Supernatural.....27. kapitola

26. září 2015 v 17:32 | Tissa |  Supernatural

Tak jo, už je to konečně tady.

Zatnula jsem zuby a prodrala se krkolomnými pasážemi. Ačkoli jsme si chvilku nebyla jistá, zvládla jsem to a dohrabala se až na konec. Další kapitola je tedy oficiálně na světě. Doufám, že vám alespoň částečně vynahradí to zdlouhavé čekání!

Užijte si čtení! :)



Jeli jsme celý den s třemi krátkými přestávkami na jídlo. Sasuke možná byl super odolný padlý anděl bez jakékoli fyziologické potřeby, ale já měla bezedný žaludek a močový měchýř velikosti hrášku; nevýhoda mé lidské části. Dokonce i Sasukeho Range Rover potřeboval sem tam doplnit šťávu.
Na jedné z benzínových stanic mi Sasuke koupil kšiltovku s logem OMW, abych zakryla nápadně růžové vlasy. Hledalo nás celé peklo, proto bylo důležité nepřitahovat zbytečně pozornost. K tomu nám koneckonců postačil Sasukeho bezchybný vzhled. Strávila jsme s ním tolik času a stejně mě jeho úsměv stále vyváděl z míry. Možná proto, že si ho šetřil jen pro významné okamžiky.
Odtrhla jsem pohled od svého odrazu v okně spolujezdce a zahleděla se na Sasukeho profil. Tvář měl napjatou a z poloviny zahalenou ve stínu. Obava v jeho očích byla oprávněná. Ani jeden z nás nevěděl, co přinese zítřek, bylo nejisté i to, co se stane za hodinu. Dostane nás peklo? Budou mě mučit stejně jako tehdy Naomi? Pokud ano, co udělají se Sasukem? Už jednou je zradil, něco mi říkalo, že tentokrát by to mělo fatální následky. Riskoval kvůli mně těžce získanou svobodu, a já si nebyla jistá, jestli si to vůbec zasloužím.
Na předním skle přistálo několik kapek vody. Černočerné nebe před námi nám oznamovalo, že se blíží bouřka. Za pravdu mu dávaly i koruny stromů, jež se pod náporem silného větru ohýbaly naším směrem. Jako by i sama příroda stála proti nám.
Ujeli jsme sotva pár mil a ocitli jsme se v prudké průtrži mračen. Oblohou se mihl divoký blesk, napočítala jsem do tří, než se ozvalo dunivé hřmění. Po zádech mi přeběhl mráz. Tohle počasí jsem špatně snášela i v teple domova, co teprve v autě. Sasukeho ruka přesedlala z řadicí páky na mé stehno. Milovala jsem, jak přesně vycítil, kdy ho potřebuju.
Momentálně jsem byla vděčná za každý uklidňující dotyk. Vrátila jsem mu letmý úsměv, který přesně charakterizoval můj momentální stav. Pak jsem se čelem opřela o ledové sklo a zadívala se do černé tmy. Byla jsem k smrti vyčerpaná, a ačkoli jsem se tomu zuby nehty bránila, tělo mi to neustále připomínalo. Víčka se mi samovolně zavírala, ale já odmítala usnout. Potřebovala jsme být vzhůru a při smyslech pro případ, že by se cokoliv stalo.
"Měla by ses prospat," řekl mi potom, co jsem dlouze zívla.
"Jsem v pohodě. Vážně," dodala jsem už méně přesvědčivým hlasem.
"Musíš po tom všem nabrat síly. Věř mi, budeš potřebovat každou špetku." Sasukeho obočí se smrsklo. Tenhle výraz jsem znala. V hlavě mu šrotovala kolečka, zatímco promýšlel budoucí strategii. "Přespíme v motelu," rozhodl tónem, který odmítal jakékoli námitky.
***
Zhruba za hodinu a půl mě vzbudily vibrace utichajícího motoru. S udivením jsem zjistila, že se nacházíme na konci lesa. Před námi stála snad jediná budova široko daleko. Byla to chátrající stavba s opadanou omítkou, která si podle cedule na příjezdové cestě hrála na motel. Už jsem viděla hodně šíleností, ale tahle se okamžitě vyšplhala do mé "top desítky".
Přesně mířeným pohledem na Sasukeho jsem se ujistila, že si nespletl adresu. Hned na to mě přepadla druhá myšlenka; může polodémon chytit svrab?
Na recepci nás přivítal příjemný stařík. "Vítejte v samotném srdci Jižní Karolíny, mládeži." Třes v jeho rukou byl očividně pokročilejší než znalost angličtiny. A něco mi říkalo, že chybějící ukazováček na pravé ruce má co dočinění s hlavou vycpaného vlka visícím nad hlavním vchodem.
Sasuke promluvil jako první. "Pokoj pro dva, prosím."
Neunikl mi potutelný úsměv na starcových rtech, ani zájem, s jakým si mě prohlídl. "Rozumím. Rozumím," mumlal si pod vousy. Během okamžiku, který byl závislý na rychlosti jeho chůze, se přesunul ke skleněné vitríně plné všelijakého harampádí. Skrze tlusté brýle zkoumal čísla klíčů, než konečně sáhl po tom správném. "Myslím, že tenhle pokoj vám bude vyhovovat."
Sasukeho tělo se napjalo ostražitostí. Očima počítal vzdálenost mezi námi a jím a v hlavě měl připravené minimálně dva únikové plány. Momentálně jsme nemohli věřit vůbec nikomu. Ze Sasukeho vyprávění jsem bezpečně věděla, že "půjčit" si něčí tělo nedělá démonům sebemenší problém. Kdyby se stařík o cokoli pokusil, Sasuke byl připravený ho zneškodnit.
Stařec se k nám pomalu naklonil a ruským přízvukem zašeptal: "Jediný pokoj s manželskou postelí."
Červenající se tváře jsme se marně pokoušela skrýt pod černý kšilt. Sasukeho suverénní postoj byl tu a tam. Rukou mě objal kolem ramen a spiklenecky se na stařečka zašklebil. "Věděl jsem, že mi budete rozumět."
"Taky jsem byl mladý a hbitý, chlapče."
Klíč s číslem sedm jsem starci div nevytrhla z ruky, jak horlivě jsem se odtamtud toužila dostat a zahrabat se někam hluboko pod zem. Sasuke mi byl hned v patách.
Pokoj navzdory hrůzným očekáváním tak katastrofální nebyl. Velká šatní skříň, psací stůl a postel. Žádná vycpaná zvířata ani neonové žárovky, jen květinové vzory. Úplně všude. Společná koupelna se nacházela ve stejném patře na druhé straně chodby. Nebyla moc velká, ale působila čistě. Zato můj odraz v zrcadle už tak čistý nebyl. Kšiltovka na hlavě možná zakryla neumyté rozcuchané vlasy, ale zaschlé zbytky řasenky kolem očí a několik dní nevyčištěné zuby schovat nedokázala.
Po patnácti minutách pod proudem teplé vody jsem se cítila jako zcela nový člověk, přinejmenším jsem tak voněla. Při pohledu na nestabilní vysoušeč vlasů, jsem si je raději stáhla do drdolu. Marně jsem hledala župan nebo cokoli na převlečení a představa, jak se celou noc mačkám v těsných džínech, byla až příliš nepohodlná. Oblékla jsem si alespoň kalhotky a tričko. V hlavě mi problikl obrázek Naominých anorektických nohou. Při pohledu na ty své jsem měla chuť vyzvracet dnešní oběd, vlastně i všechny předchozí. Než jsem vyšla ven z koupelny, dvakrát jsem se rozhlédla, jestli někdo nejde. Jakoby tu na polonahé holky snad nebyli zvyklí.
Proběhla jsem chodbou a zastavila se u dveří s číslem sedm. Sáhla jsem po klice ve stejný moment jako Sasuke. Bylo mi jasné, že celou dobu poslouchal, aby se ujistil, že jsem v bezpečí. Slyšel kroky a šel mě zkontrolovat.
Zůstal stát mezi dveřmi, čímž mi vytvořil živou clonu. "Pustíš mě dál?" zeptala jsem se.
Než o krok odstoupil, sjel mě pohledem od hlavy až k patě. Měla jsem hrubou představu o tom, jakým směrem uháněly jeho myšlenky, stejně jako on věděl, kam směřovaly ty mé. "Doufal jsem v Hello Kitty, ale tohle je mnohem lepší."
Čekala jsem nějakou připomínku k mému nočnímu úboru a dočkala jsem se. Zároveň mi tak připomněl naše první rande. Ten večer jsem byla poprvé opravdu k smrti vyděšená. A nejen kvůli tomu, že jsem ujížděla Sasukeho autem pryč od šílené rvačky, ale hlavně proto, že jsem si uvědomila, jak silně mě tenhle člověk přitahuje. Jeho blízkost ve mně vzbuzovala strach a nejistotu, ale zároveň jsem se s nikým necítila bezpečněji. Bylo to šílené. Stále je.
Nevnímala jsem, že na mě Sasuke mluví, dokud mě stisknutím ramene neprobral ze zamyšlení. "Jsi v pořádku?" ptal se, ale jeho pohled říkal, že zápornou odpověď slyšet nechce.
Jediným přikývnutím jsem ho přesvědčila, že ano. Ještě mě dvakrát ujistil, že prozatím jsme v bezpečí, pak odešel do sprchy.
Z náhlého ticha mě brzy rozbolela hlava. Po dlouhé době jsem byla úplně sama, není divu, že mi tlak v hlavě gradoval pod náporem mnoha a mnoha myšlenek. Přistoupila jsem k oknu a rozhrnula staré závěsy s květinovými vzory. Venku se ochladilo o dobrých deset stupňů, což bylo na léto až neobvykle moc. Ale copak se tomu můžu ještě divit? Celý můj život je jedna velká záhada.
Naklonila jsem se z okna a lokty se zapřela o parapet. Měla jsme tak dokonalý výhled na noční oblohu, tady uprostřed ničeho hvězdy zářily jako brilianty. Jestlipak je nebe nad Courtlandem stejné jako tady v Jižní Karolíně. Co asi právě dělá babička s Tonym? Strachují se o mě nebo žijí v domněnce, že jsem v bezpečí na další terapii? Bylo těžké opustit je, ale nic přece netrvá věčně. I tohle šílenství mezi anděly a démony musí jednou skončit. A až se tak stane, oni dva budou první, které obejmu a nepustím.
Tolik mi chybí. Dokonce i Annie a její prořízlá pusa. Přetrpěla bych pětihodinový rozhovor o Upířích denících, kdybych se mohla alespoň ujistit, že je v pořádku. Když jsem ji viděla naposledy, málem zemřela. Sasuke mě sice ujistil, že je živá a zdravá, ale co je slovo oproti skutečnosti? Klidně to mohl říkat, jen aby mě uklidnil. Má nejlepší kamarádka může být dávno mrtvá. A to je díky tomu, že byla jediná, kdo se se mnou neodmítal bavit.
Ani jsem si neuvědomila, že brečím, dokud mě kapky slané vody nezastuděly na předloktí. Byla jsem slabá a vystrašená. Nenáviděla jsme to, ale bylo to tak.
Už jsem to dál nedokázala snášet. Nejistota mě užírala zaživa a strach byl jejím spolehlivým motorem. "Udal jsem ji a peklo si pro ni přišlo. Drželi jí v kleci jako nějaké zvíře a testovali její odolnost celé roky," živě jsem si vybavila Sasukeho slova. Naomi prožila příšerné věci, a mě pravděpodobně čeká stejně ohavný osud.
Mrazivá představa mé blízké budoucnosti mi projela tělem až do konečků prstů. Anebo to způsobila ta náhlá změna počasí. Tak či onak, zavřela jsme okno a popošla k posteli. Už od pohledu byla šíleně nepohodlná, ale kdybych si brzy nesedla, vlastní nohy by mě zradily. To jsem nehodlala riskovat. Jen co jsem dosedla, z hlavy mi vystřelila tupá bolest přímo do páteřního kanálu. Věděla jsem, že je to jen psychosomatická reakce na můj špatný psychický stav. Potřebovala jsem se uklidnit a to, pokud možno, okamžitě. Neměla jsem v úmyslu tenhle pokoj obrátit vzhůru nohama, ať už byl sebevíc nevkusný.
Lampu vedle postele jsem raději vypojila ze zásuvky. Rozčilovalo mě, jak neustále problikává. Pak jsem si přitáhla kolena k bradě a hlavou se o ně opřela. Nechala jsme oči, ať se vypláčou, protože dusit to neustále v sobě, bylo ještě horší.
Dveře na chodbu se otevřeli v následující minutě. Došlo mi, že vidět mě takhle, přinese spoustu otázek. Rychle jsem se napřímila a setřela z obličeje mokré šmouhy. Sasuke ale nebyl hloupý. "Nemusíš předstírat, že je všechno v pořádku. Breč, jestli ti to pomůže cítit se líp."
"Nebrečím," popotáhla jsem dotčeně. "Jen mi něco spadlo do oka."
Sasuke se přede mnou objevil rychlostí světla. Jeho rychlý pohyb mi už ani nepřišel zvláštní. Klekl si, takže jsme měli obličeje téměř na stejné úrovni. Nataženou rukou mi setřel zbytky slz, já mlčky pozorovala podlahu. "Slíbil jsem ti, že tě neopustím, dokud jsi se mnou, nic ti nehrozí. Ochráním tě, Rose." Jeho sametový hlas možná měl uklidňující účinky, ale já moc dobře věděla, že mi neříká celou pravdu. Nebude schopný mě ochránit, ne napořád.
"Já vím," odmlčela jsem se, abych popadla dech. "A právě proto jsi v nebezpečí i ty." Zvedla jsem hlavu a podívala se zpříma do očí. Obličejem se mu mihla bolest.
"Rose," začal, ale já ho přerušila.
"Riskuješ kvůli mně život a to není v pořádku. Už jednou sis tím prošel s Naomi. Nemůžu po tobě chtít, abys to zažíval znovu, a ani to nechci. Neneseš odpovědnost za to, co se mnou bude."
Sasukeho silné dlaně uchopily můj obličej překvapivě něžně. Výraz, s který mě pozoroval, mi byl až doposud téměř cizí. "Dobře mě poslouchej." Jeho pohled nikdy nebyl něžnější. "Nechráním tě proto, že musím, ale protože chci. Nevím, Kvítku, cos se mnou udělala, ale jen pouhá myšlenka na to, že jsi v nebezpečí, mi nedá spát. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Na to jsi pro mě až příliš důležitá."
Věřila jsem mu každé slovo. Všechno, co řekl, bylo procítěné a plné emocí. Věděla jsem, že mu na mě záleží, ale netušila jsem, jak moc.
Bezmocně jsem zakroutila hlavou. "Strašně se bojím."
"Já vím," řekl, než si mě přitáhl k sobě. Hlavu jsem mu položila na rameno a zhluboka se nadechla jeho kořeněné vůně, doufajíc, že se tím alespoň částečně uklidním. A opravdu. Dobrou chvíli jsme jen tak seděli v objetí. Těžce jsem mu dýchala na krk, zatímco on mě jemně hladil po zádech. Už jsem dál nebrečela. Sasukeho dotyk mi z hlavy vyhnal všechny černé myšlenky. Měla jsem silné podezření, že to má co dělat s jeho nadpřirozenými schopnostmi. Anebo jsem jen potřebovala cítit tělesné teplo. Navzdory všem, kteří se mi v životě snažili pomoc, jsem byla vždy jistým způsobem osamělá. Sasuke byl první, jehož přítomnost ve mně probouzela neznámé pocity, které se samotou neměly nic společného.
Držel mě pevně a tak dlouho, dokud jsem se sama neodtáhla. Teprve teď jsem si všimla, že na sobě má jen tmavě modré trenýrky. Tvrdě vypracovaná postava působila spíš jako práce photoshopu, než skutečnost. V tomto okamžiku jsem se za své průměrné nohy styděla víc než kdy předtím. Nebylo možné, aby měl někdo tak vyrýsované svaly, bez toho aniž by trávil celé hodiny v posilovně. Ale Sasuke takový byl - příliš dokonalý pro smrtelníky. Příliš dokonalý i pro mě.
Znovu jsem si ho zblízka prohlédla a nevěřila tomu, že někdo takový je připravený pro mě obětovat život. Jeho plné rty měly dokonale symetrický tvar. Pohled tak vroucí a hluboký, že ani ta nejhlubší propast mu nemohla konkurovat. Skoro jsem si byla jistá, že mě dočista pohltí. Vlasy měl ze sprchy ještě mokré a sem tam mu po krku stekla kapka ledové vody.
Sáhl mi do vlasů a jedním pohybem rozpustil pevně zamotaný drdol. Vlhké vlasy se mi rozvlnily po ramenou a zastuděly mě na kůži. Takhle mokré mi sahaly až k bedrům. Prsty mi zastrčil nezbedný pramínek za ucho a jemně pohladil mou tvář, přitom ani na vteřinu nepřerušil náš oční kontakt. "Nemáš ani ponětí, jak moc tě chci políbit," řekl mi.
Hypnotizovaná černočerným pohledem jsem mohla jen sotva odolávat. "Tak to udělej," zašeptala jsem těsně před tím, než Sasukeho rty tvrdě narazily do těch mých, jako by můj souhlas bylo to jediné, na co celou dobu čekal. Ruce mi automaticky vystřelily k jeho vlasům, zatímco ty jeho bloudily po mém krku. Líbal mě vášnivě, ale přesto s něhou. Každý dotek si v hlavě předem promýšlel, viditelně se bál zcela uvolnit. Nechtěl mi ublížit a zároveň se obával, že mě svým chováním vystraší. Nemusel. Dovolila bych mu cokoli.
Stehna jsem si obmotala kolem jeho boků a pevným stiskem jsem mu dala jasně najevo, že i já chci víc. Nevěděla jsem, do čeho jdu, ale to něco mě k smrti lákalo. Jako bych do Sasukeho mozku vyslala přímý impuls, jeho ruce mě záhy podepřely. Jediným pohybem zvedl obě naše váhy a posunul si mě doprostřed postele. Pomalým pohybem mě položil na záda tak, aby klečel nade mnou. Naklonil se k mému krku a několikrát jej políbil. Blaženě jsem vzdychla a další minutu přemýšlela, jestli to nebylo příliš nahlas.
Chtěla jsem pro něj být dokonalá, ale nevěděla jsem jak na to. Snažila jsem se působit uvolněně, ale ve skutečnosti jsem byla napnutá jako kytarová struna. Rukama jsem zmateně přejížděla z místa na místo, a snažila se přijít na to, co by mu mohlo být příjemné. Bože, musel ze mě být naprosto zoufalý.
Šmátravé ruce mi raději přidržel nad hlavou. Z těsné blízkosti mi pak zašeptal do ucha: "Příliš o tom přemýšlíš. Uvolni se." Rty se přitom několikrát dotkl mé kůže. V břiše mě zašimralo a těžce jsem vydechla. "Přesně tak, Rose, chci to slyšet."
Hlavu jsem otočila doprava, abych zkontrolovala, jestli je nábytek stále na svém místě, a překvapivě byl. Jakmile jsem se přesvědčila, že nehrozí sesun domu, část nervozity ze mě opadla.
Vytrhla jsem se ze Sasukeho pevného sevření a namísto toho jsem mu ruce obmotala kolem krku. Chtěla jsem ho k sobě pevně přitisknout, ale on se nenechal, chtěl mě mít stále pod kontrolou. Hluboce, ale krátce mě políbil na rty. Rukou si mě podepřel a zatlačil do zad. S jeho pomocí jsem se zvedla do sedu. Došlo mi, co bude následovat, tak jsem sama zvedla ruce. S hravým úšklebkem uchopil lem mého trika a ladně mi jej přetáhl přes hlavu. Dalším polibkem mě položil zpátky na záda.
Odtáhl se ode mě téměř okamžitě. Zůstala jsem nehybně ležet, zatímco on hladovým pohledem zkoumal mé tělo. Všiml si, jak moc se stydím? Musel vidět tolik nahých žen. Oproti nim jsem jistě byla tlustá a nemotorná. Sasukeho oči ale říkaly něco úplně jiného. Nenasytně hltal každý kousek mé skoro nahé kůže.
Byla jsem z toho nervózní. Co se mu asi honilo hlavou? Líbilo se mu, co vidí?
Naklonil se ke mně a přímo do rtů mi zašeptal: "Jsi perfektní."
Ústa se mi samovolně zkroutila do blaženého úsměvu, jak neskutečné mi to připadalo. Jako ten nejkrásnější sen, který nebere konce. Nevěřila jsem, že se něco tak krásného může stát i mě. Byla jsem mu zcela oddaná a vzhledem k jeho suverénnímu jednání, si toho byl dobře vědom. A stejně jako já už si byla stoprocentně jistá, že mě miluje, věděl i on, že já miluju jeho. Tady byla slova zbytečná.
Neměla jsem tušení, co dělat, ale věděla jsme proč. Sasuke vedl každý můj pohyb a předvídal ten následující. Byl perfektně synchronní se vším, co jsem udělala. Ukázal mi, co je to tělesná souhra, a bylo to zatraceně dobrý. Užívala jsem si každý dotek, každý polibek, každé vzdychnutí, protože jsem moc dobře věděla, že ačkoli je to teprve poprvé, může to být zároveň naposledy.

***

Když jsme pak v noci leželi v těsném objetí, a já za boha nemohla usnout, uvědomila jsem si, že o něm ve skutečnosti skoro nic nevím. Mrzelo mě, že zatímco on zná celý můj život, já v jeho minulosti akorát bezvýsledně tápala. Chtěl mě mít u sebe, ale zároveň si mě stále držel od těla. Bylo to zvláštní hlavně proto, že to vlastně dobře fungovalo.
Přetočila jsem se na levý bok, abych mu viděla přímo do očí. Podle mého správného předpokladu nespal. Nepotřeboval to. Na rozdíl ode mě. "Nikdy jsi mi neřekl, jaké to bylo, být andělem smrti."
Sasukeho výraz zůstával kamenně neměnný. Už jen to mi napovídalo, jak je pro něj těžké na to jen myslet.
"Musel si vzít spoustu nevinných životů. Copak to v tobě nezanechalo žádné následky?" Ani on nemůže být tak citově odolný, aby nad tím jen mávl rukou.
Po hustém tichu jsem se dočkala nepatrného zakroucení hlavou a bolavého pohledu. "Nemusíme se o tom bavit."
"Ale já chci. Víš o mě všechno. Proč mi nedovolíš vědět něco o tobě? To se tolik bojíš mi věřit?"
Ze Sasukeho úst se prodral suchý smích. Zbytečně jsme hledala sebemenší známku pobavení. "Kvítku, tohle nemá s důvěrou nic společného."
Nechápala jsem to. "V čem je teda problém?"
Sasuke si tiše povzdychl. "Nemluvím o své minulosti, protože nechci, abys na mě změnila názor. Už tak jsem ti toho způsobil dost. Dlužím ti jen to nejlepší a věř mi, že má minulost do toho nepatří."
Užuž jsem otevírala pusu, abych cokoli namítla, když Sasukemu na nočním stole zazvonil telefon. Zvedl ho téměř okamžitě, jakoby ho už nějakou chvíli očekával. Podívala jsem se na hodiny. Mohla jsem jen hádat, s kým telefonuje ve tři ráno. Kéž bych uměla ovládat svůj citlivý sluch. Sasuke se mě možná pokoušel zuby nehty udržet naživu, ale za cenu absolutního nevědomí. Neměla jsem tušení, kam máme namířeno, a ani kdo tam na nás čeká.
Hovor netrval dlouho, a dle Sasukeho soustředěného výrazu byl velmi důležitý. Když po chvíli zavěsil, obrátil se na mě, mimické svaly stažené odhodláním. "Má minulost bude muset počkat, musíme jet."
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 dakyra dakyra | 26. září 2015 v 20:24 | Reagovat

Sefova kdyby jsi me viděla jak jsem skakala radosti do stropu, kdyz jsem tuhle povídku uvidela.... A opět nezklamal... ;) a už se velmi těším na další.. ;)... Tohle je povídka co me velmi baví a těšíme cekat na dalsi dil.. Je to velmi napinave... ;)

2 Natano-sama Natano-sama | 26. září 2015 v 23:38 | Reagovat

Zlato malem sem zesilela kdyz jsem uvidela cislo 27!!! :D bomba pecka perfektní! !! Miluju te..... moc :D jsi nejlepší a dilecek uplne libovej...vzhledem k tve neprijemne situaci klobouk dolů.  Rozhodne mas muj obdiv a obrovský dík :* :* :* Supernatural foreva!! ♡♥

3 sima sima | 27. září 2015 v 12:36 | Reagovat

perfekto:)

4 Khaculinka Khaculinka | 27. září 2015 v 14:27 | Reagovat

Když jsem viděla další díl úplně jsem oněměla... nádherný jako vždy :3 a ti dva do toho konečně praštili :D čekala jsem jak bude Saky úplně perfektní jak bude vědět, co má dělat, ale tím, že byla úplnej nemotora jako já to mě naplnilo takovým zvláštním radostným pocitem... :D Konečně povídka, kde jsou postavy více přiblížené nám smrtelníkům :D Páč moje poprvé bylo úplně stejné :D jenom jsem tak nějak klouzala rukama po jeho těle a strašně se snažila, aby se to protějšku líbilo... :D pak jsem zjistila, že protějšku stačí, když ho hladím pomalu po celém těle a už jsem na nic nemyslela :D zase rychle pokračování.... ale ty už to určitě znáš :) :D

5 Denis Denis | 27. září 2015 v 21:55 | Reagovat

Jakmile jsem spatřila číslo 27 začala jsem v půl desáté večer jásat na celé bytovky. Díl nezklamal. Naopak jsem celá vzrušená a natěšená na další díl, konečně to dělali!!!! Ach bože, jseš skvělá :-)

6 Kajic Kajic | 28. září 2015 v 13:29 | Reagovat

Ty seš přirozenej ukaz ...zazrak... zlatičko ... jsi bobasticka ! Užasny dil ostatne jako vždyck:-D ^_^ ! Už teď se moooc těšim na dalši dil @  nenech nas prosum čekat ... protože my tvoje povidky milujeme ! <3

7 nena nena | 12. října 2015 v 20:39 | Reagovat

Tiež ma strašne potešilo pokračovanie a musím povedať, že scénu, kedy sa na seba tak lačne vrhli, som si musela prečítať viac krát. Toľkú romantiku, po tak hrozných veciach si to rozhodne pýtalo a bolo to úplne dokonalé. :)) Veľmi si ma potešila novým dielom a strašne sa teším na pokračovanie!!! :D

8 Veave Veave | 17. listopadu 2015 v 1:55 | Reagovat

Skvělá povídka :) čtu jí už od 2012 a musím říct, že už jsem ani nedoufala v pokračování :D jsem opravdu ráda, že jsi napsala další díly, it really made my day :-)

9 Azmaija Azmaija | 18. listopadu 2015 v 13:25 | Reagovat

Boží dil... Prosím co nejdřív pokráčko ♥:-D ..

10 Asined Asined | 30. listopadu 2015 v 13:44 | Reagovat

Tiso pokráčkoooo pls.... nemůžu spát ... :D :-*

11 Tissa Tissa | Web | 7. prosince 2015 v 10:10 | Reagovat

[10]: Bude, bude... pracuji na něm. :)

12 Vendula Vendula | 17. ledna 2016 v 21:28 | Reagovat

Tisso, krásko, pokráčko, jsem celá nedočkavá :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama