Až se probudíš.....6 -->2. část KONEC

25. listopadu 2011 v 16:44 | Tissa | Jednorázovky

Tak jsem původně myslela, že ho přidám dřív, ale nejak jste s emi na komentování vyprdli....:// No každopádně tenhle přidávám jen kvůli těm pár čtenářům, co jim to aspoň za jendu větu stálo...;)

Zapnula jsme na mobilu diktafon a dřív, než jsme si to stačila rozmyslet, jsem vkročila dovnitř. V nosu mě zaštípal zápach kouře smíšený s levnými parfémy. V rohu hrál automat a kolem něj se kroutilo pár téměř nahých těl. Každá měla v ruce skleničku a při každé příležitosti trošku upila. Ani jedna z nich nebyla ta, kterou hledám.

Rozešla jsem se k baru. Sundala jsem si kabát a posadila se na židli. Barmanovi jsme prstem ukázala, ať jde blíž.

"Pracuje dnes Hinata?" Ani mi neodpověděl, jen ukázal někam za sebe. Popadla jsme své věci a přesunula se na druhou stranu - blíž k pódiu. Hinata se kroutila kolem tyče ve flitrované modré podprsence a stejně vypadajících kalhotkách. Vybavila jsme si sebe a udělalo se mi zle.

Počkala jsem, až skončí a přijde k baru, pak jsem na ní hodlala vybalit všechny ty otázky.

"Sak?" Vyhrkla překvapeně. Chytla mě za ruku a rychle odtáhla do rohu. "Co tady děláš? Jestli tě tu Noshi uvidí, zabije tě."

Ušklíbla jsme se. "To by bylo v mém případě vysvobození."

Tvářila se překvapivě. "Pojď sem." Řekla a vrhla se po mně. Obmotala mi ruce kolem krku a tiskla se ke mně. "Tolik si mi chyběla, kde jsi byla? Proč ses neozvala?"

"Pomalu, musím ti toho tolik říct. Ani nevím, kde začít."

Začala jsem od začátku a skončila u konce. Nevynechala jsme ani slovo. Řekla jsem jí úplně všechno, včetně mé prosby k ní.

"A tak jsem teď tady a žádám tě o pomoc."

Sklopila hlavu. "Sak, je mi opravdu líto, co se ti stalo, ale nemůžu ti pomoct."

Zarazila jsme se. "Nemůžeš?"

Zakroutila hlavou.

"Hin,-"

"Když ti pomůžu a on půjde do vězení, budu bez práce. Musím živit mě a sestru. Musíš to pochopit."

Zakroutila jsem nevěřícně hlavou. "Hin, poslouchala si mě? Ten chlap je zrůda. Může to udělat komukoli znovu. Tobě, tvojí sestře, komukoli. Copak to nechápeš?" Musela jsme trošku zvýšit hlas. Ona to prostě nechápala.

Zakroutila hlavou. "Víš, co po mě chceš? Když to nevyjde, zničí to život mně i sestře."

Bylo na místě použít větu, která mi tak uvízla v hlavě. "Ale zachráníš ho ostatním ženám. Nemysli na to, co můžeš ztratit, mysli na ty, pro které to děláš." Řekla jsem už tiše.

Koukala před sebe. Rozmýšlela si to. Viděla jsem na ní, jak přemlouvá sama sebe. Pak se najednou zvedla. "Promiň, já prostě nemůžu."

Přivřela jsem oči. "Prosím."

"Musím jít, mám klienta. Tady máš moje číslo, kdyby ses chtěla vidět, zavolej." Řekla a odešla.

Zůstala jsem tam jen tak sedět. Ona byla moje poslední naděje. A teď odcházela pryč. Jediná šance k mému vyléčení, ke klidnému spánku a hlavně ke spravedlnosti. Udělal něco hrozného a zaslouží si trpět.

Po několikaminutovém přemýšlení jsem se zvedla a odcházela. Už jsem neměla náladu vyzvídat. No jo, možná bylo zbytečné se takhle oblékat, když toho ani nevyužiju, ale alespoň jsem to zkusila.

Oblékla jsem si kabát a vyrazila ke dveřím. Ovšem několik metrů od nich mi kdosi zkřížil cestu.

Zalapala jsem po dechu. "Noshi." Proklouzlo mi mezi rty.

Slizce se usmál, přesně tak, jak to umí jen on. Za ním se objevili další dva muži. Viděla jsem je poprvé, ale něco - nevím co, možná podvědomí - mi říkalo, že jsme se už setkaly.

Udělala jsem krok zpět. Noshi mě chytil za ruku, abych neutekla, a pořád se tak culil. "To jsou mi ale hosti."

Polkla jsem. Začala jsem si uvědomovat, že tohle všechno nebyl vůbec dobrý nápad.

Chytil mě za bradu a já se napřímila. Zrychleně jsem dýchala a srdce mi nejspíš chtělo vypovědět službu. Potily se mi dlaně a chvěla se mi kolena.

"Hledáš někoho?" zeptal se.

Zakroutila jsem hlavou. Strachy jsme nemohla ani mluvit. Opravdu jsem se ho bála.

"Možná bychom si měli promluvit v soukromí." Tohle nebyl návrh, neměla jsem na vybranou. Táhl mě za sebou do jeho kanceláře. Strčil mě do židle a zavřel za sebou dveře. Ty dva hromotluky nechal hlídat před nimi.

Nervózně jsem se chytla madel a nespouštěla z Noshiho oči. Ten se opřel o stěnu naproti mně. "Přišla ses podívat na starého známého?" zeptal se po chvilce mlčení.

"Přišla jsem za Hinatou." Mluvila jsem tiše a nesměle.

"Lžeš!" Zato on na intenzitě nešetřil.

"Přísahám."

"Chceš mi říct, že si se po roce rozhodla se na ni přijít podívat?" Zamračil se. Pomalu ke mně pistoupil. "Nejsem idiot."

Pohledem jsem zabloudila někam do rohu místnosti. Koukat na zeď mi přišla jako mnohem lepší alternativa.

Hrubě se mnou zatřásl. Pak zakřičel. "Mluv!"

Zavřela jsem oči a přikrčila se. "Přišla jsem za Hinatou, přísahám!"

Pohlédl někam do strany a sám pro sebe se zasmál. "Za Hinatou, jo?" odmlčel se. "Tak co je pak tohle?!" zas zařval, tentokrát ještě víc. Sáhnul mi do kapsy a vytáhl z ní mobil.

Vytřeštila jsme oči.

Přiblížil se ke mně. Cítila jsem jeho horky dech na obličeji. Snažila jsme se vypadat klidně, ale popravdě, bylo to bez efektu.

Chytil mě za tváře. "Viděl jsem tě venku." Řekl. "Špatný tah, holčičko. Zahrávala sis se špatnou osobou."

Polkla jsem.

Pustil můj telefon na zem a dupnul na něj. Displey se roztříštil na milion malých kousíčků.

Vystrašeně jsem zamrkala.

"Kdo byla ta žena na parkovišti před několika dny?" Věděla jsme, že ho to rozzuří, ale musela jsem to vědět.

"Měl by tě zajímat spíš tvůj život."

Myslel to vážně? Vážně mě zabije? Je toho schopný?

Chytil mě za vlasy. Pak se ke mně sklonil a políbil mě. Krátce, ale dráždivě. Pak mi z děsivé blízkosti pohlédl do očí. "Jsi jen ubohá děvka." Zašeptal. "Teď vypadni, nemám na tebe čas a ani náladu."

Nerozuměla jsem tomu, mám odejít? "Necháš mě jít?"

Usmál se. "Jak už jsem řekl, jsi moje děvka. Přijdu si pro tebe kdykoli budu chtít."

Zamrazilo mě.

Ti dva muži otevřeli. "Tak pojď." Popadli mě za paži a vyvedli z místnosti. "Být tebou, moc s tím nebojuju, zlatíčko."

Ztuhla jsem na místě. Ten hlas. Jsou to oni, určitě ano. Policie je už přes rok hledá a oni jsou přímo tady - ještě před chvílí stáli přede mnou.

Opět jsem stála v tom zakouřeném baru a rozhlížela se kolem. Chtěla jsem se co nejrychleji dostat domů. Ale v tom jsem mezi lidmi zahlédla Sasukeho.

Jako první mi proběhlo hlavou, že je to konec, až pak jsem začala přemýšlet, co tady vlastně dělá - co dělá v bordelu. Naše pohledy se střetly. Rozešla jsem se jiným směrem a doufala, že mě třeba nepoznal. Doufala jsem marně. Sasuke se rozešel za mnou a přede dveřmi mě dohnal. Věnoval mi jeden ze svých zklamaných pohledů a pak mě beze slova dotáhl k autu.

Seděl mlčky a koukal před sebe. Vsadím se, že vím, co se mu právě honilo hlavou.

"Sledoval si mě." Prolomila jsme ticho. Ani se na mě nepodíval.

"Vidím, že jsem měl důvod." Odmlčel se.

Koukla jsme z okýnka, a když nastartoval, opět jsem se otočila na něj.

"Vůbec nic o tobě nevím." Zněl naštvaně a zklamaně zároveň. Nedivím se.

Zakroutila jsem hlavou. "Víš, že tě miluju."

Napodobil mě. "Ne, nevím. Už nevím vůbec nic." Vydechl.

Položila jsem mu ruku na stehno. Podíval se na ní a pak na mě. Šlápl na plyn.

"Sasuke, vždyť víš, že je to pravda."

Odfrkl si. Spíš jen sám pro sebe. "Já význam toho slova znám, ale ty nejspíš ne."

Sklopila jsme pohled.

"Chci znát pravdu Sak, a můžeš začít tím, co se stalo před chvílí." Řekl.

Ani jsem si to moc nerozmýšlela. "Co chceš vědět?" vzdala jsem to.

"Cos tam dělala?"

Zhluboka jsem se nadechla. "Šla jsem za Hinatou. Kvůli tomu obvinění."

Ihned mě přerušil. "Kdo je Hinata?"

"Moje kamarádka."

Vyšvihl obočí. "Trošku divný místo na setkání, ne?"

"Jo." Přiznala jsem. "No.. ona tam pracuje." Odmlčela jsem se. "A já tam taky pracovala."

Pneumatiky zaskřípaly, jak silně šlápl na brzdu. Musela jsem se chytit za palubku, abych nevyletěla ven. Pevně sevřel volant a otočil se na mě. Pak se přes svůj zaskočený výraz snažil promluvit. "Tys tam co?"

Nervozitou jsem se celá chvěla. Kdyby nebylo klimatizace, byla bych pořádně zpocená. "Nedělala jsme barmanku, Sasuke."

Podívala jsem se na něj. Zhluboka dýchal a díval se před sebe. "Celou tu dobu, co jsme byli spolu, si dělala děvku v nějakym pajzlu?" říkal si to spíš sám pro sebe.

"Ne!" ohradila jsem se. "Kvůli tobě, teda kvůli nám jsem tam skončila."

"Spala si se mnou a přitom dělala děvku jiným." Věnoval mi jeden znechucený pohled.

"Sasuke," zašeptala jsem.

"Ne." Řekl. "Nechci nic slyšet. Dělá se mi z tebe zle."

Zalesklo se mi v očích. Bolelo to.. hodně. Podívala jsem se z okýnka spolujezdce a zůstala tak celou cestu. Celou cestu, kdy bylo slyšet jen hvízdání pneumatik a Sasukeho hluboký dech. Nedovolila jsem si nic říct. Bála jsem se následků.

Zastavili jsme na příjezdové cestě. Zatáhl za ruční brzdu a rozepnul si bezpečnostní pás.

"Odešla jsem tamodtud, protože tě miluju." Už jsem nevěděla, co mám říct. Byla jsem naprosto zoufalá. "To proto mě znásilnili." Dodala jsem tiše.

Seděli jsme v úplném tichu, až jsem nakonec promluvila. "Já.." Začala jsem, ale když jsem viděla, jeho reakci - nulovou - prostě jsme se zvedla a odešla. On tam zůstal dál sedět. Seděl tam ještě dlouho, a když jsem se ze své ložnice podívala ven, auto bylo pryč.

Čekala jsem dlouho do noci, jestli se neobjeví, až jsem nakonec usnula. Ani jsme mu nemohla zavolat. Byla jsem strachy bez sebe, co s ním je.

Ráno jsem se probudila v naději, že to všechno byl jen hrozný sen. Byla jsem naivní. Vše bylo skutečné. Vykoukla jsem z okna, ale jeho černý ojetý Mercedes stále nikde. Nervózně jsem přešlapovala po bytě a počítala každou vteřinu, než jsem konečně uslyšela zvuk motoru.

Rozeběhla jsme se ke dveřím a otevřela je. Z auta před domem vylézal náš hnědovlasý právník. Na sobě měl šedé sako a v ruce svůj pracovní kufřík. Jakmile mě spatřil, usmál se.

Pustila jsem ho dovnitř.

"Dáte si něco k pití?" Ptala jsme se spíš ze slušnosti, než z ochoty. Vlastně jsem byla ráda, když zakroutil hlavou, alespoň jsem nemusela chodit až do kuchyně.

"Jsem tu jen na skok." Řekl a po vyzvání se posadil. Sedla jsme si naproti němu a napnula sluch. "Jen jsem vám přišel říct, že s tím můžeme jít k soudu. Mimochodem, zjistila jste včera něco?"

Zamračila jsem se. Neříkal náhodou, že bez důkazů to nemá cenu? "Nějak to nedopadlo."

Přikývl. "Něco jsem na něj vyhrabal, ale nevím, jestli to porotě bude stačit. Musím vás varovat, že je dost možné, že z toho bez svědků vyvázne bez trestu."

Udělala jsem rychlý pohyb hlavou nahoru a dolu. "Jdu do toho." Rozhodla jsem se okamžitě.

Překvapila jsme ho? Rozhodně. "V klidu si to rozmyslete, chápu, co pro vás vaše tajemství znamená."

Sama pro sebe jsem se zasmála. Na tom už dávno nezáleží. "Myslím, že na to už ohledy brát nemusíte." Dodala jsem milý úsměv.

"Dobře." Vyhrnul si rukáv a podíval se na hodinky. "Už musím. Mám schůzku s dalším klientem. Uvidíme se ve středu ve čtyři odpoledně v soudní síni." Byl milý. Jako chlap se mi opravdu líbil.

Zvedl se a podal mi ruku. "Nashledanou."

"Mějte se. A děkuji. Nevím, co bych bez vás dělala." Odvětila jsem s úsměvem.

Ještě ten den jsem napsala Hinatě a informovala jí. Chtěla jsem, aby o tom soudu věděla, kdyby si to náhodou rozmyslela. Moc šancí tomu nedávám, ale zkusit se má všechno.

Zbytek dne jsem strávila čekáním na cokoli. Byla jsem v celém domě úplně sama. Máma se měla vrátit až zítra a Sasuke se tu pořád ještě neukázal. Začínala jsem z toho šílet. Nepomohl tomu ani půlhodinový rozhovor s Ino, což je většinou poslední možná záchrana. Bylo to o to větší drama, když sem musela použít pevnou linku. Její číslo bylo jediné, které jsem si pamatovala, plus to mámy samozřejmě, ale s tou jsme si momentálně neměla co říct.

Utíkalo to hrozně pomalu. Chvíli jsem koukala na televizi, pak zas uklízela skříň nebo si jen četla. Nemohla jsme se nijak zabavit, pořád se mi hlavou honily ty samé myšlenky.

Okolo šesté hodiny jsme usnula na gauči. Musela jsme být unavená z toho stresu, protože jinak jsem celý dne nic nedělala. Každopádně, když jsem se kolem půl jedné ráno probudila, měla jsme přes sebe přehozenou deku. Na křesle vedle byla položená černá kožená bunda a na stole položené klíče. Byl tady.

Ráno kolem sedmé hodiny mě probudil budík. Nevím, proč jsem ho měla nastavený, ale už jsme stejně nehodlala spát. Byla jsem odpočatá ažaž.

Uvařila jsem nový zelený čaj od pickwicku s lehkou příchutí brusinek a sedla si do křesla. Zapnula jsme si televizi. Nic tam nedávali - jako obvykle, ale bylo to rozhodně lepší, než tu sedět v tichu.

Dunivé zvuky mi signalizovali, že někdo schází po schodech. Otočila jsem se. Sasuke byl jen v trenkách. Měl rozcuchané vlasy, které působily hodně sexy. Kdybych neměla strach, že mě pošle do háje, vrhla bych se po něm.

Až když přišel blíž, jsem si všimla modřiny nad lícní kostí a roztrženého rtu. Ještě teď to měl nateklý.

Vyskočila jsem na nohy. Prošel kolem mě se slovy dobré ráno. A bez jakéhokoli kontaktu pokračoval do kuchyně.

"Sasuke," oslovila jsme ho.

Zastavil se. "Promiň, málem bych zapomněl." Věnoval mi něco, co nejspíš měl být polibek na tvář a zas se rozešel.

"Aha, štítíš se mě." Řekla jsem. Co se tady sakra děje? Co se mu stalo?

Na má slova nijak nereagoval a otevřel ledničku. "Co je k snídani?" zeptal se spíš sám sebe. Popadl zbytek uheráku. Ani se neobtěžoval ukrojit si chleba a sednul si ke stolu.

Posadila jsem se naproti němu. "Co se ti stalo?" zeptala jsem se ho.

Ukousl kus salámu a pak se podíval za sebe. "Možná by to chtělo chleba." Jestli tohle není totální ignorace, tak už nevím.

"Sasuke, nech toho. Chováš se jako malej." Rozčilovalo mě to.

Nadzvedl obočí. "Já se chovám jako malej?"

"Jo!"

Zasmál se.

Zamračila jsme se. "Celej den jsem se o tebe bála! Kde jsi byl? Víš, jakej jsem měla strach? A kde si přišel k tomuhle?" ukázala jsem na tu hnusnou modřinu.

Sjel mě pohledem - tím prázdným rentgenovým pohledem. "Byl jsem si promluvit s Noshim."

Zarazila jsem se. "C-co?"

Ušklíbl se. "Řekněme, že jeho kamarádi mluvili za něj."

Nevěřícně jsem kroutila hlavou. "Proč se o mě po tom všem staráš?" Nechápala jsem to, opravdu ne. "Měl bys mě nenávidět."

Usmál se. "Miluju tě a nic to nezmění. Proč ti to musím pořád opakovat?"

"Protože jsem jen špinavá kurva." Zašeptala jsem chvějícím se hlasem.

"To co ti udělali, neovlivní, co k tobě cítím. Dokonce překousnu, že si dělala děvku v tom baru. Jediný, co mi vadí, je, že si to se mnou neřešila. Spolu můžeme mluvit o všem Sak." Ta slova, dojímala mě. On mě opravdu miluje přes to všechno? "Chci, abys mi tu teď odpřísáhla, že až budeš v nějakym maléru, řekneš mi to. Nechci, abys přede mnou tajila něco takového, rozumíš?"

Přikývla jsem. Rukou jsem si setřela slzy, ale stejně se brzy objevily další.

"Dobře." Zakončil to. Naklonil se přes stůl, aby mě mohl pohladit po tváři. Nakonec se zvedl a celý stůl obešel. Dlaní mi utřel mokré tváře. "Ty mi teda dáváš zabrat." Usmál se.

Úsměv jsem mu oplatila. Pak mě políbil.

Ve středu přesně ve čtyři hodiny odpoledne jsme seděli před soudcem - já po boku svého právníka a máma se Sasukem a Narutem za mnou. Na druhé straně pak obviněný - čili Noshi.

Bylo to jak v nějakém filmu. Ptali se na otázky, křičeli; Námitka! a soudce klepal kladívkem, aby uklidnil sál.

Byla vyhlášena přestávka. Zatím to pro nás nevypadalo moc dobře. Tak trochu jsem čekala, že to skončí fiaskem, ale že takovým?

"Sak, to bude dobrý." Utišoval mě Naruto. "Na něco přijdeme, že jo?" obrátil se na mého obhájce. Ten se netvářil moc vesele. Sám už si nevěděl rady. Ještě aby jo. Vždyť jsme se pustili do předem prohrané bitvy.

"Obávám se, že nám to neprojde, chtějí jen fakta." Řekl.

Podívala jsem se na mámu, tvářila se smutně. "Nikdy nebudu mít klid, že ne? Až do konce života mě to bude pronásledovat." Sklopila jsme pohled.

Položil mi ruku na rameno. "Mrzí mě to, ale víc pro vás udělat nemůžu."

Přikývla jsem. "Já vím, děkuju, že jste to zkusil."

Po přestávce jsme se všichni odebrali zpátky do toho obrovského sálu. Každý z nás zaujal své místo a pozorně sledoval muže s dřevěným kladívkem v ruce. "Ticho v soudní síni." Řekl a několikrát jím zaklepal. Všichni ztichli. Nyní tu vládlo hrobové ticho.

"Jelikož nejsou žádné viditelně ani hmatatelné důkazy,-"

"Počkejte, mám k tomu ještě, co říct." Rozlehlo se místností. Zraky všech padli na dvě příchozí dívky. Hinata a její mladší sestra stáli mezi dveřmi. "Možná by tu někoho mohlo zajímat, že obviněný má co dočinění s dětskou prostitucí."

Usmála jsem se. Přišla. Přišla a zachránila mi život. Teď určitě půjde sedět, to vím jistě.

Věnovala jsem jí děkovný pohled a uvelebila se na židli. Teď to všechno teprve začne...

Tak chtěla bych jen říct - vám, co komentujete moje povídky, že si toho nesmírně vážím. A upřímně, píšu jen díky vám.. Takže vám nesmírně děkuju a doufám, že s tím nehodláte přestat...:))