Supernatural.....23. kapitola

24. května 2014 v 11:01 | Tissa |  Supernatural
Maturita je úspěšně za mnou. Vydrželi jste to a tady je vaše odměna. :) Děkuji vám!
Krásné čtení. :)



Řezavou bolest kolem zápěstí jsem ucítila dřív, než jsem otevřela oči. Při snaze přitáhnout ruce k tělu, mi jimi projel pálivý signál skrz páteř až do hlavy. Brzy jsem pochopila, že jsou připoutané k opěradlům židle, stejně pevně jako kotníky k jejím nohám.
Po několika neúspěšných pokusech o trhnutí rukou, jsem se vyčerpaně položila do opěradla. Zbavená veškerých sil a na pomezí bdělosti a spánku jsem sotva popadala dech. Kolem byla tma a bylo těžké, se zorientovat, a vzhledem k mé třeštící hlavě nebyl snadný ani její sebemenší pohyb.
Zhluboka jsem se nadechla a čichovými buňkami rozpoznala zápach dezinfekce. Ovšem uvažovat o tom, že jsem v nemocnici, bylo zbytečné. Znovu jsem prudce zaškubala rukama, ale jediné, čeho jsem docílila, byla další a další bolest. Hlasitě jsem zavřeštěla, když jsem se pokoušela kroutivými pohyby prorvat bolavá zápěstí skrz provazy. Ten, kdo mě svázal, si dal sakra záležet, abych mu neutekla.
Místností se ozval zvuk otevírajících dveří. Vyděšeně jsem trhla hlavou právě v okamžiku, kdy se místnost prosvětlila. Zavřela jsem oči a snažila se tak svůj zrak chránit před zářivými světly.
"Vidím, že už jsi vzhůru." Promluvil ke mně mužský hlas. Bohužel jsem byla moc rozptýlená bolestí hlavy, než abych jeho barvu hlasu rozpoznala.
Několikrát jsem zamrkala do prázdna, abych svůj zrak opět zaostřila, teprve pak, jsem se na dotyčného podívala.
"Eddie?" vypadlo ze mě překvapeně, téměř neslyšně, při pohledu na modrookého blonďáka. Rozhlédla jsem se natolik, jak mi to úhel pohledu dovoloval. Seděla jsem uprostřed místnosti, která vypadala jako vyšetřovna, v křesle podobném tomu, které se používá u zubaře. Ze hřbetu zápěstí mi vycházela kanila a pokračovala gumovou hadičkou do přístroje totožnému s tím, který je k vidění na transfuzním oddělení. Červená tekutina, proudící do něj byla stoprocentně má krev. To proto ta šílená závrať, pomyslela jsem si. Ztrácím krev.
Eddie se široce usmál a s kapkou galantnosti naklonil hlavu dopředu, jakoby mi kynul k pozdravu. "Lichotí mi, že si mě pamatuješ." Odmlčel se, a nechal tak plně doznít jeho britský přízvuk. Ani na okamžik jsme ho nespustila z očí. "Omlouvám se za tuto situaci a za osud, který tě čeká, ale okolnosti si to žádají. Není to nic osobního, jedná se čistě o princip přírodního výběru, jestli mi rozumíš."
Podívala jsem se na něj skrz skleněné oči. Nějak jsem nebyla schopná uvěřit tomu, že jsem jeho zajatec. Nikdy mě nenapadlo, že se takové věci mohou stát i mě. Tohle se přece děje jen ve filmech. "O co ti jde?" zeptala jsem se, v hlase ani stopy po odhodlání, jen zbabělý třes. Přesně jak se od oběti očekává.
Eddie se mezitím přesunul do křesla na druhé straně onoho děsivého stroje, který byl nyní mezi námi a stejně jako jsem byla já, i on se k němu pomocí hadičky napojil.
Vytřeštila jsem oči v momentě, kdy mu ta stejná červená tekutina, která pomalu opouštěla mé žíly, vtekla z přístroje rovnou do těla. Chystá se mě snad vyšťavit zaživa? A co víc, hodlá si mou krev přivlastnit.
"To, o co se tady pokoušíš, je nemožné." Řekla jsem s dlouhou přestávkou na nádech.
Eddie se pohotově uvelebil v křesle a zahleděl se na mě tím nejvyzývavějším pohledem. "Pokouším?" On se nepokoušel, tady šlo o hotovou věc, až moc dobře věděl, co dělá.
"Nemůžeš si jen tak přivlastnit něčí krev." Vzpomněla jsem si na hodiny biologie. "Jestli se naše krevní skupiny neshodují, tvé protilátky v krevní plazmě vyvolají imunitní reakci." Doříct celou větu na jeden nádech si vybralo svou daň a já se zprudka rozkašlala.
Eddie se znenadání hlasitě rozesmál. "Tvé znalosti krevních skupin jsou jistě vynikající a navíc vypadáš jako chytré děvče. Přejdu tedy rovnou k jádru věci. V tuhle chvíli tvé tělo opouští velké množství krve, která se hromadí v téhle šikovné věcičce. To je důvod, proč se cítíš tak mizerně." Prsty poklepal na transfůzní přístroj ale pohled měl stále nalepený na mě. "Po lehké filtraci, která zamezí zbytečným komplikacím, se tvá zázračná krev vpraví do mého těla. Jinak řečeno, vezmu si to, co ti je přítěží."
Ví, co jsem zač, došlo mi, a doufá, že spolu s mou krví si ukradne i moc, kterou vlastním.
Eddie radostně vycenil zuby. "Zdá se ti to nemožné." Konstatoval. Pokud je jako Christian a Sasuke, nejspíš mi už stihl vlézt do hlavy a sám se o mém názoru přesvědčit. "Věda má bohužel jednu vadu. Počítá jen s lidmi. Ano, souhlasím s tebou, že pustit si do těla cizí krev, je stejně hloupé, jako strčit hlavu pod cirkulárku, ale co kdyby se mé tělo uzdravovalo neobvykle rychle?"
Těžce jsem zakroutila hlavou. "Nejsi normální." Poslední síly jsem vynaložila na pokus o vyproštění se z provazů, bohužel jsem byla na konci veškerých sil. Víčka jsem sotva držela od sebe, jak bych tedy mohla roztrhnout tak silná lana?
"Neplýtvej silami, máme před sebou ještě kus práce."
Pohledem jsem zabloudila ke svým prstům. Z hodin první pomoci jsem věděla, co modrá nehtová lůžka znamenají. Jestli to takhle půjde dál, budeme hotoví mnohem dřív.
Trvalo odhadem tak dalších dvacet minut, než mne polil studený pot a mé tělo se nepřirozeně roztřáslo. Ovládnout svaly byl najednou nadlidský výkon. Nevím, jak dlouho už ztrácím krev, ale zřejmě už nějakou dobu ano, dostávala jsem se totiž do silného šoku.
"Kde je Annie?" zašeptala jsem, jakmile jsem si byla jistá, že chci znát odpověď. Její zoufalý křik bylo to poslední, na co si vzpomínám, pak jsem se probudila tady. Dochází mi, že to byla součást jeho geniálně bláznivého plánu. Ovlivnil ji, aby mě dostal až sem.
"Je v pořádku. Prozatím." Dodal. "Když půjde všechno podle plánu, nechám ji jít. Když ne," po rtech mu přeletěl úsměv, který v danou situaci nepůsobil zrovna vlídně. "řekněme, že ji vzduch vydrží zhruba na dalších dvanáct hodin."
Zamrazilo mě, jakoby se mě dotkla samotná smrt. Buď já, nebo ona. Tak či onak, dnes jedna z nás zemře.
"Už jsem ti řekl, ať v tom nehledáš nic osobního. Tak proč ty slzy?" zeptal se, jakoby snad pláč vůbec nepřicházel v úvahu. Bože, vždyť se mě snaží vyšťavit, zatímco drží mou jedinou kamarádku jako rukojmí! Je naprosto normální, plakat. Kdekomu by stačil i jeden důvod. "Měla bys šetřit energii, pokud chceš přežít. Ještě nejsme u konce."
Možná mě čeká ještě pár krutých chvil, ale já cítím, že už nemám z čeho čerpat. Já tedy rozhodně u konce jsem. A pokud je pouhých sedmnáct let celý život, který jsem měla prožít, mám právo na jakoukoli reakci. Co bude s babičkou, až se dozví, že jsem zemřela? A co s Tonym? Kdo se o ně postará, až tu nebudu? Ani jsem se s nimi nestihla rozloučit, neřekla jsem jim zdaleka všechno, co jsem měla na srdci.
A pak je tu Sasuke. Znamenalo pro něj něco těch pár společných okamžiků? Nebo si na ty nepatrné chvíle ani nevzpomene? A pokud ano, jak dlouho bude trvat, než mu čas vymaže i poslední vzpomínky na mně? Byla snad dnešní hádka osudová? Odehnala jsem ho pryč, jen proto, že se mě snažil chránit. Odehnala, a přesto stále doufám, že mě přijde zachránit.
"Naivní až do konce, tomu říkám výdrž." Poznamenal Eddie jízlivě. Ani jsem se nepokoušela svěšenou hlavou pohnout, tušila jsem, co má vepsané ve tváři, nepotřebovala jsem se o tom přesvědčovat na vlastní oči. Dokonce mě nezaskočilo ani to, že mi četl myšlenky. Dávno vím, že možné je opravdu všechno. "Nebo si opravdu myslíš, že na tobě Sasukemu skutečně záleželo? Prosím tě, nebuď hloupá. Pouze si zachraňoval krk, jak to dělá už desítky let. Tak měj trochu hrdosti a zapomeň na něj."
Zapomenout na něj? Zhluboka jsem se nadechla, připravená rvát se za svůj názor, ale z hrdla mi nevyšla jediná hláska, jen chrapot. Ztratila jsem příliš velké množství krve. Tady už nešlo jen o bledou a studenou kůži, opravdu jsem byla ohrožená na životě.
"Lžeš." Zašeptala jsem nakonec téměř neslyšně.
"Myslíš? Ze dne na den se stal krysou, která raději rozprodá duše všech nevinných lidí, než aby po právu hořel v pekle. To je pro někoho, jako byl Sasuke dost ponižující. Nepřijde ti logické, že chce svou moc zpátky?"
"Nevím, o čem…" zhluboka jsem se nadechla a obsah plic zase pustila pomalu ven. "to mluvíš."
"Nevíš?" podivil se. Pak se znenadání rozesmál. Škoda, že mě do smíchu nebylo ani trochu. "Chtěl tě zabít dřív, než stihneš uvolnit své schopnosti." Řekl, jakoby se nechumelilo. " Měl dohodu s Archanděly, která říkala, že pokud tě odstraní dřív, než k tomu dojde, smažou jeho hříchy. Válka je na spadnutí, takže pokud by oslabení Luciferovy armády mělo znamenat, že jeden padlý získá zpět moc nad životem a smrtí, byli Archandělé ochotni, udělat výjimku. Naštěstí pro tebe, Christian byl rychlejší."
V hlavě mi pořád doznívala jeho slova a odrážela se všemi směry.
Moc nad životem a smrtí. Moc nad životem a smrtí. Opakovala jsem si v hlavě. Nevěděla jsem, jestli je na vině můj ubohý stav nebo opravdu mluvil z cesty?
"Takže on ti to opravdu neřekl."
Poslední zbytky vůle jsem vynaložila ke zdvihnutí hlavy, která až doposud visela nekontrolovatelně mezi rameny. Dávala jsem si dobrý pozor, abych neudělala žádný zbytečný pohyb navíc. Jen jsem se podívala na Eddieho, který na mě nevěřícně valil oči. "Sasuke, má milá, nebyl jen tak nějaký anděl." Řekl s vroucím pohledem. "Sasuke byl anděl smrti." Byla bych se i já zatvářila překvapeně, ale před očima jsem měla mlhavé bělmo.
V krku mě zapálilo a v ústech jsem ucítila hořkou chuť. Několikrát jsem vyděšeně zamrkala, než jsem oči mokré od slz nadobro zavřela. Přestala jsem bojovat s vlastním tělem a nechala hlavu volně padnout do strany. Závrať, únava i bolest byly pryč. Necítila jsem už vůbec nic…


***


Na tváři jsem ucítila příjemné teplo a pod lopatkami mě cosi zašimralo. Hlavu jsem otočila doleva a zhluboka nasála okolní vzduch. Sladká směsice růží a čerstvě posečené trávy působila jako anestetikum očišťující mou duši. Rozpažila jsem ruce a prsty pohladila stébla hebké trávy, cítila jsem, jak mi voňavá půda dodává energii.
Z dálky ke mně doléhal ptačí zpěv a nad tělem mi proudil teplý vánek. Obrázek, který jsem si v hlavě vytvořila, byl perfektní. Představovala jsem si borovicový les a průzračný potok protékající skrze něj. Dokonce jsem vnímala i šum vody a způsob, jakým mi protéká mezi prsty pokaždé, když se jí pokusím uchopit v dlani. Chtěla jsem tu krásu vidět na vlastní oči.
Jako první jsem spatřila azurové nebe. Bylo jasné a bez jediného mraku. Slunce svými teplými paprsky osvětlovalo nedotčenou přírodu na pohled ještě krásnější, než byla v mých představách. Všechny barvy se zdály být teplejší a jasnější, byla to pastva pro oči.
Seděla jsem na kraji rozkvetlé louky pod jedinou břízou široko daleko, stačilo jen přeskočit potůček a ocitla jsem se v lese. Pokračovala jsem dál po lesní pěšině lehkými kroky a s prázdnou hlavou, dokud jsem nedošla na mýtinu. Ať jsem se podívala jakýmkoli směrem, les nikde nepokračoval, kam jsem dohlédla, tam se rozpínala zeleň. Sem tam ze země vykukoval dřevěný pařez, na jednom z nich seděla žena. Byla oblečená v bílé košili sahající zhruba po kolena, a blonďaté vlasy měla volně hozené přes pravé rameno.
Pomalými kroky jsem se vydala směrem k ní. Zastavila jsem se v momentě, kdy se ona postavila. Všimla jsem si, že je naboso. V břiše mě zašimrala nejistota. Kdo je to?
"Moc ráda tě vidím, Rosemary," věnovala mi ten nejvlídnější pohled, jaký jsem kdy viděla.
Byla jsem zmatená, ona ví, jak se jmenuju. "Odkud znáte moje jméno?" zeptala jsem se.
Místo odpovědi se na mě usmála. Byla nádherná. "Pojď se mnou, je na čase si promluvit." Rozešla se vstříc nedohlednému cíli a já ji beze strachu následovala. Ani na okamžik mě nenapadlo, že by mi někdo s tak upřímnýma očima mohl ublížit.
"Kde to jsme?" zeptala jsem se, když jsme míjely stádo pasoucích se srnek. Ani jednu z nich přítomnost lidí nerozrušila.
"To řekni ty mě. Tohle je tvůj sen."
Aha. Takže jen sním, není to skutečné. Ale proč je tu ona? Neznám ji. Skutečně ne? Protože mám zároveň pocit, že už jsme se setkaly. "Kdo jste?" zastavila jsem se.
Ona zastavila pár metrů přede mnou a pomalu se otočila. Ve tváři stále měla ten milý výraz. "Jsem to ale hloupá. Samozřejmě, že si mě nepamatuješ." Povzdechla si, ale nepřestala se usmívat. "Když jsem tě viděla naposledy, byla jsi takhle malinká." Dlaněmi naznačila vzdálenost zhruba padesáti centimetrů. Na několik chvil se odmlčela a jen si mě pozorně prohlížela. "Stala se z tebe krásná a silná žena. Jsem na tebe moc pyšná. Ne každá by vydržela to, co ty."
Samými rozpaky jsem zrudla, ale nenechala jsem se vyvést z míry. "Vím, kdo jste." Vyhrkla jsem. Ona zvědavě vyklenula obočí. "Jste ta žena z mých snů."
"Mé jméno je Lucy Walterová." Řekla a opět se dala do kroku.
Ačkoli jsem měla být zaskočená, nebylo tomu tak. Na místě jsem zůstala stát jen pár dalších okamžiků, pak jsem se rychle rozběhla za ní.
Už když jsem jí uviděla na té mýtině, věděla jsem, že to není poprvé. Teď alespoň vím, proč se mi o ní neustále zdálo.
"Jste…" zarazila jsem se. "…totiž jsi má matka."
"Ano." Odpověděla bez jakékoli snahy, zapírat to.
Následující minuty jsme šly mlčky vedle sebe. Možná jsem překvapením neomdlela, že jsem konečně potkala svou biologickou matku, ale pořád jsem si to v hlavě nestihla urovnat. Jak se mám chovat? Co mám říct? Měla bych ji obejmout? Bylo těžké o ní uvažovat jako o mámě, když jsem ji vlastně vůbec neznala.
"Nechtěla jsem tě uvést do rozpaků." Řekla zničehonic, čímž mě zároveň vytrhla ze snění.
Správně, je to přece jenom sen. "To nic. Já jen… tohle přece není skutečné, ne?"
Zlehka se dotkla mého čela. Na místě dotyku jsem ihned ucítila známé mravenčení. "To, že se ti něco zdá, neznamená, že to není skutečné."
"Tak teď jsem oficiálně zmatená. Říkáš, že je to sen, ale zároveň i realita? To nedává smysl." Rozhořčeně jsem gestikulovala rukama.
Lucy se mému počínání zasmála. Její smích přitom zněl jako svatební zvony. Lahodně. Posadila se do trávy a zadívala se na mě. "Copak v životě musí všechno dávat smysl?"
"Máš pravdu. V mém životě nedává smysl vůbec nic." Poraženě jsem svěšela ramena a zaujala místo vedle ní. "Někdy si přeju být tam nahoře s tebou."
Lucy se zadívala před sebe. Lokty si podepřela tělo a položila se do trávy. Chvíli jen pozorovala okolí, než se na mě opět podívala. "Mrzí mě to. Že tam pro tebe nemohu být." Vysvětlila mi, když viděla můj zmatený výraz. "Občas si říkám, jaké by to asi bylo vidět tě vyrůstat - uslyšet tě říct první slovo, předávat ti zkušenosti nebo tě prostě obejmout, kdykoli se budeš cítit osaměle. Chtěla bych, abys věděla, že jsem chtěla být s tebou navždy. A moc mě mrzí, čím si kvůli mně musíš procházet. Žádné dítě by nemělo potkat v životě tolik neštěstí."
Pozorně jsme ji poslouchala, a přitom jsem nedokázala říct jediné slovo. Měla jsem tolik otázek, ale ani jediná mi nepřišla tak důležitá, abych s ní mohla přerušit slova své matky.
"Možná je pro tebe těžké tomu uvěřit, protože mě vnímáš jako cizí osobu, ale těch pár okamžiků, kdy jsem tě mohla držet v náruči, stačilo k tomu, abych tě milovala jako nic a nikoho na tomhle světě. A nikdy tě milovat nepřestanu. Nežádám tě, abys cítila to samé, jen mi přijde důležité, abys věděla, že existuje někdo, pro koho znamenáš všechno."
Beze slova jsem ji objala. Možná ji nedokážu milovat tolik, jako miluje ona mě, ale jako její dítě cítím, že ji potřebuji. A pokud jí tím zároveň udělám šťastnou, mohla bych jí objímat klidně celý den.
"Je mi to tak líto, holčičko moje." Zašeptala mi do ucha.
Zhluboka jsem nasála její vůni. Voněla po mátě. Usilovně jsem zadržovala slzy, ale když zvládne nebrečet ona, vydržím to i já. Musím být silná.
Zničehonic se ode mě odtáhla. V obličeji radost ze shledání, ale zároveň obavy. "Ani nevíš, jak ráda bych s tebou všechno probrala," pohladila mě po tváři a já se na ni vděčně usmála. "jaké máš koníčky, jací jsou tví kamarádi, pomohla ti překonat první trable s láskou, ale máme tak málo času."
"Máme času tolik, kolik jen budeme chtít," řekla jsem. "Je to přece můj sen."
"Kéž by," Posmutněla. "Máme už jen pár chvil, než se probudíš. Tohle jsou naše poslední chvíle."
"Jako že se už nikdy neuvidíme?" opravdu jsem to nechápala. Jak to může vědět?
"Nemáme dost času, abych ti to mohla vysvětlit."
"Vysvětlit co?"
"Víš, kdo je tvým pravým otcem? Víš, co dokážeš?"
Zmateně jsem na ni koukala. Kam se poděla ta láskyplná konverzace?
"Tak víš?" zopakovala trochu naléhavěji.
Přikývla jsem.
"Dobře," oddechla si. "pak taky víš, čeho je schopný. Musíš se před ním ukrýt někam do bezpečí. V Courtlandu zůstat nemůžeš, tam tě bude hledat jako první."
"Nemůžu opustit babičku a Tonyho!" namítla jsem.
Lucy se v sedu napřímila. Bylo vidět, že bojuje sama se sebou, pak mi pevně stiskla ruku. "Nemáš na vybranou. Pokud tam zůstaneš, najde tě. Neobětovala jsem svůj život, abych tě viděla v čele jeho ďábelské armády. Nenech se strhnout na stranu zla. Pořád je v tobě dostatek dobra, jen ho v sobě musíš udržet, jasný?" Podívala se na mě. Její pohled byl vroucí. "Nevěř nikomu, jen sama sobě. Kolem tebe je spousta těch, kteří ti chtějí ublížit. Nedovol jim to."
"Já to nezvládnu. Jsem moc slabá." Zaúpěla jsem vystrašeně.
"Nejsi slabá. Jsi ta nejsilnější dívka, kterou jsem kdy potkala. Jsi moje dcera, to něco znamená, dobře?" Automaticky jsem přikývla.
Kolem nás se začalo linout zářivě bílé světlo. Postupovalo rychle a bylo husté jako mlha. Nemohla jsem z něj spustit oči. "Teď mě velmi dobře poslouchej. Tak síla, kterou v sobě máš, je příliš nebezpečná, chci, abys mi slíbila, že ji nepoužiješ, pokud to nebude opravdu nutné. Slib mi to." Poslední větu řekla o něco důrazněji.
Vnímala jsem ji, ale nebyla jsem si jistá, jestli i rozumím. Světlo se již přesunulo k našim chodidlům. Instinktivně jsem si je přitáhla k sobě. Došlo mi, že až to tu zaplní, bude konec, moje matka nadobro zmizí. Tohle je poprvé a naposledy, co ji vidím. Zemřela hned po porodu a teď mi jí chtějí vzít znovu. Obětovala se pro mě, a tohle je její odměna? Deset minut se svým jediným dítětem?
"Neplakej," Lucy si mě přitiskla těsně k tělu a obmotala kolem mě své hubené ruce. Pak jimi uchopila můj obličej a zadívala se mi do očí. "Lillithino kouzlo za chvíli vyprchá. Tohle jsou naše poslední chvíle a já si tě chci pamatovat jako šťastnou."
"Mami," zašeptala jsem a nechala po tváři stéct další a další slzy. "chci zůstat s tebou."
"Ššš," snažila se mě utišit, ale sama měla co dělat, aby nezačala plakat. Bílé světlo nám již zakrylo celé nohy až k bokům. "Ještě nenastal tvůj čas. Musíš se vrátit a bojovat. Ty to zvládneš. Já vím, že ano. Buď statečná," naklonila se ke mně a pevně mi přitiskla rty na čelo. "Miluju tě, Rosemary."
Zavřela jsem oči a naposledy vdechla její vůni. Pak nás světlo dočista pohltilo.


***


 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 diary-me-and-stories diary-me-and-stories | 24. května 2014 v 12:19 | Reagovat

Vítej zpět!:) Moc ráda čtu tvoje povídky a jsem ráda,že si můžu zase počíst!:3 Je to dokonalé!:3

2 dakyra dakyra | 24. května 2014 v 12:34 | Reagovat

áááá.. než mě došlo co se stalo v předchozím díle to mi krapet trvalo.. ale pak jsem si vzpomněla..:D ... tomuhle dílu nejde nic vytknout..:D byl úžasně fascinující a dokonalý a už se nemůžu dočkat dalšího dílu..:D A gratuluji k maturitě.... já měla co dělat abych ji zvládla, ale nakonec to dopadlo dobře...:D

3 Satuka Satuka | 24. května 2014 v 16:11 | Reagovat

To je... tak úžasný!!! Naprosto krásný,zvlášť po tak dlouhé době :-D Už se nemůžu dočkat, jak to bude dál :D Píšeš skvěle. ;-)

4 sima sima | 24. května 2014 v 23:34 | Reagovat

Skveleuz dalsi prosim :D Jinak gratuluji k maturite :) :-)

5 Dollxynka Dollxynka | 25. května 2014 v 21:48 | Reagovat

Já se tak nemohla dočkat dalšího dílu ale dočkala a je dokonalý :) Mooc děkuji :)

6 nena nena | 25. května 2014 v 23:16 | Reagovat

Velmi si ma potesila dalsim dielikom :). nejak som nevedela kto je vlastne Eddie, ale potom mi to docvaklo :D , Tento dielik, mi pripada v celku uvolneni aj ked sa tam stalo to co sa stalo.. som rada za pokracovanie aj tak :) moc sa tesim na 24 :)))
.. a som samozrejme rada, ze matura dopadla dobre (maturita formalita, nakoniec si to aj tak povie kazdy :D ) .. mna cakaju este nejake skusky, snad dobre dopadnu :) ...

7 Khaculinka Khaculinka | 25. května 2014 v 23:27 | Reagovat

Jsem šťastná za novou kapitolu i když v ní není tolik akce, kolik bych čekala po posledním díle :-D nevadí :-D bude příště :-) Doufám, že 24. kapitolu přidáš co nejdříve, abych se nemusela o Rose bát :3
PS: ještě jednou gratuluji k maturitě :-)

8 Sayuri Sayuri | Web | 27. května 2014 v 13:52 | Reagovat

ani ne víš jak jsem se těšila a tento díl se ti po věd bože jak já tuhle povídku miluju jo a gratuluji k maturitě :-)  :D

9 Natano-sama Natano-sama | 29. května 2014 v 11:36 | Reagovat

Mam orgac ^-^ sem stastna prestastna z dalsiho dilu! Tisso pan buh ti to vrati na dětech :D

10 Maya Maya | 29. května 2014 v 16:46 | Reagovat

Parádní díl ... už se těším na další :D

11 Cherry Cherry | 31. května 2014 v 8:09 | Reagovat

Za 1. Gratuluji ti k maturitě, za 2. Tenhle díl byl super, doufám že další díl bude brzo, protože tenhle příběh se mi velmi líbí. :-)

12 Lola Lola | 1. června 2014 v 20:48 | Reagovat

Skvělé . Prostě nejlepší. Už se těším na další díl . Nádherně píšeš a máš velikánský talent.  A ovšem, gratuluji k maturitě a Vítej zpět !! :)

13 kimi kimi | 2. června 2014 v 9:26 | Reagovat

opravdu povedený díl, těším se na další. Prosím, napiš ho co nejdřív
Ps:gratuluju k maturitě :-D

14 Sayuri Sayuri | 6. června 2014 v 0:48 | Reagovat

Oh goood to bylo naprosto dokonalé :333 Už se nemůžu dočkat dalšího dílu a také gratuluji... A teď si tě můžeme usyslit pro sebe? :D

15 Aďka Aďka | 22. června 2014 v 9:36 | Reagovat

Sama o sebe poviedka je naozaj fakt super..Zaciatok som žrala ako nič..Jedine čo ma trošku škrelo a neber to ako urážku je to len moja hlupost ale ja na tie sladke sceny a rečičky niesom..ale máš môj obdiv za to ako úžasne píšeš.;)

16 Dundiee Dundiee | 25. června 2014 v 22:14 | Reagovat

Áááá... ! Kdy bude další díl :D Je to prostě nejlepší ! Už to nemůžu vydržet, je to tak skvělá série Sasusaku povídek. Olalá . Už se těším na další díl. A vítej jinak zpátky. Jsi prostě nejlepší !!

17 Nikadena Nikadena | Web | 29. června 2014 v 8:35 | Reagovat

ooooo. To bylo boooziii [:tired:]  [:tired:]  [:tired:]

18 Reina Reina | 1. července 2014 v 20:14 | Reagovat

Rychle chci pokráčko čekala jsem dlouho :D a nemůžu se dočkat jak to dopadne

19 Caroll's Secret Caroll's Secret | E-mail | Web | 22. srpna 2014 v 18:58 | Reagovat

Moc pěkná a originální povídka. Mohla by vyjít i jako kniha a s přehledem by pokořila trhy. Doufám, že Sasuke Sakuře pomůže a stane se opět dobrým, ale je to tvá povídka a mě se bude líbit, ať už se bude vyvíjet jakkoliv. Nemůžu kritizovat, že díly nebývají moc často, protože by to bylo sobecké, ale i tak doufám, ze brzy bude. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama