Supernatural.....25. kapitola

17. prosince 2014 v 23:28 | Tissa |  Supernatural
Ja vím!!! Jsem ta nejhorší blogerka na světě! Nebyla jsem tu asi dvěstě tisíc let, přestože jsem slíbila pravý opak. Moc mě to mrzí, vážně! Nebudu vás obtěžovat zbytečnýma výmluvama, už to moc dobře znáte a přejdu rovnou k věci. Dopsala jsem další kapitolu... doufám, že budete spokojeni. Jen jsem to po sobě rychle přečetla, takže je dost možný, že najdete nějaké překlepy. Přeju krásné čtení! :)




Naomi mi podrobně a velice ochotně popsala, co přesně se mnou má během dalších několika hodin v plánu. Když jsem si myslela, že po tom, co jsem zažila v podzemní ordinaci s Eddiem, mě nic horšího už nečeká, mýlila jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli zvládnu další muka. A Naomin plán obsahoval až příliš bolesti.
"Vlezu ti do hlavy a zaútočím na centrum strachu. Najdu věc, které se nejvíc bojíš, a ukážu ti ji. Žádná věda," vzpomněla jsem si na Naomin šílený výraz, když mi těmito slovy oznamovala, že se mi jen tak dostane do hlavy a uvidí úplně vše. "Tvé schopnosti reagují na emoce, takže tě jednoduše přeplním strachem a zoufalstvím a budu pokračovat, dokud neexploduješ jako časovaná bomba." Tenhle "výbuch" už jsem jednou zažila, když mi Sasuke ukázal, co se stane, když se přestanu ovládat. Pamatuji si až moc dobře, jak pekelnou jsem cítila bolest. "Problém je, že moc, která ti proudí tělem, je vázaná na tvou krev. A jelikož jsi momentálně téměř bez šťávy, bude zapotřebí mnohem více úsilí, dostat ten zbytek do varu. Tvé tělo se bude pochopitelně bránit. Budu potřebovat, abys spolupracovala, i když budeš cítit sebevětší bolest. Nesmíš se těm emocím bránit, chci, abys vše prožívala co nejintenzivněji. Tak máme největší naději, že přežiješ."
Nebyla jsme si jistá, do čeho vlastně jdu. Celou dobu jsem se snažila, aby se mě ta ohavná síla nezmocnila a nezničila tak všechno kolem, a teď musím udělat pravý opak. Je to logické - nechat se ovládnout mocí, která mě dělá téměř nezničitelnou, abych se začala léčit a popohnala proces krvetvorby v kostní dřeni. Ale bude mé tělo dostatečně silné, aby přežilo tak silnou invazivní změnu?
"Přestaň s tím pohledem." Řekla mi Naomi, ruce zkřížené na prsou a oči zdvihnuté v sloup. "Nechystám se na tobě provádět exorcismus nebo něco podobného, tak se tak přestaň tvářit." Neměla se mnou absolutně žádný soucit. Ne, ona necítila lítost vůbec k nikomu.
"Jak?"
"Jako ustrašené štěně. Je to otravné."
S hlubokým nádechem jsem její poznámku přešla, neměla jsem sílu se rozčilovat. Podívala jsem se na Sasukeho, sedícího na posteli i u mých nohou, a pak zpátky na Naomi. Oba se tvářili vážně, ale ze Sasukeho tváře se alespoň daly vyčíst nějaké emoce, kdežto Naomi byla jako panenka. Krásná, ale bez duše. Napadlo mě, že člověk s tak prázdnýma očima, musel v životě prožít něco opravdu zlého. Co se jí stalo, že kvůli tomu přestala žít?
"Rose," Sasukeho hlas si okamžitě získal mou pozornost a vytrhl mě ze zamyšlení. "Běží nám čas, musíme začít." Ačkoli se snažil působit, jako že má vše pod kontrolou, věděla jsem, že nemá. Poznala jsem to na jeho zaťatých pěstech. Sasuke se jen tak nenechal vykolejit, vždy zůstával perfektně klidný. Nikdy nenechal situaci zajít tak daleko, aby ztratil přehled, ale můj stav nekontroloval už od samého začátku. Proto byl tak nervózní. Ale copak jsem mu to mohla mít za zlé?
Při pomyšlení na to, co mě čeká, mi po zádech přeběhl mrazivý stín, a já se lehce ošila. Hypnotizována jeho pohledem, ale neschopná mu jej oplatit, jsem nepřítomně kývla hlavou.
"Můžu to udělat já." Řekl mi a já se na něj konečně podívala. "Jestli to pro tebe tak bude lehčí, řekni si." Jeho hlas zněl upřímně, ale oči mi říkaly něco úplně jiného. Bylo by pro mě mnohem snesitelnější, nechat se mučit od Sasukeho než od Naomi, která se v tom očividně vyžívá.
Užuž jsem chtěla souhlasit, když se mi v hlavě ozval Naomin otravný hlas. "Vážně, Rosemary? Opravdu to chceš hodit na něj jen proto, že jsi tak přehnaně citlivá?" Střelila jsem po ní pohledem a snažila se tak samu sebe hájit. Ale marně. "Myslíš, že je celej natěšenej do toho, nechat tě trpět? Stačí, že se na to bude dívat. Nehledě na to, že by ho to stálo veškeré síly. Přestaň být takový slaboch a vzchop se konečně."
Ať se mi to líbilo nebo ne, měla pravdu. Copak mě pořád musí někdo ochraňovat? Najednou jsem se cítila hrozně trapně. Chtěla jsem Sasukeho vystavit takovému tlaku jen proto, že se bojím. To ze mě dělá toho nejsobečtějšího člověka. Kdyby tu byla babička, styděla by se za mě.
Rozhodla jsem se, zachovat se jako dospělá a předstírat, že nejsem k smrti vyděšená. To bylo to nejmenší, co jsem pro něj mohla v tuhle chvíli udělat. "Ne, chci, aby to udělala ona." Řekla jsem tím nejpevnějším hlasem, jakým jsem dovedla.
"Jak romantické…" Vyslala ke mně provokativní myšlenku, ale já nějakým způsobem vycítila, že se v jejích slovech skrývá víc. Možná, že mi jen přála hodně štěstí, anebo se mě prostě jen snažila naštvat.
V jednu chvíli jsem uhýbala před Sasukeho ztrápeným pohledem a zničehonic jsem seděla v čekárně svého obvodního lékaře. Místnost byla nečekaně prázdná a nezvykle tmavá, což jistě zapříčinily stažené žaluzie. Na protější zdi tikaly hodiny v pravidelném rytmu, jinak bylo kolem naprosté ticho. Poblikávající zářivka v pravém rohu tomu navíc dodávala hororovou atmosféru.
Panty zavrzaly a dveře do ordinace se pomalu otevřely. Čekala jsem, až se na prahu objeví sestra a jako obvykle mě pozve dál, ale nikdo nepřišel. Vešla jsme tedy bez vyzvání.
V ordinaci bylo oproti čekárně ostré světlo, tak silné, že jsem si při vstupu musela zakrýt oči. Párkrát jsem zamrkala a přešla na denní vidění. Uvnitř byla ordinace čistá a prostorná jako vždycky, ale tentokrát to nebyla lékařka, kdo mě přivítal. "Jdeš pozdě." Eddie stál u vozíku s ampulemi, ve tváři šílený výraz a v ruce injekční stříkačku obřích rozměrů. Tekutina uvnitř navíc vypadala, že prošla silnou radioaktivitou.
Automaticky jsem couvla o pár kroků zpět, ale dveře se mi za zády zabouchly dřív, než jsem stihla popadnout kliku. Pak zmizely dočista. Lapená v pasti jsem se otočila čelem k nepříteli. "K čemu to je?" troufla jsem si, zeptat se, ale lopatkami jsem i nadále zůstávala nalepená na chladné zdi.
Eddie se zatvářil zmateně. "Tohle?" Injekcí udělal několik pohybů zprava doleva a zase zpátky.
Opatrně jsem přikývla. Ačkoli jsem prahla po odpovědi, byla jsem příliš vyděšená. Stále jsem se nevzpamatovala z toho posledního zážitku s ním a už jsem čelila dalšímu.
"Přece tvoje DNA," řekl, jakoby to snad bylo očividné. Pak udělal několik kroků stranou a zastavil se u bílého závěsu. Jednou rukou uchopil jeho konec. "Je na čase začít experiment číslo šest." S těmito slovy jej prudce rozevřel.
Zděšení se mi vehnalo do tváře stejně rychle jako vřískot z mých úst. Rukama jsem nahmatala skřínku a zapřela se oni. Byla jsem si jistá, že jinak bych upadla, protože po tom, co jsem viděla, mě nohy naprosto zradily.
Se slzami v očích jsem sledovala svou nejlepší kamarádku sedící v tom samém křesle jako posledně já. Sice jsem stála na protější straně místnosti, ale i tak jsem podrobně viděla kritický stav jejího zuboženého těla. Hlavu měla volně položenou na rameni a vlasy slepené na obličeji rudou tekutinou. Určitě byla v bezvědomí. Oči měla zavřené a kolem úst spoustu krve. Rty měla vysušené a zkrabatělé, jako kdyby jí někdo vytrhal všechny zuby. Navíc byla nezdravě hubená a na tváři měla hlubokou rýhu táhnoucí se od ucha k nosu. Místy po těle měla stopy po popálení, což dokazovala i ohořelá látka jejího značkového oblečení. Prsty na levé ruce měla černé jako uhel, jak jimi prostupovala nekróza a pokračovala přes rudé zápěstí až k lokti. Místy jí dokonce chyběly kusy masa. I ve vzduchu byl cítit hnilobný proces, kterým její ruka procházela.
Žaludek mi udělal několik přemetů a okamžik na to jsem si zvracela na boty. Jakmile jsem ze sebe všechno dostala, znovu jsem se podívala na tu scénu, která jako by z hororu vypadla. Eddie mou reakci naprosto ignoroval a netrpělivě se přehraboval v krabici s nářadím, kterou měl položenou hned vedle Annie. "Je tu tolik možností. Nevím, pro co se rozhodnout," řekl Eddie, stále soustředěný na hledání oné věci. "Mohl bych použít kyselinu. Ne, to ne. Možná bych… ne, ne…" Mluvil sám se sebou. Choval se a vypadal jako naprostý šílenec. "Už to mám." Zaradoval se v okamžiku, kdy vytáhl vrtačku. "Dneska se povrtáme v mozku." Řekl poté, co do žil mé kamarádky vpravil celý obsah té zářivě zelené tekutiny. Prázdnou stříkačku pak odhodil na zem a znovu uchopil elektrickou vrtačku.
"Co to děláš?" křikla jsem na něj, když tlustý šroub opřel Annie o čelo. "Jdi od ní!" Napadaly mě různé scénáře, ale ani jeden se mi nelíbil.
Eddie se na okamžik zarazil, ale nejen proto, aby mi odpověděl. "Testuji regeneraci buněk," řekl mezitím, co si snažil přetáhnout gumové brýle přes hlavu. Tak trochu jsem tušila, na co je bude potřebovat. "Zatím se mi nepodařilo její poškozenou tkáň úplně zregenerovat, ale cítím, že jsem blízko."
V zoufalství jsem si objala paže, tohle se mi musí jenom zdát. Byla jsem v naprostém tranzu, bez možnosti přinutit nohy k chůzi. Stála jsme ve vlastních zvratkách a usilovně se opírala, abych neomdlela. Rudýma očima jsem sledovala, jak se šroub vrtačky provrtává přes její čelní kost, stejně lehce, jakoby vnikal do sádrokartonu. Všude kolem bylo tolik krve… Poslední, co jsem viděla, než jsem ztratila vědomí, bylo nekontrolované škubání Annienina těla.

***

Zaslechla jsem nepříjemný zvuk, ale rozhodla jsem se ho ignorovat, v posteli bylo příliš krásně, abych z ní vylézala. Byla jsem příjemně unavená, ale necítila jsem se slabá, ba naopak mi bylo lépe než obvykle. Bezstarostně jsem se tedy zavrtala hlouběji do peřin a rozhodla se dát spánku ještě pár chvil.
Tentokrát to bylo chrastění klíčů, co mě přimělo otevřít oči. Vzhlédla jsem ke dveřím v okamžiku, kdy do pokoje vcházela zdravotní sestra. V ruce měla bílý tác a na něm stejně barevné kelímky.
Posadila jsem se a nohy svěsila z okraje postele. Rychlými pohyby hlavy jsem pak zkontrolovala okolí. Bílé stěny, strohé vybavení, koule na dveřích a mříže v okně. Nebylo pochyb, byla jsem v psychiatrické léčebně.
"Bože, jenom to ne," zašeptala jsem v momentě, kdy mi došlo, že ty bílé kelímky jsou plné léků. A vzhledem k tomu, že tu nikdo jiný nebyl, byly rozhodně pro mě.
Sestra oblečená do bílé uniformy se na mě mile usmála, když mi léky podávala. "Jak se ti spalo?" zeptala se.
Podívala jsem se na bílé tablety a rozhodla se, že je v žádném případě nepozřu. Znala jsem účinky těchto léků, jednou jsem si tímhle vším už prošla. A i když jsem moc dobře věděla, že nemá cenu s nimi smlouvat, nebyla jiná možnost, protože jakýkoliv pokus o útěk, rovná se automaticky samotka. "Tohle bude nějaký omyl. Nepatřím sem," řekla jsem jí co nejklidnějším hlasem. Nechtěla jsem vyvolávat zbytečné souboje. Sestra můj pokus ale úplně přešla. Dál na mě koukala zpoza tlustých brýlí a nataženou rukou mi podávala onen kelímek s léky.
"Mám domluvenou domácí léčbu," zkusila jsem to zas. Pod jejím pohledem jsem znervózněla. "Zavolejte doktorce McDonaldové, je to moje psychiatrička, ona vám to potvrdí."
Vlídný úsměv byl tu a tam a sestra se na mě přísně zamračila. "Odmítáš si vzít své léky?"
"Ne, to ne. Já jen že už nejsem váš pacient. Nemám tu být, musíte mi věřit."
Sestra se zhluboka nadechla, než na mě znovu promluvila výhružným tónem. "Poslední šance, Rosemary. Víš, co se stane, když neposlechneš."
Vzpurně jsem zakroutila hlavou. Ani omylem jsem se nehodlala nechat nafetovat těmi jedy. "Tohle je velké nedorozumění. Zavolejte Rachel McDonaldové, prosím. Slibuju, že se to vyřeší."
Očividně si vůbec nelámala hlavu s nějakou pravdou a rovnou sahala do kapsy pro pager. Došlo mi, že mám problém, což se potvrdilo, když se na prahu objevili dva zdravotní bratři. Zatímco jeden nesl svěrací kazajku, druhý měl v ruce injekční stříkačku. Sedativa, pomyslela jsem si. Během okamžiku byli u mě a zajistili mi ruce. Mohla jsem se vzpírat, jak jsem chtěla, ale jen jsem to dělala horší. Jméno Rachel McDonaldová jim zřejmě nic neříkalo, takže jsem se buď opravdu zbláznila anebo mě někdo chtěl udržet uvnitř.
Zmítala jsem sebou ještě dobrých pár chvil, než mě svaly zradily a já se úplně uvolnila. Nevím, kudy jsme šli, nestíhala jsem vnímat detaily, jediné, co jsem rozeznala, bylo světlo a tma. Byla jsme naprosto otupělá. Až když mi léky trochu vyprchaly z krve, pochopila jsem, že jsem v proti zvukové místnosti, a stačil jeden nepatrný pohyb hlavou, abych zjistila, že tu vlastně nejsem sama. V protějším rohu se v pravidelném rytmu zepředu dozadu houpalo mužské tělo, taktéž spoutané jako to mé. Párkrát jsem zamrkala, než jsem konečně dokázala zaostřit.
Nevím, co se dostavilo dřív, jestli šok nebo naprosté ztuhnutí. Teď už nebylo pochyb, opravdu jsem se zbláznila. To mě můj vlastní mozek tolik nenávidí, že mi ukazuje takové věci, pomyslela jsem si při pohledu na mého tátu a jeho tupý výraz ve tváři.
Vzduch mi uvízl v plicích. Zavřeli mě do stejné místnosti s ním, proč? Chtějí mě dostat na ještě hlubší dno? Ale noták, to už přeci nejde.
Trvalo dlouho, než jsem znovu sebrala odvahu a podívala se na něj. Bolest byla příliš čerstvá na to, abych mu dokázala čelit. Je to teprve něco málo přes rok, co ho odvedli. Teprve… a on už prošel takovou proměnou. Z šarmantního a sebevědomého muže se stalo tělo bez duše. Při pohledu na jeho poškrábané nohy se mi naježily vlasy. Nebylo těžké odhadnout, jak asi vypadaly jeho nehty. Vlastně jsem pochybovala, že mu nějaké zbyly.
Měl tak bledý obličej… Přísahala bych, že téměř prosvítal. Zalapala jsem po dechu, když mě ostře zaměřil očima. Jako bych koukala na cizího člověka, tenhle pohled rozhodně nepatřil jemu. Teplá modř se ztrácela v zarudlém bělimu a kruhy pod očima spíš připomínaly dvě černé rokle. Poznává mě vůbec? Nebo už nerozezná halucinace od reality?
Suché rozpraskané rty se pohnuly a odpřísáhla bych, že z nich cosi vyšlo, a pak znovu a zas. "Jdou si pro tebe," rozeznala jsem chraplavý šepot postrádající jakékoli zbarvení. "Jdou si pro tebe," zopakoval. Ani jsem se neobtěžovala zabývat se významem jeho slov, vzhledem k jeho současnému stavu. Rozhodla jsem se to ignorovat a pokusila si alespoň představit, že jsem na úplně jiném místě. Ale zdálo se, že čím víc jsem odmítala skutečnost, tím naléhavěji zněl jeho hlas. "Přišel tvůj čas. Přišel tvůj čas. Jdou si pro tebe. Přišel tvůj čas." Opakoval stále dokola, kroutíc přitom splašeně hlavou ze strany na strany. V jednu chvíli sebou vyděšeně trhal a zničehonic se mu z hrdla dral hysterický smích. "Nechte. Mě. Být. Vezměte. Si. Ji." S každým slovem tvrdě narazil zátylkem do vypolstrované zdi, jakoby ty hlasy snad mohl vytlouct ven.
Zavřela jsme oči a pokoušela se tak zadržet slzy, ale s každým dalším mrknutím se obraz mého otce rozmazával. Až jsem to nakonec vzdala. Tohle není skutečné, nemůže být.
"Přišel tvůj čas. Jdou si pro tebe. Přišel tvůj čas." Ta slova se mi odrážela v hlavě jako ozvěna desítek hlasů. "Přestaň." Tátův hlas mi v hlavě sílil, až jsem zapochybovala, že někdy utichne. Z hrdla mi vyšel hlasitý výkřik, ale ani ten hlasy nepřehlušil. Až pak, když jsem si byla jistá, že se mi lebka rozletí na milion částí, nastalo hrobové ticho.
Jen v rohu místností se pohublé tělo za tichého pobrukování kývalo zprava do leva. "Pán se vrátil, brzy najde tě. Neschováš se, ocejchoval tě. Pán se vrátil, brzy najde tě, neschováš se, ocejchoval tě. Pán se vrátil, brzy najde tě…"
Dlaň mě nepřirozeně zašimrala v místě tmavé skvrny. Jako by se snad dokázala pohybovat, přesunulo se mravenčení přes zápěstí po předloktí až k paži. V okamžiku, kdy se zastavilo na mé hrudi, mě píchlo u srdce. Má páteř se samovolně prohnula a já přepadla na bok. Neuhodila jsem se do hlavy, přesto se mi mlžilo před očima.
"Pán se vrátil, brzy najde tě. Neschováš se, ocejchoval tě," doznívalo mi v hlavě, zatímco jsem pomalu ztrácela vědomí.


***



"Stávej, Zlato, prospíš tu nejlepší část." Teplá dlaň mnou zacloumala, jako bych byla velký vatou narvaný plyšový medvěd.
Nespokojeně jsem zabručela a odlepila těžká víčka od sebe. Ani jsem se nestihla zorientovat a do pravého ucha mi kdosi zaječel. Představila jsem si, jak se mi roztéká ušní bubínek, a s rukou přitisknutou na zevním uchu jsem se od Annie odtáhla.
Ta hned nato vykřikla: "Panebože! Panebože! Přísahám, že jestli ho někdy potkám, unesu ho a udělám si z něj sexuálního otroka."
Jak málo stačí ke štěstí, pomyslela jsem si při pohledu na Channinga Tatuma, jak se v těsných tangách plazí po pódiu. Povzdechla jsem si, protože jsem vážně nechápala smysl filmu o nadržených striptérech.
"Co je?" Annie vypadala, že mě uškvaří očima, když jsem nesouhlasně zamlaskala.
"Vážně se musíme dívat na tohle? Přijde mi to děsně hloupí."
Jako bych snad řekla něco špatného, se má kamarádka napřímila. "Není to hloupí. Žádný film, kde hraje Channing, nemůže být hloupí. To je filmové pravidlo číslo jedna." Rukou nabrala hrst máslového popcornu a celý její obsah si nacpala do pusy. V žaludku mě zašimrala žárlivost. Mohla by sníst třeba dalších pět mís a stejně by nepřibrala ani gram.
"Je to jako sledovat porno."
Sval na Annienine tváři zapracoval. "A co přesně bys chtěla dělat? Protože mě osobně přijde, že hloupým shledáváš úplně všechno."
"To není pravda."
Annie se nevesele zasmála. "Vlastně máš pravdu. Hloupé jsou jen věci, které vymyslím já." Nadechla jsem se, ale ona pokračovala. "Vsadím se, že pan - kde se objevím, jsou problémy - tak nudný není."
"Nech toho," zašeptala jsem, držíc se za hlavu. Zničehonic mě začala bolet.
"Nenechám," odsekla uraženě. "Už toho mám plný zuby. Chováš se jako zasraná schizofrenička."
V hlavě mi tepala ostrá bolest, neměla jsem sílu se s Annie o čemkoli dohadovat. Zrak se mi na chvíli rozostřil a v uších zahučelo. Viděla jsem, jak se její rty pohybují, ale neslyšela ji.
"Skvělý. Teď budeš předstírat bolest hlavy?" Nevím, co bylo děsivější, jestli výraz v jejích očích nebo fakt, že najednou byl můj sluch nepřirozeně citlivý. Zacpala jsem si uši, doufajíc, že utiším tu příšernou bolest, která s Annieniným hlasem přicházela. "Přestaň mě ignorovat!" strčila do mě a já přepadla z pohovky, neschopná alespoň jednou ze čtyř končetin zbrzdit pád. Zůstala jsem nehybně ležet na zemi a v duchu se modlila, aby to konečně přestalo. Zády mi projela silná křeč. Chtěla jsem vykřiknout, ale hlas se mi zarazil v krku.
Annie se mnou prudce zatřásla. "Sak, co je s tebou?" Zněla vystrašeně.
Přestaň mluvit, chtěla jsem říct, ale namísto toho jsem jen otevřela a zavřela pusu. V omezeném zorném poli jsme viděla Annieniny nohy vzdalující se ode mě. Někam běžela. Za chvíli byla zpátky s dalším párem mužských nohou. Tonyho obličej se přiblížil k tomu mému a zmateně si mě prohlížel. Pak se otočil na Annie a něco jí řekl, ta okamžitě popadla telefon a přiložila si ho k uchu.
Tělem se mi prohnala bolest jako přesně mířený šíp. Světla v obývacím pokoji zablikala a já už věděla, že je zle. Hrdlo mi ztěžklo a tlačilo na plíce. Schopnost dýchat se najednou zdála mnohem těžší. Oheň se mi hnal žilami do těla a vracel se zpátky do srdce, které mi bušilo v krku.
První žárovka praskla a brzy se k ní přidaly další a další, jako když k zemi padá domino. Hlava se mi při pohledu na vystrašeného Tonyho naplnila horkou krví a mozek natlačil na lební stěnu. Samovolně jsem se přetočila na záda a prohnula se v páteři jako větev čelící silnému větru. Zavřela jsem oči, protože jsem měla pocit, že mi vyletí z důlků. Slyšela jsem bublající vodu, chrastění příborů a bouchání dveří. Jakoby si předměty v domě dělaly, co se jim zlíbí. Otevřela jsem oči v okamžiku, kdy se místností prohnal elektrický výboj. Podívala jsem se doleva. Z nové televize se kouřilo.
Tony mě popadl za ruce, zatímco Annie zůstávala při zemi. V mžiku je oba smetla tlaková vlna a odmrštila je ode mě. Jejich letící těla se zastavila až o protější zeď. Vzhlédla jsem směrem, kterým letěli a setkala se s Tonyho očima. Byl zraněný, ale byl naživu. Naopak Annie zůstávala nehybně ležet v nepřirozené poloze.
Žár spalující mé tělo dosáhl nelidských hodnot. Zabila jsem Annie, panebože, zabila jsme ji. Soustředěná na kamarádčino polámané tělo, jsem se vyškrábala na nohy. Svaly mi vibrovaly jako zvonící telefon, ale já se soustředila jen na Annie. Na krku jsem ucítila něco mokrého. Z uší se mi valila krev rudá jako ta nejtemnější růže. Shrbená a opírajíc se o roh gauče, jsem se najednou napnula, připomínajíc víc tětivu než živou bytost. V ten samý okamžik se okenní tabule rozletěly na tisíce kousíčků. Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama a doslova se vznesla do vzduchu. Vlasy mě přitom švihaly do obličeje jako mrskající biče. Střepy kolem mě vířily a já to nebyla schopná zastavit.
Přála jsem si zemřít dřív, než ublížím i Tonymu. Nevím jak, ale střepy se namířili proti mně, jakoby vyslyšely mou prosbu. Ale pak někdo zavolal mé jméno. S leknutím jsem se za hlasem otočila a ostré kusy skla nekontrolovatelně vyletěly vpřed. Dřív, než jsem si stihla cokoli uvědomit, babiččinou hlavou projel ostrý střep. Pak druhý, třetí, čtvrtý…
Panika mi projela až ke konečkům prstů. Ve směsi zvuků lítajícího nábytku jsem slyšela Tonyho hysterický pláč. Kdyby mi to vlastní tělo dovolilo, bodla bych si nůž přímo do srdce, jen abych to zastavila. Nemohla jsem to ovládat. Má vlastní moc mě pozřela stejně hladově jako predátor svou kořist. Dům se otřásl v základech a v momentě začal drastický sesun. Tak nějak jsem vycítila, že je to náš konec. Všechny tu pohřbím spolu se mnou. Zavřela jsem oči a zadržela dech, bude to trvat jen chviličku. Nejprve padal nábytek. Stůl, skříně, obrazy… všechno se zmítalo vzduchem a naráželo do sebe. Pak začaly praskat zdi. V nose jsem cítila štiplavý pach zdiva a představila si, jak se nám nad hlavou bortí strop…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dakyra dakyra | 19. prosince 2014 v 13:12 | Reagovat

Úžasný díl... jak já se na tuhle povídku těšila... jako vždy dokonalost... než mi došlo že už jí !týrají", tak jsem si to musela 3x přečíst...:D ... už se těším na další a klidně si dej čas ať je to dokonalý jako teď...:D ... ;-)

2 Sayuri Sayuri | Web | 19. prosince 2014 v 17:29 | Reagovat

[1]: souhlasím :D

3 Natano-sama Natano-sama | 21. prosince 2014 v 16:44 | Reagovat

Dilecek jak vínečko ♡ hrozne se tesim na dalsi a pevne doufam ze na nej nebudeme muset cekat moc dlouho zlatíčko :)

4 sasusaku-anne sasusaku-anne | 1. ledna 2015 v 14:35 | Reagovat

Jako vždy, D.O.K.O.N.A.L.Ý! :3 těšim se až přidáš další díl,jsi super!:33

5 nena nena | 2. ledna 2015 v 21:39 | Reagovat

Úžasný dielik vážne! fakt ťa musím pochváliť za scény, ktoré si vymyslela pre Rose (som hold trošku sadista, také veci sa mi páčia), samozrejme mi bolo ľúto Rose, boli to tie najcitlivejšie veci, ktoré najviac zabolia. Sasuke to tiež neznášal najlepšie. Dúfam, že týmto sa to vyrieši, alebo aspoň z časti. Vedela by som si predstaviť nejaký slušný záber, kde je Sasuke celý bez seba, s nervami v koncoch, pretože Rose nebude aj skrz toto všetko úplne v poriadku. Nejaká scéna, kde by sa trošku prejavili emócie z jeho alebo jej strany, by som celkom uvítala. Ale to je ako inak na tebe. Hrozne sa teším na pokračovanie, dúfam, že bude čím skôr, neviem sa dočkať :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama