Supernatural.....22. kapitola

21. ledna 2014 v 21:00 | Tissa |  Supernatural

Mám pro vás další kapitolu. :) Měla jsem jí napsanou už včera večer, ale dneska jsem ještě dolaďovala nedostatky. Doufám, že se vám bude líbit. :)
Užijte si čtení, já se jdu učit. Zítra jsem zkoušená ze tří otázek z psychologie :/



Vchodovými dveřmi jsem vstupovala nervózní a nejistá jak ostatními tak sama sebou. Tohle bylo poprvé, co jsem se tady necítila jako doma, a to mě do jisté míry děsilo.
V předsíni jsem se opřela o botník, abych se ujistila, že neztratím rovnováhu a taky jsem potřebovala chvíli na rozdýchání. Pak jsem se pomalu rozešla do obývacího pokoje, dobře si vědoma toho, že teď se mi život od základu změní.
"Jsem doma." Ohlásila jsem překvapivě pevným hlasem, když jsem míjela kuchyň, a přitom doufala, že se mi podaří odejít rovnou do pokoje. V tenhle okamžik jsem se necítila připravená mluvit s kýmkoli z mé falešné rodiny. Chtěla jsem se zamknout u sebe, schovat se pod peřiny a plakat až do rána.
Na schodech jsem však potkala Tonyho. Na zádech měl batoh a v ruce spacák. Vypadalo to, že má na spěch. "Čau, čau." Proběhl kolem, div mě neporazil.
Následovala jsem ho zpátky do předsíně, kde jsem ho přistihla, jak si do kapsy od mikiny schovává pytlíček s marihuanou. Kéž bych si jen nebyla jistá, že trávou to nekončí. Věděla jsem, že experimentuje, s čím může, beze strachu o své zdraví. V tuhle chvíli mi nezáleželo na tom, zda-li jsme příbuzní nebo ne, milovala jsem ho jako bratra a dělala si o něj starosti pokaždé, když vystrkoval paty z domu.
Po pár vteřinách, kdy jsem tam stála jako tělo bez duše a pozorovala ho, ponořená v nostalgických vzpomínkách na naše dětství, mě zaregistroval. "Jdeme s Mattem stanovat do lesa." Řekl mezitím, co si obouval boty. "Můžeš to říct babce, až se vrátí?"
Trhnutím hlavou jsem se probrala ze snění. "Ona není doma?" podivila jsem se a už se ani neobtěžovala divit absurditě jeho nápadu. Navíc mi bylo jasné, že se zapomněl zmínit o lahvích vodky a levné whisky, co s největší pravděpodobností táhl v tom báglu.
"Ne, ještě nepřišla. Asi se někde vykecává s tou babou z pošty."
"Emily." Opravila jsem ho.
"To je fuk." Popadl větrovku a bez jakéhokoli náznaku na rozloučení zmizel venku.
"Měj se." Řekla jsem tedy alespoň dovírajícím se dveřím.
Vyběhla jsem schody nahoru do pokoje a doufala v zasloužený odpočinek, ale místo toho, abych vlezla rovnou do postele, jsem zůstala zaraženě stát mezi dveřmi. Sasuke sedící na mé posteli se ve stejný okamžik napřímil. Naše pohledy se okamžitě vyhledaly jako dva magnety s opačnými póly.
Jak dlouho tu na mě asi čeká, pomyslela jsem si při pohledu do jeho přísných očí. Byl rozzlobený, ale neměl k tomu nejmenší právo. To já jsem tady ta, která by měla být naštvaná.
V krku se mi usadil knedlík, jak jsem si před očima promítla obrázek jeho a Naomi. Jak to asi tenkrát probíhalo? Co všechno musel udělat, aby aktivoval její schopnosti? Říkal jí to, co říká mě? Líbal ji taky? Nějakým způsobem si její důvěru přeci získat musel.
Donutit nohy k pohybu mi trvalo jen pár vteřin. Ignorovala jsem jeho pohled a rázným krokem došla až ke stolu, na který jsem naštvaně odhodila kabelku a pak se opřela o zeď na opačné straně místnosti.
"Volal jsem ti." Řekl, aniž by se obtěžoval s nějakým ubohým ahoj.
"Neměla jsem čas."
Sasuke se pousmál, ale poznala jsem, že v jeho smíchu nebylo ani stopy po radosti. Hlavu svěsil dolů a podíval se někam před sebe, lokty opřené o stehna a dlaně spojené mezi koleny. "To věřím." Řekl po chvíli tichého přemýšlení. Mezitím se na mě opět podíval. "Měl jsem o tebe strach."
"No," prudce jsem trhla rameny nahoru a dolů. Můj vztek se zřejmě přenesl i do mých pohybů. "jsem v pořádku, takže můžeš klidně spát."
Opět ten ironický úsměv, tentokrát doprovázený zamyšleným pohledem z okna.
"Už odjel." Vycítila jsem onu citlivou otázku visící ve vzduchu a sama na ní odpověděla, dobře si vědoma toho, že mu tím působím bolest.
"To mi došlo v okamžiku, kdy vzduch tady přestal připomínat psí exkrementy."
Zakroutila jsem hlavou nad jeho schopností vše zlehčovat. Zkoušel mou trpělivost, a já si nebyla jistá, zda jeho poznámky zvládnu nebo mé nervy povolí a já svůj pokoj proměním ve vrakoviště. Pak jsem se naprosto vážně zeptala. "Nevadí ti, že jsem byla s ním?"
Trhla jsem sebou, když se objevil přede mnou. V nose se mi okamžitě usadila známá vůně pálivého koření. "Mělo by?" zeptal se a lehce se dotkl mé paže. Kůže mi na místě jeho dotyku zabrněla. Znovu jsem jen pohnula rameny. "Nechci, aby se tě dotýkal." Řekl tiše, v hlase skryté zoufalství, ale stejně uchem slyšitelné.
"Stejně jako ses ty dotýkal Naomi, než svými schopnostmi zapálila školu?"
V jeho tváři se mihlo překvapení.
"Christian mi to řekl." Vyhrkla jsem. "Vím všechno." Podívala jsem se na něj. "Věděl jsi, že Sophie a James nebyli mými skutečnými rodiči?" Zeptala jsem se, dofajíc v zápornou odpověď.
Sasuke mlčel.
To mi stačilo. Rty jsem pevně stiskla, abych nezačala plakat. "Víš to celou dobu, že jo? To, že je Naomi má sestra, i to, kdo je náš otec."
"Ano." Odpověděl okamžitě. A jakoby jeho odpověď byla podnětem, v momentě jsem se rozbrečela.
Zakroutila jsem hlavou jasně si uvědomující tu obrovskou shodu náhod. "Věděls to ještě dřív, než jsi mě potkal. Naše setkání…" Odmlčela jsem se, jednak abych nabrala dech a taky abych se ubezpečila, že mi hlas nepřeskočí o oktávu výš. "Měls to naplánovaný." Věci mi pomalu začaly dávat smysl. Všechno do sebe krásně zapadalo.
Natáhl ke mně ruce ve snaze mě chytit za ramena, ale já mu uhnula stranou. "Měl, že jo?" zopakovala jsem.
Sasuke přikývl. Musel vycítit, že tady už mu žádné lži nepomůžou. To byl pro mně jasný signál. "Vypadni." Řekla jsem plně rozhodnutá, že v jeho blízkosti už nechci strávit ani minutu.
"Rose," chtěl se přiblížit, ale já se nalepila na zeď a otočila hlavu tak, aby mi neviděl do obličeje. Další pokus o zkrácení vzdálenosti mezi námi zavrhl. "kdybych ti řekl pravdu, co by to změnilo? Akorát bych zničil to poslední, co ti zbylo." Jemným dotykem ruky se ještě pokoušel zachránit, co se dalo, ale bez úspěchu. Rychlým trhnutím jsem mu dala jasně najevo, že o jeho kontakt nestojím. "Nechtěl jsem tě připravit o rodinu."
Lhal mi od samého začátku. A nejen to. Když tenkrát mluvil o mé smrti, myslel to vážněji, než jsem si myslela. Chtěl mi ublížit ještě dřív, než na mě poprvé promluvil. Věděl, že mi změní život, dokonce počítal s tím, že se do něho bezhlavě zamiluju. Měla jsem tušit, že je něco špatně. Kluka jako on bych za normálních okolností nikdy nezajímala.
Nikdy jsem se tak poníženě necítila. "Chci, abys odešel." Řekla jsem, oči zabodnuté ve stěně přede mnou a přitom plné slz.
Sasuke zůstal ještě chvíli stát na místě a přihlížel, jak uboze vzdoruji pláči. Jako obvykle, z jeho tváře nešla vyčíst jediná emoce.
Zavřela jsem oči a ucítila lehký závan větru, když jsem je otevřela, byla jsem v místnosti sama.
Kolena se pod vahou mého těla podlomila a já klopýtla do strany. Rozešla jsem se a dopadla přímo do postele, byla jsem si jistá, že kdybych tak neudělala, zhroutila bych se k zemi. Obličej jsem zabořila do polštáře, abych tlumila vzlyky a peřinu si přetáhla přes hlavu.
Nevím, kdy se mi podařilo usnout, protože poslední, co si pamatuju, byl nekončící pláč a pálivá bolest v hrudi při každém pokusu o nádech. Každopádně, když jsem se ráno probudila, připadala jsem si špinavější než kdy jindy. Možná to bylo včerejším oblečením, které jsem měla stále na sobě, nebo černými myšlenkami proudícími mi hlavou.
Doufala jsem, že to teplá sprcha spraví. Mýlila jsem se. Bohužel, ať jsem se cítila sebehůř, do školy jsem musela. I když jsem si byla dobře vědoma, že je zde asi osmdesátiprocentní pravděpodobnost, že potkám hned několik lidí, kterým bych se dnes raději vyhnula.
V půl osmé na mě před domem čekala Annie ve svém nablýskaném Mercedesu.
"Vypadáš hrozně." Řekla mi, jakmile jsem se dobelhala až k autu.
Nebýt mé imunity, kterou jsem si vůči jejím upřímným poznámkám za ta léta vybudovala, urazila bych se. Ale takhle to se mnou ani nehlo, řekla jsem na to jen: "Díky."
"Spala jsi vůbec?" vyptávala se dál, už cestou do školy.
A já hloupá myslela, že černé kruhy pod očima schovám pod vrstvou make-upu. "Jsem v pohodě." Zalhala jsem a přinutila se k úsměvu. Doufala jsem, že tak budu působit věrohodněji.
Pohled, který mi věnovala, jsem rozhodně nebrala jako znamení důvěry. Jak by mi taky mohla věřit, když má barva hlasu zněla jako umíráček? "Má cenu, ptát se, co se stalo?"
Zakroutila jsem hlavou. Byla jsem si jistá, že tentokrát by mi nepomohl ani rozhovor s Rachel, natož s Annie. To raději budu předstírat, že se nic nestalo.
"Dobře," řekla podezřívavě, pozornost všude jinde jen ne na předním skle, kde by měla být. "takže si nemusím dělat starosti?"
"Ne." Říct jí o Sasukem, aby mi mohla vpálit přímo do obličeje, že mi to říkala? Nejsem blázen. "Jen mě bolí hlava, to je všechno."
Annie se zčistajasna rozesmála. "Nehodláš si zas stěžovat na mého Méďu, že ne? Lepší vítr ve vlasech než skřípající motor."
"To by mě ani nenapadlo." Nebo už jsem to alespoň dávno vzdala. Došlo mi, že Annie do svého ojetého Póla nedostanu, ani kdybych jí za to koupila troje nové boty.
"Mimochodem, Christian povídal, že už zase řídíš. Jsem na tebe pyšná, zlato."
Ani jsem se nepokoušela předstírat, že mě její slova nezaskočila. "Mluvili jste spolu?"
Nenápadně přikývla, asi se bála mé reakce. "Zlobíš se?"
"Ne, vůbec ne. Jen mě to překvapilo. Vy se nějak vídáte?" Trochu mě znepokojila představa Annie a jejího nadpřirozeného románku.
Všimla jsem si, že má problém s odpovědí. "Annie?" naléhala jsem.
"Fajn." Povzdychla si. "Ale slib mi, že se nenaštveš, jo?"
Přeměřila jsem ji pohledem a hned na to se musela přidržet dveří, jak prudce vjela do zatáčky.
"Byla jsem s Chrisem a tvým bráchou na jednom privátu."
Nemusela jsem říkat vůbec nic, stačilo vyšvihnout obočí a tvářit se, jako by mi uletěli holuby. Na to, abyste pochopili, že jsem v šoku, jste nepotřebovali být géniové. I Annie to postřehla. "Bylo to, když jsme se nebavily." Vysvětlila. "Tony mě pozval." Odvrátila pohled ode mě a předstírala, že pozoruje silnici. Mě mezitím šrotovala kolečka v hlavě. Nějak jsem nemohla přijít na důvod toho, proč bych měla být naštvaná.
"Annie vidíš tu stopku, že jo?" Ukázala jsme na červenou značku s nápisem stop před námi. Annie prudce zabrzdila.
"Spala jsem s Tonym."
"Co?" vyjekla jsem.
Rozhlédla se a šlápla na plyn. "Bylo to jen jednou a věděla jsem, do čeho jdu. Není to tak, že bych do něj byla zamilovaná nebo tak něco. Byl to jen sex. Zatraceně dobrej sex."
Zatvářila jsem se znechuceně. Se zdviženýma rukama v obranném gestu, jsem pak řekla: "Můžeš mě ušetřit podrobností? Je to můj bratr."
"Bože, pořád si to vybavuju."
"Tak jo, otevři okýnko, budu zvracet."
Podívala se na mě, ale jedním okem stále sledovala dění před sebou. "Zlato, netušíš, o co přicházíš."
"Syfilis, kapavku… Annie, Tony vojede všechno, co se hejbe."
"Měli jsme kondom."
"Bože," chytla jsem se za hlavu. "můžeme změnit téma, prosím?"
Annie lhostejně pokrčila rameny. Ráda bych jí vyslechla a popovídala si o tom, ale nutkání vyvrhnout snídani bylo silnější, než povinnost nejlepší kamarádky.
"Dobře, ale měla bys vědět, že o tobě Christian pořád mluvil."
"O mě? Co říkal?"
Annie se zasmála mé náhle zvědavosti. "Najednou tě to zajímá?"
Zakoulela jsem očima. Její smysl pro dramatizování mě doháněl k šílenství. "Fajn, tak mi to neříkej."
Chtěla dělat drahoty, ale vydržela to sotva minutu, kdy s úsměvem hleděla před sebe. "Líbíš se mu." Řekla nakonec, a pak s pohledem na mě dodala: "Hodně."
Zasmála jsem se.
"Myslím to vážně. Hodili byste se k sobě. Bude to hodnej kluk, žádnej grázl-" zarazila se v momentě, kdy si všimla mého výrazu. Možná jsem se se Sasukem včera pohádala, ale to neměnilo nic na tom, že mě její neustálé poznámky vůči jeho osobě unavovaly. "Prostě si myslím, že by pro tebe byl mnohem lepší volba."
Kéž by jen věděla… Christian je ledaco, jen ne hodný kluk. A i když se můj názor na něj po včerejšku změnil, stejně mi nepřestane nahánět husí kůži. Je to démon a démonem taky zůstane.
Podívala jsem se z okna. Nemělo cenu, se o tom s ní dohadovat. Nejen, že by mě svými argumenty strčila do kapsy, ale taky jsem neměla sílu o Sasukem mluvit. Ne po včerejšku. Věděla jsem, jak by to skončilo. Buď bych se zhroutila anebo bych se přestala ovládat. Tak či onak, žádné dobré východisko nebylo v dohledu.
"Annie, kam jedeme?" zeptala jsem se v okamžiku, kdy jsem si všimla značky ukazující konec Courtlandu.
"Užít si trochu zábavy."
"Děláš si srandu? Musím do školy!"
"Nebuď taková fajnovka. Máš zameškaný dvě hodiny. Když jednou nepřijdeš, svět se nezhroutí."
S povzdechem jsem se opřela zpátky do sedačky. Neexistovala možnost, že bych jí přemluvila, a na skok z jedoucího auta jsem se opravdu necítila. I když by se mi pravděpodobně vůbec nic nestalo.
Když o tom hlouběji popřemýšlím, možná není úplně špatný nápad, trochu se odreagovat. Včera jsem zjistila, že celý svůj ubohý život bydlím s cizími lidmi, kteří si bez výčitek hrají na mou skutečnou rodinu. Mám právo na trochu zábavy, i kdyby to mělo znamenat neomluvenou absenci. A fakt, že neuvidím Naomin arogantní obličej, mi na radosti jen přidal.
"Teď se zlobíš, ale za pár minut mě budeš samou láskou objímat. Věř mi," dlaní mě poklepala na stehně. "užiješ si to."
Otočila jsem se na ní a snažila se předstírat, že jsem alespoň z poloviny tak nezodpovědná jako ona. "Kam vlastně jedeme?"
"K Liamovi."
"K tamtomu Liamovi?" Stěží jsem si vybavila milého kluka z oslavy spolužačky Beccy. Vlastně mi dělá problém vzpomenout si na cokoli, co se v ten den odehrálo, vyjma Christiana a Sasukeho. Ty dva mám stále živě před očima.
Annie s potutelným úsměvem přikývla. "Přesně k tomu."
Za pár minut jsme dojely na cílové místo, a já brzy začala litovat svého rebelského rozhodnutí. Liam bydlel kousek za Courtlandem v obrovském domě georgiánského stylu, ale v poněkud demoličním stavu. Dům vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Střecha byla děravá, a už z dálky jsem viděla vymlácené okenice. Navíc byl postaven na úplné samotě.
"Annie, jsi si jistá, že máš správnou adresu? Nevypadá to, že by tu někdo žil." Možná pár bezdomovců, pomyslela jsem si.
"Taky že ne." Řekla a rozešla se, na rtech bláznivý úsměv. "Máme se tu jen sejít."
Ačkoli nerada, následovala jsem ji. Netušila jsem, co mají v plánu dělat na místě, jako je tohle, a vůbec se mi nelíbila představa, že na Liama budeme čekat tady. Tohle místo mě děsilo i z dostatečné vzdálenosti, natož abych vstupovala dovnitř. Annie to zřejmě cítila jinak. Nebojácně vzala za kliku, kupodivu nebylo zamčeno.
"Nepočkáme radši venku?" zeptala jsem se, a v momentě, kdy dveře zaskřípaly, jsem vyjekla. Kamarádka si mě zkoumavě prohlédla. Pak beze slova vstoupila. Já se ještě chvíli rozmýšlela, ale po chvíli se za ní rozběhla. Raději spolu v tom strašidelném doupěti, než sama před ním.
Uvnitř bylo šero a vzduch byl cítit po plísni. Navíc to vypadalo, že se tady tak půl století neuklízelo. Ze stropu vysely pavučiny a podél zdí se válela opadaná omítka. Už jsem jenom čekala, kdy mi nad hlavou proletí netopýr nebo nějaké jiné noční zvíře.
"Annie," řekla jsem tiše, jakmile jsem svou kamarádku ztratila z dohledu. "Annie,"
"Proč šeptáš?" vyšla zpoza rohu, čímž mě k smrti vyděsila. Z úst jsem vypustila hlasitý vřesk, který se okamžitě odrazil od holých stěn a vyplnil tak dům nekončící ozvěnou. "Bože, Sak, přestaň s tím už. Děsíš mě!"
"Já tebe? Ty ses tu objevila jako duch." S knedlíkem v krku jsem se doploužila za ní, rozhodnuta se od ní už nehnout ani na krok. "Měli bychom odtud vypadnout."
"Ne, měla by ses uklidnit nebo ti vyskočí srdce." Opravila mě. "No vážně, Sak, co by se nám tady asi mohlo stát? Myslíš, že se tady objeví duch bývalého majitele a uvalí na nás kletbu?" Bylo vidět, že je mým chováním pobavená, škoda že jsem nesdílela její smysl pro humor. Protočila oči, když viděla můj vážný výraz. Přesně něco takového jsem si totiž představovala. Po té věci s dobrými a zlými anděly, už věřím úplně všemu, co mi má bujná fantasie nabízí. "Duchové neexistujou, Sak. Tak se přestaň klepat jako ratlík."
Prošly jsme dlouhou chodbou a vystoupaly po dřevěných schodech do staré knihovny. Byla to velká místnost plná skříní s policemi, přesně jako školní knihovna, jen o sto let starší. Z kdysi určitě velké sbírky knih tu zbylo jen pár kousků, které ještě nezvaným návštěvníkům neposloužily jako topivo. Prázdná místa vyplňovaly husté nánosy prachu a pavučin.
"V kolik se tu s Liamem máme sejít?" zeptala jsem se.
Annie zkontrolovala hodinky na mobilu. "Před deseti minutami."
"A nemůžeš mu zavolat, kde je?" Ztišila jsem hlas, protože se tu děsivě rozléhal.
Annie si při pohledu na displej povzdechla. "Nemám signál."
"Ani já ne."
"Pochybuju, že někde tady v tom zapadákově ho mít budeš."
Začínala jsem z toho mít divný pocit. Dvě puberťačky ve strašidelném domě bez možnosti zavolat si pomoc. Naše situace mi víc než skutečnost připomínala scénku z hororu.
"Hej, Sak, podívej!" zavolala na mě zpoza z jedné z polic, v ruce mohutnou knihu. "Tady," přitiskla mi ji k hrudi. "čtení pro tebe."
Prohlédla jsem si těžké kožené desky s nápisem Bible a nevesele se usmála. "Vážně vtipné."
Annie naproti tomu propukala v hlasitý smích. "Nedělej, jako bys to neznala nazpaměť." Řekla mi, vesele pochodující místností jako by si prohlížela výlohy obchodů.
Převrátila jsem oči v sloup při pohledu na smíchy se svíjející kamarádku, ale v duchu vzpomínala na doby, kdy jsem nečetla nic jiného. Ale teď? Nemůžu se ani ukázat v kostele, bez toho aniž bych se hanbou propadla. Vlastně se divím, že mi bible nepopálila ruce v okamžiku, co jsem se jí dotkla. Nebo se zapletení s ďáblem nepočítá jako hřích? A co hýbání s předměty pomocí mysli nebo fakt, že stačí jedna špatná myšlenka a věci v mé blízkosti sami od sebe explodují? Vědět to babička, jde proti mně s růžencem v ruce a se svěcenou vodou v té druhé.
Podlaha za mnou hlasitě zavrzala. Otřásla jsem se, ale nehla ani prstem, protože mi bylo jasné, o co se Annie snaží. Tentokrát jí tu radost neudělám, řekla jsem si a dál pokračovala v prohlížení oné knihy. Hlavu jsem zvedla až v okamžiku, kdy se řada knih z police, u níž jsem stála, sesunula k zemi.
"Jestli se mě snažíš vyděsit, tak s tím přestaň. Vím, že to děláš ty." Jen, co jsem to dořekla, se chodbou rozlehl hlasitý jekot. Hlas, který bych poznala na míle daleko, se o mě zarazil jako o betonovou zeď a postavil mi chloupky na rukách.
"Annie!" zvolala jsem do tmy, následující onen výkřik.
"Pomoc!" dostalo se mi odpovědi.
Vyběhla jsem z knihovny, duši v ústech a nohy těžké jako z oceli. "Annie!" opakovala jsem stále do kola, neschopná ovládnout vlastní dech.
Strach, který mě ještě před chvílí skličoval, byl tu a tam. Adrenalin se mi nalil do žil a rozpálil tak mé tělo na teplotu, která se jen sotva mohla považovat za slučitelnou se životem. Hlavní bylo, najít Annie. Najít ji, vypadnout odsud a už se sem nevracet. "Annie, kde jsi?" zastavila jsem se na místě a zmateně se rozhlížela všemi směry.
"Prosím, ne!"
"Annie!"následovala jsem její zoufalý hlas na konec chodby. Zastavila jsem se až před železnými dveřmi. Nebyl čas, rozmýšlet se a už vůbec jsem nesměla ani pomyslet na to, kam by mohly vést.
Strčila jsem do nich a ocitla se v naprosté tmě. Sáhla jsem do kapsy pro mobil, abych si svítícím displejem prozkoumala cestu.
Kolem mě nebylo vůbec nic, jen temnota. Ale já věděla, že tu nejsem sama, cítila jsem někoho dalšího, vnímala jsem na sobě jeho pohled. Mé instinkty mi radily, abych vzala nohy na ramena, ale copak jsem tu Annie mohla nechat?
Myšlenka na osobu stojící pár metrů ode mě, mi přivodila tachykardii. Zavřela jsem oči a napočítala do pěti. Než jsem je znovu otevřela, několikrát jsem si zopakovala, že tu nikdo není, že si se mnou má mysl jen pohrává.
"Annie," ubrala jsem na hlasitosti a zároveň doufala, že mě má kamarádka nějakým záhadným způsobem uslyší.
Udělala jsem pár kroků dopředu, když pode mnou cosi zapraskalo. Hlasitě bijící srdce a těžký dech přehlušil vřískot deroucí se mi z hrdla, při pohledu na tělo v konečné fázi rozkladu, ležící na zemi přede mnou.
Dveře za mými zády se prudce zavřely, a jen sotva to měl na svědomí průvan. Má teorie o nezvaném hostu se mi potvrdila, jakmile jsem uslyšela pomalu se blížící kroky. Teď už jsem si byla jistá, že mám společnost. Ale co udělal s Annie? A co se chystá udělat mě?
A bylo to tu zas. Pálivá bolest v hrudi při každém nádechu a tepající bolest v hlavě s každým dalším stahem srdeční svaloviny. Krev se mi hromadila v žílách a svou vysokou teplotou mě vařila zaživa, zatímco se pot na čele marně snažil mé rozžhavené tělo zchladit. V ústech jsem cítila kovovou chuť a v nose cítila zápach pálicího se masa. Byla jsem si téměř jistá, že to má něco společného s přívěškem na mém krku.
Onyx, jehož hlavním účelem bylo, ochránit mě před vlastními schopnostmi, se mi nyní propaloval skrz kůži až do masa. Rychlým pohybem ruky jsem jej strhla, bolestný výkřik zaražený v hrdle.
V první chvíli jsem cítila ohromnou úlevu a ve druhé jsem padala k zemi, neschopná jakýmkoli způsobem zbrzdit náraz něčím jiným než vlastní hlavou.


Dlouho jsem nepřidala žádnou anketu, tak mi přišlo jako dobrý nápad nějakou vytvořit. Tak v ní prosím zahlasujte! :)
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Khaculinka Khaculinka | 22. ledna 2014 v 1:45 | Reagovat

Že by se mi poštěstilo a já měla první komentář? :D kapitola je nádherná. Když začala Annie křičet myslela jsem si, že je to jen nějaký vtip, který mají s Liamem připravený, ale potom, co se dostala do té místnosti a strhla si ten řetízek mi proběhlo hlavou jenom jediné... tady všechna sranda končí děcka. :D Pokud to bude nakonec jenom vtip tak to se Annie má na co těšit. Bude ráda, když jí Liam nevybuchne před očima díky nadpozemské moci Rose :D nebo aby nevybuchla ona sama :D Srdce se mi rozbušilo jen, co jsem viděla novou kapitolu. Přísahám bohu nade mnou, (pokud tam nějaký je :D)že jsem prožívala soukromou tachykardii :D Myslela jsem, že se mi srdce probije skrz hruď jakou jsem měla radost. A po přečtení... Holka musím se přiznat... Tohle píše moje duše protože si mě zabila :D UCHVÁTILO mě to. Kdyby si to vydala v knižní podobě byl by to bestseller jako vyšitý snad na další 3 roky dopředu. Nic se tomu nevyrovná. :) Ani Zavžený ani Vampýrská akademie ani Hvězdy nám nepřály (doporučuji)NIC! Jestli to nedáš na trh ty dám to tam já :D Pod tvým jménem samozřejmě.... Dobře pod tvým uměleckým jménem :D Chtěla bych tě znát osobně a číst tvoje příběhy dopředu, protože mě velmi zajímá jak svoje povídky vytváříš. Chtěla bych se od tebe toho tolik naučit :) Chtěla bych abys byla moje soukromá učitelka psaní a později i psychologie, protože doufám, že mě na psychologii vezmou :) Jsi můj veliký vzor a já bych chtěla být jako ty :) Ano vím, že se v mém komentáři neustále opakuje Chtěla bych, ale jinak to nejde. Já bych si to doopravdy přála. Máš můj veliký respekt a pokračuj ve své tvorbě jako si pokračovala do teď. Klidně i s takovými odstupy. Jenom mě napínáš a já se těším na další kapitolu o to víc :D Děkuji za to, že píšeš :)

2 Weja Weja | 22. ledna 2014 v 12:24 | Reagovat

Kapitola opäť potešila!!! Inak som hroozne zvedavá, čo bude s tou Annie, ako sa zachová Sasuke ďalej a čo bude so Sak. :) Bolo to super, super, SUPER!!! :) Ani som sa nenazdala a zrazu bola na posledných piatich riadkoch. :)

3 Maya Maya | 22. ledna 2014 v 14:35 | Reagovat

Parádní díl, už se nemůžu dočkat na další :D

4 Tissa Tissa | E-mail | Web | 22. ledna 2014 v 15:23 | Reagovat

[1]: Páni.. nějak nemám slov. Děkuju za krásný komentář, rozhodně mi díky němu stouplo sebevědomí asi o tisíc procent. :D
Lichotí mi, že jsem tvým vzorem, ale nemyslím si, že  jsem ten správný člověk s kterým by ses měla srovnávat. Mám asi tak milion chyb a ještě hodně věcí, které se musím naučit. Buď raději sama sebou, uděláš líp! :)
Každopádně jsi mě strašně moc potěšila! Ještě jednou děkuji za všechny tvé komentáře. Tobě i všem ostatním, kteří SN čtete! :)

5 nena nena | 22. ledna 2014 v 19:57 | Reagovat

Páni, bolo to fantasticke! :) scenu so Sasukem som si vedela zivo predstavit, byt nou, tiez by som ho zrejme nezniesla v blizkost :D ale zas mal pravdu v tom, ze keby to nevedela, neprisla by o jedine co jej ostalo - rodinu.. takze to ma aj zlu aj dobru stranku veci by som povedala  :D :D no Kazdopadne to v tom dome je ako hororu! som moc zvedava ako to pojde dalej, ci to su zase len predstavi alebo sa ozaj nieco deje O_O
Tesim sa na pokracovanie :))
BTW :) Musim povedat, ze si ma potesila novym dielikom, zlepsila si mi den, ktory bol fakt na ho... :D takze dakujem :))

6 Reina Kana Reina Kana | 23. ledna 2014 v 13:26 | Reagovat

Bože to je jako telenovela a já teď budu zase každý den chodit na blog a čekat na další díl, páč tenhle konec mě málem zabil :D já úplně dýchala s tou Sakurou ani bych se nedivila, kdybych při téhle kapitole spálila několik kalorií :D
Velice dobře napsané co dobře přímo bravůrně, honem prosím další já chci vědět jak to dopadlo.

PS: koukám že 22.1. měli fakt všichni den na ho... aspoň jsem nebyla sama :D

7 cherry cherry | 24. ledna 2014 v 10:06 | Reagovat

Pani, tohle je fakt super povídka.Hrozně se těším  na další díl.

8 Willow Willow | 24. ledna 2014 v 16:11 | Reagovat

Tak.. :D :D Tento komentár sem píšem už tretí krát. Vylievam si sem srdce už po tretí krát a ono stále nič! Koment sem nepribudne! :D Och!!!
Ja ťa jednoducho nemôžem nechať bez komentáru, je to jediný spôsob, ako ti poďakovať za skvelú prácu čo robíš, za to, že mi zlepšuješ náladu a za ten dokonalý pocit ked tu nájdem kapitolu. Tak trápne vypísknem a hor sa čítať!! :D
Minule som si tak behala po tvojom blogu a narazila som na poviedku Ten pravý... už som ju síce čítala, ale pustila som sa do nej už poniekoľký krát. Neviem, či je to tým, že som začala znovu kukať na shippuden a došla som na dielik s Itachim a Sasukem, alebo tým, že som čítala znovu Ten pravý... ale skrátka ma tak napadlo, že by sa sem hodil Itachi. Je to možno len moja predstava, blbý výplod fantázie alebo čo... ale myslím že by bol dobrá voľba, ak by si náhodou nevedela ako pokračovať. Síce, o tom pochybujem, pretože táto poviedke je sorry za výraz - kurevsky dobre prepracovaná a všetko to dáva logiku. Miestami mi to pripomína detektívku. Pátranie po pravde.. .. neber to vážne, Uchihovci sú v mojom srdci už dlho tak niet divu, že aj v ankete som označila Sasukeho.
No čo sa týka toho tak by som volila Sakuru, lenže Sakurou som si v tejto poviedke už íistá, mám ju rada ale.. ten pocit, keď dojde na scénu Sasuke za to stojí :3 :3 :3 :3 Taká zvláštna radosť a očakávanie... :D Keď sme pri tom, scénka v Sakurinej izbe bola... O_O O_O -.... inak sa to vyjadriť nedá. Milujem, keď sa Sakura snaží držať od Sasukeho ďalej, pritom niekde vnútri vie, že nechce, aby to tak robil. A Sasuke, samozrejme, keď Sakura vykríkne nech vypadne, tak učiní. Priznám sa, vždy ma to nasere, ale na prvých 5 sekúnd. Potom si uvedomím, že keby zostal, aj tak by nič nezmohol. :D
Som strašne potzešená tým skrytým záujmom z jeho strany. "Nechci, aby se tě dotýkal" :333333333 Pri tejto vete som sa skoro rozpustila. Toto mi nesmieš robiť!!! :D :D :D :D
Jednoducho scéna v izbe prišla vhod, akurát sme sa minule smiali s kamarátkou na rečiach typu "predstav si, že dojdeš domov a na posteli ti sedí Sasuke s nečitateľným výrazom v tvári a hľadí na teba tými čiernymi očami" :33 no, tak toto som si vedela živo predstaviť.
Annie je super... myslím že by bolo faj keby sa dozvedela pravdu a skončila s Tonym. Aj keď mám pocit že ju by tá temná pravda asi desila a zutekala by. A to nechcem.
Ja mám horory rada a celý tem dom tak pôsobil, takže.. zase si mi ulahodila.
No a ten koniec.. :-|  :-| Tak teda dúfam že sa z pekla driape sám veľký Lucifer -,-
Z tejto kapitoly som v riti ako gaťky a neskutočne sa teším na ďalšiu pretože ty potvorka si to zase ukončila v tom najlepšom !! :D
ARIGATO :3

9 Dollxynka Dollxynka | 24. ledna 2014 v 16:32 | Reagovat

Na tohle nesedí nic jineho než kdo si počká ten se dočká :) Naprosto dokonalá kapitola . Ta část jak odpálkovala Sasukeho  no prostě dokonalost sama :) Jsem moc natěšená na další kapitolu .Doufám že psychologie dopadla dobře :)

10 BB20 BB20 | 25. ledna 2014 v 20:47 | Reagovat

Nedokážu se rozepsat jako jiní, možná to až tak neprožívám, když píši komentáře, ale tato povídka je opravdu suprová! :-)
Jak jsi dopadla s psychologií?

11 Koizumi Michiyo Koizumi Michiyo | Web | 26. ledna 2014 v 14:59 | Reagovat

Víš co? Asi se mi nikdy nestalo, že bych nedala přednost tvojí povídce před povinnostmi (a mohlo to bejt sebeakutnější XD). A stejně tak jsem toho pak nikdy nelitovala. :D Informuješ nás, až vydáš vlastní knížku (jako že s tím určitě můžeš počítat minimálně jako se záložním plánem XD), že jo? ;) :D A doufám, že jsi úspěšně zvládla zkoušení. :)

12 Májinka Májinka | E-mail | Web | 28. ledna 2014 v 14:43 | Reagovat

To je úžasný!:O^^

13 misaki misaki | 29. ledna 2014 v 1:39 | Reagovat

Tvoje povídky zbožňuju.
Přijdou mi ohodně lepší než pár knih co jsem přečetla. :)
Jestli někdy nějakou knihu vydáš budu se hrnout do obchodu abych si jí mohla koupit co nejdříve.
Miluji jak píšeš jsi výborná. :)
Ale zpátky k povídce. :)
Jak už jsem řekla byla dokonalá. :)
Doopravdy strašně moc miluju supernatural.
Nejdradši bych si ho četla furt dokola. :)
(Jinak už jsem to četla nejmíň 5krát :D)
Už se těšim na další díl. :)
Nejlepší spisovatelka sasusaku povídek a vůbec všeho co vymyslíš.. :)

14 BB20 BB20 | 29. ledna 2014 v 15:29 | Reagovat

Super, super, super! :-D
Doufám, že se ti ve škole daří, díl super, díky! :-)

15 Tissa Tissa | E-mail | Web | 29. ledna 2014 v 19:20 | Reagovat

Děkuju všem za krásné komentáře! :) Moc mě potěšily!
Psychologii jsem zvládla na výbornou! :))

16 Natano-sama Natano-sama | 30. ledna 2014 v 5:16 | Reagovat

Opet jsem pri cteni nedejchala. Je to nadherna kapitolka s mym stastnym cislem 22 (: Kdyz se rozdaval talent, tak jsi byla ve spravmy cas na spravnym miste slunicko ;) az tuhle povidku dokoncis, tak ji nekam poslu :-D neni boh, aby se to neprodalo ku*va :-P

17 sayurishinda sayurishinda | 1. února 2014 v 0:15 | Reagovat

Ne, tohle prostě ne... Já ti to nemůžu tolerovat... Nemůžu tolerovat, že mi s každým dílem způsobíš infarkt tím, jak je ta povídka úžasná..! Bože můj, už od chvíle, co k tý chajdě přijely, jsem se bála, že to nedopadne dobře... Mám pár otázek:
1. Jak to bude se Sasukem a Rose...
2. Co se stalo Annie...
3. Kdo je napad...
4. Kde je Sasuke teď, když ho Rose potřebuje? :D  Doufám, že to zjistím v dalším díle, který snad bude brzy... Give me more!!!

18 Natano-sama Natano-sama | 1. února 2014 v 19:32 | Reagovat

Myslím, že tato písnička je zcela na místě <3 http://www.youtube.com/watch?v=F9S-88WxPdE ;-)

19 tessie.chan tessie.chan | Web | 9. února 2014 v 19:46 | Reagovat

Tvoje povídky jsou dokonalost sama. Obdivuju tě a visím nad každým slovem, co napíšeš :-D ale vážně
Kdyby ses rozhodla napsat knížku, byl by to určitě trhák a bestseler :-D tím si můžeš bejt jistá
Prosím prosím, prosím, rychle pokračování

20 Blaze Blaze | Web | 15. února 2014 v 18:22 | Reagovat

jsou boží díl kdy pude další vím ne míš moc času ale je to tak zajímaví :) n.n

21 Blaze Blaze | 21. února 2014 v 18:35 | Reagovat

mam song který jsem se hodíhttp://www.youtube.com/watch?v=D6xpxGD3kgw

22 loveanime1 loveanime1 | Web | 2. března 2014 v 7:54 | Reagovat

super sakura jak od to nandala sasukemu :-D  :-D  :-D  :-D

23 nikisinek nikisinek | 2. března 2014 v 17:28 | Reagovat

Vázne užasně píšeš, neskutečna povidka, nemužu se dočkat dalšiho dílu a doufam že bude brzo!! :D a můžu se zeptat jestli planuješ nekdy dokončit "Jeden spadly anděl"? Protože je jediná kterou ted nemáś dokončenou.. Jen tak dál :) jsi vážne dobrá :-D

24 loveanime1 loveanime1 | Web | 2. března 2014 v 18:18 | Reagovat

jo i já jsem dlouho na to jsem se chtěla taky zeptat (Jeden spadly anděl)[23]: :-D  :-D  :-D :-(  :-)

25 Tissa Tissa | E-mail | Web | 3. března 2014 v 19:15 | Reagovat

[23]: Zatím její dokončení nemám v plánu. :) SN je teď číslo 1, ačkoli to tak v poslední době bohužel nevypadá. :(

26 Lolisek Lolisek | 9. dubna 2014 v 20:41 | Reagovat

Velký obdiv tobě a této povídce, opravdu nejluxusnější povídka, co jsem kdy četla. :-) Četla jsem jí celý den, jak jsem se nemohla odtrhnout a hořím nedočkavostí z dalšího dílu. Moc povedená práce :) :-) Máš talent :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama