Supernatural.....26. kapitola

4. ledna 2015 v 16:53 | Tissa |  Supernatural

Sesmolila jsem další kapitolku, skrze kterou bych vám chtěla zároveň popřát krásný nový rok. :) Doufám, že jí oceníte.
Krásné počteníčko! :)



Sasuke

Rose ležela na posteli, bezbrannější než novorozeně. Tvář andělsky nevinnou skličoval temný stín okupující její bledé tělo. Byla křehčí než porcelánová panenka, potřebovala mou ochranu stejně nutně, jako já potřeboval ji. Trpěla a já se nenáviděl za to, že jí nemůžu pomoct. Její tělo se křečovitě napjalo a tváří se jí mihla bolest. V tu chvíli jsem zalitoval, že jsem Naomi dovolil jí takhle trápit. Nepochyboval jsem o ní, moc dobře věděla, co dělá, ale přesto mě pohled na Rosin kritický stav přiváděl k šílenství.
Přísahal bych, že jsem Naomi nikdy neviděl tak soustředěnou. Oči měla zavřené a pevně svírala okraje křesla, až se místy látka trhala. Měla můj respekt, tenhle kousek by mě stál veškeré síly. Znovu jsem se na vlastní oči přesvědčoval, jak děsivě silné Luciferovy děti jsou.
Pohledem jsem zabloudil k Rose. Vypadala, jako když spí, přitom prožívala peklo. Čelo jí zkrabatělo a ona sebou několikrát zaškubala.
Naomi reagovala stejně, jakoby se jejich těla na moment propojila. "Pořád vzdoruje," řekla, ale její výraz se ani na moment nezměnil.
Trvalo to už pár hodin, takže jsem si začínal dělat starosti. Pokud se své moci nepoddá, zemře dřív, než jí Naomi vyleze z hlavy. Nervózně jsem zabručel. "Dochází jí čas."
Naomi nepřítomně přikývla, bylo pro ni těžké, komunikovat se mnou, zatímco byla myslí jinde. "Snažím se."
"Tak se snaž víc." Tohle si rozhodně nezasloužila. Věděl jsem, že mi pomáhá z vlastní vůle, uvědomoval jsem si, že nasazuje krk, ačkoli mi nic nedluží, a cenil jsem si toho. Bohužel představa, že bych Rose ztratil, mě zevnitř sžírala jako kyselina. Byl jsem natolik zaslepen možnou vidinou její smrti, až jsem zapomněl, na jak tenkém ledě se Naomi pohybuje. Jako jeden z mála jsem dobře znal osobu schovávající se za bezcitnou maskou hrdosti a opovržení. Byly si s Rose bližší, než mohly obě tušit.
Píchnutím u srdce se ozval známý pocit viny. Vzpomínky byly obrovskou daní nesmrtelnosti, a k mé smůle, ty špatné byly jasně v převaze. Rose a Naomi byly jen nepatrná část hříchů, kterých jsem se dopustil, ale zato patřily k těm, které mou duši spalovaly žárem silnějším než samotné peklo.
Přiblížil jsem se k posteli, ale neodvážil se posadit. Přežil jsem svůj vlastní pád, utekl jsem peklu a ukončil nespočet životů, ale nebyl jsem si jistý, zda bych přežil její smrt. Příliš jsem se na Rose upínal a to nebylo správné ani pro jednoho z nás. Ale na mně tu ve skutečnosti nezáleželo.
Letmo jsem se dotkl její paže a v okamžiku na dlani pocítil nával tepla. Celá hořela. Prohlédl jsem si její obličej a pokoušel se z něj vyčíst… cokoli. Modré rty pomalu dostávaly svou původní barvu a tváře jí horkem zčervenaly stejně roztomile, jako při našich slovních hrách. Miloval jsem způsob, jakým se styděla. Oči měla stále zavřené, ale pod očními víčky byly vidět rychlé pohyby očních bulev. Na zpoceném čele jí tepala žíla z poloviny zakrytá slepenými vlasy. Jenom Rose mohla vypadat děsivě a krásně zároveň.
Naomi za mnou se chronicky rozkašlala. Během okamžiku jsem dřepěl před ní a ujišťoval se, že může pokračovat. "Je silnější, než jsem čekala." Naomin hlas najednou postrádal krutý podtón. Fakt, že nezvládla kontrolovat své chování, její slova jen utvrdil.
Už to trvá příliš dlouho, pomyslel jsem si při pohledu na pramínek krve vytékající z jejího nosu. Naomi sice byla mocnější než já, ale tohle sahalo dokonce i nad její síly.
Všechna světla v místnosti jako na povel zhasla a my se ocitli v naprosté tmě. Ani na okamžik jsem nepomyslel na to, že náhlý zkrat všech žárovek je pouhým dílem náhody. Na to se v tomhle světě pohybuju až příliš dlouho.
"Už bylo na čase." Naomi si těžce oddychla. Rozevřela víčka a já mohl vidět, jak jí v očích, pod silnou temné energie, problikávala nebeská modř.
Zvládla to, projelo mi hlavou, ale ve skutečnosti jsem dobře věděl, že ještě nemáme vyhráno. Teď přijde ta horší část. Naomi se sice podařilo vyvolat Rosiny schopnosti, ale ta je stále příliš slabá na to, aby je dostala pod kontrolu. Navíc bude trvat ještě nějakou dobu, než se probudí. Mezitím by nás její síla všechny zabila. Naomi teď musí vynaložit veškeré úsilí, aby ji v Rose udržela.
A zatímco Naomi bojovala s Rosinou temnou polovinou, já se nervózní chůzí po místnosti snažil zahnat černé myšlenky. Přel jsem se s vlastním já, které si jasně uvědomovalo, jak malou šanci, ve skutečnosti, Rose má. Byla teprve na začátku a přeci tak blízko konce, a já mohl jen bezmocně přihlížet.
S odporem k sobě samotnému jsem bedlivě sledoval každý bolestivý pohyb, který byla nucena udělat, zaregistroval jsem každičkou křeč, jež se jí prohnala tělem, a trpěl s každým mělkým nádechem, kterým se snažila vehnat do plic alespoň malé množství vzduchu. Prožil jsem nejdelší noc svého života a strach mi byl jediným skutečným společníkem. Dokonce i Naomi na sobě nesla známky únavy. Po více než třinácti hodinách nepřetržité koncentrace prošlo její tělo viditelnou změnou. Vlasy měla vzadu rozcuchané z opěradla a na čele vyryté vrásky z neustálého soustředění. Jindy azurově modré oči byly zarudlé a vyvalené, a chyběla v nich její typická hravost. Pod nosem a na rtech měla šmouhy od zaschlé krve a líce nezdravě propadlá, jako by z nich někdo vysál život.
"Hotovo," řekla Naomi hlasem, který se od toho jejího výrazně lišil. "Skončila jsem. Zbytek je na ní."
Vděčně jsem ji stiskl rameno a uvědomil si, že se celá třese. Při mém dotyku se jí svaly napjaly a její prsty brzy vyhledaly ty mé. Byl jsem si vědom toho, že za pomoc vděčím především jejím citům. Fakt, že jsem využil její lásku ke mně, se mi příčil stejně jako skutečnost, že dnes byla připravená pro mě zemřít.
"Děkuju." zašeptal jsem a dlaní ji svíral, dokud neucukla. Ačkoli tolik chtěla, víc jsem jí nabídnout nemohl.
Přes kruté vyčerpání Naomi vynaložila ještě malé úsilí a věnovala mi její typicky hravý úsměv. "Dřív rváč, teď stráž, co?"
Kéž bych věděl, jak na to reagovat, aniž bych jí ublížil.
Opírajíce se rukou o křeslo, se Naomi pomalu postavila. Viditelně jí to dělalo velký problém, ale nechal jsem jí, věděl jsem, jak nesnášela pocit bezmoci. "Už půjdu," řekla s pohledem upřeným na Rose. "Až se probudí, bude tě potřebovat."
Kdyby jen věděla, že ve skutečnosti jsem potřeboval já Rose. Stroze jsem přikývl. Neodvážil jsem, se požádat ji, aby zůstala, dnes toho pro mě udělala víc než dost.
Pak se Naomi rozešla ke dveřím. Pozoroval jsem její pomalou chůzi a tiše ji obdivoval za každý krok, který zvládla udělat a přitom stále působit důstojně. Její fyzická síla sice znala mezí, ale psychicky byla odolnější než kdejaký voják. Ve dveří se ještě zastavila, aby nabrala dech, než zmizela ve tmě.

***

Rosemary


Když jsem zavírala oči před padající sutí, nenapadlo mě, že až je zase otevřu, budu sedět v Sasukeho posteli a otírat si rukávem zpocené čelo. Chvíli trvalo, než jsem si dala pět a pět dohromady a vzpomněla si, co tady vlastně dělám.
Eddie a jeho strašidelná laboratoř, pak to dlouhé umírání, a nakonec Naomi v mé hlavě. Ukázala mi děsivé věci a snad ty nejhorší možné scénáře mého budoucího života. Tak to bylo ono? Moje největší obavy?
Ani jsem se nestihla vzpamatovat a mezi dveřmi stál Sasuke. V momentě, kdy mě uviděl, se jeho rysy napjaly. A já nepoznala, jestli úlevou nebo starostí. V mžiku se objevil vedle mě a tiskl mě v náruči. Stále ještě rozrušená z toho otřesného zážitku jsem se ho pevně chytla a tvář mu zabořila do trika. Nadechla jsem se, doufajíc, že ucítím známou vůni pálivého koření, a dočkala jsem se. Vůbec jsem si neuvědomila, že brečím, až jsem na tváři ucítila mokré slzy.
Sasuke si mě od něho odtáhl jen na takovou vzdálenost, aby se mi podíval do očí. Na sítnici se mi promítl obraz jeho černočerných očí a pohledu hlubšího než všechny studánky světa. Ale tentokrát v něm bylo něco jiného. V tu chvíli jsem zatoužila, vidět do něj aspoň z poloviny tak jasně, jak to dokázal on.
Jakoby mi z očí vyčetl touhu po jeho doteku, mou tvář něžně uchopil do teplých dlaní. V místě dotyku jsem okamžitě pocítila známé mravenčení a na okamžik zapomněla na svět kolem nás. Na chvilku neexistovalo nic jiného... jen já a on. Chtěl mě políbit tolik jako já jeho? Palce na mé tváři se pohnuly a jemnými tahy setřely všechny slzy. Jeho snaha přišla vniveč, když se mi z oči vyvalily další a další. Nemohla jsme to zastavit.
"Viděla jsem ho." Na moment jsem se zalkla vlastním pláčem. "Viděla jsem svýho tátu," řekla jsem mu.
Sasukeho tvář se zkroutila pod náporem lítosti. Ukazovat své emoce pro něj nebylo obvyklé, mnohem raději si udržoval kamennou tvář. Ale i přesto se v mé blízkosti čím dál častěji přestával kontrolovat.
"Nikdy jsem za nim v tom podělanym blázinci nebyla, abych si nezničila vzpomínky. Chtěla jsem si ho pamatovat takovýho, jaký byl předtím, ne jako zrůdu."
"Zrůdu?" podivil se Sasuke. Byla má slova snad příliš silná?
Váhavě jsem přikývla. "On... vypadal tak…" Přemýšlela jsem, jakým slovem nejlépe vyjádřit jeho příšerný vzhled. "…děsivě." Ne, to určitě nebylo dostačující. "Taky říkal divné věci." Trhavě jsem se nadechla a pokoušela se v hlavě vyhrabat konkrétní slova.
"Jaké věci?"
"Znělo to jako úryvek z nějaké říkanky. Pán se vrátil, brzy najde tě. Neschováš se, ocejchoval tě."
Sasukeho dlaně se z mé tváře snesli do peřin tvrdě jako dva kusy železa. Nastalo hrobové ticho přerušované jen bušením našich srdcí. To své jsem cítila až v krku. A podle Sasukeho výrazu jsem si dovolila odhadnout, že na tom byl velice podobně. "Co se děje?" zeptala jsem se. Jeho prázdný výraz mě k smrti děsil. "Sasuke, co to znamená?"
Beze slova popadl mou ruku a otočil ji tak, aby si prohlédl mou dlaň. Přes místo, kde ještě nedávno bylo obrovské hnědé znamínko, se nyní táhla dlouhá zarudlá jizva.
Sasuke byl okamžitě na nohou. Odběhl do vedlejší místnosti a vrátil se s telefonem. Hovor trval sotva patnáct vteřin a on už strkal mobil do kapsy od černých džínů.
Byla jsem naprosto zmatená jeho náhlou změnou chování. To ho tolik vyděsila ta jizva? Znovu jsem se na ní podívala. Vypadala čerstvá, dokonce byla ve středu lehce narůžovělá, jako by se rána právě zacelila. Přejela jsem po ni prsty. Byla hrubá a docela vystouplá, ale vypadala stejně jako každá jiná.
Na nohách mi přistála hromádka oblečení. Poznala jsem své tmavé džíny a šedý vytahaný svetřík. "Obleč si to, musíme jet." Něha vzala za své a Sasukeho hlas opět ochladl.
"Kam? Řekni mi, co se děje." naléhala jsem, zatímco jsem se snažila nasoukat nohy do těsných kalhot.
Sasuke chodil z místnosti do místnosti a mé dotazy naprosto ignoroval. Zdálo se, že něco hledá. Jakmile našel klíče od auta, popadl mě za ruku a dotáhl ke vchodovým dveřím. "Sasuke, přestaň, děsíš mě!" Sice jsem se cítila o dost lépe, ale i tak mé nohy měly do dělat, aby s ním udržely tempo. Na půli cesty k autu jsem se mu vytrhla a zůstala stát na místě. "Nikam nepůjdu, dokud mi neřekneš, co se děje."
"Vysvětlím ti to, až budeš v bezpečí." Znovu mě popadl za ruku. Jeho stisk byl pevný a já byla pořád dost slabá na to, abych mu odporovala.
"Co znamená ta jizva?" Zeptala jsem se, jakmile za sebou zavřel dveře na straně řidiče. Beze slova se ke mně naklonil, popadl bezpečnostní pás a zabezpečil mě, jakoby zde byla možnost, že se zraním. Motor zavrčel a my se rozjely vpřed.
"Má to něco společnýho s mým tátou?" zkoušela jsem to zas. Nehodlala jsem se smířit s tím, že budu opět ta, která nemá o ničem ani tušení. Celý můj život byl plný lží a předstírání. Nenáviděla jsme to a nehodlala jsem v tom pokračovat ani za tu cenu, že se vše dobré rozplyne jako pára nad hrncem. Už jsem odmítala žít v pohádce, zatímco kolem mě byla krutá skutečnost.
Sasuke pevně tiskl volant. "Rose, tady ne." Když mi odpovídal, oči mu stále visely na vozovce. "Slibuju, že až budeš-"
"Ne!" přerušila jsem ho ostrým tónem. Ve stejný okamžik se spustily stěrače na předním skle. Potřebovala jsem se uklidnit dřív, než zas něco provedu. Ale copak mi to okolnosti dovolovaly? "Po tom všem, co jsem si prožila, mi pravdu dlužíš, Sasuke."
Povzdechnutí, které si našlo cestu mezi jeho rty, znělo zoufale, ale v jeho očích bylo odhodlání. Chtěl mě udržet v bezpečí a já mu to stěžovala. Pohledem do zpětného zrcátka zkontroloval prostor za námi. Chtěl se ujistit, že nás nikdo nesleduje. "Naposledy, jsem tuhle jizvu viděl u Naomi ten den, kdy jsem aktivoval její síly. Výboj, který vyslala, způsobil požár v učebně chemie a zabil spoustu lidí. Naomi skončila v nemocnici na popáleninách a den na to zmizela." Vzpomněla jsem si na články, které jsem četla v knihovně na internetu. Naomi musela tehdy být stejně bezradná, jako jsem teď já. Možná právě to z ní udělalo tak tvrdou osobnost. "Udal jsem ji a peklo si pro ni přišlo. Drželi jí v kleci jako nějaké zvíře a testovali její odolnost celé roky. Nechtěl jsem toho být součástí, ale už tak jsem měl dost problémů." Sasuke se nerad někomu svěřoval, ale jak už jsem říkala, v mé blízkosti občas udělal výjimku. Přesto jsem poznala nemalou snahu, kterou musel vynaložit.
"Ale Naomi, ona je…"
Sasuke dřív vyčetl mou otázku, než jsem ji stihla položit. "Utekli jsme zhruba po šesti letech. Od té doby jsme na útěku."
Bylo mi trapně. Neprožila jsem ani z poloviny takovou hrůzu jako Naomi a stejně jsem ze sebe dělala největší chudinku na světě. Jak dokázala předstírat, že se nic nestalo? Jak dokázala večer usnout a ráno vylézt z postele, aniž by propadala depresím?
"A co její rodina? Copak je pak nezkoušela kontaktovat?"
Sasukeho hlava se pohnula ze strany na stranu. "Luciferovi muži je zabili ještě ten den, co utekla. Nenechali naživu nikoho, ke komu by se mohla vrátit."
"Panebože…" zašeptala jsem. Představa, že bych přišla o Tonyho a babičku, mě zabíjela jako přesně mířená střela. Naomi přišla o rodinu i přátele, a já na ni přesto žárlila? Byla jsem tak hloupá.
Sasuke mi ukradl myšlenku. "Má jenom mě, Rose. Já ji do toho dostal, dlužím jí všechno."
Nepřítomně jsem přikývla, myslí jsem byla stále u Naomi a jejího smutného příběhu. "Musela tě tak moc milovat…" Slova jsme vyslovila bez váhání, bylo to zřejmé. Zradil ji, prožila kvůli němu tolik bolesti, ale stejně ho neopustila.
"To ano," řekl téměř neslyšně.
"Eddie mi řekl, že si nebyl jen obyčejný anděl. Říkal, že jsi býval andělem smrti. Dřív, než… však víš." Pohled jsem pod náporem studu sklopila. Ještě jsem o tom nedokázala mluvit stejně jako o běžných věcech. Měla bych si zvyknout, že teď jsou i andělé a démoni normální téma k rozhovoru. Alespoň pro mě, ano. "Taky tvrdil, že ses do někoho zamiloval a to zapříčinilo tvůj pád."
Sasuke stroze přikývl.
"Byla ten někdo Naomi?" Nehledě na vážnost situace jsem na tvářích pocítila horko. Musela jsem být úplně rudá.
Křivý úsměv na Sasukeho tváři mi spolu s hravým pohledem dal jasně najevo, co si o tom myslí. "Ne, Kvítku, padl jsem už před stovkami let. Můžeš být v klidu, moje ex je už asi pět set let po smrti."
Odkašlala jsme si, abych odvedla pozornost od svých ruměnců. "Takže si to shrňme. Ta jizva znamená, že si pro mě peklo přijde jako pro Naomi?"
"Nevím, co se stane. Vím jen to, že to funguje jako zasraná GPS."
"Ale proč teď? Svou moc už nějakou dobu mám."
Sasuke pokrčil rameny. "Zřejmě se to peklu doneslo až teď."
"Kdo by…"
Ze Sasukeho hrudi se ozval ironický smích. "Mám jednoho favorita."
"Christian?"
"Boduješ, Kvítku." Mrkl na mě.
"To nedává smysl, mohl to udělat kdykoli předtím, proč teď? Navíc, se mi snažil pomoc. Vím, že byl u tebe doma, když jsem se probudila. Slyšela jsem vás."
"U mě byl jen proto, že jsem ho tam vlastnoručně dotáhl. Doufal jsem, že bude vědět, co máme dělat. Ten červ udělá všechno, aby přežil. Je to stejnej patolízal jako všechny děti zla."
Zatvářila jsem se nechápavěji než obvykle. "Děti zla?"
"Parchanti démonů. Na rozdíl od nás padlých, je pro ně peklo domovem," vysvětlil mi to. "A Christian je jedním z nich. Luciferův oblíbenec." V Sasukeho slovech bylo poznatelné opovržení. Nesnášel Christiana od samého začátku a já už konečně věděla proč.
Pohlédla jsem z okna, právě jsme míjeli přeškrtnutý nápis Courtland. Zmateně jsme se rozhlížela kolem. Vezl mě pryč z města. "Kam to jedeme?"
"V Courtlandu zůstat nemůžeš, tam tě budou hledat jako první." Vzpomněla jsem si na totožná slova mé biologické matky. Apelovala na mě, abych opustila domov a utekla, stejně jako teď Sasuke.
"Zbláznil ses? Babička bude šílet!"
"Přežije to. A ty taky."
"Sasuke, nemůžu jen tak odjet. To prostě nejde."
Ani se na mě nepodíval, jen mi odsekával. Byl snad paličatější než já. "Tak sleduj." Byl rozhodnutý a nehodlal se nechat přemluvit. Poznala jsem to na jeho hlase, který byl naprosto nekompromisní.
"Nezdrželi bychom se dlouho. Mohl bys udělat ten trik s myslí a já bych si mezitím vzala pár věcí. Nemám sebou ani pořádný boty." Ukázala jsem se na pár Sasukeho pantoflích, ve kterých mi noha srandovně plavala.
"Nemůžeme se zdržovat. Nemáme čas na takový-"
"Co?" skočila jsem mu do řeči. Věděla jsem, co chtěl říct a už přede, jsem ho za to nesnášela.
Sasuke mi věnoval krátký pohled, pak si rukou prohrábl vlasy, jakoby ho moje otázky už unavovaly. "Rose, vím, jak je pro tebe rodina důležitá, ale jet se s nimi rozloučit, je hloupost. Není to bezpečné pro tebe ani pro ně. Bude lepší, když je z toho úplně vynecháš."
Ať jsem chtěla nebo ne, měl pravdu. Bylo zbytečné, vystavovat je takovému riziku. Jestli po mě někdo jde, dovedla bych je přímo k nim. Kdybych o ně přišla, zničilo by mě to.
Zhluboka jsme se nadechla a pevně sevřela rty. Nechtěla jsem se znovu rozbrečet, ne když mi slzy na tvářích sotva zaschly. "Kam jedeme?" zeptala jsem se po několikaminutové chvilce ticha.

Sasuke se na mě otočil, v očích dva zažehnuté plamínky a na tváři úsměv. Vytušila jsem, že odpověď bude stát za to. "Navštívit staré známé." A měla jsem pravdu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dakyra dakyra | 4. ledna 2015 v 20:55 | Reagovat

Jéé.. překvapení na začátek novýho roku...:D ... jsi úžasná.. a tenhle díl je dokonalý... už se těším na další díl...:D ... doufám že ho přidáš také v blízké době...:D a ikdyž to bude dýl zlobit se nebudu... prostě jako vždy DOKONALOST...:D

2 nena nena | 4. ledna 2015 v 23:01 | Reagovat

Pekný dielik :) síce som čakala trošku viac, ale aspoň to nie je veľmi prehnané. :) Presne tak ako to má byť, ako to chceš ty... teším sa na pokračovanie
Prajem aj tebe krásny nový rok, aby vzniklo veľa nových slov do dokonalých poviedok ako je Supernatural :D

3 siruka siruka | 5. ledna 2015 v 16:13 | Reagovat

nemam slov ,po dlouhy době jsem konecne nasla další povídku kterou jsem precetla jednim dechem  je fantasticka a uz se silene tesim na dalsi :-D  ;-)

4 Natano-sama Natano-sama | 6. ledna 2015 v 11:23 | Reagovat

Naprosto sugoi dilecek! Konecne se to zacina poradne rozjizdet! Palec hore nedospim do dalšího dilku ^-^ ♡

5 Sayuri Sayuri | Web | 12. ledna 2015 v 15:34 | Reagovat

Boží těším se na pokráčo :D

6 proste-povidky proste-povidky | Web | 19. ledna 2015 v 21:25 | Reagovat

Týjo, už aby bylo pokračování, tvoje povídky jsou jako droga :D

7 mon-chan mon-chan | 6. února 2015 v 15:37 | Reagovat

Tvoje povidky jsou jednim slovem dokonale! Kdyz se snazim najit nejake povidky ktere by mely opravdu stat za to je jich bohuzel malo, u tech tvych se zadna chyba nenajde. skvely humor proste nic tomu nechybi! :-)  :-) Jsi skvela! Jen tak dal! :-P

8 Natano-sama Natano-sama | 12. února 2015 v 19:17 | Reagovat

'Honem Natano napis Tisse neco vtipneho at ji trosku popozenes'
Etooo Tissenko? Miláčku?  Tak kdy bude ten seeex :D v mychh predstavach uz Sasukeho snehove bila kosile pomalym tempem mapuje jeho neodolatelne vypracovane lopatky a pokracuhe stale dolů *_*

9 Nikadena Nikadena | Web | 19. února 2015 v 5:19 | Reagovat

Jé. Nezálezí na tom, jak dlouho čekAme, vzdy to stoji za to! Je to fakt superpovidka :-)

10 Tissa Tissa | Web | 20. února 2015 v 20:57 | Reagovat

Jste miláčkové všichni! Děkuju za podporu a trpělivost! Slibuju, že nepřijde nazmar! :)

11 Zumi Zumi | Web | 2. března 2015 v 10:12 | Reagovat

A já ignorant se to ani neobtěžovala okomentovat... Oo Promiiiň! :D Zůstávám tvou věrnou čtenářkou, jen to komentování jsem trochu (hodně) flákala. :D Ačkoli jako nic novýho se ode mě stejně nedozvíš - máš to prostě pořád perfektní! ;) Ale měla jsem to napsat no... :D Držím palce a těším se na pokráčko! ;)

12 Lola Lola | 22. března 2015 v 22:14 | Reagovat

Zase skvělý díl :) Jako vždy, není tady co podotknout . Miluju tvoje povídky , jen tak dál. Doufám že brzy vyjde další dílek. :)

13 Natano-sama Natano-sama | 6. května 2015 v 12:12 | Reagovat

Prdelko zijes?? Nebo si pro tebe dosel osobne pan zla? :P

14 Sayuri Sayuri | Web | 9. června 2015 v 17:16 | Reagovat

Kdy bude další díl ?

15 Natano-sama Natano-sama | 18. července 2015 v 4:38 | Reagovat

Draha Tisso, zda jsii po smrti dej alespoň vědět at vime :D doufám že jsi v pořádku,  jelikož půl roku sem nehodit jedinou aktošku je divny uz i na tebe O-o

I kdyby ses na to chtěla vyprdnout tak nam to prosim korektne oznam, abychom si my věrni a fuckin immortal fanoušci neryli každý den nehtem čáru do zdi a neztracely cas snenim o priběhu, ktery ctu uz ctvrtym rokem :-D Eragona jsem louskla za týden a Pottera za dva dny [:tired:]  [:tired:]

16 Khaculinka Khaculinka | 23. července 2015 v 2:05 | Reagovat

Drahá a milá Tisso... umírám!
Diagnóza doktora: nedostatek úžasné povídky. Její tělíčko chřadne a srdce se láme, protože má obavy, že spisovatelky oné povídky je po smrti a ona nikdy nezjistí jak příběh dopadl.
Nejlepší lék: Autorka by měla okamžitě dát vědět, že ještě žije a co nejdříve dopsat aspoň kapitolu :-D nebo bude mít o fanouška méně z důvod uvedených výše. S pozdravem MuDr.: Khaculinka :-D

17 Khaculinka Khaculinka | 3. srpna 2015 v 12:00 | Reagovat

Tisso? :D teď vážně... docela mě děsíš... žiješ? :D

18 Laya Laya | 19. srpna 2015 v 4:07 | Reagovat

Tissa, Tissa, Tissa .. ! Prosím pokračování :-D , ani nevíš jak mi chybí tvoje povídky, jako blázen je čtu pořád dokola a dokola a myslím že už šílím ! O_O  :-D , doufám že ještě žiješ. Souhlasím s Khaculinkou ! Tak prosím na kolenou vrať se nám :)

19 Denis Denis | 24. srpna 2015 v 21:26 | Reagovat

Tissa, prosím pokráčko....dneska jsem celou povídku četla čtyři hodiny a asi ani neusnu...protože potřebuju další díl.... Dlouho už jsem nenašla takovou povídku, která by mě dostala na kolena!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama