Ten pravý.....19. díl

15. ledna 2012 v 12:14 | Tissa | Ten pravý

Chtěla jsme vám udělat radost, protože většina z vás stojí při mně. Tak jsem se odhodlala dopst další díl. Není extra dlouhý a vůbec jsme ho nekontrolovala! Ale doufám, že i tak vás potěší..:)) Tak a teď si utíkám zabalit, jedu totiž do bazénu..;)* Krásné čtení..

Celý víkend jsem si v hlavě přehrávala onu šokující scénu. Nedařilo se mi na to zapomenout, prostě to nešlo. Chvilkami jsem myslela, že mi praskne hlava, jak jsem nad tím musela usilovně přemýšlet. Nemohu ho z ničeho obviňovat, jelikož se ničím neprovinil. Teoreticky se mnou nikdy nebyl, ba dokonce mi dal jasně najevo, že už se mnou nechce nic mít. Oproti tomu Itachi dělal vše, aby nám to klapalo. Ale i když se mi ho nevědomky snažil dostat z hlavy všelijakými způsoby, nic nezabíralo. Nevěděl o mně a Sasukem, protože kdyby ano, nechoval by se takhle. A on se choval opravdu hezky.

Seděla jsem na Itachim a prsty jezdila po jeho svalech. Byly o něco větší než ty Sasukeho, ale už to co měl Sasuke byl zázrak. Hladil mě po stehnech a sem tam mi sáhnul na zadek - to mu očividně ke štěstí úplně stačilo. Přetočil si mě pod sebe. Skláněl se nade mnou tak blízko, že mě jeho vlasy šimraly na obličeji. Nyní byla ideální příležitost, políbit ho.

Ušklíbl se.

Zakoulela jsme očima. Došlo mi, o co mu jde.

"Noták," protáhl. "už je to věčnost." Prosil. Pak se zarazil. "Nebo máš krámy? Protože jestli jo, beru to zpět."

Zakroutila jsem hlavou nad jeho dětinským výrazem a pak si povzdechla. "Nemám krámy, vždyť jsem je měla-" Zastavila jsme se uprostřed věty. V hlavě jsme si přepočítávala dny a pomalu si uvědomovala, že jsem asi nějaké to zpoždění nabrala.

"Děje se něco?" zeptal se, když jsem pořád nic neříkala.

Zamračila jsem se. "Já.. mám zpoždění."

Nadzvedl jedno obočí. Dle jeho výrazu jsem usoudila, že tomu rozumí asi jako pětiletý dítě. "Nedostala jsem krámy." Vysvětlila jsem.

"A? Nedělam se do tebe, tohle je jen náhoda."

On možná ne, ale co Sasuke? Spala jsme s ním dvakrát a bez jakékoli ochrany. Zachvátila mě panika. Co když jsme těhotná? Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo potkat zrovna mě v takhle mladém věku. Co budu dělat? Rodiče ani neví, že s někým spím, co teprve budou říkat, až se u nich ukážu s břichem obřím jak létající balón?

Ovšem Itachiho jsme v tom jeho naivismu musela nechat, koneckonců neměl o mém úletu ani páru. A i když se to jemu zdá nemožné, já bych se ani nedivila - ne při mém štěstí.

Popravdě.. Itachi mi nasadil pořádného brouka do hlavy. Musela jsem nad tím pořád přemýšlet. Doma, ve škole, dokonce, i když jsem byla s ním. Po třech dnech se z toho stalo dokonalé zoufalství a já si pomalu začala uvědomovat, že je to dosti pravděpodobné. Samozřejmě, že jsem si to nechtěla připustit, ale co jiného mi zbývalo? Nevěděla jsem, kam bych šla, neměla jsem si s kým promluvit. Ne pokud jsem nechtěla, aby to věděla celá škola. A tím jsme si mohla být zaručeně jistá, kdybych to řekla Ino. Tak jsem to v sobě klasicky dusila - ostatně jako všechno.

"Sak, je ti něco?" ptal se Naruto.

Reflexně jsem zakroutila hlavou. "Ne, nic."

Zamračil se. "Nevypadá to tak."

Povzdechla jsem si. Opravdu ho nechci nějak urazit, ale také mu nemůžu říct nic víc než lež. Tak jsem alespoň přidala milý úsměv. "Jsem v pohodě."

Jeho obočí se vyšvihlo o patro výš. "Proto si namáčíš hranolku do polívky?"

Všichni se na mě podívali. Opravdu, v ruce jsme držela vlnkovanou hranolku mokrou od hovězího vývaru. Nebylo to tak, že bych nevěděla, co dělám, jen.. Ne, opravdu jsem nevěděla, co dělám.

Zakroutila jsem hlavou. "Vážně, je mi fajn."

Myslíte, že tomu někdo uvěřil? Samozřejmě, že ne. Ať mluvíme o Narutovu vážném pohledu nebo o Sasukeho strnulém výrazu, je to jedno.. ani jeden z těch, co tu seděli mi očividně nevěřil, ale kupodivu jim to jako odpověď stačilo.

Seděla jsem na záchodové míse a koukala před sebe - někam do rohu místností. Kolena jsem měla přitažená k prsům a ovíjela je pažemi. Na zemi vedle mě ležel těhotenský test. Byl pozitivní.

Stačí dvě pitomé čárky na hloupé tyčince a náhle se vám zhroutí celý svět. Najednou vám věci typu; mám moc tmavý make-up, zlomil se mi nehet, nebo nemám dlouhé kudrnaté vlasy, nepřijdou tak důležité. Vlastně mi v tuhle chvíli nepřijde důležitější nic. Momentálně pro mě hladovějící děti v Africe přestávají být problémem.

Otřela jsem si slzy. Bylo to zbytečné, stejně se za okamžik objevily další. Přešla jsem tedy k umyvadlu a opláchla si obličej vlažnou vodou. Nevěřila jsem, že to pomůže, ale přesto to bylo osvěžující. Černé šmouhy od řasenky jsme si utřela do ručníku. Vždycky jsem to tak dělávala, proto byl každý roh mé osušky černý. Stejnou barvou byla zbarvená i má duše. Jakoby mě znenadání pohltil šedý oblak kouře. Ano, přesně tak jsem se cítila, jako vajgl. Byla jsem naprosto zničená.

Trvalo mi několik hodin, než jsme to vstřebala. Vlastně si tím ještě pořád nejsem úplně jistá. Popravdě.. nedokážu si připustit, že bych měla za několik měsíců přivést na svět skutečného človíčka. To je přeci absurdní!

Dveře do mého pokoje se otevřely. Věděla jsem, že je to Itachi, koneckonců, čekala jsem ho.

Posadil se vedle mě. "Jsi v pořádku? V telefonu si zněla vystrašeně."

Zkroutila jsem hlavou. Jakobych to snad nečekala, opět jsem spustila v hysterický pláč.

"Heej."přitáhl si mě k sobě. "Ššš.. to bude v pořádku." Snažil se mě konejšit, ale ztrácelo to jakýkoli význam, pokud jsme věděla pravdu.

"Nebude to v pořádku, už nikdy."

Povzdechl si. "Sak, co se děje?"

Uhnula jsem pohledem. Najednou mě nenapadalo ani jedno vhodné slovo, jakým začít.

Chytil mě za ruku - jako vždy, když jsem měla trable. "To bude dobrý. Pohádala ses s Hinatou?" Hádal. Těsně vedle. "Buď v klidu, než přijede, zas budete nejlepší kamarádky, takhle to chodí, ne-"

"Jsem těhotná."přerušila jsem ho.

Ztuhl. Vůbec se nehýbal, jen zaraženě zíral přímo na mě. "Cože?" To bylo jediné slovo, ke kterému se zmohl.

Sklopila jsem pohled. Chvíli jsem jen tak studovala naše ruce, ale pak jsem se na něj opět podívala. Musela jsem. Nemohla jsme mu říkat něco takého, a přitom koukat někam na zem. "Čekám dítě."

Už se netvářil zaskočeně. Ne tolik. Svůj strnulý výraz vyměnil za tvrdou masku. Pustil mou ruku. "Itachi." Zašeptala jsem. Chtěla jsem ho opět chytnout, ale nenechal se. Pokaždé se vytrhl.

Mlčel. Slyšela jsem, jak těžce dýchá, vnímala, jak zaťaté má svaly. "Čí je to?" zeptal se. Upřímně, čekala jsem veškeré reakce, ale tuhle ne. Tohle jsem si nezasloužila, opravdu ne.

"C-co?" vyhrkla jsem.

Odfrkl si. "Brácha se činil, co?"

"Itachi.."

Zamračil se. "Takže on ti udělá dítě a ty teď budeš hrát, že je moje?" Takhle rozčíleného jsem ho snad ještě neviděla. "Ale já ti něco povím." Naklonil se ke mně. Dělal to vždycky, když chtěl, abych si to dobře zapamatovala - pokaždé, když byl vytočený. "Vím, že si s ním spala na tvé narozeniny! Vím i to, co se dělo na lyžáku! Já nejsem blbej, Sakuro."

S pusou otevřenou do kořán jsem těkala po jeho očích. Tohle se neděje, nemůže. V panice jsem zakroutila hlavou.

Pak udělal něco, čím mě donutil se zachvět. "Nelži mi, Sakuro!" zakřičel.

Kdybych mohla brečet ještě víc, udělala bych to, ale bohužel, byla jsem na úplné hranici. "Já nelžu.." zamumlala jsem. "Je tvoje."

Zasmál se. Tím hnusným falešným smíchem, který mi naháněl husí kůži. "Smůla, že ti nevěřím jediné slovo."

"Prosím.." mluvila jsem tiše. "Nevím, co mám dělat."

Udělal ten nejpohrdavější výraz, který dovedl. "Poraď si sama. Pro mě si jen ubohá děvka. " na chvíli se odmlčel. "Nikdy se k němu nepřihlásím, rozumíš? Nikdy." Už dávno stál na svých. Teď dokonce mířil ke dveřím. Dokud jsme ho svými slovy nezastavila.

"Tak proto ses ke mně choval tak hezky? Chtěl sis užít, jak mě budeš srážet na kolena?"

Otočil se zpátky na mě. Stále se mračil. "Možná." Řekl. "Anebo jsme tě prostě, nechtěl ztratit." Dodal.

Rty jsem k sobě usilovně tiskla, ale k ničemu to nebylo. Pláč jsme tím nezastavila, jen krátce potlačila.

Pokrčil rameny. "No co, užijte si to s mým bráškou ve třech."

Ani nevím, co mě drtilo víc, jestli jeho ošklivá slova nebo fakt, že má vlastně pravdu. V manželství se tomu říká cizoložství. Ve světě puberťáků jsem prostě jen kurva. Jsem ta, co podváděla, a teď za to nesu následky.

Dnes byla sobota. Obvykle bych někam vyrazila, ale copak můžu v takovémhle stavu? Smím vůbec jako těhotná do zakouřeného prostředí? Můžu pít kafe? Měla bych držet nějakou speciální dietu? Nebo se mám prostě ládovat vším, co mi jako první přijde pod ruku? Neměla bych jít ke gynekologovi? Ano, určitě bych měla.

Přemýšlela jsem o spoustě věcech, které bych měla nebo neměla udělat, ale nakonec jsem stejně nehnula ani prstem. A proč? To je jednoduché; jsem zbabělec. A ačkoli se jedná o vážnou věc, nemám dostatek odvahy zvednout se a něco udělat. Ale něco přec e...

Nevím, kde se to ve mně vzalo. Nikdy by mě nenapadlo, že v případě nouze půjdu právě za ním, ne potom, co se stalo.

Zaťukala jsem na dveře s nápisem Uchiha. Jméno bylo vyryto na měděném zdobeném obdélníčku černou barvou. Ovšem Sasukeho vkus jsem v tom nerozpoznala, asi proto, že byt nepatří jemu.

Udělala jsem krok zpět. Dveře se otevřely a ze stínu vyšel vysoký dobře stavěný muž - Madara.

Nečekala jsem, že tu bude on, myslela jsem, že tu teď bydlí Sasuke. Ale na co jsem myslela? Vždyť je to jeho byt.

"J-já," začala jsem koktat. "myslela jsem, že-" Páni, mohla jsem působit ještě trapněji? Ne, nemohla.

Naštěstí můj mentální zkrat pochopil. Koneckonců, musel být zvyklý mluvit s idioty, když je to jeden z Uchihovic posvátné rodinky. S pozvednutými koutky ukázal za sebe. "Sasuke je u sebe, jestli s ním chceš mluvit."

Přikývla jsem. "Jestli to nevadí."

To už mě pouštěl dovnitř. Dokonce mě dovedl až ke dveřím od ložnice. Zaťukal a vešel. "Sasuke, někdo za tebou přišel." Kývnul na mě. Vešla jsem tedy dovnitř. Okamžitě se mě zmocnila panika. Pohled na Sasukeho ležícího na posteli, jak kouká na televizi.. Byla to ta postel; ta samá postel, ve které se, se mnou, miloval - ta, kde si užíval i s tou jinou. Při té vzpomínce se mi udělalo zle.

Sasuke zvedl pohled. Jakmile mě spatřil, napřímil se. Myslím, že stejně jako já nevěděl, co říct.

Madara zakašlal. "Dojdu nakoupit, máme prázdnou ledničku."

Ani jeden z nás se neobtěžoval přikývnout nebo nějak jinak zareagovat. Já koukala na něj a on zas na mě. Bylo to zvláštní, ale to, co se dělo potom, bylo mnohem divnější. Zčistajasna jsme se rozbrečela. Prostě zničehonic jsem začala plakat. Ani já sama jsem to nepochopila, natož, aby to chápal někdo jiný, kupříkladu on. Ovšem jeho reakce byla víc než šokující. Beze slova vstal a došel ke mně. Nevěděla jsem, co chystá, dokud mě jednoduše neobjal. Obmotal kolem mě své paže a přitiskl si mě k sobě. Bez otálení jsem ho napodobila. Dala jsem mu ruce kolem krku a hlavu si opřela o jeho rameno. V nose mi uvízla známá vůně. Teď jsem si byla jistá, že jsem v bezpečí, nic mi nehrozilo, když jsem byla s ním.

Posadil mě na postel a sám si přitáhl židli tak, aby seděl naproti mně. "Co se stalo?"

Zavřela jsem oči a rty přitiskla k sobě. Zas jsem je otevřela, ale ne a ne se mu podívat do očí.

"Jestli je to kvůli tomu, co se stalo-"

Přerušila jsem ho svými slovy. "Pořád mě vidíš jen brečet."

Pousmál se, ale nic neříkal. Pokračovala jsme tedy dál. "Asi působím jako naprostý ubožák."

Zakroutil hlavou. "Ne, tak to není."

Jeho slova jsem úplně ignorovala, jen jsem mluvila dál. "A vím, že po tom, co jsem ti udělala, nemám nejmenší právo tě žádat o pomoc…" Musela jsme se nadechnout. Můj pláč způsobil, že jsme polykala slova, proto mi možná nebylo moc rozumět.

Na jeho doposud hladkém čele jsem zpozorovala pár vrásek. Mračil se. "Sakuro, nechceš mi něco říct?"

Zas jsme ho jen tak přešla. "Nemám za kým jiným jít, Sasuke. Mrzí mě to." Popotáhla jsem.

Podal mi kapesník, abych se vysmrkala.

Nechápal to, jak by taky mohl? "O čem to mluvíš?"

Hlavu jsem naklonila na stranu. Své rty jsme přinutila zkroutit se do falešného a nadmíru zoufalého úsměvu, zatímco své dlaně jsem si položila na břicho.

Vytřeštil oči. Věděla jsem. Že mu to dojde rychle, ještě aby ne s jeho školním průměrem. Podíval se nejdřív na mé břicho a pak do mých očí. Vyčetla jsem z toho nevyřčenou otázku.

Jednoduše jsme přikývla. Nevěděla jsem, co říct, tak jsme jen gestikulovala. V dané situaci mi to přišlo přijatelnější.

"Kdy? J-Jak?" Sám nevěděl, co dělat. Byl sladký.

"Myslím, že víš jak."

Zatřepal hlavou a pak se za ní chytil. Chápala jsme, že potřebuje chvíli, aby to rozdýchal, ostatně, kdyby za mnou někdo přišel s něčím takovým, asi bych taky potřebovala čas. "A jsi v pohodě? Co Itachi?"

Uhnula jsme pohledem. "Ten už to ví."

"A?"

Zakroutila jsem hlavou. Ústa se mi opět zkroutila do neurčitého tvaru - takového, jaký mají, když brečím. "Řekl mi, že není jeho a nikdy se k němu nepřihlásí. Prý nechce mít s děvkou co dočinění."

Chytil mě za ruku. Palcem mě hladil po jejím hřbetu a přitom mě soucitně sledoval.

"Já opravdu nevím, čí je. Vím, že to ze mě tu děvku skutečně dělá, ale já prostě nevím."

Kleknul si přede mě. Chytil i mou druhou ruku a podíval se mi do očí. "Nic takového nejsi, rozumíš?" řekl. "Není to tvoje chyba, ale jeho a moje. Tak si to přestaň připisovat, ano?" Prstem setřel mé slzy. Jeho odtek byl teplý, hebký a elektrizující zároveň. Stále jsem si na to nedokázala zvyknout.

Lehce jsme přikývla.

Usmál se. "Dobře." Uťal to. "Už si byla u doktora?"

Zakroutila jsem hlavou. "Zjistila jsem to teprve včera."

"Fajn, v pondělí tam spolu zajdeme, dobře?"

Opět jsme přikývla. "Sasuke," oslovila jsme ho. "proč to pro mě děláš? Mohl by ses na mě jednoduše vykašlat."

"To, že se lidé nehádají, neznamená, že jim na sobě nezáleží, mám pravdu? Chci říct, když milovat, tak se vším všudy." Musela jsem se pousmát. Ovšem překvapený výraz jsem tím zakrýt nedokázala. "Miluješ mě?"

"Nevím, proč tě to tak překvapuje."

Pokrčila jsme rameny. Myšlenkami jsem odběhla k jeho narozeninové oslavě. S tou holkou v klíně nevypadal na to, že by mě miloval.

Zakroutil hlavou. "To nic neznamenalo, Sak." Věděl, nad čím jsem přemýšlela, nevím jak, ale ano. "Jediné na čem teď záleží, je, abys byla v pořádku."

I přes to všechno jsme se usmála. Sama jsem se mu vrhla do náruče. "Děkuju, Sasuke." Řekla jsem, jakmile jsem se zabořila do jeho trika.

Nepostřehla jsme, kdyby mi únavou spadla víčka ani kdy mě Sasuke položil do postele a přikryl. A už vůbec si nepamatuju, že bych usínala v jeho objetí.

Celou neděli jsem proležela v posteli. Nebyla jsem schopná vstát. Ale takhle mi to vyhovovalo. Celý den jsem byla sama, takže jsem měla dostatek času na přemýšlení. A co se týče reakce strýčka Danzoa, na můj pozdní příchod, co si budeme povídat, jasně, že byl naštvaný. Ale po hodinovém přemlouvání, mi slíbil, že to rodičům neřekne. I když po tom, co se dovědí o mém stavu, tohle jim důležité připadat nebude.

Druhý den jsem přesně, jak jsem slíbila, šla k doktorovi. Nešla jsme sama. Sasuke mě vyzvedl před školou. Nevím, čí auto měl půjčené, ale rozhodně jelo až moc rychle na můj vkus. Nebylo to tak, že jsme se bála bouračky, spíš jsem tam chtěla dorazit co nejpozději, protože až mi doktor řekne pravdu, už to bude oficiální. Zaparkovali jsme na parkovišti před nemocnicí sv. Benjamina a poté, co mi zdvořile otevřel dveře, jsme ruku v ruce vyrazili ke vchodu.

Strávila jsem tam dobré dvě hodiny, než jsem přišla na řadu. Seděla jsem na křesle a čekala na výsledky testů. Se Sasukem jsme se složili a připlatili si za rychlou analýzu. Už bych nevydržela čekat ani jediný den.

Sasuke stál vedle mě. Oba jsme tiše zírali před sebe, dokud jeden z nás nepromluvil. "Jsi nervózní?" zeptal se.

Beze slova jsem přikývla.

Okamžitě mě objal, dokonce mi věnoval jeden něžný polibek do vlasů.

Pak se otevřely dveře. Čekala jsem, až opět uvidí, tu vrásčitou tvář porostlou šedohnědými vousy, a teď tu byla. V ruce držel nějaké papíry, kterými momentálně listoval. Bylo to jako v nějakém filmu. Ne, spíš jako ve špatném snu. Postavil se vedle nás. Sasuke se ode mě odtáhl, ale alespoň mě chytil za ruku.

Doktor se nadechl.