Power of darkness.....3.díl 2.část..KONEC

1. srpna 2011 v 19:55 | Tissa | Jednorázovky

Tak a tady pokráčko...;))

Křik byl pořád hlasitější a hlasitější. Bože, znělo to, jakoby jí někdo rval nohy zaživa. Pohlédla jsem na Sasukeho, který už měl dávno aktivovaný sharingan. Na nic jsem nečekala a rozeběhla se za ní.

"Sakuro!" Slyšela jsem, jak na mě křičí, ale neotáčela jsem se. "Sakuro, vrať se!" zas.

Vyběhla jsem z jeskyně a ocitla se v hustém lese. Běžela jsem za křikem, dokud jsem jí neuviděla. Ležela na zemi celá potlučená a snažila se popadnout dech. Vypadala, jako když neví o světě. Doběhla jsem až k ní. Věděla jsem, že to není rozumný, ale přece jí tu nenechám umřít. Taková já nejsem. "Karin!"

"Zmiz odsud! Je to past!" řekla z posledních sil.

Jakoby to byl nějaký spouštěč, zničehonic se prohnula v zádech a znovu zavřeštěla. Do očí mi hrkly slzy. Co se to tu sakra děje? V tu samou chvíli, co ona ležela v křečích, mě se pod krkem objevil nůž. Napřímila jsem se. Tohle určitě není Sasuke.

"Ty půjdeš se mnou zlatíčko." řekl majitel té ostré věci. Přejel mi mráz po zádech.

Ani jsem mu nemusela vidět do tváře, abych si o něm udělala obrázek. Byl odporný.

"Tak pojď, pozdravíme Sasukeho." Strčil do mě a já se dala do chůze. Ušla jsme sotva pár kroků a zas mě zastavil. Nevěděla jsem co se děje. Co je to za člověka? Co chce? K čemu mu budu já? "Nemusel si mi chodit naproti.. Sasuke." řekl a já pohlédla nahoru. Stál na větvi a spolu s ním i Juugo a Suigetsu. Sharingan mu zářil v očích, kterými koukal přímo na mě. Vím, co mu teď běhalo hlavou. Myslel na to, jak jsem slabá, že jsem zbytečná, protože mě musí pořád chránit. Určitě si říkal, jak moc k ničemu jsem.

Seskočil dolů. Teď stál necelých deset metrů od nás.

"Řekni Sasuke, kterou z nich mám zabít?" Mluvil o nás jako o domácích zvířatech, ano, přesně tak. "Tu zrzku?" ukázal na Karin. "Nebo snad tuhle?" Tentokrát myslel mně. "Řekni, kterou máš radši?" Jeho chraplavý smích mi naháněl snad ještě větší strach než zbraň u mého krku.

Pak Sasuke promluvil. "Co chceš?" Zněl stejně unuděně jako obvykle. Ani jsem nevěděla, jestli ho to opravdu zajímá. Záleží mu vůbec na tom, jestli přežijeme? Jasně, že ne. Vždyť Karin už jednou málem zabil, tak proč by to nezopakoval. A rovnou i se mnou..

"Nehraj si na hlupáka!" Očividně ho Sasukeho přístup pořádně namíchl. Nedivím se, má s tím problém více lidí. "Moc dobře víš, co chci! Ukradl si ho, tak ho vrať, nebo jí rozporcuju na kousky!" Zakřičel a pak nůž přitiskl ještě blíž k mému krku.

Zavřela jsem oči. Ani jsem nedýchala, jak moc jsem se bála. Když jsem je zas otevřela, slzely...

"Už ho nemám." oznámil mu spolu s pokrčením ramen.

Ten muž si mě otočil tak, abych byla čelem k němu a zas se rozpovídal. "Víš co Sasuke," začal. Současně se slovy přiložil nůž k mé tváři. "myslím, že téhle je škoda." pokračoval dál a dál.. "Určitě se dá využít i jinak." špičku nože zabořil do mé tváře a posouval jí dolu ke krku, čímž na mém obličeji tvořil krvavý šrám. "Taková hezká tvářička." chytil mě za tváře. Byl ještě ohavnější, než jsme si myslela. Dělalo se mi z něj špatně. "Co říkáš, nechtěla bys mi posloužit?"

Plivla jsem mu do tváře. Nic víc jsme ani dodávat nemusela. Tohle snad pochopil, jako ne.

Usmál se. "Vidím, žes měl asi problém s kázní. Asi jí trošku utáhnu vodítko." řízl mě tentokrát na paži. Stejně jako na obličeji se mi spustil potůček krve.

"Pusť ji a pojď si to vyřídit se mnou." křikl po něm Sasuke.

Ten muž, co mě držel se na Sasukeho podíval. Nevypadal na to, že by chtěl nějak vyjednávat. "Takhle to ale nefunguje, Sasuke." zakroutil hlavou. "Měl by ses víc snažit, jestli chceš, aby přežila."

Sasuke se zamračil. Tohle protahování ho rozčilovalo. Neměl rád zbytečné kecy a už vůbec ne od nějakého starého páprdy. "Řeknu to naposledy." Už mu to opravdu leze na nervy. "Pusť ji."

Rozesmál se. Trhalo mi to uši. V životě jsem ohavnější zvuk neslyšela. Pak najednou zvážněl. "Chceš mě rozesmát, Uchiho?!" křikl po něm. Zas mě otočil čelem k Sasukemu. "Zemře a ty se na to budeš dívat!"

Koukala jsem přímo do jeho očí a doufala, že něco udělá. Nechtěla jsme zemřít rukou nějakého starocha, protože s ním má nevyřízené účty. Opravdu ne.

Sasuke najednou zmizel. Ten chlap se otočil, aby zkontroloval záda. Ale akorát zjistil, že Karin je pryč. Podívala jsem se na strom. Juugo a Suigetsu byli pryč. Už ji stihli zachránit. To ho rozzuřilo, ale nestihl nic udělat, jelikož se Sasuke objevil za ním a přiložil mu katanu ke krku.

"Zahrával sis se špatnou osobou." řekl a pak ho prostě podřízl.

Projela mnou křeč a podlamovala se mi kolena. V ten samý okamžik jsem pocítila bodavou bolest na pravé straně břicha. Podívala jsem se tam a vyděsila se. Vrazil mi tam ten nůž, a pořádně hluboko. Vytáhla jsem ho. Ránu jsem pomocí svého justu zacelila, ale pořád jsem cítila ten hrozný pocit závratě. Pak jsem ztuhla. Svalila jsem se k zemi, ale Sasuke mě chytil do náručí. Nemohla jsem se ani hnout. "Jed." vydechla jsem. Ale jak? Kdyby ta zbraň byla otrávená, nemohla by působit tak rychle, to přece není možné. Jed by se mi nedostal do těla dřív, než by bodl. Musel mě škrábnout už předtím. Ten šrám na tváři a na paži! Otrávil mě ještě než mě bodl. Už předtím bylo jasné, že umřu.

"Sakuro," promluvil. "Sakuro, slyšíš mě?"

Řekla bych že ano, ale nemohla jsem mluvit. Přikývla bych, ale nemohla jsme se hnout. Proto jsem po něm jen šlehla očima.

Přiložil hlavu k mému hrudníku a poslouchal, jak mi bije srdce. Bilo, ale jen slabě. Na nic nečekal a utíkal pryč. Běželi jsme rychle, nebo mi to tak díky foukajícímu větru alespoň přišlo. Dokonce jsme doběhli ostatní. Nesli Karin. Byla v pořádku, jen vyčerpaná. Rozhodně na tom byla líp něž já.

Běželi jsme celou noc a celý den s jednou jedinou přestávkou. Byla jsem promrzlá na kost a k tomu ta otrava.. Vím, co to bylo zač. Dostane se mi do krve a postupně mi začnou selhávat orgány. Je to pomalý a bolestivý. Dá se to zastavit protijedem, ale ten tu nemáme, tudíž se musíme co nejrychleji dostat do úkrytu. Ale nejsem naivní. Vím, jak dlouho bude ještě trvat, než tam dorazíme. Rozhodně déle, než mi zbývá času. Snažila jsem se neusnout, protože jsem se bála, že bych se už neprobudila. Ale co si budem povídat vydržela jsem to sotva přes den. Pak jsem vyčerpáním usnula.

Padala jsme dolů. Nevím, jak jsem se ocitla ve vzduchu, nevím, kde jsem byla předtím ani co se stalo. Zato vím, co se stane. Budu padat tak dlouho dokud nebudu blíž a blíž zemi. Pak se nejspíš - ne nejspíš, ale určitě - rozplácnu o kameny nebo spadnu do vody, kde mě pohltí hlubiny moří a oceánů. Nevím, kam dopadnu, ale rozhodně to nepřežiju....

Pohlédla jsem pod sebe. Tak to nakonec bude plochá zem posetá štěrkem, co ukončí můj ubohý život. Už chybělo jen pár metrů... "Odpusť Naruto." zašeptala jsem a zavřela oči.

S křikem jsme se posadila a zrychleně oddechovala. Setřela jsme si pot s čela a rozhlédla se kolem sebe. Byla jsem zpátky v úkrytu - v Sasukeho pokoji. Byl to sen. Jen sen..

"Jak je ti?" zeptal se mě hluboký, ale přesto něžný mužský hlas.

Otočila jsme hlavou tím samým směrem, odkud pocházela ta slova - seděl na té obrovské posteli vedle mě, ale byl otočený zády - a pak se usmála. Vlastně to nemělo žádný hlubší význam. Prostě jsem byla ráda, že ho vidím. Zachránil mi život. Nemusel, ale udělal to. Přerušil kvůli mně svou misi a vrátil se zpět, jen aby mě uzdravil. "Promiň.." špitla jsem. Právě jsme si totiž uvědomila, co všechno jsem svou neomaleností pokazila. Divím se, že nezuří.

Otočil se na mě a zatvářil se - no.. dost překvapeně.

"Celý jsem to pokazila." Vysvětlila jsem. "Kvůli mě je Karin.." zarazila jsem se. Je vůbec v pořádku?

Pochopil. Ani jsem se nemusela ptát a on rovnou odpovídal. "Je v pořádku."

Spadl mi kámen ze srdce. Nepřežila bych, kdyby se jí kvůli mně něco stalo. Nepřežila bych, kdyby se vůbec někomu něco stalo.

"Mrzí mě to."

Usmál se. Ano, opravdu se usmál. "Hlavně, že jsi v pořádku."

Přikývla jsem. "Díky tobě." Nevím, bylo mi trapně, jako kdybychom byli zas děti a on byl ten, koho jsem tajně obdivovala. "Zachránil si mi život." řekla jsme s pohledem upřeným do jeho očí.

Zas se otočil, ale dlouho nezůstával na stejném místě, ba naopak se zvedl. Obešel postel a já studovala snad každý jeho jednotlivý krok, až dokud se nezastavil u mně. Trošku se ke mě naklonil, ale ne moc, jakoby si držel odstup. Celkově se choval podivně. "Myslím, že jsem ti to tak trochu dlužil."

Dívala jsme se mu do očí. Tahle situace, byla jsem z ní nervózní. Naháněla mi husí kůži.

Zhluboka se nadechl. "Přemýšlel jsem." začal pomalu. Nevěděla jsem, co od toho mám čekat, co se dovím. "Všechno co jsem ti udělal..." Bylo mi úplně jasné, kam tím míří, ale nechtěla jsme se o tom bavit.

"To je dobrý.." přerušila jsem ho. Jasně, že to nebylo dobrý. Vůbec to nebylo dobrý, ale řeknu cokoli, jen to nechci poslouchat. Připadám si pak hrozně.

"Ne, není to dobrý." zakroutil hlavou. Naklonil se ke mě ještě o trošku víc, ale ne příliš, a pokračoval. "To, co jsem dělal bylo špatný." Už slova jako taková mě překvapila, ale on i dokázal stále udržovat náš oční kontakt. "A mrzí mě to."

Těkala jsem po něm očima. To, co mi tu teď říká, dojímá mě to. Opravdu.

"Vím, že jsem ti ublížil a že to omluva nespraví..." Nenechala jsem ho domluvit. Prostě jsem si ho přitáhla blíž a políbila ho. Cítila jsme nutkání to udělat. Chtěla jsem to udělat... moc.

Odtáhla jsme se od něj a čekala, co udělá. Byla jsem nervózní. Podíval se mi do očí, které se mi mimochodem pořádně leskly a tentokrát mě políbil on. Ruce jsem zabořila do jeho vlasů a stáhla ho k sobě na postel....

Byl snad ještě něžnější než minule. Ale tohle bylo ovšem lepší, protože tohle jsem sama chtěla... Taky jsem to i jinak vnímala. Každý polibek, dotyk... líbilo se mi to. Strašně moc.

Ano, nejednou mi ublížil, ale taky mi zachránil život. To musí něco znamenat. Nedělám to proto, abych mu snad jeho pomoc oplatila, to ne. Dělám to proto, že mi to srdce tak poroučí. A ať už to dopadne jakkoli, nebudu litovat, že jsem to nezkusila, že jsem neudělala vše, co jsem chtěla. Věřím, že mým osudem je být s ním, ať už v dobrém, či zlém.

Možná je bláznivé milovat vraha, možná to naše zákony ani neschvalují, ale to si vyřiďte s mým srdcem. Patří totiž jemu.. navždy. Ať se stane cokoli, ať udělá cokoli. Může mě mučit, může mě zabít, ale nic se tím nezmění. Pořád ho budu milovat. Vždycky tomu tak bylo.. Chci říct, že každý si zaslouží druhou šanci, nehledě na to, co udělal. Přece jen to vše mělo nějaký důvod. Nesnáší Konohu, už je to tak, nezmění se to.. nikdy. Vzala mu rodinu, dětství i lásku. Zbyla mu jen fůra nenávisti. A to je až příliš velké břemeno pro jednoho člověka..

Studovala jsem jeho andělskou tvář. Kolik asi skrývá tajemství, co se asi právě teď odehrává v jeho hlavě? Miluje mě taky? Já vím, je to směšné... Ale určitě musí mít nějaké city. To co se včera večer stalo, všechno co řekl... určitě to má nějaký hlubší význam. Člověk přeci jen tak zničehonic neobrátí, ne někdo jako on..

Vstala jsem opatrně, abych ho neprobudila a oblékla si alespoň kalhotky a triko. Pak jsem došla až k velké tmavě hnědé skříni, otevřela jsem ji a doufala, že nezavrže. K mému neobvyklému štěstí se otevřela bez sebemenšího zaskřípání.

Původně jsem si šla jen pro ručník, ale pak jsem zahlédla něco, co mi vyrazilo dech. Sehnula jsem se ke spodní polici a odhrnula košili, která onu věc z poloviny zakrývala. Pomalu jsem se zas narovnala. Měl ve skříni fotku našeho bývalého týmu.. Myslela jsem, že nás ze své minulosti úplně vymazal.. Ale proč má tohle schované?

Prsty jsem přejela po čtyřech šťastných lidech a zastavila se u něho. Tady jsme ještě byli tým, tady jsme byli šťastní. Pousmála jsem se. Kdybych tak dokázala vrátit čas.. Jaké by to bylo, kdyby Itachi nemusel udělat to, co jim oběma navždy změnilo životy? Nemusel by se hnát za pomstou, byli bychom pořád ten starý dobrý tým sedm. Nebyla by žádná temná stránka v jeho srdci, nic.. Nic co by mu stálo v cestě před skutečným životem.

Pocítila jsem horký závan na šíji. "Proč ses nakonec nevrátil?" Věděla jsem, že stojí za mnou, ani jsem se nemusela otáčet.

Nevím, jak se tvářil, ale jeho hlas hřál jako ty nejjasnější ranní paprsky tepla. "Já už se nikdy nevrátím." Zato jeho slova byla studená jako led.

Otočila jsem se na něj. Byl už oblečený. Jak to stihl? "Já vím." řekla jsem. "Jen nechápu, proč. I Itachi doufal, že se vrátíš."

Odfrkl si. "Původní život." řekl to tak... tak znechuceně, jakoby se v něm snad nestalo nic hezkého. Pohlédla jsme na něm v jakémsi záchvatu zoufalství. On stejně pokračoval dál. "Ten už je pryč. Žiju teď takhle. Nepotřebuju Konohu." Nechápu, jak mi při těchto slovech dokázal nepřerušovaně hledět do očí. Přišlo mi, že ani nemusí mrkat.

Věděla jsem to. Už dlouho. Přesto jsem posmutněla, když to vyslovil nahlas. Doteď jsem mohla alespoň doufat, ale když mi to řekl přímo do očí, došlo mi, že je to oficiální.

Hřbetem zápěstí pohladil mou tvář, jakoby to snad dokázal spravit pouhým dotykem. "Ale ty ano." řekl. Uhnula jsem pohledem. Konoha je můj domov, mám tam přátele, rodinu...

Usmál se. Byl to milý úsměv. Pak se otočil a odcházel směrem ke dveřím.

Nevím, co mě to popadlo, asi to byl další z mých zkratů, kdy pusa nespolupracuje s mozkem. "Miluju tě, Sasuke." Téměř jsem to zašeptala, ale on to slyšel. Zastavil se. "Pořád." dodala jsem ještě.

Nic neříkal. Byl úplně zticha. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Má to být odmítnutí? Jestli ano, mám odejít nebo vyčkat, až se začne něco dít?

Konečně promluvil. "Zítra se chystám zničit Konohu." Ať už jsem si od toho slibovala cokoli, tohle byla asi ta nejhorší verze.

Ztuhla jsem. Krev v žilách se mi zastavila a vzduch z plic úplně vytratil. Vytřeštila jsem oči a dlaní si překryla ústa. Věděla jsem, že to přijde, ale tak rychle? Bylo mi do pláče.

Otočil se na mě. "Proto bude lepší, když zůstaneš tady." říkal mi to tak, jako by šlo o nějakou prkotinu, ale my se pořád bavili o mém domovu.

Zakroutila jsem hlavou. "Sasuke, mám tam rodinu."

Sledoval mě s přimhouřenýma očima, jakoby mě litoval. Jenže já nepotřebuju lítost, chci porozumění! Copak to nechápe? Zničí všechno, co pro mě má nějakou cenu!

"Promiň."

Promiň? Promiň?? Myslí si, že nějakým přihlouplým promiň všechno napraví? Ani omylem!

Zas se otočil a pokračoval dál.. "Prosím!" vykřikla jsem. "Sasuke, prosím tě!" doběhla jsem ho a pevně se ho chytla kolem pasu. "Nedělej to." zašeptala jsem ještě.

Opět se otočil tak, aby mi viděl do obličeje. Slzy v očích a husí kůže snad všude po těle... Nezvládala jsme to.

Prsty zabloudil na mou bradu a políbil mě. Dlouze a hluboce. "Slib mi, že ať se stane cokoli, počkáš tu na mě." řekl, když se naše ústa odpojila.

Zakroutila jsem hlavou. Tohle jsme slíbit nemohla. "Jestli mě opravdu miluješ." Mou hlavu si pomocí své dlaně, kterou měl zabořenou v mých vlasech, přitáhl blíž a věnoval mi něžný polibek na čelo.

Zakašlal. Pak znovu.. a zas.. "Sasuke!" vykřikla jsem, když se mi svalil do náručí. Neudržela jsme jeho váhu a pomalu mu tedy alespoň pomohla na zem. "Sasuke.." zopakovala jsem o poznání tišeji, ale on už mě neslyšel... Ležel na zemi a nevnímal okolí...

Seděla jsem u jeho postele a očima propichovala přístroj, jež ukazovali rytmus jeho srdce. Bylo slabě, ale pravidelně.

Úplně jsem na ten jed zapomněla. Měla jsem hlavu celou pomotanou Sasukem, až se mi dočista vypařil z hlavy. A já teď cítím pocit viny. Nechci, aby umřel, opravdu ne. Zrovna když se všechno tak obrátilo.. A nejhorší je, že nemůžu udělat vůbec nic. Neexistuje žádný protijed, žádný lék, nic. Jeho stav už ničím nezlepším, naopak to bude horší a horší.

Celé hodiny prospal, a když už se na chvíli probudil, řval bolestí a kroutil se v křeči. Nemohla jsem se na to koukat, ale ani jsem nesebrala dostatek sil, abych jeho trápení sama ukončila. Léčila jsem ho celé hodiny svým jutsu, až jsem vyčerpáním ztrácela vědomí. Věděla jsme, že to k ničemu není, ale copak jsem mohla jen tak sedět a čekat až zemře? Samozřejmě, že ne.

Jaká to ironie.. Před nedávnem jsem byla odhodlaná, zabít ho, měla jsem opravdu dokonalý plán, jak svět zbavit jednoho z nejnebezpečnějších ninjů, Dokonce jsem ho i uskutečnila. Dostala jsme se do jeho úkrytu, jeho uzdravením, které bylo jen pouhou zástěrkou všeho, jsme si získala důvěru jeho týmových partnerů, dokonce jsem snášela jeho psychické i fyzické výlevy, při kterých jsme málem přišla o život a pak se znovu zamilovala. Tím jsem všechno, co jsem započala, zničila. Bohužel už je pozdě a já to nemohu vzít zpět..

A i když budu žít s vědomím, že jsme zabila lásku svého života, překonám to, protože tím pomohu světu..

"Sasuke, jak ti je?" zeptala jsme se ho, když jsem mu ručníkem otírala zpocené čelo. Ležel v posteli a nemohl se téměř pohnout. Možná jsem chtěla moc, když jsem ho žádala, aby promluvil. Právě jsme mu píchla alespoň nějaká sedativa, takže se trochu zklidnil.

Ušklíbl se. I když byl na pokraji smrti, pořád se tak krásně a hravě usmíval. "To mi řekni ty."

Sklopila jsem pohled. Nedokázala jsem mu lhát do očí. Ne, když ho možná vidím naposledy ve svém životě. "Tohle asi nerozchodím, co?" Jeho hlas - byl tak tichý... tak slabý..

Zakroutila jsem hlavou, přičemž jsem tiskla rty k sobě, abych nezačala brečet. Nebylo to k ničemu platné. Stejně jsem se rozbrečela.

Rukou, nataženou k mé tváři, mi setřel slzy. "Ššš.." Snažil se mě utěšit, ale copak si to zasloužím? Ne. "To je dobrý. Mělo to tak být."

Zakroutila jsem hlavou. "To není dobrý. To vůbec není dobrý!"

Usmál se. "O jednoho grázla míň.." Současně se slovy malinko pokrčil rameny.

Pohlédla jsem na něj. "Každej si zaslouží druhou šanci." A já mu tu jeho vzala...

Odfrkl si. "Měl jsem jich už tolik, že když přijdu o tu poslední, tak se nic nestane."

Jak to může říct? Copak je smířený s tím, že umře? "Sasuke," už tón oslovení - ten jemný smutný tón - mu musel napovědět.. "umíráš." vydechla jsem.

Jakobych nic neřekla... "Neplakej, maličká." sevřel mou ruku ve své dlani.

"Kvůli mě." dodala jsem.

"Víš, že nemám rád, když brečíš. S úsměvem jsi mnohem hezčí." Dělá to pořád. Vůbec ho nezajímá, co říkám, pořád si mele svý.

Vyjádřila jsme se tedy trochu jasněji. "Otrávila jsem tě."

Ani se nezatvářil překvapeně, copak to s ním ani nehnulo? "Já vím." přikývl.

Zamračila jsem se. Jen trošičku. "Víš?"

Hrozivě zakašlal a poté se chytl za hrudník. Mou ruku však nepouštěl. "Už nějakou dobu na sobě pozoruju příznaky."

Vykulila jsem na něj očí zarudlé od slz. Tohle jsme teda nečekala. On to ví.. Proč mě nezabil? Proč se nepomstil? Mohl to udělat, kdykoli, ale neudělal... Proč?

Zavřela jsme oči a zhluboka se nadechla. Jakmile jsme je znovu otevřela, opět se z nich hrnuly slzy. "Sasuke, já nemám protijed." řekla jsem a zakryla si ústa. Koukala jsem na něj jako kráva a bulela. On mi pohledy s přehledem oplácel s tím rozdílem, že on nebrečel. Byl uvolněný a něžně se usmíval. Jakoby mi to snad usnadňoval. Popotáhla jsem. "Já...já nevím, co mám dělat." zakroutila jsme hlavou plná beznaděje. "Nechci, abys umřel, ale...." Zadusila jsme se vlastními slovy.

"Ale nejde to vzít zpět." zašeptal a já přikývla, načež jsem opět spustila v panický pláč.

Hlavu jsem celá rozklepaná položila na jeho hruď a plakala tlumeně do deky. "Je mi to strašně líto." už ani nešlo říct, že mluvím, spíš jsem jen tak mumlala.. Pohladil mě po vlasech. Myslím, že si to všechno teprv přebíral v hlavě. Sám nevěděl, co má dělat.. "Šššš.. notak.." konejšil mě. Bože, to já bych měla být ta, co ho utěšuje, ne on. Místo toho tu bulím jak malé děcko.

Zvedla jsem hlavu a pohlédla mu do očí. "Nenávidíš mě?" Zeptala jsem se.

"Miluju tě." opravil mě s úsměvem na rtech.

Jakobych zkameněla. Úplně mi vyrazil dech. Prsty prohrábl mé zkroucené vlasy a zachraptěl: "Můžeš pro mě něco udělat?" Že se ptá! Momentálně bych pro něj udělala cokoli na světě.

Okamžitě jsem přikývla.

"Usměj se." proklouzlo mu tiše mezi rty.

Přesně jak řekl.. Na tváři jsem vykouzlila ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem jen uměla.

Mezi prsty uchopil pramen mých vlasů a přivoněl si k němu. Pak spokojeně s úsměvem na rtech zavřel oči. Přístroj táhl jeden dlouhý tón a ruka, kterou se dotýkal mých vlasů, teď padala na postel. Úsměv jsem překroutila v hořký pláč, který ještě dlouho byl mým společníkem. Radost jsem vyměnila za smutek a naději za bolest....

A tak jsem zabila velkého Sasukeho Uchihu. Hledaného ninju, vraha, tyrana, ale také týmového partnera, přítele a jedinou lásku. Přesně tady - v mé náruči skončil jeho příběh, příběh, který sotva začínal - příběh ninji mstitele....

A ať už se na mě ve vesnici budou dívat jakkoli, v mých očí budu vždy jen zbabělec, zbabělec, který se zbaběle zamiloval láskou tak silnou, že překonala i samotnou smrt...

Vždycky na něj budu vzpomínat v dobrym. Už napořád zůstane v mém srdci - tam má teď své místo... A co já vím, třeba se tam nahoře potkáme ještě dřív, než bych čekala... Ať to bude trvat deset let nebo padesát, vím, že ty tam na mě počkáš, protože víš, co k tobě cítím... Vždy tě budu milovat, Sasuke Uchiho.

Vím, většina z vás mě za ten konec bude nesnášet, ale já to musela udělat....nemám ráda špatné konce, ale tahle povídka si o něj přímo říkala...;) A teď prosím vaše názory..:))