tři kroky a byli by u mě.

"Juugo, Suigetsu!" zavolala na ně nějaká postava zahalená v plášti.

Podle hlasu jsem odvodila, že to byl muž.

"Řekl jsem vám, že máte zajmout Danzoua. O obtěžování lidí, jsem nemluvil."

"Promiň Sasuke." Řekl jeden z nich, ten menší. "Jen jsme se bavili." Dodal.

Já jen nečinně přihlížela, ale pak mi to došlo. Sasuke? Vzpomněla jsem si na toho kluka, co byl před týdnem u nás v klubu. Byl to ten samý kluk, kterého držel můj otec ve vězení. Mezitím, co jsem přemýšlela, ti dva už byli pryč.

"Sasuke? Sasuke Uchiha?" vydala jsem ze sebe otázku směřující k němu.

"Hm…?" Otočil se na mě. "To jsi ty." Řekl bez zájmu.

Koukala jsem jako bych právě spatřila nějaký přízrak.

"Radím ti, jestli chceš přežít, nepleť se do naší mise." Zmizel v oblaku kouře.

Ucítila jsem ránu tupím předmětem přímo do hlavy a upadla do bezvědomí. Probudila jsem se doma ve svém pokoji. Byl to jen sen? Nebo skutečnost? Seběhla jsem dolů po schodech, abych zkontrolovala otce, ale nikde nebyl. Začala jsem o něj mít strach. Raději jsem se vydala k němu na policejní stanici. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem ho viděla za svým pracovním stolem, jak vyplňuje nějaké papíry.

"Tati, jak to, že už jsi v práci?"

Charlie se na mě podíval.

"Dnes ráno se našel mrtví Danzou. Jeho tělo objevili před hlavní budovou Hokage." Vydechl z plných plic.

"Cože?" zaječela jsem.

Takže to nebyl sen? Opravdu se to stalo? To není možné. Vždyť jsem se probudila v pokoji. Teď mi to došlo. Sáhla jsem si na hlavu a ucítila menší hrbolek. No jasně,vždyť mě taky včera někdo omráčil pěknou ránou do hlavy. Ale kdo mě odnesl domů?

"Jak říkám, je mrtví." Nadechl se. "Teď mě omluv, ale mám ještě hodně práce." Odcházel pryč.

Mám mu o tom včerejším incidentu říct nebo to mám nechat spát? Raději jsem si to nechala pro sebe. Aspoň prozatím. Všimla jsem si složek, které měl poházené na stole. Musela jsem ukojit mou zvědavost, tak jsem do nich nahlédla. Byl tam téměř každý z listové. V tu chvíli jsem se zastavila nad složkou toho Uchihy. Vždyť on není z listové nebo snad jo? No pokud vím, ochranou čelenku nenosí a byl to právě on kdo zabil Danzoua. Jméno: Sasuke Uchiha, Klan: Uchiha, vyvražděn. Cože? Věk: 17. To by odpovídalo. Původně z listové. Teď nevím, co si o něm mám myslet. Nicméně, podívala jsem se na hodiny, které ukazovali 18:00. Sakra! Měla bych jít, za hodinu otvíráme. Na nic jsem nečekala a vyrazila.

Doběhla jsem jen tak, tak. Zastavila jsem se až v šatně, kde jsem na sebe hodila pracovní úbor a vyrazila. Jako vždy, jsme s Ino vyšlapali ty schody na parket, chytli se tyčí a začali tančit, nebo jak by řekl Charlie kroutit. Po dokroucení, jsme šli servírovat pití. Tahle práce mě nebavila. Pořád chodit za ožralými lidmi a ještě se s úsměvem ptát, co by si dali. Právě jsem stala u stolu s číslem 10, když v tom tam vstoupil on. Už byl zase tady. To mu to po tom včerejším incidentu není trapné? Hned jak ho spatřila Ino, doslova k němu přihopsala a začala ho obsluhovat.

"Ahoj, co to bude?"

"Je tu ten malý skrček?"

"Co prosím?" nechápala Ino.

Jejich rozhovor jsem slyšela s obtížemi.

"Chci, aby sem přišla ta růžovlasá holka."

"Jo, ty myslíš Sakuru. Ale tady není bordel. Ona je tanečnice."

Celkem mě překvapilo, že mě někdo shání.

"Já to nemyslel takhle. Nechci jí platit za sex, chci aby mě obsloužila ona." Pobaveně se usmál, nad tupostí blonďaté Ino.

Ta už pro mě nabručeně kráčela.

"Někdo se tu po tobě shání." Odfrkla uraženě.

No, když šlo o kluky, byla dost urážlivá. Neměla ráda, když jí někdo přebírá toho, kterého si ona sama vybrala.

Podívala jsem se směrem tam. Na toho kluka samozřejmě. Sebrala jsem sebevědomí a šla si pro objednávku.

"Tak co je? Nemůžu chodit za každým zvlášť, mám dost práce. Tak co si dáš?" hrála jsem na něj tvrďačku. On se na mě pořád s nezájmem díval. Nechápu o co mu jde. Nejdřív chce, abych ho přišla obsloužit osobně a teď dělá, že tu nejsem. Tyhle frajerský manévry mě dost vytáčely.

"Jednu láhev saké." Já jen přikývla a napsala objednávku. "A dvě skleničky." Tázavě jsem se na něj podívala. "No jednu pro tebe ne?" dodal s protočenýma očima.

"Dobrý, ale já jsem ve službě, nemůžu pít."

"Jak chceš." Pokrčil rameny.

Tohle jeho chování mě dost vytáčelo. Co si o sobě sakra myslí? Že je vládce světa? Jeho namyšlenost byla fakt nepřehlédnutelná. Kdyby se měřila na čtvereční metry, vešla by se tam půlka světa.

"Tak co bude?"

"Už jdu." Odfrkla jsem a šla mu pro pití.

Nalila jsem mu to saké a mířila jsem si to ve svém mini oblečku přímo k němu. Objednávku jsem mu položila na stůl.

"Hezký nohy." Řekl místo poděkování a prohlídl si mě.

Já zrudla vzteky. Slýchávala jsem to často od lidí tady, ale od něj mi to prostě vadilo víc.

"Trochu drzí na vraha Danzoua ne?" ušklíbla jsem se.

On prudce vstal a chytl mě pod krkem. Ne tak silně, abych nemohla dýchat, ale spíš výhružně.

"Já nejsem vrah! Danzoua jsem nezabil já. Měl jsem ho pouze zajmout." Vrčel.

"Měl? Někdo ti to nařídil?" mluvila jsem ztlumeně.

"Do toho ti nic není! Už jsem ti to jednou řekl, nepleť se do toho, jestli chceš žít!"

Koukala jsem na něj dost vystrašeně. Co to do něj sakra vjelo? Hypnotizoval mě svýma očima. Měl je tak krásně černé. Jako dvě černé studánky. Byl krásný tak, nepřekonatelně krásný. Ale najednou se jeho černé oči změnili v červené, jako tenkrát v Charlieho kanceláři. Já vytřeštila oči. Sálala z něj zloba, tak velkého kalibru, že jsem se modlila, aby mi něco neudělal. On z ničeho nic zavřel oči a zakroutil hlavou. Když je otevřel byly zase černé.

"Promiň." Omluvil se, pustil mě a odcházel.

"Počkej!" běžela jsem za ním. Nevěděla jsem proč, ale hrozně mě přitahoval.

"Radím ti, zapomeň na to. A vyhýbej se mi!" otočil se na mě a pak zmizel v tom oblaku kouře, jako vždy.

Stále jsem na něj musela myslet. Jak je možný, že ho mám pořád v hlavě? Jak to, že ho z ní nemůžu dostat. Vlastně se ani nedivím. Je tak krásný, tajemný a ty svaly. Strašně mě to k němu táhlo. Nemohla jsem si pomoct. Nešlo mu odolat. Už týden jsem ho neviděla. Možná, že to byl ten důvod mého dnešního útěku z domova. Prostě jsem ho musela vidět. Byl tak nebezpečný, konečně jsem zažívala nějaké to vzrušení. Už jsem nežila podle toho domácího plánu jako tomu bylo do teď. Teď jsem byla připravená najít ho, ať je kdekoliv. Vydala jsem se hlavní bránou, spíš tím, co z ní zbylo a namířila si to přímo do lesa. Bylo něco kolem 4 ráno, takže byla ještě tma. Hledala jsem až do noci dalšího dne. Byla jsem dost unavená.

"Podívejme se, kohopak to tu máme?" ozval se mi za zády hlas. "Co tady děláš tak pozdě a tak sama? Nebo snad plníš nějakou misi?" usmál se slizce.

Já se na něj otočila. Nevím kdo to byl. Byl to starší muž, vyšší postavy, s dlouhými hnědými vlasy. Za zády měl dva meče, které vypadaly dost ostře.

"Nikde nevidím ochranou čelenku. Copak nejsi ninja?" ušklíbl se.

"Ne. Nejsem."

"Tak v tom případě nemám žádný důvod tě zabíjet." Upřímně jsem si oddychla. "Ale užít si s tebou můžu." Rozesmál se.

Já jen stála na místě s vykulenýma očima. Nemohla jsem se strachy ani pohnout, nato začít utíkat. Navíc, by to nemělo smysl. Je to ninja, určitě by mě chytil. Začal se ke mně přibližovat. Během sekundy byl u mě a na razil mě na strom. Ruce mi uchopil nad hlavu do jedné své ruky a druhou rukou chytil obličej.

"Taková krásná dívka, by neměla chodit sama. Někdo by tě mohl přepadnout."

"Třeba prase jako ty?" ozval se pobavený, pro mě tak pohlazující hlas.

Otočila jsem svůj zrak na něj, ostatně stejně jako ten muž co mě držel. Oba jsme hleděli na skupinku ninjů, stojících na větvi stromu. V čele stál Sasuke, po jeho levé ruce nějaká zrzka z brýlemi. Měla na tváři nepříjemný výraz. Vypadalo to, jako by mě chtěla zabít. Na druhé straně od něj stáli ti dva podivíni, co už jsem jednou potkala, no spíš, mě skoro napadli. Teprve teď mi to došlo. Oni patří k němu. Je to jeho tým.

"Na malého fracka, celkem drzý ne?" křičel na Sasukeho ten muž, co mě držel.

Docela jsem se lekla. Už zase se mu změnila barva očí. Místo černých onyxů mu tam plály dva červené plameny. Podívala jsem se na toho muže a pak už jsem viděla jen záblesk a cítila, jak povoluje stisk mých rukou a padá k zemi. Byla jsem celá od jeho krve. Zato Sasuke se nepohnul ani o kousíček. Jak to udělal?

"Co ty tu zase děláš? Chceš se nechat zabít?" objevil se najednou přede mnou. Jeho oči zase nabraly tu krásou čerň.

"Já…"

"Kolikrát ti to mám ještě opakovat? Nepleť se do toho."

Mluvil ke mně tak hrubě. Lekla jsem se ho.

"Tobě to může být jedno!" odsekla jsem mu jak nějaký namyšlený, rozmazlený děcko.

"To si piš, že mi je to jedno."

Mluvil tak klidně, nesnášela jsem tenhle přístup.

"Tak proč jsi mě zachránil hm…?" Myslela jsem si, že jsem ho dostala, ale opak byl pravdou.

"Já tě nezachraňoval, měl jsem zabít toho chlápka."

Totálně jsem zrudla hanbou. Bylo mi pěkně trapně.

"Aha…"

"A teď jdi domů, jestli nechceš přijít o život." Otočil se, odrazil a vyskočil na větev ke svým týmovým partnerům.

"To asi nepůjde." Zašeptala jsem a on se na mě otočil. On je snad všude nebo co.

"Proč by to nešlo?" nechápal mě.

"Jak se asi můžu takhle ukázat doma?" ukázala jsem na zakrvácené oblečení a části těla. "Charlie by měl infarkt!"

"Co je nám do nějakého Charlieho?! Kdo to vůbec je?" křikla na mě ta nepříjemná zrzka.

"To je její otec." Odpověděl místo mě Sasuke, bez ztráty očního kontaktu, který mezi námi vzniknul.

Jeho oči mě nesnesitelně přitahovali. Byly tak neodolatelně krásné.

"A co má být? Co nám je po jejím otci Sasuke?!" zase ječela.

Já mu stále tupě hleděla do očí a on do těch mých. Připadalo mi to jako věčnost, ale uplynulo jen pár minut.

"Hele, já bych jí vzal k nám. Je pěkná a podívej na její postavu. Můžeme si jí nechat jen tak na hraní." Promluvil ten s těmi modrými vlasy.

"Co si o sobě jako myslíš ty idiote?! Já nejsem žádná hračka!"

V tu chvíli stál přede mnou se svým mečem podpírajícím můj krk. Já strachy vykulila oči, do kterých se mi chtě nechtě hrnuly slzy.

"Uklidni se Suigetsu." Rozkázal mu Sasuke.

"Ještě jednou mě takhle urazíš, zabiju tě!" vyhrožoval mi.

"Pokud vím, ty o tom, co se stane s mým vězněm nerozhoduješ, nemám pravdu?" přerušil oční kontakt a podíval se na toho Suigetsa.

"S tvým vězněm? Nechceš mi říct, že…" podívala se na mě ta červenovlasá. "Nemůžeme ji vzít sebou!" odvrátila ode mne pohled a upnula ho na Sasukeho.

"Nemáme na výběr. Když jí tu necháme, někdo jí zabije." Odsekl jí.

"No a co?! Ani to není ninja! Nebude nám k ničemu!" vztekala se.

"Stejně jako ty Karin." Uzemnil jí ten Juugo.

Mezitím, co se mezi sebou hádali, jsem zkolabovala. Byla jsem tak unavená. Není divu, minimálně dva dny jsem nespala a šla vkuse. A ještě ten teď už mrtvý ninja. Prostě to moje křehké a drobné tělo nezvládlo. Poslední co jsem viděla, byl Sasuke, jak mě bere do náruče, pak už jsem zavřela oči a nechala se unášet spánkem. Probrala jsem se na pro mě neznámém místě. Ležela jsem na posteli v nějakém pokoji. Bylo tam jen jedno okno, na kterém byly mříže. Ale jinak to vypadalo jako v každém normálním pokoji. Bylo tu křeslo, stůl, skříň, police s knihami, prostě všechno možné. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Neměla jsem ani páru, kde bych mohla být. V tom se otevřeli dveře a v nich stál on. Nechápavě jsem na něj hleděla. Vypadal dost naštvaně. Nemůžu popřít, že jsem z něj měla dost velký strach. Není se čemu divit, byl tak tajemný, nebezpečný a nevím jaký ještě, vždyť jsem ho viděla jen párkrát, ale pokaždé se ke mně choval jinak. Přistoupil až k místu, kde stála postel, na které jsem ležela, přisunul si k ní křeslo a posadil se. Upírajíc na mě svůj pronikavý pohled se zamračil.

"Snad jsem ti řekl, že se mi máš vyhýbat!" mluvil ke mně tvrdým hlase. Tak tvrdým, až jsem se otřásla strachy.

"Já vím." Posadila jsem se.

"Tak co si sakra dělala v tom zatracenym lese?!" zesiloval hlasitost svého hlasu.

"Hledala jsem tě." Nezbylo mi nic jiného, než se přiznat. Jasně, mohla jsem jednoduše lhát, ale on by mi stejně nevěřil.

"A jsme zase u toho! Řekl jsem ti, že jestli chceš přežít, nebudeš mě hledat!"

"Ale já musela." Sklopila jsem hlavu. Nemohla jsem se na něj podívat. Ne když se chovám jak malý harant.

"Důvod?"

"Když jsem tě viděla poprvé v tom vězení, nezajímala jsem se o tebe. Ale jakmile jsi přišel do toho klubu a pak znovu………" podívala jsem se na něj. "Když jsi mě napadl, nebo jak to mám nazvat, začala jsem se tě bát. Hrozně jsem chtěla ten strach zažít znovu. Nevím jak. Nevím proč, ale totálně mě to posedlo."

V hlavě mi to znělo trochu líp, než navenek, ale taky dobrý. Na tváři mu hrál opovrhující úsměv.

"Nevíš, do čeho se pouštíš! Nic o mě nevíš!" zakřičel najednou.

"Sasuke Uchiha, 17 let. Původně z listové. Tvůj klan byl brutálně vyvražděn. Ve 13 letech si utekl k Orochimarovi, kterého si před 2 lety zabil." Vyvalila jsem na něj fakta a můj obličej se skroutil do vážnějšího.

On na mě nevěřícně hleděl. Myslím, že tohle nečekal.

"Tak koukám, že sis o mě něco zjistila!" vstal z křesla a přešel ke dveřím, mezi kterýma se zastavil a otočil se na mě. "Chceš strach? Máš ho mít!" zakřičel rozzuřeně a práskl dveřmi.

Jeho chování a změny nálad jsem nepochopila. Ani jsem se o to nepokoušela, ještě by mě rozbolela hlava. Raději jsem zalehla a usnula. Nespala jsem dlouho. Za necelou hodinu se opět otevřeli dveře. Otevřela jsem oči a rychle se posadila. Pohlédla jsem na osobu, která vešla dovnitř.

"Nekoukej na mě tak blbě." Vyjela po mě.

Tahle holka mi už od prvního setkání nepadla do oka.

"Co tu chceš?"

"Jak to se mnou sakra mluvíš?" natáhla mi facku.

Ne tak velkou, ale stejně to trochu zabolelo.

"Hele, jenom proto, že nejsem ninja, si na mě nebudeš takhle dovolovat."

"Zavři hubu ti povídám!" zařvala na mě. No spíš zaječela tím svým ječákem. "Tady máš večeři. Kdyby bylo po mým, byla bys o hladu."

"Nemám hlad." Odsekla jsem jí.

"Sasuke je na tebe nějak překvapivě hodný. Takhle se k mnoha vězňům nechová. Tak si toho važ a jez!" s těmito slovy odešla.

Podívala jsem se na ten tác s jídlem. Co kdyby bylo otrávené? Ale když mi zakručelo v břiše, na nic jsem nečekala a pustila se do toho. Snědla jsem to téměř celé. Vždy jsem 2 dny nejedla. Jakmile jsem to měla v sobě, vzala jsem si knížku a začala číst. Nevědomky jsem zřejmě usnula, protože, když jsem se probudila, bylo už ráno. Ale co mě překvapilo bylo, že ležím v posteli namísto v křesle. Někdo mě přenesl? Kdo? Sasuke? Jestli ano, tak ho už nechápu ani trochu. Znova zaskřípaly dveře. Ten zvuk se mi začínal protivit. Pokaždé, když někdo vstupoval, nepříjemně to zavrzalo.

"Tady máš." Podal mi oblečení. "Obleč si to." Odcházel zase pryč. "Až se převlékneš, zaťukej na dveře. Já ti to oblečení hodím do pračky." Řekl ještě než zavřel dveře.

No nic, prostě jsem se převlékla do obleku, který mi Sasuke podal. Podívala jsem se do zrcadla. Musím uznat, že v tom ninja oblečku mi to dost sluší. Červené tričko, růžová sukně a černé ušlé kraťásky pod ní. Zaklepala jsem tedy na dveře a po chvilce vešel Sasuke. Prohlédl si mě od hlavy až k patě a zůstal zaraženě koukat.

"Děje se něco?"

"Ne, nic." Sebral věci ze země a odcházel.

"Omlouvám se." Promluvila jsem k němu a on se zastavil. "Neměla jsem ty složky číst. Mrzí mě to."

To se nezmůže ani na jediné slovo? Místo toho, se ušklíbl a odešel. Zase to ve mně vřelo. Ta jeho povaha je tak hrozná! Strašně mě tím vytáčí. Chvíli se chová jak největší grázl, pak úplně normálně a teď zase jak namyšlený frajírek. Bože, jak mě to štve! A navíc tu jsem celý den zavřená. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem neudělala chybu. Myslím tím, že jsem ho asi neměla hledat. Tyhle myšlenky jsem rychle vyhnala ze své poblázněné hlavy a raději si pustila rádio, které bylo položené na stole. Naladila jsem svou oblíbenou stanici, přesněji stanici, kterou vlastnil klub, ve kterém jsem pracovala, a zaposlouchala se. Zrovna vedli rozhovor s Hichem, majitelem klubu. Mluvili o mém náhlém zmizení. Říkali, jak moc jim chybím, dokonce se do toho vložil i můj otec, Charlie. Oznámil, že mě nikdy nepřestane hledat, že se s mým zmizením nehodlá smířit, že sestavil týmy z nejlepších ninjů a policistů, kteří mě hledají ve dne, v noci. Tohle jsem už nevydržela. Začala jsem hořce plakat. Sedla jsem si na okraj postele a pohlédla z okna. Slzy se mi v denním slunci třpytily, jako drahé perly. I když, byly plné bolesti, přesto se třpytily.

Po pár hodinách se dveře opět otevřely a znovu v nich stál Sasuke.

"Pojď se mnou." Řekl suše.

Já jsem vstala z postele a následovala ho.

"Kam jdeme?" zeptala jsem se ho, když jsme procházeli nějakou tmavou chodbou.

Zase mi neodpovídal. Proč musí být tak, tak…ani na to neexistuje žádný název. Všechno je mu lhostejné, je tak náladový, až to bolí.

"Jsme tady." Prolomil ticho.

Otevřel dveře a mě se naskytl pohled na velkou, ne obrovskou…věznici? Bylo tady spoustu vazeb, přesně jako u táty na stanici. Šli jsme dál a dál tou obří chodbou a zastavili se až u velkých kovových, mřížových dveří. Byla tam akorát postel, záchod a jedno malý okýnko, samozřejmě z mřížemi. Hned mi došlo, co asi bude následovat. A přesně jak jsem očekávala, Sasuke otevřel ty obří dveře.

"Běž." Vybídl mě. Zmateně jsem se na něj podívala.

"Tak běž už!" zakřičel.

Strčil do mě a já spadla na zem přímo dovnitř. Vešel dovnitř, posadil se na postel, i když se tomu postel říkat nedalo, a promluvil ke mně.

"Musím na pár týdnů odjet. Zatím na mě počkáš tady. Nehodlám riskovat, že mi utečeš. Proto ty mříže."

"To snad nemyslíš vážně?" nevěřila jsem svým uším. "Vždyť tu chcípnu hlady!" zařvala jsem.

Za to jsem schytala pěknou facku. Chytla jsem se za bolavé místo a podívala na Sasukeho.

"Takhle se mnou nemluv jasný?! Jen proto, že jsem se nad tebou slitoval a vzal tě sebou, neznamená, že mi na tobě nějak záleží. Si myslíš, že když jsi super sexy, můžeš si na mě otevírat hubu?!" sjel mě.

Byl pěkně rozzuřený. A jeho slova mě ranila. Zabolelo mě u srdce.

"Mám tu pár poskoků, kteří se o tebe budou starat, takže hlady neumřeš." S těmito slovy odcházel. "Za několik týdnů jsem zpět." Dodal a zamkl za sebou dveře.

Já se k nim hned vrhla a začala hystericky křičet.

"Sasuke! Nemůžeš mě tu takhle nechat! Prosím! Neodcházej!" řvala jsem seč jsem mohla. Ale nebylo mi to k ničemu. On se pořád vzdaloval. Chladnou chůzí mi dával najevo, jak moc jsem mu lhostejná. Ještě chvíli jsem tam jen tak stála a koukala do prázdna, ale pak jsem sebou šlehla na postel a raději usnula. Probudilo mě až prásknutí dveřmi.

"Vstávej!" hrubě se mnou zatřásl nějaký muž.

"Co?" vyjekla jsem.

"Co na mě tak čumíš?" vlepil mi pěstí.

Tak takhle jsem si to nepředstavovala. Věděla jsem, že to tu bude horší, než v tom pokoji, ale tohle by mě v životě nenapadlo.

"Co kdybychom si užili hm…?" slizce se usmál, chytl mě za vlasy a násilím začal líbat. Hrubě mi strčil jazyk do pusy a rukama sjel pod mé tričko. Snažila jsem se vymanit z jeho sevření, ale neúspěšně. Nepřestával na mě šahat, spíš začal ještě víc. A jelikož jsem ještě panna, nechtěla jsem, aby mě tu znásilnil. Nechtěla bych to, ani kdybych panna nebyla, ale prostě jsem o to nechtěla přijít s někým jako je on. Kousla jsem ho tedy do spodního rtu. Od pusy se mu spustila krev a odstrčil mě od sebe.

Vlepil mi další pěstí, pak znovu chytl za vlasy a povídal: "Ty malá děvko, takhle se ke mně chovat nebudeš jasný? A skus něco říct Sasukemu. To byla tvoje smrt rozuměla jsi mi?"

Já jen vyděšeně přikývla a hluboce jsem si oddychla, když mi zmizel z dohledu. Celá rozklepaná jsem si znovu lehla na postel a pokoušela usnout, ale pokaždé, když jsem zavřela oči, objevil se mi obličej toho muže. Takže usnout nebylo zrovna nejlehčí. Po několika hodinách se mi to přeceněn povedlo a na chvíli jsem zapomněla na všechny starosti. Zdálo se mi o Sasukem. Bála jsem se, že už ho neuvidím, že se pro mě nevrátí a nechá mě tu. Pořád jsem doufala, že se tak nestane a on se vrátí zpět.

Všem doporučuju! Píše úžasný povídky!!! Koukněte na blog ..>>> TADY

Týden, celý týden uběhl jako nic. Celý týden musela předstírat, že je všechno v nejmenším pořádku a přitom to v sobě neustále dusit. Ale on věděl, že něco není v pořádku, jenomže stejně jako ona to na sobě nedával znát. To samý teďprožíval Naruto. Stejně jako Sakura se trápil a hledal nejvhodnější chvíli a hlavně způsob, jak to Hinatě říct. Ani jeden nechtěl zranit milující osobu, ale mohli si za to sami.

"Saky, celý týden jsi jako vyměněná a nepokoušej se mi namluvit, že se nic neděje. Jsi naštvaná kvůli tomu, že jsem tu nebyl na tvoje sedmnáctiny?"

"Ne, nejsem naštvaná." Vykroutila se z jeho sevření, ve kterém mě držel.

"Vždyť to na tobě vidím."

"Tak vidíš špatně."

"Sakra Sakuro! Snažím se ti pomoct!"

"Nezasloužím si to." Rozbrečela se.

"Nevidím důvod, proč by…"

"Sasuke, byla jsem ti nevěrná, podvedla jsem tě." Podívala se do jeho vytřeštěných očí a sama prolévala slzy.

"Co to…"

"Je to pravda." Skočila mu do řeči.

Stála naproti němu, koukala jsem mu do očí. Přímo z nich sála bolest. Musela mu tolik ublížit.

"Jak si mohla?" řekl po chvíli mlčení.

"Bila jsem opilá."

To tě neomlouvá! Já tě miloval! Upřímně! A ty sis se mnou hrála!"

"Nehrála! Já tě…"

"Neříkej to! Už to nechci slyšet, ne od tebe!" přerušil jí.

"Ale vždyť je to pravda!"

"S kým?"

"Co?"

"Nedělej, že nevíš o čem mluvím."

"To je jedno, nezáleží na tom."

"Záleží, chci mu rozbít hubu."

Při představě, že rozervala přátelství dvou nejlepších kamarádů, se rozplakala ještě víc.

"Znásilnil tě snad ten násilník?" řekl trochu mírnějším hlasem.

"Ne. Chtěla jsem to."

V tyhle slova nedoufal. Ne, že by chtěl, aby ji někdo znásilnil, ale aspoň by měl jistotu, že ho miluje a bylo to nedorozumění.

"Tak kdo?"

"Když ti to řeknu, už nic nebude jako dřív."

"To nebude ani tak." Zakřičel.

Tohle nechtěla slyšet. Věděla, že to přijde, ale nevěděla, že tak brzo. Hinata s Narutem, kteří seděli v kuchyni, nahlédli do obýváku, kde se hádka odehrávala. Chtěli zjistit o co jde i když Naruto tušil.

"Ptám se naposledy! Kdo?" vyhrožoval.

Sakura sklopila pohled.

"Naruto." Zašeptala.

Sasukemu se zastavil svět. Tohle nemohl překousnout. Dá mu ji na starost a on se s ní vyspí?

"O čem to mluví Naruto?" nechápala Hinata.

Ten ale nic neřekl, stále je sledoval.

"Proč?"

"Sasuke já…"

"Proč si to udělala?!" uhodil pěstí do skříně, hned vedle něj.

"Já si to neplánovala! Neměla jsem v plánu se s Narutem vyspat!" zakřičela.

"Cože?" vstoupila do obýváku Hinata a krokem došla až k Sakuře.

"Hin, já ne…"

"To si říkáš kamarádka? Vyspíš se s mým klukem, jen co na chvíli odjesu?!"

"Hin, promiň mi to prosím." Plakala stále víc.

"Ne Sakuro! Pro mě si jako kamarádka skončila!"

"Hin" pokoušel se jí uklidnit Naruto.

"Ty na mě nemluv, nepřibližuj se ke mně! Jsi stejný lhář a podrazák jako ona!" ukázala na Sakuru.

"Jak si to mohla udělat?! Ty hajzle!" napřahoval se Sasuke.

"On za nic nemůže." Vložila se do toho Sakura.

"Zrovna tobě tak budu věřit!" seřvala jí Hin.

Ještě nikdy jí neviděla tak naštvanou. Nedivila se jí, ale strašně jí to mrzelo.

"Opravdu za nic nemůže! Opila jsem ho!"

"Na tom nesejde! Opilí lidi dělají jen to, co sami chtějí! Tak mi nevykládej, že za nic nemůže!"

"Řekla jsem mu, že jsi ty." Odpověděla s klidem Hinatě.

"Co to…"

"Když byl opilý, a věř mi, že byl hodně opilý, vyjela jsem po něm. On mi řekl, že nemůže. Že miluje Hinatu a nechce jí podvádět. Tak jsem si vymyslela, že jsem ty, Hinata. A jelikož, nevěděl o světě, uvěřil mi to." Zalhala Sakura.

"Jak jsi mohla? Zneužila jsi mi kluka!"

"Snad jí to nevěříš Hin?! Chtěl jsem to stejně jako ona!"

"Mluvím pravdu! Lže, aby mě chránil. Chce se zachovat jako chlap."

"Pojď Naruto, je mi z ní zle." Táhla ho pryč Hinata.

Sasuke se na Sakuru zklamaně podíval.

"Myslím, že bychom se měli rozejít Saky. Stejně o mě nestojíš." Odcházel pryč.

"Sasuke, prosím." Vzlykala.

"Ale ona neřekla celou pravdu!" Chytil Sasukeho Naruto, ale ten se mu vysmykl a odešel.

Mezi dveřmi se zastavil.

"To, že ti věří Hinata, neznamená, že ti věřím i já."

"Ale ty nevíš…"

"Nezajímá mě to." Odsekl a pokračoval dál do svého pokoje.

"Jdeme Naruto. A ty by jsi taky měla jít Sakuro." Oznámila Hinata a odcházela spolu s Narutem pryč.

Naruto se na ní podíval nehápajícím pohledem. Ona se na něj jen usmála. Přála mu štěstí. On si ho zasloužil víc než ona. Ale, jestli chtěla, aby byl Naruto opravdu šťastný, musela něco obětovat. V tomhle případě svou lásku a nejlepší kamarádku. Nechtěla tu zůstávat. Navíc jí tu nikdo nechtěl, tak se sebrala a odešla domů.

"Ahoj mami." Zdravila svou matku z chodby.

"Ahoj Saky! Jak to, že už jsi doma?" divila se.

"To teď budu často." Řekla sklesle a vstoupila do obýváku, kde seděla její matka.

"Jak to myslíš?"

"Mami, už tě někdy někdo podvedl? Ublížil? Nebo zklamal?"

"To si piš, že jo. Ale proč se ptáš?"

"Jen chci vědět, jak moc to bolí." Sedla si k ní na pohovku.

Její matka si jí zkoumavě prohlédla. Nevěděla co tím rozhovorem sleduje.

"Bolí to hodně. Je to něco neuvěřitelného. Je to jako by do tebe někdo bodal tisíce, miliony nožů a ty jsi se nemohla bránit."

"Aha…"

"A proč to chceš vědět? Myslím tím, proč tě to tak najednou zajímá?"

"Podvedla jsem Sasukeho." Rozplakala se znovu.

Její máma na ni zaraženě hleděla.

"Jak podvedla?"

"Normálně. Vyspala jsem se s někým jiným."

Její matka jí objala.

"Prosimtě, já ani nevěděla, že jste spolu spali vy dva."

"Jo, spali. Miluju ho mami."

"I když ho nemám zrovna v lásce, tohle mě mrzí."

"Mami, já to nechtěla udělat. Byla jsem opilá. Já ho pořád miluju. Ale on mě ne. Nenávidí mě za to."

"A s kým?"

"S Narutem."

Tohle jí pěkně zaskočilo.

"N-Naruto? On nechodí s Hinatou?"

"Právě, že chodí. Ale jak už jsem řekla, byli jsme opilí. Nevěděli jsme co děláme."

"Bude to znít tvrdě, ale za tohle si můžete sami."

"Já vím. Ale nejvíc mě štve, že mě nenávidí i Hinata."

"Nedivím se."

"Vymyslela jsem si, že jsem Naruta zneužila. Nechtěla jsem, aby se rozešli. Zaslouží si kapku štěstí."

"Holka, ty jsi ztracený případ."

"Co?"

"Jestli je to opravdová kamarádka, odpustí ti to. Bude to trvat, ale odpustí."

"Myslím, že ne. Já sama bych to nikomu neodpustila."

"Věř mi, bude to dobrý." Pohladila svou dceru po vlasech a dala jí pusu.

"Vstávej Sakuro!" budil jí její třídní učitel.

"Omlouvám se." Řekla mimo sebe a pokračovala ve snění.

Kakashi nad tím mávl pro tentokrát rukou a pokračoval v učení.

Zazvonilo na přestávku. Sakura vstala z místa a odcházela na chodbu. S Hinatou ani Sasukem se nebavila. A s Narutem? S ním se nebavila už jen díky Hinatě. Nechtěla mu to pokazit ještě víc, když už obětovala jejich přátelství, aby mu zachránila vztah.

"Co se děje Saky?" chytil jí Pein okolo ramen.

Sakura se na něj otočila, protože jí překvapil zezadu a přátelsky se usmála.

"Nic se neděje, všechno je v pohodě." Zalhala.

"Jasně a proto se Hinata baví s Karin a ne s tebou?"

Měl pravdu, její nejlepší kamarádka, teda bývalá nejlepší kamarádka se bavila raději s Karin než s ní.

"Trochu jsme se pohádali."

"To bude v dobrý." Rozcuchal jí vlasy kamarádským gestem.

Ale jako naschválem naproti nim vyšel Sasuke. Když si ho Sakura všimla, podívala se mu do očí a raději sklopila hlavu, aby neviděl její oči. Byly celé červené a napuchlé. Nedivím se, probrečela celou noc. Její kruhy pod očima to jen dokazovaly. Kráčel přímo k nim. Za ním se objevil Naruto s Hinatou.

"Už sis našla dalšího?" promluvil k Sakuře. (Sasuke)

Ona neodpovídala. Stále koukala do země. Zato Pein byl totálně zmatený. Mezitím k nim došli i Naruto s Hinatou.

"Co Sakuro? Už si mu řekla, že si s ním jenom hraješ, co?" ryl do ní Sasuke.

"O čem to mluví?" nechápal Pein.

Sakura stále mlčela. Na zemi, pod ní, se objevilo pár kapiček. Už zase plakala. A proč? Kvůli němu. Kvůli milovanému člověku.

"Mluvím o tom, že je to děvka! Pohraje si s tebou a pak tě odhodí!" vysvětloval mu.

"Sasuke! Sakura není žádná děvka! Nemohla za to, že se neovládla, lidé dělají chyby, tak jí to pořád nevyčítej! Ona tě pořád miluje!" vložil se do toho Naruto.

"Naruto má pravdu Sasuke, tohle přeháníš." Souhlasila Hinata

"Tak, ty budeš raději na jeho straně než ne mé?"

"Ne to ne, ale není to děvka, jen udělala dost velkou chybu."

"Mě je jedno, co říkáte, víte jak mi ublížila?"

"Jo vím, mě Naruto taky ublížil, ale jak už jednou řekl, lidé dělají chyby."

"Jen chci, aby taky trpěla jako já. Nepopírám, že mi na ní nezáleží, to jo, ale chci aby si zažila stejnou bolest."

"Ale ona už si tu bolest zažila nezapomínej!" zakřičel Naruto.

"To je v pohodě Naruto." Zvedla hlavu a podívala se na Sasukeho svýma zarudlýma očima. ¨

Nespala celou noc. Musela jí probrečet. Říkal si pro sebe Sasuke.

"Když chce, abych trpěla, tak klidně. Vytrpěla jsem si už tolik, že tohle přežiju taky." Mluvila rozklepaným hlasem.

"Ne Saky! Ty si to nezasloužíš! Jasně, udělala si největší chybu a blbost v celém svém životě, ale nikdo nesmí tak trpět, ne někdo jako ty!"

"Sasuke je přesvědčený o omylu." Odsekla.

"Ale on neví, co se před tím incidentem stalo." Prosazoval Naruto.

"Co bych měl jako vědět? Ušetřete mě podrobností vašeho dobrodružství."

"Měli jsme sraz u mě doma, že se budeme učit, ale po cestě ke mně jí potkal Juugo." Sasuke vytřeštil oči. "Nevím jak přesně a co se tam odehrávalo, ale když jsem jí otevřel, byla celá od krve. Měla roztrhané šaty a všude modřiny. Tak jsme si nalili pití a dál to znáš." vysvětloval.

"Co přesně ti Juugo udělal?!" začal s ní třást.

"Najednou tě to zajímá? Už nejsem děvka?"

"Nech toho!"

"Nech toho?! Nech toho?! Víš co Sasuke? Zjisti si to jak chceš, třeba od něj samotného, mě už je jedno co mi udělá!" odcházela pryč.

Tak snad se líbilo!! xD

Tohle je od May-chan pro všechny její SBéčka...>> takže i mě xD

Krásný co? x)

Tak konečně jsem právoplatný člen Sasusaku fanclubu!!!!

Jsem zpátky!!!!! xD Měli jsme přijet až zítra, ale brácha chtěl domů a zejtr tam mělo pršet, tak jsme to zabalili a jeli jsme domů. Pokoušela jsem se tam připojit, ale ty lidi tam asi neznaj slovo net xD ani jedna síť v dohledu nebyla xD Ale aspoň, že už jsem doma xD Tak já jdu na povídky!!! xD

A diplomek pro mě od Romis.

Děkuju moooc je kráásnej!!!

A blogísek ..>>>TADY