Supernatural.....28. kapitola

26. ledna 2016 v 17:51 | Tissa |  Supernatural

Poslední kapitola je tady! Teda... poslední kapitola prvního dílu. Brzy začnu psát druhý, tak doufám, že se budete těšit alespoň z poloviny tak, jak se těším já.
Krásné čtení. :)




Sasuke už byl dávno na nohou, zatímco já si sotva uvědomila, že poklidné chvíle nadobro skončily. Prohlédla jsem si zmačkané prostěradlo na pravé straně postele. Není to ani pět minut, co jsme k sobě se Sasukem tiskli teplá těla. Nejsou to ani dvě hodiny, co jsme se milovali. Stačil jeden impuls zvenčí a vše, co se ještě před několika minutami zdálo nekonečné, se rozplynulo mávnutím ruky.
U nohou mi přistála známá hromádka s oblečením. Vzhlédla jsem k Sasukemu stále neschopná jasně vnímat. Na rozdíl ode mě byl oblečený a připravený k odchodu. Byl pohotový jako vždy, když bylo v sázce mé bezpečí. Udělala bych cokoli, abych se mu odvděčila. Tak proč jsem se sakra nedokázala pohnout?
"Obleč se, jestli nechceš jet nahá," houkl na mě, zatímco si obouval boty. Věděla jsem, že ho ten tajemný hovor rozrušil, ale bylo nutné, aby se mnou mluvil tímhle tónem? Copak si nevšiml, že jsem k smrti vyděšená? "Slyšíš?" naléhal na mě.
Celou dobu mě držel v absolutní nejistotě. Nevěděla jsme, kam jedeme ani co nás tam čeká. Slepě jsme mu věřila, poslouchala ho vždy a bez zbytečných otázek. Snažila jsem se s ním držet krok, opravu. Ale v tuhle chvíli jsem prostě ztuhla. Představa možné budoucnosti mě uchopila těsněji než svěrací kazajka. Panebože. Peklo si pro mě přijde. Omyl, už je dávno na cestě. Skončím jako Naomi. Luciferovi muži mě brzy najdou a budou mučit tak dlouho, dokud nezničí poslední zbytek mého lidského já.
Nevěděla jsem, kde se to ve mně vzalo, kde se to tak najednou vzalo. Chci říct, byla jsem si vědoma toho, co se může stát, co se nejspíš jednou stane, ale… žádné ale. Lucifer je můj otec, stejně jako dalších stovek lidí, teda démonů. Sakra, ani pořádně nevím, co vlastně jsem. Věděla jsem jen to, že jsem se narodila za jediným účelem, abych spolu s armádou svých sourozenců zničila andělskou říši a nastolila tak naprostou vládu pekla.
Černý, doposud spící stín, který jsem znala jen ze svých snů, pevně semkl mé srdce. Než přestalo tlouct, několikrát divoce poskočilo, jakoby se té mocné temnotě vzpíralo. Já se nebránila. Cítila jsem, že je to tak správně, že to tak má být…
"Rose!" okřikl mě Sasuke, čímž mě donutil podívat se na něj. Neviděla jsem moc, jen tmavé šmouhy zmítající se před jeho rozmazanou tváří. Záhy znehybněl. Ruce mu instinktivně vystřelily kupředu. Obrané gesto nebo výhružný postoj? To jsem rozeznat nedokázala.
"Do prdele," zaklel.
Poté mi zmizel v černé tmě.

SASUKE

Seděla na posteli zpola přikrytá, její tvář nikdy nebyla prázdnější. Rozevřené rty lapaly po dechu a v očích jsem marně hledal život. Bělmo zalila temná čerň, po tyrkysové duhovce nezbylo ani stopy. Čelo měla orosené, jak její tělo zápasilo s náhlým návalem horka. Tenhle stav už jsem párkrát viděl u ostatních jako ona, znal jsem příznaky a taky jsem dobře věděl, co by mohlo následovat.
Pomalým krokem jsem se vydal směrem k Rose, mého rychlého pohybu by se mohla leknout a to jsem nemohl riskovat. V tuhle chvíli připomínala více časovanou bombu než lidskou bytost. "Rose," zlehka jsem se dotkl jejího ramena. Třásla se. "Rose, vím, že tam jsi. Nedovol, aby tě to porazilo," zkoušel jsem ji z toho transu probudit, ale tak trochu jsem tušil, že nevnímá.
Soustředil jsem se na její mysl a snažil se napojit na nervová vlákna v naději, že ji vtáhnu zpět do lidské poloviny. V momentě, kdy jsem jí do mozku vyslal impulz, smetla mě tlaková vlna a odmrštila na druhou stranu pokoje. Ozvala se hlasitá rána a já si uvědomil, že zdrojem hluku bylo mé tělo narážející do tvrdé zdi. Možná nemohu zemřít, ale na bolest si zřejmě nikdy nezvyknu. Okamžitě jsem našel její původ. Zatlačil jsem čouhající žebra zpátky do hrudního koše a dalším pohybem narovnal zlomenou klíční kost. Jakmile bylo mé tělo schopné pohybu, obrátil jsem svou pozornost zpátky k Rose.
Už neseděla. Její nahé tělo se nade mnou tyčilo v celé své kráse, pravou ruku zdviženou a připravenou k útoku. Pohled jindy vroucí postrádal jakékoli emoce. Byla rozhodnutá mě zabít. Jako jedna z mála toho byla opravdu schopná. Nevnímala, co se děje. Její temná část přebrala kontrolu nad tou lidskou. Bylo jen otázkou času, kdy se to stane, byla příliš dlouho bez onyxu na svém krku. Jednal jsem zbrkle, když jsem podcenil tu potvoru uvnitř ní.
Dveře do pokoje se prudce rozletěly a já v tu chvíli věděl, že je zle. Rose zareagovala instinktivně a mnohem rychleji. Dřív, než jsem toho nebohého recepčního stojícího na prahu dveří stihl varovat, Rose mu pouhým pohybem své něžné paže rozřízla hrdlo. Ze starcových úst se prodral přiškrcený výkřik, než sytě červená tekutina zbarvila jeho bílou košili. Bezvládné tělo se svalilo k zemi jako obrovský balvan.
Rose k němu vyrazila pomalými tichými kroky. Její silueta se vlnila ve stínu umělého světla. Přísahám, že nikdy nebyla krásnější. Štíhlou, přesto žensky smyslnou postavu obepínala kůže hebčí než samotné hedvábí. Vlasy sahající k bedrům se neposlušně vlnily a se sladce růžovou barvou tvořily dva opačné póly její složité osobnosti.
Vyhrabal jsem se na nohy a přitom se pokoušel ignorovat pichlavou bolest v kolenu. Rose stála u bezvládného těla, pohled upřený na červenou tekutinu vytékající z krční žíly. Lidská krev ji očividně fascinovala. Využil jsem Rosiny chvilkové nepozornosti a vyrazil proti ní. Bolelo mě pouhé pomyšlení na to, ale nebyla jiná možnost. Musel jsem ji omráčit.

ROSEMARY

Když jsem otevírala oči. Vidění jsem měla rozostřené a v hlavě mi pulzovala tupá bolest. Půlka obličeje mě studila, uvědomila jsem si, že se opírám o ledové sklo. Kdy jsem se ocitla na místě spolujezdce v Sasukeho Range Roveru? Odlepila jsem spánek od okna a uvědomila si, že sedím jen v kalhotkách a tričku. Nohy jsem měla přikryté Sasukeho koženou bundou. Zkontrolovala jsem místo řidiče. Sasuke se tvářil nezvykle ztrápeně, loket měl opřený o dveře a dlaň zabořenou ve vlasech. A zatímco jednou rukou si opíral hlavu, tou druhou ovládal vůz.
Otočením hlavy se ujistil, že jsem vzhůru, pak svou pozornost vrátil čelnímu sklu. Nevěděla jsem, co se stalo, tudíž jsem mohla jen hádat, proč mlčí. Poslední, co si vybavuju, je Sasukeho zvonící mobil.
"Měl jsi pravdu," promluvila jsem jako první, to mlčení mě znepokojovalo. Sasuke se na mě nechápavě podíval. "Potřebovala jsem nabrat síly," vysvětlila jsem. "Jak dlouho jsem spala?"
"Pár hodin. Usnula jsi a já tě nechtěl budit, tak jsem tě přenesl do auta." Poslední věta mi vykouzlila úsměv na tváři. Přestavila jsem si, jak mě pomalu bere do náruče. Jak něžně mě obléká. Zkušenost z dnešní noci mi velmi živě připomněla, jak dokáže být citlivý.
"Kde to jsme?" zeptala jsem se při pohledu na bohatá kukuřičná pole. Doufala jsem, že tak skryju ruměnce na svých tvářích. Momentálně jsem potřebovala koukat kamkoli jinam, jen ne na Sasukeho.
"V Alabamě," odpověděl stroze. Myslela jsem, že se mi jeho odtažité chování jenom zdálo. Je na mě naštvaný?
V tichosti jsem přikývla a pokračovala v zírání do prázdna. Snažila jsem se soustředit na ubíhající krajinu, která se v poledním slunci zlatavě třpytila, ale myšlenky si nakonec stejně našly cestu zpátky k Sasukemu. Nemohla jsem se zbavit neblahého tušení, že ho má neustálá ochrana otravuje. Možná ho už nebavilo za mě neustále nasazovat krk. Mohla jsem mu to mít za zlé? Jistěže ne.
Dlaní jsem se zlehka dotkla Sasukeho paže a několikrát po ní přejela nahoru a dolů. "Rose," vypustil skrze narůžovělé rty. Svaly doposud zatnuté se pod mým dotykem viditelně uvolnily. Milovala jsem, že na něj takhle působí náš tělesný kontakt. Tou samou rukou jsme mu zajela do vlasů a prsty pohladila krk. Přimělo ho to podívat se na mě.
"Omlouvám se," řekla jsem v momentě, kdy jsem dlaň přesunula na jeho tvář. Sasukeho zvrásněné čelo značilo nejistotu. "Že ti působím samé problémy," vysvětlila jsem. "Kdyby nebylo mě, dál bys peklu dodával duše a…"
"Kdyby nebylo tebe," přerušil mě pevným hlasem, "musel bych si najít jinou růžovovlasou přítelkyni s nadlidskými schopnostmi, která by mi komplikovala život. Kdybych měl štěstí, byla by aspoň z poloviny tak náladová a upjatá jako ty."
Rty se mi automaticky roztáhly do širokého úsměvu. "Přítelkyni?" ujistila jsem se pro případ, že bych se přeslechla.
Sasuke se hravě zašklebil. "To je to jediné, co sis z toho vzala?"
Přikývla jsem, na tváři stále ten pitomý výraz zamilované puberťačky. Mluvit v tuto chvíli bylo příliš složité, navíc jsem si nebyla jistá, zda by mozek spolupracoval s pusou.
Míjeli jsme desítky cedulí s nápisy měst, ale cíli jsme se přibližovali jen stěží. Nepokoušela jsem se vyzvídat, věřila jsem Sasukemu, že nás zaveze do bezpečí a to bylo jediné, na čem momentálně záleželo.
Počasí nám nepřálo od samého začátku, bylo pod mrakem a jen otázkou času, kdy se rozprší. A já myslela, že na jihu bojují se suchem. Blbost. Jediné vyprahlé místo široko daleko byl můj žíznivý krk. Byly chvíle jako tato, kdy jsem Sasukemu záviděla jeho "nepotřeby". Nemusel jíst a pít celé dny, aniž by to na jeho těle zanechalo jakékoli následky. Ale já? Dala bych cokoli za plechovku broskvového čaje.
"Co to děláš?" zeptala jsem se Sasukeho poté, co stočil volant k benzínové pumpě.
"Potřebujeme doplnit štávu." Cože? A riskovat, že nás peklo dostihne? Ani náhodou.
"Jsem v pohodě, můžeme pokračovat."
Sasukeho nedůvěra v má slova se promítla do jeho pohledu, takže když mě jím pokáral, už jsem dobře věděla, že mi nevěří. "I kdybych ignoroval fakt, že už hodinu funíš hlasitěji než žíznivý pes, pořád nemáme auto na solární pohon takže…"
"Tu poznámku o psovi budu ignorovat, pokud mi dobrovolně věnuješ drobný na bagetu. Víš, co se mnou hlad dělá."
To, že jsem Sasukemu nahrála, jsem si uvědomila hned, co jsem ten nesmysl vypustila z pusy. Bylo pozdě cokoli zachraňovat, Sasuke vracel tvrdě úder. "Soudě podle dnešní noci hádám, že je to už věčnost, cos měla pořádný jídlo."
Poháněna potřebou po jeho dotyku jsem si Sasukeho sebevědomě přitáhla pro polibek. Byla jsem překvapená svým prudkým jednáním a okamžitě jsem o něm zapochybovala. Sasukeho ruka mě při pokusu o odtažení přitáhla zpět, a přidržel má ústa na těch svých o trochu déle, než jsem původně chtěla. Jsme si tedy kvit.
Když jsem pak vstávala z místa spolujezdce a zavírala za sebou dveře, uslyšela jsem v hlavě: "Byly ty džíny přes zadek vždycky tak zatraceně těsný?"
Neohlížela jsem se, věděla jsem, že mě pozoruje, a v duchu jsem si užívala skutečnost, že se mu líbí mé tělo. S úšklebkem na tváři a Sasukeho peněženkou v pravé ruce jsem vyrazila k pokladně. Možná jsem polodémon, ale pořád mám slušné vychování a na rozdíl od Sasukeho jsem za nákup hodlala zaplatit. Došla jsem k chladničce se studenými nápoji a sáhla po flašce perlivé vody, po cestě k prodejnímu pultu jsem ještě popadla dvě kuřecí bagety. Sasuke možná není hladový, ale pořád vnímá chutě.
Poté, co jsem zaplatila a nechala prodavači malé dýško, jsem se šťastná z úspěšného nákupu vydala zpátky k autu. Dříve, než jsem stanula na prahu prosklených dveří, mě přepadl podivný pocit. Krátce na to se mi v hlavě opět ozval Sasuke. "Rose, poslouchej mě..." Zastavila jsem na místě. Už samotný tón hlasu mi napověděl… jsou tady.
Polilo mě horko. Pohledem jsem vyhledala Sasukeho, stál u auta a tankoval. Vypadal naprosto klidně. Tak proč já se sotva držela na nohou?
"Vidíš to černý SUV?" Zmateně jsem těkala očima po parkovišti, a současně si snažila vybavit, jak takové auto asi vypadá. "Z tvého pohledu vpravo, u šestého stojanu," napověděl mi. Jo, fajn. Skvělý. Auto jsme našla. "Přikývni, jestli ho vidíš." Poslechla jsem a dala mu znamení hlavou. "Dobře. Uvnitř jsou dva Luciferovi muži a třetí tankuje z druhé strany auta. Vidíš je?" Zakroutila jsem hlavou a přikrčila se za stojanem s časopisy pro případ, že by oni viděli mně. Se Sasukem jsem dále zůstávala ve vizuálním kontaktu. "To je v pořádku, Kvítku. Postarám se o ně, ale nebudu se moct soustředit zároveň na tvou ochranu. Takže až ti řeknu, utečeš odsud nejrychleji, jak dokážeš." Cože?! Ne! Ani omylem, chtělo se mi křičet. "Odejdeš na dámské záchody a tam se protáhneš oknem. Vylezeš na druhé straně budovy, ocitneš se na parkovišti a přímo před sebou uvidíš les. Dáš se skrze něj a budeš pokračovat rovně tak dlouho, dokud nenajdeš bezpečné místo, kde se schováš a počkáš tam, dokud tě nenajdu."
Kéž bych mu jen dokázala odpovědět stejným způsobem, aby věděl, že nesouhlasím, že jsem tak vyděšená, že zapomínám dýchat a že jsem tak ztuhlá, že sotva donutím své nohy běžet. Vždyť u sebe nemám ani mobil! Co když mě Sasuke nenajde? Nebo hůř, co když mě oni najdou dřív?
"Vím, že máš strach, ale slibuju, že pokud uděláš přesně to, co jsem řekl, nic se ti nestane."
Je to tady. To, čeho jsem se celou dobu tolik obávala se děje přímo tady a teď. Nádech. Výdech. Bránice se pohnula, ale vzduch stále ne a ne dostat dovnitř. Bože, Sakuro, hlavně se teď neproměň v chodící tornádo. To by mi tak ještě scházelo.
"Potřebuju vědět, že jsi připravená. Pokud ano, kývni."
Nebyla jsem připravená, to ani náhodou, ale pokud jsem někomu věřila natolik, abych do jeho rukou svěřila vlastní život, byl to Sasuke. Několikrát jsem přikývla.
"Dobře. Vedeš si skvěle, Rose. Teď se pomalu otoč a udělej přesně to, co jsem říkal. Jdi pomalu a snaž se nepřitahovat pozornost. Až budeš na parkovišti, utíkej jako o život."
Nákup, který jsem až doposud držela křečovitě ve svých rukách, jsem tiše položila na zem. Rozhlédla jsem se po obchodě, parta holek se hlasitě smála u automatu na kávu a prodavač u jediné otevřené přepážky kasíroval postaršího muže; nikdo z nich mi nevěnoval absolutně žádnou pozornost. Pomalými kroky jsem se vydala na dámské toalety. Buď nenápadná, Sakuro, musíš působit uvolněně. Mohla jsem se snažit z plných sil, ale křeč svírající celé mé tělo mi v hladkém pohybu bránit nepřestala.
Dříve, než jsem za sebou zavřela dveře, jsem se ohlédla. Sasuke odkládal čerpací pistoli zpátky do stojanu, když si uvědomil, že na něm visím pohledem, vzhlédl. Temně tmavá duhovka mu na okamžik probleskla sytě červenou barvou. Už to začíná, pomyslela jsem si. Pak můj výhled zakryly dřevěné dveře.
Rozeběhla jsem se k prázdné kabince a po vstupu za sebou zamkla. Když jsem pouštěla klíč, ruka se mi nekontrolovatelně roztřásla. Vzápětí na to jsem se chytala za hlavu a taháním za vlasy se snažila přebít vzrůstající tlak uvnitř. Uklidni se, sakra! Teď kontrolu neztratíš, nesmíš. Vylezla jsem na záchodovou mísu a vzala za páku malé okenice. Otáčela jsme s ní, lomcovala za ní silou, ale okno se ne a ne otevřít.
Závrať se mnou zamávala v tu nejnevhodnější chvíli a pohrála si s mou rovnováhou, jako kdybych stála na houpačce. Musela jsem se zapřít o zdi, abych neupadla, a párkrát jsem zamrkala, abych zraku navrátila ostrost. Následoval druhý pokus o otevření toho zatracenýho okna, jehož schopnost vzdorovat byla obdivuhodná, ovšem naprosto nekooperující s touto situací. Blbý rezavý panty.
Ozval se vrzající zvuk a okenice se pohnula. Děkovala jsem bohu, že se nade mnou pro jednou slitoval, zároveň jsem doufala, že mu jeho štědrost ještě chvíli vydrží, protože jsem neměla absolutně žádné tušení o tom, jak se procpu skrz tak malý prostor. Nakonec to šlo. Sice za cenu ztráty kousků kůže a proděravění oblíbených kalhot, ale byla jsem venku.
Když jsem nohama dopadla na tvrdý beton, síla mě opustila a padla jsem na kolena. Věděla jsem, proč se cítím tak mizerně, ta potvora uvnitř mě se zase pokoušela převzít kontrolu - jako pokaždé, co se mé emoce rozbouřily jako divoké vlny. Ale tentokrát ji nenechám.
Páteří se mi proháněla ostrá bolest, která s každým krokem agresivně vystřelovala do hlavy, přesto jsem se rozhodla nezastavovat. Proběhla jsem parkovištěm přesně, jak mi Sasuke řekl. Bylo poloprázdné, tři zaparkovaná auta, ale žádní lidé. Ohlédla jsem se za sebe, abych zkontrolovala, co se děje, ale ani od lesa jsem před benzínovou pumpu nedohlédla. Co jsem si taky myslela? Že uvidím čtyři okřídlené chlapy poletující na blýskajícím nebi, jak bojují na život a na smrt? Vlastně ano, přesně to jsem si myslela.
Zas ten gradující tlak uvnitř hlavy, tentokrát doprovázený chvilkovým zatměním. Rukou jsem nahmatala tlustý strom a opřela se o něj. Oddechovala jsem těžce, jako bych právě doběhla vytrvalostní závod. Přitom jsem se posunula sotva o míli. Zatnula jsem pěsti, až získaly bělavý odstín, a soustředila se na pozitivní myšlenky.
"Potíže se sebeovládáním?"
Nevím, jestli mě více vyděsil fakt, že nejsem sama, anebo samotný společník. Seděl vysoko na větvi toho samého stromu, který mi ještě před okamžikem sloužil jako opěradlo. Ve tváři měl drzí výraz a stejně jako slyšitelné pohrdání v jeho hlase, viděla jsem i zlé úmysly v jeho očích.
Strach se náhle změnil v čirý vztek. Nenáviděla jsem ho za to, čím jsem si kvůli němu prošla, za to, co mi udělal, a hlavně za to, co udělal Annie. "Co po mě chceš, Eddie?" zeptala jsem se ho a on se vteřinu na to objevil přede mnou, jeho pohyb byl ještě rychlejší než Sasukeho. Klopýtla jsem, ale neupadla. Sáhla jsem si na spánky, prsty jsem cítila zrychlený tep, oči opět ztrácely ostrost. "Mám v sobě snad ještě něco, po čem toužíš? To je divný, protože jsem přesvědčená, žes mě tenkrát vyždímal do poslední kapky."
Zájem, s kterým si mě prohlížel, mi byl nepříjemný. "Zajímavý," řekl a obešel mě kolem dokola. Pak se zastavil na tom samém místě co předtím, jen blíž, mnohem blíž. Do zorného pole mi padl onyx na jeho krku. "Smrt ti svědčí. Vypadáš skvěle, Kvítku," zasmál se.
Z jeho oslovení se mi dělalo špatně, bylo mi jasné, že to použil proto, aby mě vyvedl z míry. Věděl, že mi tak říká jen Sasuke. Ignorovala jsem to. "Ukradls mi ho," kývla jsem na černý přívěšek.
Eddie zakroutil hlavou. "Našel," opravil mě. Poté, co mě hraním s myslí donutil si jej sundat. "Zjistil jsem, že je to docela užitečná věcička. Tak nějak mi to zabraňuje v explozi. Ale to ty asi dobře víš." Odmlčel se, pohled, kterým mě propaloval, byl provokativní. "Vypadá to, že by ti teď taky jeden bodnul."
Vřelo to ve mně. Tahle jeho hra spolu s mým současným stavem, během kterého jsem se snažila neztratit nad sebou kontrolu, nedělala dobrotu. Všechno se ještě zhoršilo, když Eddieho oči vzplanuly zářivou modří. Kyslík se mi vytratil z plic, jakmile jsem ucítila stisk na mém krku. Sáhla jsem si na něj, žádné ruce mě neškrtily. Hraje si s mou myslí.
"Víš," promluvil na mě. "propojení skrz tvou krev má jednu obrovskou výhodu. Nejen, že díky ní disponuju obrovskou silou, zároveň funguje jako spolehlivá GPS. Dokážu tě vycítit na míle daleko, proto jsem věděl, že se snažíš utéct, zatímco Sasuke za tebe nasazuje život."
Není možné, aby se Eddie přidal na stranu pekla, snažili se ho dostat stejně jako Sasukeho a ostatní padlé anděly. Proč by měnili názor?
Jediným pohybem hlavy zvedl Eddie mé tělo do vzduchu. "Tím se dostávám k tomu, co tu vlastně dělám. Ukázalo se, že mám přesně ty schopnosti, které Lucifer potřebuje. Je to jednoduché, já mu přivedu tebe a on mi zajistí svobodu." Jeho odporný hlas se mi v uších odrážel jako ozvěna.
Dusila jsme se. Zmítala jsem sebou, zoufale a divoce jsem se snažila vehnat do plic alespoň trochu vzduchu. Marně. Eddie mi nedovolil nadechnout se. Nechtěl mě zabít, nemohl, protože jsem byla jeho jediná propustka z pekla. Má smrt by pro něj znamenala život na útěku a nekončící paranoiu z dopadení. Přesně to si taky zasloužil - nikdy nekončící strach.

Chtěla jsem mu říct, že radši zemřu, než abych strávila zbytek života jako něčí loutka, že si zaslouží trpět za své činy, ale místo toho jsem jen otevřela pusu jako kapr, jako člověk, kterého ústy opouští život. Nebyla jsem schopná vydat jediný zvuk. Ruce mi ztěžkly a padly podél těla, oči vykulené pomalu zakrývala temnota. Tohle byl konec. Znovu, naposled, jsem se pokusila o hluboký nádech, ale jediné, co přišlo, byla tma. Děsivá, ale přesto tak uklidňující…

Jelikož se jedná o poslední kapitolu, uvítala bych vaše názory na příběh jako takový - i od těch, co normálně nekomentují (jedná se o výjimečný stav). Co se vám líbilo, co naopak ne. Pomůže mi to při psaní druhé části.
Ještě jednou vám všem moc děkuji, že jste Supernatural četli. Vím, že se opakuju, ale jste můj hnací motor, bez vás bych se na to už dávno vykašlala.
Miluju vás!


T.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dakyra Dakyra | 26. ledna 2016 v 20:03 | Reagovat

*slint* jako vždy úžasné..:D mě nikdy nepřišlo že by tam bylo něco špatného, obvykle si to já špatně přečtu..:D ale v dnešním dílu jsi psala že kalhoty neměla a pak je u té pumpy měla..:D to mi krapet zmátlo, ale nemůžeš všechno dopodrobna psát, to by jsi se upsala..:D  ještě ti to přesně napíšu...:D nýbrž má hlava děravá si toho už hodně nepamatuje tak si to přečtu od znova..:D ale doufám že se ti vše podaří a my tu budeme mít druhou část co nejdříve.. ;) samozřejmě že opět nepospíchám, protože na tvé dílka se vyplatí počkat.. ;) jako vždy... ty mě nejspíš nikdy nezklameš.. ;)

2 Tissa Tissa | Web | 26. ledna 2016 v 20:22 | Reagovat

[1]: Těch kalhot jsem si dobře vědoma! :D Ale už jsem odmítala tam vpisovat podrobnosti o tom, jak si je nandavá, každému to snad dojde. :) No, já když si to četla, tak jsem našla víc nesrovnalostí... :D Budu si muset dělat víc poznámek, abych se tomu vyvarovala.
Máš zlatou trpělivost, tenhle tok byl fakt bídnej, co se týče přidávání nových dílů, být v kůži čtenáře, vykašlu se na to. :D
A děkuji, děkuji, děkuji a ještě jednou děkuji :* Vážím si toho!

3 Dakyra Dakyra | 26. ledna 2016 v 20:33 | Reagovat

[2]: myslím že v tvém případě znovu říkám že se vyplatí počkat.. a navíc s těmi událostmi co se ti stali se člověk ani zlobit nemůže.. ;) a tvé povídky zbožňuju takže věř mi, že čekání mi nevadí.. ;) a když tak si přečtu ty díli znova, jsou dost dlouhé  takže mi to kolikráte i vystačí..:D

4 Denis Denis | 26. ledna 2016 v 20:56 | Reagovat

Tak popravdě mi bušilo srdce ve chvíli, kdy na pumpě se objevil problém. Přesně to jako čtenář miluju. Tisso bylo to krásné, jen zoufale doufám, že další díl bude co nejdříve a ne až za půl roku, protože já u čekání doslova umírám. Děkuji za tvůj čas pro nás. těším  se na pokráčko! :-* Doufám, že se Rose ukáže v plné kráse a síle

5 Někdo Někdo | 26. ledna 2016 v 21:51 | Reagovat

Je to fakt boží. Úplně soucitím se Sakurou... Cítím se jako ona ve stresu a cítím vše co ona. Určitě pokračuj!!! Miluju Supernatural. Nikdy jsem snad nečetla nic lepšího... Vážně, je to boží.

6 Tissa Tissa | Web | 27. ledna 2016 v 9:38 | Reagovat

[4]: Upřímně doufám, že takovej výpadek jako letost, jsem měla naposledy. Chtěla bych přidávat každý týden, ale to se lehce říká. :D
A omyl! Já děkuju za váš čas! :)

[5]: Děkuju Ti, hrozně mě těší, že máš na Supernatural takovej názor. Psát budu samozřejmě dál! :)

7 Zumi Zumi | Web | 27. ledna 2016 v 16:08 | Reagovat

Vykašlala jsem se na únavu i to, že bylo pozdě a já měla brzo vstávat, a četla jsem ještě v noci. :D Abys aspoň trochu měla představu, jakou jsem měla radost, když jsem tady vážně uviděla další díl. :D

A k povídce samotné bych řekla asi jen: jen tak dál, Tisso! ;) Paráda! :)

8 tessie.chan tessie.chan | 27. ledna 2016 v 16:21 | Reagovat

Bez přehánění jsi ta nejlepší autorka fanfiction, jakou znám. Tvoje příběhy jsou pro mě jako ty nejlepší drogy. Když čtu povídky ostatních, je to fajn, slušný nápady, přijatelný styly, ale když čtu ty tvoje, tak je to jako extáze. Jsou dokonalý v úplně každym směru. Jako čtenář nemám jedinou výhradu, ikdyž jako závislák tě občas proklínám (ne doslova a nemyslím to špatně), že mě necháváš tak dlouho čekat a celou dobu mi natahuješ jak na skřipci :-D vážně jsi úžasná :-D Děkuju ti za každý slovo, který si tu zveřejnila :-D snad jich v budoucnu bude ještě spousta a ne jenom tady na blogu

9 Tissa Tissa | Web | 28. ledna 2016 v 0:31 | Reagovat

[7]: Co to vidím, co to vidím? Zumi je mezi živými? :D Tvého spánkového deficitu si samozřejmě ze srdce cením! Vím, o čem mluvím, když nemám svých šest hodin spánku, není se mnou žádná řeč. :D
Děkuju, od tebe si toho obzvlášť cením, k tvý tvorbě mám vážně speciální vztah. Myslím, že jsem jednu dobu byla smrtelně závislá! :)

[8]: Taktéž bez přehánění, tvůj komentář pro mě znamená strašně moc! Vážně, stejně jako ty prožíváš extázi při čtení Supernatural, prožívám i já něco podobného, když čtu vaší zpětnou vazbu.
To čekání mě opravdu mrzí, vím, že letos to bylo obzvlášť krutý. Snad už se to nebude opakovat. Upřímně v to doufám!
I já děkuju Tobě!:)

10 Khaculinka Khaculinka | 28. ledna 2016 v 10:52 | Reagovat

Díl jsem přečetla už dnes ve 2 hodiny ráno,  ale nebyla jsem schopná napsat smysluplnou větu, proto komentuji až teď :-D díl je jako vždy naprosto úžasný a dech beroucí.  Jsem zvědavá jak si Rose poradí s Eddiem... jinak nemám žádné výtky jak k dílu tak k celé sérii. Možná jen, že u posledního dílu bylo vidět jak jsi unavená a že se na tobě podepsali poslední události, ale to ti nemůžu vyčítat. Série Supernatural byla do poslední tečky úplně famózní a já netrpělivě čekám na další sérii :-)

11 Denis Denis | 28. ledna 2016 v 11:10 | Reagovat

Zumi? Žije??? :D Nejlepší spisovatelky FF !!!

12 Azmaija Azmaija | 28. ledna 2016 v 15:35 | Reagovat

Boží díl a moc si mě potěšila :) Jsem ráda za každou kapitolu :D A moc se mi líbil začátek jak Sak ovládla temná část :) Doufám že přidáš novej dílek co nejdřív :) Jinak hezký styl(blogu) :)A jsem zvědavá jak to všechno dopadne :) Doufám že jednou to vyjde jako kniha -*.*-

13 nena nena | 28. ledna 2016 v 17:42 | Reagovat

Musím povedať, že mi táto kapitola nepríde ako koniec celej časti Supernaturalu, ale v tom je asi to silné kúzlo, ktoré z celej poviedky vyžaruje. Koniec koncov - vačšina seriálov končí tak, že človek proste potrebuje vidieť ďalšiu sériu :D
28 kapitol a ja nemám ani námietku, že by som ti mala niečo vytknúť. Supernatural je úžasný, hltala som každé slovo, každú vetu. Túto časť som čítala sakra pomaly, ani neviem prečo :D
Podľa komentárov, nie som jediná, ktorej bilo srdce ako o závod, vždy keď tak bilo aj Rose. Málo kto vie písať takto a za to ťa veľmi obdivujem. Len tak ďalej. Dúfam, že ti to čo najdlhšie vydrží a prerazíš s tým ďalej :) Ty a Zumi máte pre mňa najdôležitejšie príbehy, hlavne svojim štýlom písania. :-)
Na druhú časť sa samozrejme teším ako všetci. Hlavne píš tak ako to cítiš. Určite si musíš trošku uvedomovať, že nech by to bolo akokoľvek, my by sme ti "zožrali" každé slovo, ktoré nám ponúkneš. :) Ďakujem za všetko :))

14 Tissa Tissa | Web | 28. ledna 2016 v 19:53 | Reagovat

[10]: Unavená ve smyslu: bylo to horší než obvykle, nebo jak přesně to myslíš? :D Jen do mě! Snesu všechno!! :D
Jinak já ti děkuju, žes tak věrně Supernatural četla, a děkuju i za všechny komentáře, které se délkou mnohdy podobaly spíše slohové práci (čehož si cením ještě víc, miluju, když se rozepíšete).

[12]: V to doufám i já. Teda... nemyslím konkrétně Supernatural, ale ráda bych, kdybych jednou vydala vlastní knihu. A nebudu spokojená, dokud se tak nestane. :)
Strašně moc ti děkuju, žes tenhle příběh četla! Druhou část si už formuju v hlavě i na papíře, do psaní se tedy pustím v co nejbližší době. :)

[13]: Ano, není to úplný konec, což byl opravdu záměr. Doufala jsem, že vás tím alespoň trochu donutím těšit se na pokračování.
Jestli jsem se v psaní postupně zlepšovala, tak hlavně kvůli vám! Protože kdyby nebylo vás, sekla bych s tím. Všichni, kteří můj blog navštěvují déle - včetně tebe - vědí, že jsem prošla nejednou psací krizí. No, a nakonec jste to byli vy, kvůli kterým jsem si sedla na prdel a začala prsty ťukat do tý zpropadený klávesnice. Takže děkuji Tobě i všem ostatním, kteří mě kdy podporovali a třeba stále podporují.
A ohledně tvé poslední poznámky... Možná to tak vypadá, ale vážně si nemyslím, že byste mi "žrali z ruky" cokoli bych napsala.I když píšu už skoro sedm let, což je vážně síla, každou kapitolu se snažím psát lépe než tu předchozí a dávat pozor, aby veškeré souvislosti dávaly perfektní smysl, pak netrpělivě čekám na váš ohlas, který si pokaždé beru k srdci. Obzvlášť u Supernatural, což je pro mě vážně srdcovka, jelikož je to první dílo, které jsem se snažila promýšlet do detailů od začátku až do konce, protože jsme chtěla, aby bylo perfektní.Proto říkám NE! Jsem si jistá, že byste nesežrali ani zdaleka všechno, co bych sesmolila. :D

15 Móňa Móňa | 28. ledna 2016 v 22:13 | Reagovat

Středa, čtvrtek, ...koukám, koukám, doufám, smutním, umírám touhou, modlím se?  A proč? Od úterý jsem to přečetla asi třikrát a denně čekám na pokráčko (s nadějí, i když vím, že si ještě počkám) ale přeci jen naděje tam je.....za dva dny mám narozky :D a byl by to pro mě asi nejhezčí dáreček <3 Začátek druhého dílu. Jsi bombastická

16 Tissa Tissa | Web | 28. ledna 2016 v 23:05 | Reagovat

[15]: :-D Budu ignorovat fakt, že se jedná o citový vydírání a uvidím, co se dá dělat. Mám v plánu napsat prolog - do konce tohoto týdne určitě, ale že to stihnu za dva dny, ti bohužel slíbit nemůžu. :-? Uvidím, jak budu stíhat. :)

17 Lolisek Lolisek | 29. ledna 2016 v 21:03 | Reagovat

Dokonalost...povídku ctu již po druhé a klidně přečtu po třetí je naprosto úžasná. Moc se mi líbí tvůj styl psaní, zejména to jakou si dávás práci s postavami, jejich cítěním a osobností.

18 Khaculinka Khaculinka | 31. ledna 2016 v 22:27 | Reagovat

[14]: neřekla bych, že to bylo horší než obvykle :-) pouze ty věty nebyly tak propracované jako obvykle :D přišli mi trochu suché. Normálně z vět od tebe dokážu pomalu cítit i jak les okolo Rose voněl, ale u téhle kapitoly to byl pouze les. Ale to nevadí i tak jsem si díl moc ráda přečetla a užila na jedničku :-D  ano to já umím. Když jsem mezi lidmi, tak se moc nevyjadřuji a jsem taková zamlklá, ale pokud mám něco napsat, tak se šíleně rozkecám :D Jsem ráda, že jsem tě svými komentáři potěšila a dodala ti síly do dalšího psaní :-) Jsi mojí hrdinkou každodenního života :-) :-*

19 cherry-blossom cherry-blossom | Web | 7. listopadu 2016 v 9:22 | Reagovat

Tak jsem to po několika hodinách dočetla a je to úžasný! 8-) Těším se na další díl a budu netrpělivě čekat na další kapitoly! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama