Supernatural.....20.kapitola

2. prosince 2013 v 18:15 | Tissa |  Supernatural

Dneska jsem se vykašlala na školu, tak jsem využila trochu získaného času a dokončila dvacátou kapitolu. Doufám, že se vám bude líbit alespoň tolik jako ty předchozí! :)
Krásné čtení! :)



Seděla jsem na hodině první pomoci, a čmáráním nespecifických tvarů do sešitu jsem se snažila urychlit její trvání. Naomi, která shodou náhod chodí na stejné hodiny jako já, měla mnohem fikanější způsob, jak zabít čas; nadále pokračovala se šťouráním se v mé hlavě. Očividně jí to přinášelo ohromné potěšení. Snažit se to ignorovat, bylo stejně zbytečné, jako myslet si, že by tato hodina mohla ubíhat rychleji. V obou případech jsem si nakonec přivodila jen bolest hlavy.
Sasuke, který seděl vedle mě, se uvolněně opíral o opěradlo a s rukama složenýma za hlavou a dumavým výrazem, pozoroval bílou stěnu před ním. Návštěva jeho ex přítelkyně ho zřejmě nepřekvapila o nic méně než mě. Jenže to ho neomlouvá za to, že mi o ní neřekl. A i když to pro mě při pohledu na jeho bezchybný profil, bylo opravdu těžké, cítila jsem vůči němu zlost.
Můj pohled okamžitě vycítil a pootočil hlavu, já ten svůj zapíchla do sešitu a vrátila se ke čmáranicím. Uvolni se, Rosemary. To bylo napsané vedle čísla hodiny. Věděla jsem, kdo to má na svědomí, dřív než jsem si vůbec uvědomila, co jsem nevědomky napsala. Ta mrcha Naomi se mi dokáže dostat hlouběji do hlavy, než jsem si myslela.
Propíchla jsem ji pohledem, ale vzhledem k jejímu vítěznému úsměvu, jí to nijak neubližovalo. Jak jsem taky mohla předpokládat, že by mohla mít nějaké city?
Sasuke si rovněž jako já přečetl onu uštěpačnou poznámku, ovšem jeho odezva se od té mé výrazně lišila. On totiž nikdy nejednal tak nerozvážně. "Prostě ji ignoruj. Potřebuje být středem pozornosti, a svým reagováním jí akorát podněcuješ k dalším trapným vtípkům." Řekl mi.
Dlouze jsem přikývla. "Mám štěstí, že ji tak dobře znáš."
"Notak, Rose, nemám s tím nic společnýho." Mlčela jsem. Měla jsem nepřekonatelný pocit, že mi neříká pravdu. "Neměl jsem ani ponětí, že se tady objeví."
V hlavě se mi ozval Naomin jízlivý argument. Stejně jako nevěděl, co má Christian v plánu, co?
Ačkoli jsem ji slyšet nepotřebovala, donutila mě se nad tím zamyslet. Pak jsem si uvědomila jedno; Sasuke jí o mě řekl.
"Kam jsi včera tak pozdě večer šel?" zeptala jsem se. Sasuke se podivil, ale neodpovídal. Takže za ní. "Samozřejmě." Zvednutím ruky jsem se přihlásila o slovo.
"Nějaký problém, Sakuro?" nadšení v Jenkinsově hlase absolutně postrádalo přesvědčení.
"Jo." "Ne" řekli jsme se Sasukem jednohlasně.
"Můj soused mě obtěžuje, můžu si přesednout?"
Sasuke se vedle mě zasmál, a byl to sakra ironický smích.
"Opravdu? Jediná, kdo tady otravuje, jste vy." Odpověděl Jenkins a býval by mě ignoroval, kdybych se opět nezeptala.
"Tak můžu?"
"Ne."
Sasuke zase kouzlí? Zasmála se tiše Naomi a zevnitř mi tak ozvučela ušní bubínky.
"Jak dospělé." Poznamenala jsem, znechucená jeho chováním. Je s tím ovlivňováním ostatních stejně otravný jako Naomi. "Nemůžeš si pomoct, co?" Už mě přestávalo bavit, jak mi stále někdo lajnoval život. Nic nebylo tak, jak bych chtěla. Všechno se točilo jen kolem rozhodnutí Christiana a Sasukeho. Ale kde sakra vzali právo, rozhodovat o tom, co se během mého žití stane? "Co uděláš teď? Přinutíš mě, abych na všechno zapomněla a tys mohl dál kontrolovat všechno, co dělám?"
"Ne." Řekl.
Ale notak, Rosemary, snad mu to nevěříš. Tak dobrý lhář zase není.
"Lžeš."
"Rose, kdybych lhal, neobtěžoval bych se s nějakým obhajováním. Prostě bych důvod hádky vymazal."
Nevím, jak ty, ale já mu to nežeru.
Hystericky jsem se zasmála. Tak trochu jsem doufala, že když budu vyrušovat, trenér Jenkins mě posadí jinam. "Vážně? Protože mě nepřijde, že by se jen tak sebrala a zmizela." Prstem jsem ukázala dozadu, kde seděla Naomi.
Oh, hádáte se kvůli mně? To jsem nechtěla.
"Teď nemá cenu to řešit. Promluvíme si o tom po škole."
A až budete v tom, ujisti se, že ti vysvětlí, proč mi nabídl azyl u něj v bytě.
Žárlivost, usazená v břiše, se znenadání rozlila do celého těla. Jí nestačí, že mi svou přítomností komplikuje život, ona mě chce zničit.
"My dva si už nemáme o čem povídat." Odsekla jsem naštvaně.
Zatvářil se překvapeně.
Žije u něj v bytě. Sprchuje se v jeho sprše. Spí v jeho posteli. Co dalšího se dovím?
Doufám, že ti nevadí, že tam přespávám, ale nemůžu si pomoct, jeho postel je tak zatraceně měkká.
"Už to nevydržím." Zašeptala jsem, dlaně přitisknuté k hlavě a prsty zabořené ve vlasech.
Sasuke si mě zvědavě prohlížel. Určitě už dávno vytušil, že se nejedná o konverzaci ve dvou. "Celý den se mi vrtá v hlavě a říká mi věci, které bych raději nevěděla. Přísahám, že ještě chvíli a roztrhnu jí vejpůl."
"Přesně o to jí jde. Baví se tím, jak tě deptá. Prostě dělej, že jí neslyšíš."
Hořce jsem se zasmála, jakoby to bylo možné. Připadala jsem si trošku jako blázen. "Věř mi, že až jí nechám rozletět na kousky, budu se smát já."
Moc mluvíš, Rosemary, ale to je tak jediné.
"Sklapni." Sykla jsem. Nebylo potřeba mluvit nahlas, ona stoprocentně slyšela každé mé slovo.
Sasuke se zamračil, jistě pochopil, ke komu mluvím. "Nenech se rozházet." Řekl mi.
Má pravdu. Víš přece, co se stane, jakmile se přestaneš ovládat.
Ze zoufalství jsem na něj vykulila oči. "Tak s tím něco udělej. Prostě jí vlez do hlavy a přesvědč ji, aby mě nechala na pokoji."
"Není hloupá. Nenechá mě, to udělat." Odpověděl Sasuke na mou žádost.
Pche, tvá nedůvěra mně uráží. Řekla ublíženě, ačkoli to tak vůbec nemyslela.
Ignorovala jsem ji, přesně jak Sasuke říkal. Jenže to nemělo ten efekt, který předpokládal.
Silná slova, ale nic z toho. Budu tě muset trochu popostrčit. Co bys říkala tomu, že bych tvé kamarádce přistřihla účes?
Prudce jsem se otočila a přistihla ji, jak soustředěně pozoruje Annie. "Jí z toho vynech, nic neví."
Nůžky na lavici za Annie, se zničehonic vznesly do vzduchu a pomalu se přibližovaly k její hlavě.
Měla bych tě upozornit, že jsem docela nemotorná, snad se nebude moc vrtět.
Sasuke se podíval stejným směrem přesně v okamžiku, kdy se nůžky rozevřely a střihly - naštěstí do prázdna, ale soudě podle jeho výrazu, neviděl to, co já.
"Přestaň!" vykřikla jsem.
Celá třída, včetně Jenkinse, se na mě otočila. "Jestli vás to nezajímá, támhle jsou dveře."
Rozhlédla jsem se po rozesmáté třídě a pohledem se zastavila na Annie. Nůžky bezvládně poletovaly kolem její hlavy, ale ona je neviděla - stejně jako zbytek třídy. Připadala jsem si zoufale bezmocná.
Zakroutila jsem hlavou. "Omlouvám se." Nemělo cenu, vysvětlovat, že se má kamarádka stala objetí Naomina pomstychtivého žertíku. I kdybych jim řekla celou pravdu, nikdo by mi nevěřil.
Jenkins si povzdychl. "Nechte si ty výlevy, Sakuro, nikdo na ně není zvědavý."
Podívala jsem se na Sasukeho. Můj vyděšený výraz mu zřejmě napovídal, že je něco v nepořádku, ale absolutně netušil, co.
Ostré nůžky se opět mihly kolem Annie a tentokrát jí připravily o zhruba centimetr jejích dokonalých vlasů. Lekla jsem se, když si vlasy v tu samou chvíli prohrábla a málem přišla o prsty.
Dlaně jsem sevřela v pěsti, až mi klouby zbělely. Bezmocně jsem sledovala, jak se ostrý předmět pohybuje kolem mé nejlepší kamarádky a přitom počítala vteřiny do konce hodiny, kdy tohle ubohý provokování skončí, a já si budu moci s čistým svědomím oddychnout. Byla bych už dávno zasáhla, ale copak jsem mohla? Co bych asi řekla? Jak bych vysvětlila, že jsem vyjela po nové spolužačce bez jakékoli příčiny?
Jakmile jsem ucítila známý tlak na spáncích, věděla jsem, že je zle. Brzy to přijde a já to nezastavím. Horko mi polilo stehna a současně mnou projela mrazivá zima. V momentě, kdy jsem se oklepala, Sasuke zpozorněl.
Připadala jsem si přesně jako v tom bortícím se tunelu.
Ruce se mi rozklepaly. Bylo otázkou okamžiku, kdy se něco stane. Nad hlavami zablikala světla a hned na to zhasla efektem padajícího domina. Třídou se ozývaly hlasy mých spolužáků, jak horlivě diskutovaly o příčině elektrického zkratu, já se mezitím kousala do rtu, abych zahnala vlnu rozbouřených emocí, ženoucích se mým tělem.
Sasukeho dlaň uchopila tu mou a jemně přejel palcem po jejím hřbetu. Jeho dotyk mě do určité míry uklidnil. Světla se opět rozsvítila, ale vzplanutý oheň uvnitř mě přetrvával. V druhém okamžiku se otáčel na Naomi a něco si pro sebe mumlal. Mohla jsem jen hádat, jak samolibě se ta holka tváří.
Zhasnout světla, to má být všechno?
Brala to jako hru. Snažila se mě vyprovokovat a bůhvíproč chtěla vidět, co se pak stane.
V přední části třídy se rozlehl pronikavý výkřik. S knedlíkem v krku a obávající se pravdy, jsem se za zvukem otočila. Annie dopadla hlavou na lavici a zůstala nehybně ležet. Následující řetězec reakcí splnil Naomina veškerá očekávání. Při pohledu na nůžky zabořené v krku mé kamarádky a potoky krve, hrnoucí se z otevřené rány, má mysl vypověděla službu. Už jsem nedokázala vidět ani z poloviny tak jasně, jako předtím.
Nehty jsem zabořila do lavice tak silně, až jsem cítila, jak mi selhávají nehtová lůžka. Má duševní rovnováha udělala několik salt a zapříčinila úplný psychický kolaps. Ovládat se, bylo něco naprosto neslučitelného s mým současným stavem.
Zavřela jsem oči a nechala se vláčet citovým tornádem, zatímco se třídou ozývala panika. Zářivky popraskaly a spolu s nimi i skleněné vitríny v zadní části třídy. "Klid! Všichni se uklidněte!" slyšela jsem někoho křičet - nejspíš Jenkinse.
Do obzoru se mi dostala Sasukeho starostlivá tvář. "Rose, je to jen ve tvé hlavě. Není to skutečný!" opakoval Sasuke pořád dokola.
Otevřela jsem oči právě v okamžiku, kdy se okenní tabule rozprskly všemi směry. Třídou se ozval další výkřik. Sasuke mě strhnul k zemi. Drobné střípky mi přistály ve vlasech jako sněhové vločky a následně popadaly na podlahu, jak silně se mnou Sasuke třásl. Ale se mnou to absolutně nic nedělalo. Mohl by mi třeba vrazit nůž do břicha, a já bych ho stejně ignorovala. Přesto, že jsem ho viděla a cítila každý dotyk, nepřišlo mi to skutečné. Byla jsem v tak silném opojení vlastních smyslů, že by mě jen sotva něco vtáhlo zpátky do reality.
A pak přece. Najednou stejně náhle, jako to přišlo, to zas zmizelo. Veškerý adrenalin a spolu s ním i všechny emoce se pomalu ustálily do normálu.
Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem přišla k sobě, nebo kolik síly musel Sasuke vynaložit, aby mě uklidnil, ale důležité bylo, že se mu to vůbec povedlo.
Rukama jsem se zapřela a se Sasukeho pomocí jsem se posadila. V hlavě mi hučelo a do dlaní mi vystřelovala pálivá bolest. Podívala jsem se na své ruce. Nevědět, že se co nevidět uzdravím, obávala bych se vykrvácení. Zápěstí jsem měla pořezané a z dlaní mi trčely střepy. Vytáhla jsem je a rána se během několika vteřin zacelila.
Rychlým pohybem hlavy jsem se pak rozhlédla po panikařící třídě a prohlédla si tu paseku. Dokonce i v jedné velké táhnoucí se šmouze jsem poznala, že okna jsou vysklená a po zemi se válejí střepy. Naštěstí nebyl nikdo vážně zraněn. I Annie se zdála být v pořádku, byla jen vyděšená, jako všichni ostatní, kteří se rychlým krokem hnali ke dveřím, pod vedením trenéra Jenkinse.
"Děkuju." Zašeptala jsem tichým hlasem, když jsem se podívala na Sasukeho. Ten si mě rukama přitiskl k sobě. Byla jsem v šoku z toho, co jsem způsobila a nebyla jsem si jistá, zda-li si takovéhle chování vůbec zasloužím. Málem jsem zmrzačila polovinu třídy. Bylo štěstí, že vyvázli jen s povrchovými zraněními.
"Já nic neudělal." Promluvil mi do vlasů.
Odtáhla jsem se. "Tak kdo teda?"
Pohled nám padl na prázdnou židli, kde ještě před chvílí seděla Naomi. Kam zmizela? "Takhle to nepůjde. Ne v její blízkosti." Dokázala mě rozhodit během několika minut beztoho, aniž by použila manuální sílu, stačila jí k tomu jen slova a pár triků s myslí. Vyprovokovala mě k činu, který mohl skončit vážným zraněním, ne-li dokonce smrtí někoho zde. A to všechno nejspíš jenom z nudy. Co bude příště? Zdevastuji celou školu jen proto, že neunesu její jízlivé poznámky? "Nedokážu se ovládat. Ne, když mi dělá to, co dělá." Po tváři mi stekla slza, kterou jsem okamžitě utřela. Nebyl čas ani vhodné místo pro projevy slabosti.
"Já vím." Řekl s vážným výrazem. Pomyslela jsem si, že si možná nemyslí, že je to její vina. A co když to tak je? Je možné, že jsem na tom psychicky tak špatně, že neunesu pár špatných narážek? "Není to tvoje vina." Pokračoval, a já měla pocit, že mi čte myšlenky. "Všechno teď vnímáš intenzivněji než předtím. Navíc, jestli něco Naomi opravdu jde, tak dostávat se ostatním pod kůži." Dodal. Jen jsem nevěděla, jestli mě to mělo uklidnit, protože se mi zdálo, že to mělo spíš opačný efekt.

Následovala povinná zdravotní prohlídka, kterou bez výjimek absolvovala celá třída včetně mě a Sasukeho. Po Naomi se nečekaně nikdo nesháněl. Napadlo mě, že nejspíš nejsem jediná, koho má pod kontrolou, určitě ovládá celé vedení školy.
Na zbytek dne jsme dostali ředitelské volno, což bylo skvělé vzhledem k tomu, že jsem nutně potřebovala vypnout. Cítila jsem se přetaženě a navíc jsem byla nervózní z toho, jak si vedení celou tu událost vysvětlí. Mohli by to svést na tlakovou vlnu nebo zemětřesení, ale to je ve Virginii dost neobvyklé. V každém případě budu doufat, že někoho nenapadne teorie o nadpřirozených schopnostech, nebo že si Naomi nespustí pusu na špacír.
Domů jsem jela s Annie, jelikož jsme se potřebovaly stavit v knihovně pro materiály na seminárku z biologie. Původně jsem to chtěla nechat na zítřek a dnes jet domů se Sasukem, ale potom, co se objevila Naomi, má nálada klesla pod bod mrazu, a poslední věc, na kterou jsem měla náladu, byl další vážný rozhovor se Sasukem. Mnohem raději jsem poslouchala Annie, jak bezvýsledně bádá nad příčinou dnešní tragédie. Věděla, že téma vybuchující okna pro mě bude příjemnější než probírání mého nečekaného vztahu se Sasukem, a tak jsem celou cestu do knihovny vyčkávala, až přijde onen nemilosrdný výslech nebo alespoň věta: Já ti to říkala. A i přesto, že se dlouho tvářila, že jí to nezajímá, vydrželo jí to jen na parkoviště. Jakmile zaparkovala, ihned spustila: "Nestojí ti za to."
Oči se mi automaticky obrátily v sloup a rukou jsem netrpělivě zatlačila do dveří. Byly zamčené. Povzdechla jsem si. Opravdu mě tu hodlá držet, dokud mi svým poučným proslovem nevymyje mozek?
"Nejdřív se tahal s Natalii a teď si přivedl bývalou. Co ti ještě musí udělat, abys pochopila, že pro tebe není dost dobrý?"
Opřela jsem se do sedačky a zadívala se z okna. Pršelo. Vždycky jsem měla ráda déšť, jenže spolu s ním často přicházela i bouřka.
"Nebo ti to pořád nestačí?"
"Nevěděl o ní." Řekla jsem duchem někde mimo - jen ne tady.
Věděla jsem, co bude následovat, a taky, že jsem se nemýlila. "Snad mu to nevěříš. Copak si neviděla, jak se po něm sápala? Nevypadal, že by mu to nějak extra vadilo."
Hlubokým výdechem jsem zadržela potřebu zakřičet a s předstíraným klidem řekla: "Můžeme prostě dojít pro ty knihy a jet domů?"
Zhruba pět vteřin na mě beze slova zírala, než s pokrčenými rameny promluvila: "Fajn. Prostě budeme dělat, jakoby se nic nestalo, a čekat, až ti zase zlomí srdce."
Zámky se odemknuly jedním stisknutím tlačítka, ale atmosféra uvolněná rozhodně nebyla. Poté, co jsme bez mluvení a s dvoumetrovým odstupem mezi sebou našly všechny potřebné encyklopedie a odtáhly je do auta, jsme se stejným tichem i odjely.
Sjely jsme k benzínové stanici. Annie zastavila u jednoho ze stojanů, vypnula motor a zatáhla za ruční brzdu. Koukala jsem z okýnka, takže jsem neměla ponětí, že na mě celou tu dobu mlčky kouká a zřejmě hledá správná slova, kterými by zahájila konverzaci.
"Zlato nechci, aby sis myslela, že ti to nepřeju." Otočila jsem se na ní a přitom si snažila udržet pořád ten samý vyrovnaný výraz, ačkoli jsme si byla vědoma, že se tvářím spíš sešle. "Jen nechci, abys tomu dávala šanci a pak byla zklamaná. Chápu, že neovlivníš, co cítíš, to po tobě ani nikdo nemůže chtít, ale občas se musíš vzdát i toho, čeho nechceš."
"Annie, opravdu-"
"Nech mě domluvit." Napomenula mě a já zmlkla, protože pro toho, kdo se hádal s Annie, to nikdy nekončilo dobře. "Chci ti jen říct, že i když s tím absolutně nesouhlasím a vůbec tomu nerozumím, rozhodla jsem se, že už ti do toho nebudu dál mluvit. Jestli jsi takhle šťastná, budu i já. Ale," pohrozila vztyčeným ukazováčkem. "jestli ti ještě jednou ublíží, postarám se o to, aby poznal, jaké to je hořet v pekle."
Pousmála jsem se a přitom si pomyslela, jak blízko je pravdě. O peklu toho sice zatím moc nevím, (když nepočítám to, co jsem vyčetla z bible) ale s jistotou mohu říct, že by to nebyla Sasukeho první návštěva.
"A nekoukej na mě takhle." Řekla poté, co jsem se na ní zhruba patnáct vteřin hloupě usmívala.
Za námi se ozvalo troubení. Otočila jsem se, abych zkontrolovala nervózního řidiče, ale Annie to nechávala plavat. Jakoby ji snad nějakej hňup v Renaultu dokázal rozhodit.
"Promiň, já jen že…" odmlčela jsem se a znovu se pro sebe zasmála. "Tohle je už podruhé v jednom týdnu, co jsi ukázala, že máš nějaké city."
Annie si uraženě odfrkla, ale hned na to se pobaveně zašklebila. "Občas člověk musí předstírat, aby dosáhl svýho."
Zakoulela jsem očima, ale nic na to neříkala, věděla jsem, že i dělá srandu. Hrdá až do konce, to je celá ona.
Řidič opět dlouze zatroubil.
Annie s povzdechem vystoupila a na patnácti centimetrových podpatcích cupitala kolem auta, přičemž ještě stihla vztyčit prostředníček a nedočkavého řidiče tak jedním gestem poslat do háje. Já mezitím celou dobu přemýšlela, jak je možné, že Annie ovládá auto na takových jehlách a já to pořádně nezvládám ani v teniskách.
"Nemáš chuť, zajít na kafe?" zeptala se mě, když už opět seděla v autě a pomocí spojky a plynu ho uváděla do pohybu. "Platím." Dodala.
Kofein jsem sice akutně potřebovala, ale neměla bych jet domů a promluvit si se Sasukem? Dneska byl opravdu náročný den plný situací, které jsem nutně potřebovala vysvětlit, i když se mi do toho zrovna dvakrát nechtělo.
Po minutě neúprosného ticha, kdy jsem nebyla schopná odpovědět na tak triviální otázku, kývla hlavou a rty zkroutila do dětinského úsměvu. "Chápu."
Tváře mi zahořely pod kamarádčiným popichujícím pohledem. Bylo mi úplně jasné, jaká byla první věc, která jí napadla.
"Nestačím zírat. Jedna hezká tvářička a z jeptišky je královna amazonek." Loktem jsem ji šťouchla do ruky. "Au!" vykřikla se smíchem a volantem trhla doprava, a pak zase rychle zpátky. "Kroť se nebo nás zabiješ."
"Nech toho."
Annie za neustálého chichotání zvedla ruce. "Dobře, promiň." Řekla a opět chytla volant. "Takže jste to ještě nedělali."
Zakroutila jsem hlavou.
"Aspoň něco jsi tomu prevítovi nedala." Ačkoli sledovala silnici, nějak vytušila můj káravý pohled, protože se ihned omluvila. "Každopádně, půl hodina tě nezabije, napiš mu, že jdeš ven s kamarády, třeba začne žárlit."
Sasuke rozhodně nebyl typ kluka, kterého bych něčím takovým donutila žárlit. A určitě by ho nerozhodila hloupá esemeska. Byl vyspělejší, ale zároveň se choval jako spratek. Vlastně, byl odlišný od všech našich vrstevníků. Nehrál videohry, neměl facebook a stoprocentně neujížděl na elektronice od Applu. Vůbec jsem si nedovedla představit, že si spolu celý den textujeme, jak to dělají všechny ostatní páry. Jenže, dá se náš vztah vůbec považovat za chození?
Rozhodla jsem se, že ne. "Nemusím mu psát, kde jsem."
Annie se celá rozzářila. "Takhle se mi líbíš."
Z půlhodinového posezení se ale vyklubala hodina a z té zase dvě. A tak jsme v nově postaveném Starbucksu nakonec strávily celý zbytek odpoledne. Po nějaké době to zase bylo to staré dobré holčičí odpoledne. Až doteď jsem si neuvědomila, jak nutně potřebuju ve svém novém nadpřirozeném světě svou nejlepší lidskou kamarádku.
Až někdy kolem sedmé hodiny jsem si uvědomila, kolik je vlastně hodin. Byl čas, jet domů. A už tu opět byla ta známá tíseň na srdci jako vždy, když jsem si uvědomila všechny své starosti.
"Ještě si odskočím na záchod." Řekla jsem Annie, popadla kabelku a zmizela na toaletách. Když jsem vyšla ven, Annie už tu nebyla. Asi čeká venku, pomyslela jsem si, ale po jejím mercedesu jakoby se slehla zem.
Začínala jsem z toho mít špatný pocit, protože Annie by mě tady nikdy nenechala; ne, když je to deset minut cesty autem od mého domu. Ale kam teda zmizela?
Zašla jsem za roh a zkontrolovala všechna zaparkovaná auta. Stále tu byla možnost, že si ze mě střílí.
Pohled jsem zapíchla do černého Jeepu stojícího na konci parkoviště. Otočila jsem se a chystala se vzít nohy na ramena.

Christian se objevil přímo přede mnou a já jen taktak stihla zabrzdit. Napřímila jsem hlavu a setkala se s jeho vroucím pohledem. V očích mu jiskřilo a usmíval se jeho obvyklým způsobem hravého dítěte. "Musíme si promluvit." Promluvil hlubokým hlasem a já nasucho polkla.


Budu jen ráda, když tu zanecháte komentář s vašimi názory a dojmy. :))
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Koizumi Michiyo Koizumi Michiyo | Web | 2. prosince 2013 v 19:21 | Reagovat

Řekla bych, že můj názor znáš. :D Tuhle povídku jednoduše miluju a tahle kapitola byla stejně perfektní jako všechny ostatní! ;)

2 Satuka Satuka | 2. prosince 2013 v 20:57 | Reagovat

Skvělý!!! Tohle je perfektní povídka, jsem vždycky nabuzená na další díl. :D

3 nena nena | 2. prosince 2013 v 21:18 | Reagovat

Dielik uzasny, co ine by sa dalo povedat... ta Naomi ma popri citani stvala aj za Rosemary... aach... ale to nic, bolo to uzasne napisane, strasne sa tesim na pokracovanie, hlavne ako sa vyvinie situacia s Christianom :-)

4 Dollxynkab Dollxynkab | 2. prosince 2013 v 22:18 | Reagovat

Jo ten konec  je prvotridni ostatne to je cela kapitola ;-)jen t mrcha naomi mi drasa nervy ;-) jsem a zaroven nejsem rada ze ses vyprdla na skolu dil je skvelej ale skola je skola :-) sice je to klise ale moc se tesim n a pokracovani :-)

5 BB20 BB20 | 3. prosince 2013 v 6:36 | Reagovat

Ajaj, to není dobré, to vůbec není dobré...
Ale děkuji. :-)

6 Nikadena Nikadena | Web | 3. prosince 2013 v 9:21 | Reagovat

Jéé! To bylo boží ;) miluju tvé povídky

7 Nikadena Nikadena | Web | 3. prosince 2013 v 9:22 | Reagovat

Miluju tvý povídky!!

8 Reina Reina | 3. prosince 2013 v 10:54 | Reagovat

každý den kontroluju tvůj blog jestli tu už není nový díl, mám to jako seriál :D lepší jak upíří deníky, a tenhle díl se ti obzvlášť povedl ;) ale já být Sakura tak bych tý holce šla dát fatk do držky i o hodinu :D

9 Natano-sama Natano-sama | 3. prosince 2013 v 14:08 | Reagovat

Taky nebudu používat zbytečně moc slov, když víš, že tuhle povídku nadpozemsky zbožňuji a za každý díl ať ti žehná bůh :D AMAZING!

10 Willow Willow | 3. prosince 2013 v 14:50 | Reagovat

Juuuuj, nová kapitolka ma prekvapila. Nečakala som, že tu bude ale aj tak som sa bola pozrieť pre istotu. :D :D :D Dobre som spravila a znovu si ma dostala. To už odomňa neačakj krtiku, to sa proste nedá teba kritizovať. Dokonalý dej zmiešaný s absolutne pútavým zaujímavým štýlom písania. Viem, opakujem sa, ale inak sa nedá.
Moje pocity pri čítaní tejto kapitoly boli rôzne. Sakurine emócie si preniesla aj na mňa, ale zas okná som doma neporozbíjala.. :D :D :D čakala som žialivosť, a keď žiarlila Sakura, žiarlila som aj ja.
Veľa krát si ma dostala v tejto poviedke do napätia, ale absoltune najviac v dnešnej kapitole,kedy som valila oči, otvárala ústa. Tá scénka s Annie a krvou a nožnicami a neviem čím všetkým ma absolutne zničila!! :D :D Nešlo mi do hlavy ako to, že Annie, tak dôležitá postava pre Sakuru, človek, ktorý ju drží v psychickej vyrovnanosti aspoň trochu... uff, keby umrela bolo by to kurva epické! Ale bola by som smutná a Sakura by sa asi najskôr zbláznila, neviem. Takže jedna z najepic scénok čo som v tejto poviedke čítala! ďakujem! :3
Christian :-D  :-D  :-D Moje zlatíčko.. :-D  :-D Kto môže viac spírjemniť koniec tak dokonalého dňa? Každopádne Christian mi nevadí tak ako Naomi. Ja som si ho svojim spôsobom obľúbila, za to Naomi mi nesadla vôbec.. :D
Takže ... teším sa že táto kapitola vyšla dosť skoro, bolo by úplne ideálne keby vyšla aj budúca nejak tak. Kašli na školu častejšie :3
Krásna kapitola! :)))

11 Mikeira Mikeira | 3. prosince 2013 v 20:12 | Reagovat

Jednoduše, miluju to!! :D

12 Khaculinka Khaculinka | 4. prosince 2013 v 14:23 | Reagovat

Myslím, že nemá cenu se opakovat :3 Nadherná povídka a nádherný díl :) Tuhle kapitolu čtu už po třetí a vždy mě dostane %) Tak snad se objeví nový díl někdy brzo :D Ono nás takhle napínat je super vymyšlené (i když vím, že to neděláš schválně :D) ale teď když se tam znova objevil Christian... odpadávám %))

13 Maiya Maiya | E-mail | Web | 4. prosince 2013 v 20:07 | Reagovat

už se moc těším na další díl :-) je to fakt suprová povídka

14 misaki misaki | 5. prosince 2013 v 15:06 | Reagovat

Uplne boží. :)
Milují tvé povidky a supernatural obvzlášť. :)
Hrozně moc mě zajima co se tedka bude dít. :)
Už se nemůžu dočkat. :)
Hrozně moc se mi líbí tvé psaní. ^_^
Strašně moc se ti tahle povídka povedla. :)
Budu se těšit na další díly. :)
Hrozně moc ti děkuju, že píšeš.
Jsi jedna z nejlepších spisovatelek. :)

15 Jessica Jessica | 6. prosince 2013 v 21:05 | Reagovat

úúúúžasnýýýý :D

16 Darja Darja | 7. prosince 2013 v 9:08 | Reagovat

Sakra ten konec mě málem zabil :D

17 Khaculinka Khaculinka | 10. prosince 2013 v 1:06 | Reagovat

Tak... prave jsem si tuhle povidku precetla znovu... od prvni kapitoly po tu posledni... je zajimave jak se dej pomalu vyvijel... vis jsem zvykla ze kdyz ctu povidky takhle znovu najednou... uvedomim si ze je to uspechany.... vsechno to vzruseni je vypotrebovany na zacatku aby povidka zaujala ale pak je to o nicem... ale u tebe je to jiny.. dej je krasne promysleny a nic neni uspechane ani az moc "supersilny" jako ze Rose ma laserovy pohled a muze si menit telo jak se ji zachce... :) je to opravdu krasne :) takze jenom muzu tleskat tvemu "super" talentu (kterej je vazne super :D) a modlit se aby tady byla dalsi kapitolka co nejdrive :) ....
PS: vsimla jssm si jedne chyby ktera me pobavila.. je to v ty casti kdy Rose vybuchne a omylem vyskli okna... misto nastesti nikdo nebyl zranen tam mas nanestesti :D jako vim ze ta kravka Naomi by si zaslouzila useknout strepem hlavu ale to asi nemas v planu :D
PPS: omlouvam se za prisernou gramatiku ale pisu na mobilu :D tak se nezlob ze nikde nejsou carky hacky a tak nejak celkove za to ze mam ve slovech chyby :D

18 Bella Bella | E-mail | Web | 17. prosince 2013 v 22:10 | Reagovat

Dokonalý.Už zase.Fakt nechápu, jak to děláš.Cokoliv, co napíšeš, se zdá jako část nějaké úžasné knihy. :-D

19 Natano-sama Natano-sama | 22. prosince 2013 v 15:35 | Reagovat

Davas si nacas, protoze nas chces prekvapit vanocnim specialkem?? *-* :-D

20 Klacík Klacík | 28. prosince 2013 v 22:12 | Reagovat

co má člověk udělat aby jsi konečně přidala novej díl? O.o ... jasný chápala jsem to před tím... měl jsi školu a na začátku prázdnin jsi chtěla být s rodiči na Vánoce... ale teď už snad čas máš ne? ... Splácat jeden jedinej díl ti snad neubere kus života ne?

21 Tissa Tissa | E-mail | Web | 29. prosince 2013 v 17:30 | Reagovat

[20]:Kus života mi ubralo odpovídání na tvůj hloupý komentář. Přečti si ho ještě jednou, třeba ti dojde, jak sobecký je.

22 Anne Anne | Web | 1. ledna 2014 v 20:57 | Reagovat

Vazne zajimava a krasna povidka, tesim se az si prectu dalsi dilecek, strastne se mi libi tvuj styl psani. Taky pisu, ale takhle dobre jako ty ne, jsi uzasna spisovatelka :) P.S.preji ti do noveho roku vse nejlepsi :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama