Listopad 2015

Break free

19. listopadu 2015 v 23:48 | Tissa |  Feelings
Drazí a milovaní,

Vlastně ani nevím, co chci říct, jen cítím silné nutkání vylít si srdce. Měla bych psát scénář do školy, ale nemám na to ani pomyšlení. Nevím, co je horší, jestli to, že jsem v totálním skluzu nebo, skutečnost, že mě to nijak netrápí. Proč si dělat vrásky, když nejde o život, jde o hovno...

Nevím, jestli na mě leze podzimní deprese nebo se na mě tolik podepsal babiččin odchod, ale cítím se šíleně osamělá. Nikdy jsem s nikým nevydržela dlouho, takže vlastně ani nevím, jaké to je nebýt jen já, ale my... Nicméně mi to tak vždycky vyhovovalo. Láska? Ani omylem. Fyzický kontakt přece stačí... Poutat se k někomu a vzdát se svobody? Naprostá blbost... nebo ne? Do nedávna bývala. Čím jsem starší, tím si stále častěji uvědomuji, že ode mě rodina očekává, že si najdu dlouhodobej vztah... jako má devdesát procent mých přátel... a vlastně i můj mladší bratr. (Pokouším si nepřipouštět, jak uboze se teď cítím.)

Bohužel jsem se narodila (nebo si alespoň myslím, že je to genetická dispozice nebo spíš absence) bez schopnosti cítit lásku k opačnému pohlaví... nebo stejnému, to je vlastně jedno... Jen chci říct, že když vám představa autobusu srážejícího vašeho přítele přijde přijatelná, je s vámi něco v nepořádku. Možná mám v hlavě blok, který mi neumožňuje milovat, možná jsem se zklamala tolikrát, že se bojím to znovu zkusit, nebo jsem možná přehnaně vybíravá... Tak jako tak, stačí mi týden dva, abych si na protějšek vybudovala silnou alergii a začala hledat důvody, proč to skončit.
Vlastně je to pokaždý stejný koloběh: Seznámím se s pěkným klukem, párkrát jdeme ven, rozumíme si, dokonce mě jeho přítomnost těší natolik, že když spolu zrovna nejsme, stále na něj myslím. Pak spolu něco máme, někdy víckrát, než se rozhodneme, že to spolu zkusíme. První dva dny se dokonce zdá, že to nebyl špatný nápad. Ale pak zničehonic BUM a já úplně otočím. Ta osoba, do který jsem před pár dny byla zamilovaná, nebo jsem si alespoň myslela, že jsem, se mi začne hnusit. Nejdřív se mu snažím vyhýbat s nadějí, že mě veškerý odpor přejde, ale marně. Vždycky to končí stejně. Pošlu ho k vodě a po pár měsících si začnu nadávat, že jsem zmatená kráva, co neví, co chce, ačkoli se to v danou chvíli zdálo úplně jasné.

Prosím, řekněte mi, že máte někdo podobný problém. Řekněte mi, že nejsem blázen. Řekněte mi, že se toho prokletí jednou zbavím! Přísahám, že jestli ne, zešílím.

Ach jo. Nevím, jak se z potřeby komunikace stala soukromá zpovědnice mého raněného srdíčka, ale co... Za ta léta už stejně víte, že nejsem úplně normální. :) Ale normálnost se přeceňuje.
Když už jsem začala tak nesouvisle plácat pátý přes devátý, znáte tohle video s Ruby Rose?




Nejen, že je Ruby jedno z nejnádhernějších stvořeních na světě. Ona je ještě k tomu přehnaně originální a to nejen svou orientací, ale hlavně tím, jak se k tomu postavila. O jejích přehnaně dokonalých kérkách ani nemluvím.

PS: Miluju její vlasy! Nechala jsem se ostříhat podobně... ale neměla jsem možnost hodit sem fotky... dneska jsem si konečně vyzvedla mobil z opravny, takže to brzy napravím.

PPS: Ta písnička mě hrozně uklidňuje.


T.


So much for our happy ending

15. listopadu 2015 v 20:06 | Tissa |  Feelings
Tak je to tady. Skoro tři měsíce babička bojovala s rakovinou... v pátek svůj boj prohrála. Všichni jsme to čekali... byla to otázka dnů, ale i tak nás to strašně zasáhlo. To, co jsme budovali několik let, zmizelo s posledním vydechnutím.
Je to krutý a neskutečně to bolí. Vědomí, že už jí neuvidím, neobejmu... Všechno, na co se těšila, že zažije, se nikdy nestane. Neuvidí moje děti, nebude na mé svatbě, nedožije se ani mých úspěchů... Za pár let si ani nevzpomenu. jak krásně voněla. Mám v hlavě tolik krásných vzpomínek, ale ty časem vyblednou... nechci, aby se to stalo. Nechci, aby byla mrtvá. Potřebuju jí u sebe, abych jí řekla, jak moc jí miluju.
Vím, že je sobecké myslet na sebe, když děda s mámou trpí ještě víc, ale neumíte si ani představit, jak moc jsme jí měla ráda. Pořád mám. Byla jako moje druhá máma. Pořád jí vidím, jak sedí v obýváku ve svém bílém křesle a když otevřu dveře a vejdu, podívá se na mě a usměje se. Vidím ji v dáli, v ruce má dvě igelitové tašky plné jídla a dobrot a na sobě svůj oblíbený kabát. Slyším, jak mě přemlouvá, abych jí šla pomoct trhat plevel, i když veděla, jak moc to nesnáším. Vidím jí sedět u vánoční večeře a hrdě si prohlížet svá vnoučata. Vidím její rozzlobený výraz pokaždé, když jsem jí přinesla tučné jídlo, dobře si vědoma toho, že drží dietu. A především vidím lásku v jejích modrých očích pokaždé, když se na mě podívá.

..... asi poprvé v životě mi skutečně došla slova...

Jdu se z toho vypsat

T.