Supernatural.....19.kapitola

21. listopadu 2013 v 22:32 | Tissa |  Supernatural
Další kapitola je na světě. Ráda bych si tu vylila srdíčko a vypovídala se, ale musím pádit dělat seminárku na psychologii, tak vám řeknu jen: Krásné čtení. :)


Dům se zdál neobvykle prázdný, což bylo absurdní, jelikož jsme byli v plné sestavě. Jenže babička už byla v říši snů a Tony jakbysmet. Ráda bych se k nim přidala, ale ani poté, co jsem prošla všechny místnosti a zkontrolovala každý roh v domě, mi obavy nedaly spát. Protože pokaždé, když jsem zavřela oči, viděla jsem ho. Terorizoval mou rodinu, ohrožoval ji na životě, a já nezmohla vůbec nic. Christian se v průběhu posledních pár dnů stal mým největším strachem, ale zároveň někým, komu jsem toužila ublížit. Kéž bych toho jen byla schopná…
Seděla jsem na pohovce v obývacím pokoji a znuděně přepínala programy. Děsila jsem se ďábelské kombinace tmy a hrobového ticha, a televize řešila oba problémy zároveň. Škoda jen, že náplní televizního programu na úterní noc nebo vlastně středu ráno, tvořily jen teleshoppingy a dokumentární pořady o gigolech.
A jsem si jistá, že nebyla náhoda, že se Sasuke objevil zrovna v okamžiku, kdy si to jeden z hlavních hrdinů onoho dokumentárního pořadu začal rozdávat s jeho blonďatou zákaznicí.
Sasuke si odkašlal a já leknutím upustila ovladač, ten se samozřejmě rozlítl na několik kusů, čímž mi znemožnil televizi vypnout. "Koukám, že ti chybím víc, než jsem si myslel."
Otočila jsem se tím směrem, odkud přicházel jeho hlas a uviděla ho stát u průchodu do kuchyně. "Překvapil jsi mě." Vydechla jsem, stále ještě se vzpamatovávající z toho šoku.
"To vidím." Poznamenal s údivem, sledující obrazovku.
Tváře mi zrudly horkem. Postavila jsem se a doufala, že tak zakryju obraz plný žhavého sexu. Asi zakryla, ale vzrušené vzdychy ozývající se z televize za mnou, udělaly mou snahu o zatutlání naprosto zbytečnou. Až když jsem po slepu za zády konečně našla vypínač a zmáčkla jej, ulevilo se mi.
Jenže teď pro změnu bylo slyšet mé bijící srdce, které se nervozitou div neprobilo skrz.
Sasuke to určitě udělal schválně přesně pro tenhle okamžik, kdy jsem si přála raději umřít, než sledovat jeho hravý poloúsměv. Moc dobře jsem věděla, jak mu dělá dobře, když se cítím trapně.
"Já-" odkašlala jsem si. "jen jsem přepínala programy. A tys přišel zrovna, když jsem přepnula na tenhle." Vysvětlovat to culícímu se Sasukemu, bylo snad ještě více ponižující než samotná situace. Stál napůl opřený o stěnu a s rukama založenýma na prsou se od ucha k uchu usmíval, ale nic neříkal. Jen si užíval, jak se v tom plácám; přesně jako ryba na suchu. "Není to tak, jak to vypadalo."
"Rose," Zazněl pobaveně jeho hlas, zatímco já se argumenty div neudusila.
"Nekoukám na porno, když jsem sama." Plácla jsem se do čela. "Nekoukám na to vůbec s nikým. S nikým a nikdy." Dodala jsem rychle. "Chápeš?" Mlela jsem pátý přes devátý jen proto, abych to nějak zakecala, ale jen jsem se do toho zamotala. "Tohle celý je jenom náhoda. Hodně špatná náhoda."
"Rose," oslovil mě hlasitěji než předtím, čímž mi vzal slova z úst, a poté, co si získal můj pohled, dodal: "nemáš hlad?"
Povzdechla jsem si, rukou se držíc za hlavu. "Jo, jo to vlastně mám." Řekla jsem a zároveň se snažila ignorovat jiskřičky v jeho očích.
Následovala jsem ho do kuchyně, kde jsem na stole našla bílou papírovou krabičku s logem čínské restaurace. Podívala jsem se na Sasukeho zaskočená jeho činem a poté, co kývl, jsem se posadila. On zaujal místo naproti mně.
Sasuke možná byl děsivý a prožraný jízlivostí skrznaskrz, ale měl úžasnou schopnost překvapení.
"Myslel jsem, že po tom všem budeš vyhládlá. Doufám, že máš ráda čínskou kuchyni."
Nadšeně jsem přikývla. "To mám." Nahlédla jsem dovnitř. Kuřecí Kung-pao s rýží jsem přímo milovala. Nepřekvapilo mě, že to věděl. Věděl o mně úplně všechno beztoho, aniž bych mu cokoliv řekla. Bylo to děsivé? Ano. Děsilo to mě? Už nějakou chvíli ne.
"Ty nemáš hlad?" všimla jsem si, že místo před ním je prázdné.
Beze slov zakroutil hlavou, načež se pohodlně opřel do židle, pohled zabodnutý na mě.
Nikdy jsem nedokázala jíst před ostatními lidmi. Dokonce i ve školní jídelně mi trvalo, než jsem si zvykla, že tam vždycky bude někdo, koho bude zajímat můj talíř. Ani teď tomu nebylo jinak. Po pár soustech jsem čínské hůlky odložila a krabičku s jídlem zavřela. "Nech mě hádat. Nikdy nemáš hlad."
Dočkala jsem se krátkého přikývnutí.
S udivením jsem otevřela pusu. "Takže nikdy nejíš žádné jídlo?" Divné, vzhledem k tomu, že to byl právě Sasuke, kdo mě učil dělat pizzu.
"Sice to nepotřebuju k životu, ale pořád vnímám chuť. Takže pokud jsi nám už rezervovala místa u Fabia v pizzerii, nemusíš se bát, že bys musela dojídat."
Zakoulela jsem očima. "Proč bych se obtěžovala se zamlouváním stolu, když můžeš použít tu tvojí speciální schopnost vymývání mozků?"
Sasukeho rty se roztáhly, lokty se opřel o stůl. "Líbí se mi tvoje zlomyslná půlka." Nadzvedla jsem obočí. "Vždyť víš, ta, která ničí věci a sleduje filmy pro dospělé."
Ha ha.
Ze žaludku se mi ozval podivný zvuk. "Držíš hladovku?" zeptal se zvědavým pohledem na mé břicho.
Bylo až k neuvěření, jak rychle se jídlo z žaludku posunulo dál. Ani jsem se nenadála a žaludeční šťáva natravovala sama sebe. Má snad zrychlení metabolismu co dočinění s mou super proměnou?
Sasuke ne Sasuke, znovu jsme popadla onu krabičku a pustila se do jídla. Rychle jsem celý obsah naházela do sebe a ani pak jsem se necítila sytá. Ale na mysl se mi dostalo něco, co pocit hladu přece jen předčilo.
"Byl tu Christian." Všimla jsem si, jak Sasuke zpozorněl, ale překvapila jsem ho? Ne. "Přivezl Tonyho, který si ho zničehonic vůbec nepamatuje, pozdravil mě a odjel." V Sasukeho výrazu jsem nerozpoznala žádnou změnu, žádnou známku starosti, prostě nic. "Nic na to neřekneš?"
"Jsi v pořádku, takže k žádnému škrábání očí nedošlo. Nevidím důvod se bát."
Jeho slova mi vyrazila dech nebo možná to byl způsob, jakým to řekl. Zmátlo mě to. Jakoby to nebyl právě Sasuke, kdo mi zakazoval, se s ním vídat. Ano, bylo to předtím, než jsem se dozvěděla, co je Christian ve skutečnosti zač, ale to přece nemění nic na skutečnosti, že je nebezpečný, ba naopak.
"Nekoukej se na mě, jako by mi bylo jedno, co s tebou bude." Osočil mě přísným hlasem. Byla bych se zasmála, ohromě si totiž protiřečil, ale nepustil mě ke slovu. "Moc dobře víš, jak to je. Neříkám, že jsem nadšený z toho, že se pořád motá kolem, ale už pro tebe nepředstavuje nebezpečí. Jeho práce skončila v okamžiku, kdy vypustil tvé druhé já z klece, a teď nejspíš čeká na další pokyny. Nemůže na tebe vztáhnut ruku, protože tím by porušil pravidla. A není nic horšího než hořet v pekle, proto nebude nic riskovat. Důvod, proč tu byl, je nejspíš ten, že se chtěl o svém úspěchu přesvědčit na vlastní oči."
Zamračila jsem se a přitom se snažila předstírat, že se mě ta poslední věta vůbec nedotkla. "O jakých pravidlech to mluvíš? On poslouchá něčí rozkazy?" šílela jsem z představy, že není jediný, kdo se angažoval v ničení mého života. Sasukeho pohled mi ale říkal, že to se momentálně nedovím. Ne, že by to nevěděl, on mi to jednoduše nechtěl říct. "Notak, Sasuke, právě jsi mi naznačil, že někdo, koho se Christian bojí, mě potřebuje. Nemůžeš něco takového nakousnout a pak to nechat být! Možná neublíží mě, ale co ostatní? Na těch nezáleží?"
Neříkal nic.
Jeho zatvrdlost mě doháněla k šílenství. Nevěděla jsem, čeho je schopen Christian, natož, abych si dokázala představit, co dokáže někdo, kdo je ještě na vyšší úrovni než on.
Byl to právě strach, kdo za mě promluvil dřív, než mozek stihl zareagovat.
"Chápu. Nezáleží ti na nich. Jak by taky mohlo? Jsou to jen lidé." Tón oslazený pohrdáním možná mohl odrážet nevděk, nebo tam prostě jednoduše byl.
Asi to ode mě bylo troufalé po tom všem, co pro mě Sasuke udělal; poté co mi zachránil život - nejednou, ale láska k rodině, k přátelům byla silnější, než cokoli jiného. A i když jsem svých slov později litovala, nikdy bych je nevzala zpět.
Židle, na které jsem seděla, se náhle pohnula a zarazila se o kuchyňskou skřínku za ní. Sasuke se nade mnou skláněl a z neveliké vzdálenosti, mě propaloval hrozivým pohledem. Tohle bylo podruhé v jednom dni, kdy jsem se ho opravdu bála. "Asi ti to ještě nedošlo, Rose, ale já nejsem superhrdina. Nepatřím mezi ty kladné. Takže pokud by smrt někoho jiného zajistila tvé bezpečí, jsem ochoten to risknout. Můžeš mě za to třeba nenávidět, ale budeš žít."
"Sakuro," zaslechla jsem Tonyho hlas a okamžitě se za ním otočila. Stál v kuchyni pár metrů od nás a zmateně se rozhlížel po místnosti. "s kým jsi to mluvila? Slyšel jsem hlasy."
Pohledem jsem vyhledala Sasukeho. Stačil mi jeden náznak hlavou, abych pochopila, že zařídil, aby o něm Tony nevěděl. "Počkám u tebe v pokoji." Řekl mi a poté, co těsně minul mého bratra, zmizel na schodech.
"Haló, mluvím s tebou."
Rukou jsem si prohrábla vlasy a unaveně si promnula oči. Měla jsem toho lhaní plné zuby, ale nic jiného mi nezbývalo. Ne, pokud jsem ho toho chtěla ušetřit. "S nikým. Asi se ti něco zdálo."
Zdvižené obočí a přihlouplý výraz mi napovídaly, že měl svou vlastní teorii. "Jestli si zase povídáš sama se sebou, babce to neřeknu, ale udělej mi laskavost a běž spát. Jsou dvě hodiny ráno a já zítra vstávám do práce." Poté, co ze mě udělal naprostého blázna, vypil sklenici mléka a odešel. Opatrným nakouknutím za roh jsem se přesvědčila, že je zpátky v pokoji a sama jsem zmizela v tom svém.
Sasuke ho jsem našla, jak sedí na posteli a listuje v knížce. Na můj příchod nijak nereagoval. Ihned mi došlo, co že to vlastně čte.
Zavřela jsem dveře a zády se o ně opřela, stála jsem tak přímo naproti němu. "To je můj náladový notýsek." Vysvětlila jsem.
Zvědavost ho přinutila zvednout hlavu. Jeho výraz se od posledně naštěstí opět zjemnil, a zdálo se, že se tou hádkou (dá-li se to tak nazvat) nehodlal dál zaobírat.
"Je to něco jako epileptikův notýsek na aury." Dala jsem se do pohybu a zastavila se vedle něj. "Doporučila mi ho moje psychiatrička. Tohle," ukázala jsem na černě vybarvené tečky. "jsou značky pro depresi. Vždycky, když jsem cítila, že přichází, nakreslila jsem kruh; často i několikrát denně. Jakmile jsem měla sebevražedné myšlenky nebo prostě chuť si ublížit, vybarvila jsem ho. Proto jsou zčásti prázdné a zčásti vyplněné."
Neubránila jsem se vzpomínce na znetvořené ruce - na krvavé šrámy a puchýře. Nejsou to ani dva týdny, co jsem se naposledy potrestala. Tehdy jsem si myslela, že tím něco vyřeším.
Nenápadný pohled do Sasukeho tváře stačil, abych z toho vydedukovala, že jeho myšlenky nabraly stejný směr jako ty mé.
"A co ty vykřičníky?" Zeptal se.
"Ty jsem kreslila, když jsem měla noční můry."
Sasuke mi věnoval další pohled, ale tentokrát jím na mě zůstal viset. Chtěl vědět víc, ačkoli musel tušit, že pro mě nebude příjemné, o tom mluvit.
Posadila jsem se vedle něj a přemýšlela, jestli nebude lepší, to v sobě dál dusit.
Sasukeho vytrvalost nakonec přece jen zvítězila a já se s ním tak podělila o jednu z nejosobnějších věcí, jež se v mém životě odehrávaly.
"Začalo to po tom incidentu s tátou a přicházelo to téměř každou noc. Zlepšilo se to až potom, co jsem začala chodit k Rachel - k té psychiatričce." Vysvětlila jsem jeho tápavému pohledu. "Pak už se ty můry objevovaly jen výjimečně. Ale nedávno se zase vrátily."
"Nedávno, myslíš, když se objevil Christian."
Kývla jsem hlavou. "Do té doby v nich vystupovaly ty samé postavy. Blonďatá žena a pak někdo jménem Lillith. Jenomže tady," nalistovala jsem stránku plnou černých teček a vykřičníků. "tady se to změnilo. Už to nebylo o těch dvou, ale o mě, a navíc tak živé. V každé noční můře, jakoby mě pohlcovala temnota a to dobré uvnitř mě umíralo. Připadala jsem si, jako bych měla rozdvojenou osobnost, jenže ta špatná polovina měla s každým dalším snem navrch." Povzdychla jsem si. "Nakonec jsem se vždycky probudila s křikem dřív, než se mě to stihlo zmocnit."
Koukala jsem na Sasukeho a on zas na mě. Pohled držel několik málo vteřin, než ho přerušil a opět nakoukl na vyplněný list. "Tahle stránka je plná černých teček a vykřičníků, kdy to bylo?"
Nemusela jsem kontrolovat datum, ani tápat v paměti. Na to období si pamatuju až příliš dobře. Byla to ta část života, kterou jsem si přála vymazat.
"Když jsi zmizel." Řekla jsem, překvapená, jak neemotivně jsem zněla. "Myslíš, že to nějak souvisí s mou silou?" zeptala jsem se, když dlouho nic neříkal.
Sasuke sice neodpovídal, ale jeho strnulý výraz mluvil za něj. Oba jsme nejspíš přemýšleli nad tím samým. Události v mém životě způsobily, že má temná stránka rostla s každým dalším klopýtnutím, a díky vnějším vlivům, jako byl například Sasukeho odchod poté, co mi popletl hlavu, rostla několikanásobně rychleji. Jednoduše řečeno; můj náladový notýsek, rovná se podrobný záznam průběhu mé proměny.
Poprvé v životě jsem cítila nutkavou potřebu mlčet. Nebo jsem jen nemohla najít potřebná slova? Ale co z toho, co mám na srdci, stojí za zmínění? Nechtěla jsem způsobit další rozepře a riskovat tak, že odejde. Nebyla jsem připravená, být sama. Vlastně ani nevím, zda ještě někdy budu.
"Udělám, co mi řekneš, jen mi slib, že mě neopustíš." Řekla jsem, rozhodnutá zabíjet, bude-li to nutné.
Sasuke se pokojně zasmál. Pak s dlaní přitisknutou na mé tváři a výrazem zlobivého dítěte řekl: "Kvítku, vzhledem k tvé schopnosti supernovy, si nejsem jistý, jestli budeš moct vyhovět všem mým požadavkům."
Zakoulela jsem očima, ale v momentě opět zvážněla. "Myslím to vážně. Jestli zase zmizíš, zblázním se. "
Další křivý úsměv pokroutil jeho ústa. "A já měl za to, že blázen už jsi. Podle toho co říkali ostatní."
Silou jsem ho praštila do ramene, plně uvědomělá, že můj ubohý pokus, způsobit mu alespoň nějakou bolest, vůbec nezaregistruje.
Sasuke škubl rukou. Takže to cítil, pomyslela jsem si. "Prostě mi to slib. A já ti slíbím, že nebudu dělat žádné hlouposti." Natáhla jsem ruku se vztyčeným malíčkem, abych svá slova zpečetila.
Sasuke se nenuceně usmál poté, co pohledem přejel mé gesto. Namísto malíčku uchopil mou bradu. "Hloupost jsi udělala už ve chvíli, kdy ses ode mě nedržela dál." Řekl a opatrně mi mezi rty vtiskl vlhký polibek. Zavřela jsem oči a reagovala tak, jak by reagoval každý; pevně jsem sevřela jeho ústa.
Sasuke se v okamžiku oddálil, přičemž se mě stále dotýkal rukama.
"Máš strach, že se neovládnu?" zeptala jsem se.
"Spíš se bojím, že to ovládne tebe."
Schopná myslet jen na teplo jeho úst, jsem pokrčila rameny. "Vyzkoušej mě." Naklonila jsem se k němu pro další polibek, ale on mě zastavil.
"Možná někdy jindy."
Zmatená jeho reakcí jsem se vzdálila. Cítila jsem se trapně, i když jsem zřejmě neměla proč. On byl ten, kdo udělal první krok. Já jen reagovala jako člověk. Jako zamilovaný člověk.
"Už půjdu." Čekala jsem, kdy to řekne a upřímně se toho obávala. "Mám ještě nějakou práci."
Podívala jsem se na noční stolek. Hodiny na něm ukazovaly něco po půl třetí ráno. Když jsem se na něj otočila, už stál u dveří. "V tuhle dobu?" Co mohl mít v tuhle ranní hodinu za práci? Chtěl se sejít s Christianem? Nebo s těmi, před kterými se ukrývá? Proč? Vyjednával o něčem?
Prostě pokrčil rameny, jakoby to bylo úplně normální a s křivým úsměvem řekl: "Ďáblové přece nikdy nespí." Přestože to bylo myšleno jako vtip, při slově ďábel mi naskočila husí kůže. "Navíc, nevypadáš na to, že s tebou bude ještě nějaká legrace. Takže pomodlit a spát."
Vtipný jako vždy.
Jakmile překročil práh, zalezla jsem pod peřinu a zhasla lampičku. Než jsem slyšela, jak vyjíždí z příjezdovky, zazněl mi v hlavě jeho hlas. Krásné sny, Rose.


Nový den začal stejně brzo, jako skončil. Ale ačkoli jsem spala jen pouhé čtyři hodiny, necítila jsem se vyčerpaně. Rozhodla jsem se tedy, že dnešek pojmu v optimistickém duchu a pokud to bude alespoň trochu možné, budu předstírat, že je můj život naprosto normální. To znamená, že o žádných andělech, démonech ani jiné podobné havěti, nechci nic slyšet.
Jsem normální dospívající dívka a chystám se prožít obvyklý nudný den ve škole. Jsem obyčejná holka s běžnými problémy. Tak trochu jsem doufala, že si to neustálým opakováním této věty nakonec vsugeruji.
Annie tu byla přesně na čas a v dobré náladě, cestu nám nekomplikovaly žádné dopravní kolapsy a do školy jsme dorazily deset minut před zvoněním. Za pět minut osm jsem už seděla v lavici vedle Annie a čekala na příchod profesorky Smithové, kterou jsme měli na biologii.
Zrovna jsme s Annie řešily, co si vezme na dnešní rande s Liamem, když mě polilo horko a v žaludku cosi zašimralo. Vzhlédla jsem ke dveřím ve stejném okamžiku, kdy vstupovala slečna Smithová. Podivný pocit v břiše nabíral na intenzitě a vyvrcholil v momentě, kdy do třídy vešla černovlasá dívka.
Už na první pohled s ní něco bylo v nepořádku. Sjela jsem ji pohledem od shora až dolu. Dlouhé
černé vlasy měla přehozené přes rameno a sahaly jí těsně pod prsa. Kůži měla bledou, ale nepůsobila nemocně jako ty děsivé gotičky u nás na škole, naopak z ní sálalo charisma. Oči měla sytě modré, jakoby měla místo duhovky ty nejmodřejší safíry, a koukala jimi přímo na mě. Dělala to celou dobu? Byla jsem natolik rozhozena jejím dokonalým zjevem, že jsem nevnímala okolí.
Konečně se shledáváme, Rosemary.
Tužka, kterou jsem doposud svírala v dlaních, tvrdě dopadla na lavici a skutálela se přes okraj. Zarazila se o zem a zvuk nárazu prolomil hrobové ticho ve třídě.
"Sak, jsi v pohodě?" Cítila jsem, jak do mě Annie drkla loktem, ale nijak jsem nereagovala. Otupěle jsem zírala na černovlasou krásku a sama sebe přesvědčovala, že jsem si její hlas uvnitř své hlavy jen představovala.
"Třído, tohle je Naomi. Doufám, že ji mezi sebe bez problému přijmete. Sakuro," oslovila mě slečna Smithová.
Ale já zažívala další šok. Můj instinkt mi zprvu radil správně, když mě přesvědčoval, že s tou novou něco nehraje, ale až teď jsem to skutečně viděla. Přímo přede mnou stála Naomi Stewartová - pohřešovaná dívka. Poznala jsem ji podle fotografie, kterou jsem tenkrát viděla na internetu, když jsem hledala informace o Sasukem. Tohle je ta stejná Naomi, která před více než deseti lety za záhadných okolností zmizela. Ta, kterou Sasuke, podle toho článku, vytáhl z hořící budovy. Deset let je dlouhá doba a ona stále vypadá mladě. Stejně jako Sasuke.
"Panebože." Zašeptala jsem. "Takže je to pravda."
Annie do mě opět drkla. Chytla jsme se za bolavé místo a probodla jí pohledem. Kývla hlavou směrem k tabuli. Profesorka Smithová na mě celou dobu mluvila.
"Ukážete Naomi školu a pomůžete s rozvrhem." Oznámila mi s pohledem, který varoval před jakýmikoli úhybnými manýry.
Tak to vypadá, že spolu strávíme spoustu času. Naomin hlas mi projel hlavou jako ten nejostřejší šíp. Podívala jsem se na ni. Ďábelsky se usmívala, zatímco můj výraz připomínal spíš leklou rybu.
Poté, co ji profesorka přiřadila lavici v rohu třídy, což byly jen dvě lavice za mnou, rozešla se uličkou. Táhla se za ní sladká vůně a husté vlasy se houpaly v rytmu rázných kroků. Zvuky klapajících podpatků mi doznívaly v uších ještě dlouho poté, co se posadila.
Bylo těžké, soustředit se na základy genetiky, když jsem neustále cítila její pohled na svých zádech. Pokaždé, když jsem se trochu pootočila, abych se přesvědčila, střetla jsem se s jejím hlubokým pohledem. Ten sladký, ale přesto jedovatý úsměv jsem měla živě před očima, i přesto, že jsem zírala na tabuli.
Její přítomnost mě znervózňovala; o to víc, když jsem nevěděla, co tady dělá a co je zač. Je to samé co Sasuke a Christian? Pokud ano, jde po mně? A jak je vůbec možné, že mě zná?
Jedno bylo jisté; můj optimistický den nebude ani zdaleka takový, jaký jsem si ho plánovala.
Zbytek hodiny jsem svou pozornost střídala mezi zlatými hodinkami na ruce a těmi digitálními na ploše mobilu. V momentě, kdy zazvonilo, sbalila jsem si věci a drala se ke dveřím. Doufala jsem, že když se jí ztratím v davu, nechá mě být. Ale co jsem nedokázala zastavit, byl její otravný hlas.
Jdeš někam, Rosemary?
Těžkou chůzí jsem ušla sotva deset metrů, když mě Annie stiskem ruky zastavila.
"Nemáš náhodou dělat osobního průvodce slečně dokonalé?" zeptala se.
"Kašlu na ní." Ohlédla jsem se a spatřila ji pár metrů za námi. "Pojď." Popadla jsem svou kamarádku za loket a táhla ji pryč. Svá slova jsem téměř neslyšela přes Naomin zpěvný tón: Rosemary, snad na mě počkáš…
Annie na mě zůstala šokovaně zírat.
"Co?" nechápala jsem. V hlavě mi totiž stále dozníval Naomin ironický smích.
"Kdy se z tebe stala drsná holka?" ptala se mě, když jsme vycházely schody do druhého patra.
Protočila jsem oči, a s prsty stále zarytými v její paži jsem se řítila chodbou.
Ro-se-ma-ry! Ozvala se zas Naomi.
Zaúpěla jsem. Po minutě neustálého obtěžování, jsem jí měla plné zuby.
"Myslím to vážně. Komu vděčíme za tvou proměnu?"
"Cože?" Nestíhala jsem vnímat obě dvě naráz. Šílela jsem z toho.
"Snažím se už roky, ale tys nikdy neřekla ani sprosté slovo. Ale teď se chováš jako grázl." Zasmála se.
Kdepak jsi? Rosemary!
"Nevím, o čem to mluvíš." Odbyla jsem ji. Třeštěla mi hlava, neměla jsem náladu řešit stupidní věci.
Vystoupaly jsme až do třetího patra a zahnuly za roh. Na druhé straně chodby stál Sasuke a zády se opíral o zeď. Jakmile mě zpozoroval, vyšel mi naproti. Zdálo se, že na mě celou dobu čekal. Jestlipak tušil, co se mi právě stalo.
"Tak proto," řekla (ne zrovna zvesela) Annie, když Sasukeho taky zaregistrovala. "láska je vážně slepá, co?"
Její slova jsem ignorovala, protože zabývat se jimi, by znamenalo jen další bolest hlavy.
Se Sasukem jsme se zastavili sotva půl metru od sebe. "Známa dvojka, co?" Prohlédl si mou kamarádku.
Annie si povýšeně odfrkla. Nenávist k Sasukemu zřejmě stále přetrvávala.
"Musíme si promluvit." Řekla jsem mu.
Tady jsi. Promluvila v mé mysli Naomi.
Sasukeho obličej znenadání zbledl. Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, proč. Důvod stál během několika vteřin přímo vedle mě.
"Naomi," oslovila ji Annie a soudě podle výrazu, tápala po nejlepší výmluvě, proč jsem jí utekla. "my jsme jen…"
"Zdrhly." Odpověděla suše. Pak se s úsměvem jako z reklamy na zubní pastu podívala na Sasukeho. "Sasuke,"
"Co tady děláš?" Zamračil se.
Poznal ji. Takže je to všechno pravda. Chodili spolu do školy, znali se už dávno předtím. Ale randili spolu?
"Vidím, že se znáte." Řekla jsem, ruce složené na prsou.
Naomi udělala jeden elegantní krok k Sasukemu a pohotově si opřela paži o jeho rameno. S těmi vysokými podpatky byla téměř stejně vysoká jako on.
V břiše se mi usadila žárlivost. Způsob, jakým mluvila nebo se pohybovala, mě iritoval.
"Tys jí o mě neřekl, Sasuke?" Dívala se na něj, ale on jí nevěnoval ani špetku pozornosti. Jeho oči vysely na mém pohledu. Byla jsem zklamaná a podrážděná, a on to věděl. "Tak snad nás aspoň představíš, ne?" Zeptala se ho.
"Rose, tohle je Naomi."
"Jeho ex." Dodala s křivým úsměvem na tváři.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 nena nena | 22. listopadu 2013 v 12:57 | Reagovat

ach jaj, Naomi! s nou urcite este pridu nejake dalsie problemy.. uzasny dielik, som zvedava o co pojde v dalsom dieliku.. :)

2 misaki misaki | 22. listopadu 2013 v 14:28 | Reagovat

Strašně krásný díl :) už se těším na další. :) Hrozně miluju tvé povídky :) ;)

3 willow willow | 22. listopadu 2013 v 14:53 | Reagovat

:3 Len ty  a tvoja poviedka mi dokáže tak úžasne vylepšiť nudný piatok..Strašne ti ďakujem :3 Keď som prišla a videla som novú kapitolu, úrpimne, zvískla som radosťou... tak ako vždy. Úplne ma dostala tá scénka s tým pornom :DDDD

4 willow willow | 22. listopadu 2013 v 15:00 | Reagovat

...Neodoslal sa mi celý komentár :D a už som zvyknutá zanechávať ti tu viac viet ako len dve. :D
Aby si vedela, to keď Sasuke odoslal Sakure že "Krásne sny, Rose" mi vyčarilo úsmev na tvári.. :D Neviem prečo prišlo mi to hrozne zlaté a pozastavila som sa nad tým. Síce ti vždy píšem že nechcem, aby sa to medzi nimi rozvíjalo rýchlo, dnes som čakala niečo.. niečo ... viac? :D Neviem nejakú napínavú scénku v Sakurinom dome možno. Ale nevadí mi to, ja viem, že sa mám ešte na čo tešiť a preto ty si osoba, ktorej by som dopriala stroj času.. Aby sisi ho vedela zastaviť, zrýchliť a aby si proste mala čas na poviedky, pretože tým robíš radosť mne aj ostatným a viem, že keby si sa tomu venovala naplno, tak máš šancu sa so svojimi poviedkami dostať niekde vyššie :)
Naomi..Naomi pre mňa znamená zlo. Cítim, že ona je z tých, čo sa snažia rozdeliť Sasukeho a Sakuru a ja som na to veľmi háklivá a vie ma to strašne vytočiť, pretože čakanie na dalšiu kapitolu je potom neznesiteľné :D
Už by som mala končiť, takže... zhrniem to. Znovu dokonalá kapitola, píšeš proste úžasne, a zase ti nemám čo vytknúť. Tešing na ďalšiu :3

5 Mikeira Mikeira | 22. listopadu 2013 v 15:56 | Reagovat

Docházejí mi slova chvály. Každý díl mi vezme vítr z plachet a já nevím, co napsat. Jednoduše awesome!!!

6 Maya Maya | 22. listopadu 2013 v 16:47 | Reagovat

Nemám slov... úžasný díl :)

7 dakyra dakyra | 22. listopadu 2013 v 19:01 | Reagovat

áááá.. úžasný díl... už se těším na další... :D Naomi? už se do toho začíínám krapet zamotávat, ale zase se těším až co Naomi provede...:D

8 Satuka Satuka | 22. listopadu 2013 v 20:49 | Reagovat

Další zápletka, ale je to super! Po šílenství ve škole je tohle nejlepší odreagování. :D  Už se těším na pokračování, je to skvělý! :D

9 JančaB JančaB | 22. listopadu 2013 v 23:45 | Reagovat

Luxus, luxus, luxus, luxus, můj den je hned lepší :3 čtení je neuvěřitelné a ty taky.. tleksám.. (y) strašně moc se těším na další díl..:3 nádhera :))

10 Nikadena Nikadena | Web | 23. listopadu 2013 v 10:06 | Reagovat

Téda:) líbí se mi jak to je hezky propracované a promyšlené. Úplně jsem na nějakou Naomi zapomněla.  Tvůj styl psaní je naprosto super. :-)  :-)  :-)

11 BB20 BB20 | 23. listopadu 2013 v 11:45 | Reagovat

Krása, opravdu krása, tahle povídka se ti moc povedla. Děkuji za díl a přeji pevné nervy a štěstí ve škole. :-)

12 Natano-sama Natano-sama | 24. listopadu 2013 v 1:25 | Reagovat

Deloooooo to byli delickooooo! Ale zkus sem hodit "fotku" Naomi!! Pro efekt :* nesnasim tve vyzivani se v erotickych napetich :* :-D

13 Janča-san Janča-san | Web | 24. listopadu 2013 v 17:02 | Reagovat

Tak to bolo úžasné! :) Takže jeho bývalá...To bude ešte zaujímavé s ňou :) a tá scéna s tým televízorom bola geniálna :D

14 Dollxynka Dollxynka | 26. listopadu 2013 v 20:45 | Reagovat

Je to jasne ty se pokousis o muj zivot ;-D  Ten konec to je naprosta pecka ;-D  nwm proc ale ta cast kdy se Naomi cpe do hlavy jsem nak prozivala s ni uplne sem mela ten pocit jako kdyz mluvi u me v hlave ;-D no proste super dil jako vzdy se tesim na pokracko

15 Weja Weja | 28. listopadu 2013 v 16:32 | Reagovat

Nooo.. tak Naoimi mi je protivná už teraz. :D Každopádne super diel, ktorý riadne potešil a klasicky sa teším na ten ďalší!!! ;-) :-)

16 Jessica Jessica | 2. prosince 2013 v 14:43 | Reagovat

waaw pokaždé když čtu tuhle povídku tak nemůžu úžasem ani dýchat a když jí dočtu teprve potom zjistím jak my buší srdce :D ... tak úžasná je tahle povídka :-D .... a tenhle dílek byl ještě lepší :) jen tak dál už se těším na pokráčkooo !!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama