Supernatural.....24. kapitola

24. srpna 2014 v 23:33 | Tissa |  Supernatural
Asi žádná omluva na světě nebude dostatečně velká, aby odčinila to, že jsem se na vás úplně vykašlala. Bohužel, nešlo ani tolik o nedostatek času, jako o naprostou nechuť. Nebyla jsem schopná se k čemukoli dokopat. Omlouvám se a doufám, že jste mě ještě úplně neodepsali, rozhodně se nechystám seknout se psaním, takže vaše názory budu i nadále potřebovat!!
Užijte si čtení, já jdu spát. :)



Vědomí jsem nabyla na tom samém místě, kde jsem jej ztratila. Dřív, než jsem byla schopná odlepit víčka, jsem trhla rukou. Bylo pro mě příjemné překvapení, že mi v pohybu nebránily žádné drsné provazy. Přesvědčila jsme se pohledem a opravdu, mohla jsem volně pohybovat všemi končetinami.
Ruce mi vystřelily ke kapsám a pokoušely se nahmatat mobil. Marně. Mohlo mě napadnout, že mi ho Eddie vzal, když jsem byla mimo, a zmizel i s mou krví v těle.
Jak dlouho jsem spala? Byl to ten nejdivnější sen vůbec. Navíc jsem se necítila o moc lépe. Pořád jsem měla pocit závratě a chtělo se mi zvracet. A jako bonus mě nesnesitelně pálily rány na rukách, které jsem si zbrklými pohyby způsobila, zatímco ze mě Eddie vysával život. Pak jsem si uvědomila ještě něco - nehojím se. Je možné, že mi Eddie sebral i veškerou moc?
Panebože, Annie!
Z židle jsem vystřelila tak rychle, že mé tělo stihlo zareagovat, až když jsem sahala po klice. Musela jsem se zastavit a rukama se o dveře opřít, jinak bych úplně ztratila rovnováhu. Točil se mi celý svět a já si opravdu nebyla jistá, jestli znovu neomdlím. Jakmile jsem viděla jen dvojitě, znovu jsem se dala do pohybu, tentokrát o něco opatrněji. Kdybych musela každých pět vteřin zastavovat, abych neomdlela, nikam bych se nedostala.
Ale kde ji mám vůbec hledat? Eddie slíbil, že se jí nic nestane, pokud dostane, co chce. Ale copak mu mohu věřit?
Prošla jsem dlouhou neosvětlenou chodbou do předsíně, při každém kroku se rukou zapírala o stěnu. Věděla jsem, že daleko nedojdu, ale i tak jsem pokračovala dál. Vyšla jsem z polorozpadlého domu a opatrně sešla po schodech na cestu. Slunce už zapadlo a vzduch se ochladil, zuby se mi automaticky rozdrkotaly. Objala jsem si pažemi trup a snažila se tak zadržet alespoň nějaké teplo.
Eddie říkal, že Annie vystačí vzduch zhruba na dalších dvanáct hodin, ale kolik času od té chvíle uběhlo? Může být pozdě a ona … Ne! Žije, tím jsem si jistá, ale jak dlouho ještě?
Jedním točivým pohybem hlavy jsem prozkoumala okolí. Dům byl postaven na úplné samotě, na pokraji lesa, který v měsíční záři vypadal hrozivěji než kdy jindy. Podél něj vedla stará asfaltová cesta. Byla jsem si jistá, že jsme sem po ní s Annie přijely. Přestože jsem si uvědomovala, jak dlouho trvala cesta z Courtlandu až sem, vydala jsem se zpátky po svých. Nic jiného mi nezbývalo, auto mé kamarádky zmizelo stejně jako ona. Začala jsem pochybovat o tom, zda-li tu se mnou vůbec byla.
Oblohou se prohnal blesk a pár chvil na to se ozval hlasitý hrom. I příroda stojí proti mně, pomyslela jsem si při pohledu na šedočernou oblohu. Nebe se opět zablýskalo. Netrvalo dlouho a na tváři mi přistala první kapka vody, pak další a další, až se nakonec spustil prudký déšť. Andělé pláčou, napadlo mě. Naříkají nad mou neschopností, trápí je má slabost. Anebo prostě jen vědí, že se blíží můj konec.
Nevím, jak dlouho jsem šla, už dávno jsem ztratila pojem o čase. Přišlo mi to jako roky, co jsem se probudila v té místnosti, a déšť stále neustával. Viděla jsem sotva na pár metrů a boty jsem měla celé promáčené, ale ani na okamžik mě nenapadlo zastavit.
Za lesem se cesta napojovala na jednoproudovou silnici. Ta ovšem byla v poněkud demoličním stavu; co krok to díra. Kulhala jsem u krajnice a sledovala bílou čáru pod sebou, abych si alespoň částečně udržela rovnováhu. Vítr foukal ze severu a přinášel s sebou mrazivý vzduch. Kapky deště tak působily dojmem ledového sněhu. Má tělesná teplota byla tu a tam. Stehna jsem pro samou zimu už ani necítila a prsty na rukou jakbysmet.
V dáli jsem uviděla světlo. Nohy mi rázem zkameněly. Umírám snad?
Intenzivně jsem zamrkala, abych zahnala rozmazané vidění, a prsty jsem si odlepila mokré vlasy z čela. Ta světla byla dvě a rychle se přibližovala. Auto.
Věděla jsem, že bych měla uhnout, ale smrt by přece znamenala vysvobození. Už žádné deprese, únosy ani zranění. Všechno by to během okamžiku mohlo skončit. Šla bych tam, kam patřím, kam jsem vždy patřila - za svou mámou.
Zavřela jsem oči a s hlubokým výdechem roztáhla paže. Cítila jsem, že je to auto pár metrů ode mě, bude to trvat jen pár vteřin. Tři. Dva. Jedna.
Brzdy hlasitě zaskřípali a žádný náraz nepřišel. Zhruba metr a půl přede mnou stál černý Range Rover. Nestihla jsem se ani nadechnout a Sasuke už vybíhal z auta. Okamžik na to mě k sobě pevně tisknul. V jeho silných pažích jsem si připadala jako hadrová panenka. Nasála jsem kořeněnou vůni jeho kolínské a prsty mu pevně stiskla triko. Všechno ze mě naráz opadlo a já se prudce rozbrečela. Jako by mě jeho dotyk v okamžiku proměnil v malou holku. Už jsem se ani nepokoušela držet na nohou a nechala své tělo volně padnout do jeho náruče.
"Rose," vzdychl. "Myslel jsem, že jsi…" Mrtvá? To i já.
"Eddie, on…" začala jsem mluvit, ale hlas se mi zlomil.
Sasuke mě konejšivě pohladil po vlasech. "Já vím."
Odmítala jsem se ho pustit za jakoukoli cenu. Pocit bezpečí a jistoty, který jsem v jeho blízkosti cítila, byl nenahraditelný a city, které ve mně vyvolával nepopsatelné. Při představě, že bych o něj přišla jen kvůli mé zatvrdlosti, se mi udělalo ještě hůř. "Omlouvám se," řekla jsem mezi vzlyky. "Nemyslela jsem to vážně. Už mě nikdy neopouštěj. Prosím, potřebuju tě."
Sasuke mě zvedl do náruče a něžně políbil na čelo. Po cestě k autu pak řekl: "Nikdy jsem tě neopustil, Kvítku." Posadil mě na sedadlo spolujezdce a zapnul mi bezpečnostní pás. On sám se ale nepřipoutal.
Chtěla jsem mu říct všechno. Ale nešlo to. Potřebovala jsem, aby věděl, že musíme najít Annie, ale má ústa se ani neotevřela. Nevydala jsem ze sebe jedinou hlásku, a ne proto, že bych nechtěla, já prostě nedokázala přimět své tělo poslouchat. Hlava mi klesla na stranu a zastavila se až o studené sklo. Zadívala jsem se ven do chladné noci a během okamžiku jsem usnula.

***



"Na tohle nestačíme," zaslechla jsem povědomý hlas a uvědomila si, že už vlastně nespím. "Musí do nemocnice." Christian. Byl to on.
"Blbost!" odpověděl ženský hlas stejně tlumeně jako ten první. Jeho barva mě znepokojila a naléhavost polekala, ale odmítala jsem odlepit víčka od sebe, jen jsem ospale zabručela. Rozhodně jsem se na nějaké vstávání ještě necítila a pochybovala jsem, že v nejbližší době vůbec budu.
"Ale ona se nehojí, Naomi."
Jakmile jsem zaslechla to jméno, zostra a navzdory ohromné únavě jsem rozevřela oči. Spánek mě opustil mnohem rychleji, než se mě zmocnil. Místo toho, má záda polil mráz, jako by mi už tak nebyla dost velká zima. V okamžiku jsem zbystřila, a zadívala se na dveře na pravé straně místnosti. Chvíli trvalo, než jsem zaostřila. Byly pootevřené, takže jsem slyšela každé slovo, i Naomino nesouhlasné odfrknutí.
"A co se asi stane, až doktoři zjistí, že má v sobě sotva kapku krve? Určitě jim nebude divný, že ještě není mrtvá. " V hlase Naomi jsem rozeznala známou dávku sarkasmu. Jak já tu holku nesnáším. "Možná bys jim měl rovnou říct, že má nadpozemskou sílu, která jí udržuje naživu, a ušetřit jim tak práci."
Trhni si, krávo. Řekla jsem až překvapivě tiše. Necítit se jako před smrtí, nechala bych na ní spadnout ledničku pouhou myšlenkou.
"Nevidím v tom problém. Prostě je přinutíme zapomenout."
Naomi se povýšeně zasmála. "Předtím nebo potom co jí zavřou do klece a budou zkoumat jako ještěrku? Ne každýmu člověku doroste prst, když si ho uřízne." Přirovnala mě právě k plazu? Mrcha.
"Naomi ma právdu." Tep se mi na chvíli vrátil do normálu a srdce opět rozbušilo, když jsem uslyšela Sasukeho hlas. "Do nemocnice nemůže."
"Pak je tu ještě jedna možnost," řekl Christian.
"Ne," Sasuke reagoval na svůj způsob nepřiměřeně rychle. "Nechci, aby se k ní přibližoval." Navíc jeho hlas zněl rozrušeně.
"Bez jeho pomoci zemře."
Naomin ironický smích se rozezněl místností, škvírou u dveří až k mým uším. "Nejde jenom o ni. Neskrývám se celé ty roky jen proto, aby mě pak našel kvůli nějaké holce!"
"Nedá se mu věřit." Sasuke už z principu nikomu nevěří, o kom to mluví?
"To ani tobě."
"Nenechá ji zemřít, potřebuje ji. "
V jednom okamžiku Christian ujišťoval Sasukeho a zničehonic se z pokoje ozývaly rány. Pak Sasuke hrubě promluvil: "Řekl jsem, že se k ní ani nepřiblíží. Nezajímá mě, co dokáže a že mu věříš. Já nevěřím tobě, a jedinej důvod proč tě na místě nezabiju, leží ve vedlejší místnosti." Myslel mě? Nezabije ho kvůli mně. "Moc dobře vím, proč se kolem ní pořád motáš a nelíbí se mi to. Dávej si dobrý pozor na to, co děláš, Rose možná nejsi ukradenej, ale mě jo. Takže je v tvym vlastním zájmu, aby se jí nic nestalo."
Nevěděla jsem, co se v té místnosti děje, ale nenechávalo mě to klidnou. Představa Sasukeho, jak hází židlí po Christianovi, se najednou zdála reálnější než kdy dřív.
Před očima se mi zničehonic zamlžilo, asi jako kdybych rychle vstala z postele. Donutila jsem své tělo k pohybu a přetočila se z boku na záda. Studený pot z čela mi tak stekl přes spánky do vlasů. Nikdy bych neřekla, že mi může být až tak zle. Těžce jsem se nadechla, ale vzduch, jakoby se v krku zasekl a já se prudce rozkašlala. Ruka před pusou už to nemohla zachránit, tohle tři andělo-démoni se super nadlidskými schopnostmi rozhodně nepřeslechli.
"Ticho! Slyšeli jste to?" ptala se Naomi.
Vědoma si toho, že mluví o mně, jsem zadržela dech. V teplém světle, proudícím mi do pokoje skrz mezeru mezi dveřmi, se náhle objevil něčí stín. Napadlo mě, že bude lepší předstírat spánek, proto jsem rychle zavřela oči a uvolnila se, jak jen to šlo. Vzhledem k mému zuboženému stavu pro mě byla hračka hrát si na polomrtvou.
Pak dveře zaklaply a místnost polila tma. Oči jsem nechala zavřené ještě několik málo chvil, a když si pak zvykly na černočernou tmu a dovolily mi tak rozeznávat jednotlivé obrysy, uvědomila jsem si, že to tu vlastně znám. Ležela jsem v té samé posteli, co tenkrát a pozorovala ty stejné holé zdi. Od minule se nic nezměnilo, nikde žádný obrázek, fotka ani oblíbená kniha. Všechno bylo dokonale urovnané a do detailu doladěné, ale přesto místnost působila prázdně. Chyběl jí život.
Už od začátku mi bylo jasné, že Sasuke není ten typ, který by si na zeď věšel plakáty svých oblíbených skupin, ale až teď jsem si uvědomila, že vlastně nežije, ne doopravdy, ne sociálně. Ale copak já žila? Celých sedmnáct let jsem jen respektovala pravidla a zákazy, a posledních několik měsíců můj život ovládá někdo jiný. Takže ne, necítím se být živá o nic víc než porcelánová panenka. Dokonce i teď, když se jedná o mé zdraví, čekám na pokyny ostatních.
Vedle byl už nějakou dobu klid, když jsem zaslechla kroky. Klika cvakla, což byl signál, abych opět zavřela oči. Kroky byly lehké, přesto jsem si byla jistá, že nepatří žádné ženě. Zastavily se u mé postele, ale to už ke mně dorazila i známá vůně pálivého koření.
"Vím, že nespíš," řekl, když si sedal k mým nohám. Matrace se pod ním jen nepatrně prohnula.
Zvolna jsem rozevřela oči a věnovala mu letmý úsměv, který v danou chvíli nevypadal ani trochu důvěryhodně. "Co mě prozradilo?" zeptala jsem se.
"Tvé srdce. Bije jako o závod." Řekl, aniž by předstíral, že je všechno v pořádku. V tomhle jsme se my dva lišili. Já žila v neustálé naději, on se na svět díval o něco reálněji. Natáhl ke mně ruku a dlaní mi zkontroloval tělesnou teplotu. "Jsi studená jako led."
Ignorovala jsem fakt, že má ledová kůže připomíná více tělo na pitevně než živého tvora a zaměřila se na něco důležitějšího. "Annie," zašeptala jsem a doufala, že to Sasukemu dojde.
"Eddie jí pustil hned, jak dostal, co chtěl. Našla ji nějaká rodina v Courtlandu, jak se toulá kolem jejich domu. Byla dezorientovaná a nic si nepamatovala. Nechali si jí v nemocnici na pozorování. Je jen trochu podchlazená, ale bude v pořádku."
Ze srdce mi spadl obrovský balvan, má kamarádka je v pořádku. "Jak jsi…"
"Ze spaní jsi pořád opakovala její jméno."
Podívala jsem se na svá pořezaná zápěstí a pak zpět na Sasukeho. "A on? Kde je teď?"
Sasuke poraženě zakroutil hlavou. Jeho výraz byl ztrápený a v očích se mu odrážel smutek. "Já nevím, Rose, zmizel a já nevím kam. Mrzí mě to."
Chtěla jsem se posadit a obejmout ho, ale on mě jedním pohybem paže zastavil. Chytla jsem ho alespoň za ruku a propletla si prsty s těmi jeho. A zatímco já z něj nespustila oči, on jimi propaloval povlečení. "Není to tvoje vina, to přece víš."
Sasukeho rty se zkroutily do úsměvu, který ale se štěstím neměl nic společného. "Už dlouho jsem měl podezření, že se s ním něco děje."
"Nemohl jsi vědět, co udělá."
"Kvítku, nemusíš mě obhajovat, nejsi můj právník. Najdu ho a zaplatí za to, co udělal."
"Je to tvůj přítel."
Na Sasukeho tváři se na okamžik objevil ten starý dobrý potutelný výraz, kterým spíš provokoval, než potěšil. "Vždycky se staráš víc o ostatní, než sama o sebe. A pak to dopadá takhle."
Lehce jsem pokrčila rameny. "O sebe se starat nemusím, ty to zvládáš za nás oba." Čekala jsem, že na můj pokus o humor nějak zareaguje, ale Sasuke to přešel bez jakékoli reakce. Možná to vzhledem k tomu, co se stalo, nebyl ten nejvhodnější vtip. Přece jen si to Sasuke pořád dával za vinu.
Zahleděla jsem se mu do očí a pokoušela se z nich vyčíst jakýkoliv náznak štěstí. Nenašla jsem nic. Jen strach a obavy. "Je to se mnou špatný, viď?"
"Tvé tělo se už dávno mělo začít hojit."
Přikývla jsem. "Ale nehojí se…"
"Eddie ti spolu s krví vzal i tvé schopnosti a to málo, co ti zbylo, nestačí…" odmlčel se, zatímco si rukou mnul levý spánek. "Nestíháš se uzdravovat. A pokud se co nejdříve nezačneš sama hojit," nebyl schopný to doříct, poznala jsem to na jeho výrazu - na přivřených očích a zkroucených rtech.
Panika mi vzrostla v hrdle a v krku se usadil knedlík. Byla jsem si až příliš dobře vědoma toho, co se stane. "Zemřu," vydechla jsem.

"A proto jsem tu já." Ze stínu dveří vyšla hubená silueta a o parkety vmžiku zaklapaly podpatky. Poznala jsem ji už podle hlasu, a jakmile její tvář polilo bílé světlo, ztratila jsem i poslední pochyby. Zastavila se pár metrů od postele, ve které jsem ležela, tak, že jsem na ní měla dokonalý výhled. Ruce si pohotově založila na prsou, pohled přesně mířený do mých očí. "Zjistíme, jestli v tom zuboženém těle zbylo něco z ďábla." S drzým úšklebkem pak dodala: "A bude to zasraně bolet."
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 nena nena | 25. srpna 2014 v 20:19 | Reagovat

Uf! Skoro som už ani nedúfala v ďalšiu kapitolku, ale chápem, že prázdniny sú prázdniny, treba si ich užiť, krátia sa :-)
Sasuke mi teraz prišiel ako Anjel z neba, keď sa objavil na ceste a jeho postoj k celej tej veci mi je nesmierne sympatický. Práve nahral plusových 100 bodov za svoje absencie, keď ho Rose potrebovala :D Tú ale zrejme čaká nesmierna bolesť, ako si dala na konci a (nechcem byť masochista) ale veľmi sa teším na pokračovanie, ako to bude Sasuke celé brať. Dúfam, že mu niečo zasmietilo v tej jeho palici a bude nejaká úžasná Sasuke-Rose scéna :D Teším sa

2 Koizumi Michiyo Koizumi Michiyo | 26. srpna 2014 v 0:29 | Reagovat

Tenhle díl byl víc než dostatečná omluva! ;) Perfektní!!! ^^ Čekání se, ať už je jakkoli dlouhý, v tvým případě vždycky vyplatí. :)

3 Khaculinka Khaculinka | 26. srpna 2014 v 5:01 | Reagovat

Sugoiiii :3 je to nádhera... rozhodně se vyplatilo čekat na další díl... i když delší dobu :-) je to úžasné :-) snad brzy bude další díl... poslední dobou mám ráda masochistické a sadistické scény a pokud jde o Naomi tak ta bude Rose hodně mučit.. možná víc než bude třeba... AAAAA už tomu zase propadám :-D no přidej zase další díl :-) je jedno kdy i když bych byla radši dřív než později :-)

4 Khaculinka Khaculinka | 26. srpna 2014 v 5:04 | Reagovat

Jinak souhlasím s nena s plusovýma bodíkama pro Sasana :-) :3 v tomhle díle byl starostlivě kawai protože to s Rose vypadá bledě ale doufám že dál zase bude cool démon jako Christian :D :-D

5 Maya Maya | 26. srpna 2014 v 8:59 | Reagovat

Bomba.... a za to čekání to stálo :)

6 Satuka Satuka | 26. srpna 2014 v 21:41 | Reagovat

Skvělý díl, ale i po takové době jsem si pamatovala co se dělo :-)  Jsem ráda, že jsi zase začala psát :D

7 Lola Lola | 28. srpna 2014 v 21:30 | Reagovat

Tisso, tak to bylo suprové. Sasuke konečně trochu projevil emoce a to prostě je úplně supr :D Miluju tvé povídky, jen tak dál a těším se na další díl :))

8 Sayuri Sayuri | Web | 1. září 2014 v 11:56 | Reagovat

TISSO super díl i když ti to trvalo DOST dlouho jinak se těším na pokráčo :D

9 Natano-sama Natano-sama | 1. září 2014 v 21:41 | Reagovat

NEXT PLEASE & AFTER REALY I'LL FORGIVE U HONEY ^-^ XOXO

10 Tessie.chan Tessie.chan | Web | 4. září 2014 v 9:25 | Reagovat

Bomba! Naprostá bomba! Už se nemůžu dočkat pokračování :)

11 cherry cherry | 16. listopadu 2014 v 13:58 | Reagovat

Ty jo tohle je super chtělo by o další díl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama