1. kapitola

2. února 2016 v 22:06 | Tissa |  Supernatural: Repudiation

Tak jo, jsem připravená být zasypána těmi nejsladšími komplimenty, které znáte. Tisso, jsi prostě jednička! Oh, no ovšem že jsem. Dobře, dobře, teď vážně. Byla jsme tak vyhecovaná a odvařená z představy brzkého zveřejnění, že jsem to kontrolovala jen jednou jedinkrát. Takže, pokud tam najdete chybičky, neděste se a nesesílejte na mě černou magii, zítra to kdyžtak opravím.
Také předem varuju, že se možná budete trochu ztrácet, ale jak už je u mě zvykem, nakonec se všechno vysvětlí. :)

Přeju vám málo zmatené čtení!


Zem byla nemilosrdně chladná, ale vnímání její teploty mě alespoň utvrzovalo v tom, že jsem naživu. Prozatím. Jak dlouho jsem tu zavřená? Měsíc? Dva? Už dávno jsem přestala doufat, že se odsud dostanu jinou cestou než v pytli na mrtvoly.
Nabrala jsem do plic vzduch a hned na to mě v nose zaštípal kovový pach. Pomocí čichu jsem hledala jeho zdroj, jako bych snad zapomněla, že jím jsem já. Vzpomněla jsme si na kaluž krve, v níž jsem usínala. Vybavila se mi tupá bolest hlavy a několik dalších, které následovaly hned po té první.
Pohmatem jsem zkontrolovala svou levou nohu, na kolikrát už byla zlomená? Sama nevím. Těžko říct, jak vážně má zranění vypadala, uběhla dlouhá doba od okamžiku, kdy jsem naposledy viděla. Byla jsem slepá a ze sedmdesáti procent nepohyblivá. Ale zdaleka nejhorší byla ta šílená žízeň.
Den mého pravidelného hojení se blíží, poznám to podle stupně bolesti. Za tu dobu, co tu trčím, jsem se naučila ho přesně určit. Teď jsem na osmičce, až budu na desítce, nechají mé tělo uzdravit se. Pak mě to celé čeká od začátku, hezky od jedničky.
***
Usnula jsem? Kdy se to stalo? To je fuk. Všechno je mi fuk. Nepamatuju si, co se dělo včera, ani nevím, kdy včera bylo. Je den nebo noc? Jsem v místnosti sama nebo mě někdo v tichosti pozoruje? Nevím. Nevím nic, jen to, že pořád tvrdnu na tý zatracený osmičce.
Sama a napospas svým myšlenkám, kéž by mi lektoři nerozdrtili hasivky. Takhle poslouchám jen nářek ostatních. Je to otravný. Mohou přeci trpět v tichosti, i já se to naučila. Někdo by jim měl říct, že tady se žádné pomoci nedovolají. Vím to, zkoušela jsem to. Mockrát. Nekřič jména svých blízkých. To je pravidlo číslo jedna. Čím víc jmen jim dáš, tím více jich ztratíš.
Zíráš na ně, vypíchnou ti oči.
Jsi drzí, vytrhnou ti jazyk.
Mají-li pocit, že jsi moc zvědavý, uříznou ti uši. Vícekrát, pokud se nepoučíš.
Slitování nemají ve slovníku, tak se ho do hajzlu přestaňte dovolávat.
***
Pomalu se blížím k devítce. Myslím, že mám v těle infekci, ale odkud pochází, těžko říct. Možností je tu hned několik, mohla bych hádat a ukrátit si čekání. Vzhledem k mým znalostem první pomoci, bych zabila spoustu času. Ne, sedm-set-padesát-trojko, v žádném případě se nevracej do minulosti. Přece se po tom všem nechceš ocitnout na samém začátku. Mysli na proces uzdravení, pro těch pár minut přeci žiješ.
Dveře od mé cely se otevřely. Je příliš brzy, ještě jsem se nedostala na vrchol stupnice, nemohou mě odvést z dosahu onyxu, začnu se předčasně léčit! Přijdou na to, že udělali chybu a potrestají mě.
Slyšela jsem cvaknutí zámku. Jsem sama? Ne, ne, cítím ho, je někde v místnosti se mnou. Proč jsme si jen jistá, že je to muž? Tiché kroky mi napověděly, že se přibližuje, mám očekávat další bolest? Jsem zmatená, takhle to přeci nikdy neprobíhá.
Nebála jsem se, na to jsem tady příliš dlouho. V tichosti, kterou narušovalo jen sípání mého porušeného hrtanu, jsem poslušně čekala, až přijde první rána. Většinou začínali fyzickou silou, teprve když jsem upadla do bezvědomí, dodělali mě psychicky. Raději jsem snášela hodiny brutálního násilí, než hrátky s mou myslí.
Čísi ruka mi opatrně nadzvedla hlavu z tvrdé země. "Napij se, Kotě." K ústům mi přiložil nádobu a naklonil ji, aby se voda z ní dostala do mých úst. Chvíli počkal, než polknu a udělal to znovu.
Proč za mnou chodí? Nemůže se dočkat příští lekce? Asi byl celej nadrženej z pocitu moci, který nade mnou má. Ať už to dělal z jakéhokoli důvodu, porušoval pravidla, pokud ho tu někdo najde, odskáčeme si to oba. Jeho prsty jsem ucítila ve vlasech. Hladily mě. Ucukla jsem hlavou. Raději dostanu výprask, než snášet jeho doteky. Stáhl se.
"Mrzí mě to, Rose. Nedovedeš si představit, jak moc."
Zasranej zrádce.
Vypadni, chtělo se mi křičet. Vypadni a už se nevracej.
A opravdu, odešel.
***
Na víčkách jsem ucítila světlo o něco dříve než měkkou matraci pod sebou. Že mě nechali uzdravit, bylo první, co mě napadlo, když jsem otevřela oči a zjistila, že opět vidím. Zdálo se, že i veškerá bolest zmizela, ale na jak dlouho? Obvykle mě ani nenechali vydýchat, a už mě táhli za vlasy zpátky do mé onyxové cely. Na takový časový rozestup mezi lekcemi jsem nebyla zvyklá. Naopak, s každým dalším léčením se interval zmenšoval.
Oblékli mě. Proč? Zřejmě ze stejného důvodu, z jakého mi zavedli kanylu do žíly. Možná, že na mě provádí nějaký experiment, možná do mě vpouštějí jedovaté látky. Anebo, možná, chtějí, abych si zvykla na pohodlí, než mě hodí zpátky na tvrdou zem.
Posadila jsem se. Ležení si ještě užiju ažaž. Když máte zlámané kosti, na nic jiného se nezmůžete. Chci si vychutnat těch pár okamžiků, kdy mi z pánve nevystřeluje bolest do zad.
V této místnosti jsme byla poprvé. Nenašla jsem žádné okno, ale přesto tu byl dostatek světla, které na mé oči působilo více jako trest než odměna za věčnost strávenou ve tmě. Stěny byly nezvykle čisté, postel, ve které jsem ležela, byla podle vůně čerstvé povlečená. Počkat.
"Tohle není peklo." Řekla jsem nevědomky a nahlas. Bylo nezvyklé po tak dlouhé době slyšet svůj hlas. Byl vždycky tak hluboký?
"To bych prosila." Ozvalo se na oplátku ode dveří. Chvíli jsem na blonďatou ženu stojící ve stejné místnosti beze slova zírala a podrobně zkoumala její přívětivou tvář. Uvědomění si, že vlastně vůbec není cizí, přišlo pár vteřin na to.
"Rachel," začala jsem a chtěla pokračovat, ale… ale. Kde se uprostřed toho všeho objevila moje psychiatrička? "Ježiši, hlavně mi neříkejte, že jsem celou dobu na psychiatrii," chytla jsem se za hlavu. Copak jsem se vážně zbláznila? Co když všechno byl jen nepříjemně živý sen. Jestli jo, ušetřím jí starost a lehnu si pod vlak.
Rachel se posadila na okraj postele přímo k mým nohám, a rukou si prohrábla dlouhé blond vlasy. "Ne, Rosemary, nejsi na psychiatrii." Na krátký okamžik se odmlčela. "Všechno, co jsi za posledních osm měsíců prožila, bylo skutečné."
Osm měsíců. Osm…
"Podívej, Rose,"
"Pamatuju si stěží dva týdny," skočila jsme jí do řeči. Není možné, abych v tý díře tvrdla celých osm měsíců.
Rachel několikrát pomalu přikývla. Její lítostivý pohled mě rozčiloval. "Prožila jsi trauma, je pochopitelné, že se tvá hlava brání. Bude chvíli trvat, než se to srovná."
"Jsem v pořádku," odsekla jsem. Mluvila jsem pravdu. Necítila jsem absolutně nic. Žádná bolest, žádná psychická újma, všechno bylo tak, jak má být. "Jestli mě můj pekelnej taťka něco naučil, tak nebrat si věci příliš k srdci." Dala jsem si záležet, aby se ve slově taťka odrazila pořádná dávka ironie.
Rachel na mě vyděšeně zírala. "Měla bys odpočívat, možná se cítíš zdravá, ale tvé tělo potřebuje dostatek energie, aby se úplně zregenerovalo." Regenerace… té jsem si užila už dost. "Musíš se nejprve aklimatizovat, strávila si osm měsíců v příšerných podmínkách." Dělala kolem toho příliš velký povyk.
"Trik je v tom si to nepřipouštět," usmála jsem se a vytrhla si tu otravnou hadičku z ruky. Postavila jsem se, jakmile jsem zjistila, že mě nohy poslouchají, vydala jsem se na průzkum. Rachel se viditelně zdráhala, ale nakonec mě následovala. Doufala jsem, že se během chůze přestane tvářit tak ublíženě. Bylo to šíleně otravný. "Takže, kde to jsem?" zeptala jsme se jí.
Vešly jsme do dlouhé chodby s vysokým klenutým stropem a pokračovaly směrem, odkud přicházel tlumený zvuk. Cestou jsme míjely několik dalších dveří totožných těm, kterými jsme vycházely.
"Za druhé světové války sloužilo tohle místo jako podzemní kryt, my ho objevili v šedesátých letech a vytvořili v něm povstaleckou základnu."
"Povstaleckou základnu?" Proč mi to znělo jako z postapokalyptického filmu?
Rachel přikývla. "Válka mezi anděly a démony je na spadnutí, ale ne všichni jsou ochotní se proti peklu postavit. Ti, kteří se rozhodli bojovat, jsou tady."
Počkat. Andělé a démoni? Ne. Ne. Ne. Není možné, aby do toho byla zapojená, vždyť je to doktorka. Navštěvuju ji už od patnácti let.
Nohy mi samovolně zastavily. Věnovala jsem jí jeden podezíravý pohled a v duchu si pomalu dávala pět a pět dohromady. "Předpokládám, že tvůj diplom je falešný. Kdo teda jsi?"
Rachel se nevinně usmála. Hádala jsem, že takových úsměvů, myslím těch, které mě tak vytáčely, měla v kapse ještě slušnou zásobu. "Anděl strážný," řekla. Překvapivě to se mnou nic neudělalo. Má doktorka je anděl. Jasně, proč ne. Teď už mi její mladý vzhled dával smysl.
Rozhlédla jsem se kolem nás. "A koho máš chránit?"
"Tebe."
"Mě?" ujistila jsme se a ona přikývla. To musel být jenom špatný vtip. Můj anděl strážný? Můj? Kde byla před osmi měsíci, když mě dostalo peklo? Kde byla ještě včera, když mě přeučovali?
Bojovala jsem s nutkáním rozkřičet se na ni. Bojovala jsem s vlastním tělem a potřebou uhodit ji. Měla jsem chuť vydloubat jí oči a narvat jí je hluboko do krku a čekat dokud je nevdechne a neudusí se jimi. Chtěla jsem jí vytrhat nehty, hezky jeden po druhém a pak jí do krvavých lůžek zapíchat špendlíky. Toužila jsem po odplatě stejně dychtivě, jako upír po lidské krvi. Místo toho jsem řekla jen: "Hádám, že ti nikdo neřekl, jak na to."
Rachel jsem nechala o samotě s pocitem viny a železnou zásobou falešných úsměvů, a šla jsem otevřít vypolstrované dveře před námi. Prošla jsem jimi do prostorné jídelny, kde mě ozářilo ostré světlo, musela jsem si stínit dlaní, abych vlivem bílé slepoty nezakopla o vlastní nohy. Stačilo zamrkat a oči si pomalu začaly zvykat. Hlasitým zaklením jsem na sebe okamžitě strhla veškerou pozornost. No bezva, už zase jsem ta divná.
Zajímalo mě, na co armáda andělů potřebuje tolik jídelních stolů. Jako kdyby snad cítili hlad. Ironie bijící do očí mě donutila od srdce se zasmát. Já trpěla hlady každý den dlouhých osm měsíců, zatímco oni jedli, aby dopřávali svým chuťovým pohárkům. Znechuceně jsem zakroutila hlavou. Jsem na tomhle místě sotva pár chvil a už jsem se stihla přesvědčit o jeho kruté jízlivosti. Dvakrát.
"Rose," Třikrát.
Otočila jsem se pomalu, ale jednala okamžitě. Christiana stojícího za mnou jsem přirazila ke zdi pouhou myšlenkou. Dunivá rána přilákala pohledy zbylých jedinců, kteří mě až doposud ignorovali. Bylo mi jedno, kolik párů očí mě pozoruje, zabiju ho klidně tady přede všemi. Kašlu na následky.
Přibližovala jsem se k němu se soustředěným výrazem. Nebylo pro mě jednoduché svou moc používat, pořád jsem přesně nevěděla, jak na to. To, že se mi podařilo pohnout Christianem silou mysli, byla víceméně náhoda.
Rukou jsem ho chytla pod krkem a silou jej stiskla. "Jak se vůbec opovažuješ přijít mi na oči?" křičela jsem. "Kde bereš tu drzost se mnou po tom všem mluvit?"
"Rose, prosím," zachraptěl.
Křičící dav za mnou jsem ignorovala, dokázala jsem vnímat jen sebe a Christianovu předstíranou lítost. "Neříkej mi tak! Pro tebe jsem subjekt 753! Rozumíš?" přitlačila jsem.
Nehýbal se. Klidně mě nechal, abych ho dusila. Mohl mě odstrčit, uhodit, cokoli! "Braň se!" Nehty jsem mu vzteky zaryla do šíje, v okamžiku začal z rány krvácet. "Tak braň!" Z mého těla se samovolně vymrštila tlaková vlna, která tvrdě narazila do Christiana a protlačila ho hlouběji do stěny. Odstrčila i všechny, kteří se mě z něj snažili sundat.
Svět kolem mě se začal ztrácet v tmavém oblaku, cítila jsem, jak se mě zmocňuje temná část. Věděla jsem, že to nejsem já, ale ta bestie uvnitř, přesto jsem jí nebránila v projevu. Pokud mu tím způsobím alespoň z poloviny tolik bolesti, kolik způsobil on mě za jediný den v pekle, jsem ochotná přestat se ovládat.
Byla jsem připravená to s ním skoncovat, opravdu ano. Nepřála jsme si nic jiného, než oddělit ten jeho samolibý ksicht od zbytku těla a odkopnout ho někam opravdu daleko, ale dříve, než jsem mohla mít tu čest, mě cosi paralyzovalo. Jediné, co jsem cítila, bylo škubání na zadní straně krku a křeč, držící mé svaly napjaté. Zbavena možnosti pohybu jako bych se znovu ocitla nahá na studené zemi obklopená onyxovými zdmi.
"To stačí, Rosemary," okřikla mě Rachel. Chvíli trvalo, než se mi dostala do výhledu a já si všimla zařízení v její pravé ruce podobného dálkovému ovladači.
A já myslela, že andělé mají ve zvyku pomáhat. Tenhle se rozhodně minul povoláním, pomyslela jsem si při pohledu na její svraštěné čelo.
"Čím více se bráníš, tím je to horší," okomentovala můj neúspěšný pokus o pohyb rukou. Chtěla jsem jí uhodit? Ano. Strašně moc.
Zatímco jsem tam tak stála jako živá socha nadohled všem čumilům, Christian se vykroutil z mého sevření a postavil se vedle Rachel. V duchu jsem si měřila vzdálenost mezi námi a trpělivě jsem vyčkávala na příhodný okamžik.
Jakmile jsem se pokusila o rychlý pohyb, z krční páteře mi vystřelil elektrický impuls a zasáhl snad veškerá nervová zakončení v mém těle. Bolestí jsem zavřela oči a mlčky doufala v její brzké odeznění. Co mi to udělali? Co v sobě mám, že to reaguje na ovládání?
Rachel udělala krok blíž. "Mám pro tebe návrh. Ty teď přestaneš vyvádět, a já to vypnu. Pak se mnou v klidu odejdeš do mé pracovny, kde si promluvíme a najdeme nějaké společné řešení."
To nemůže myslet vážně. Jestli si myslí, že po tomhle s ní někam půjdu, je na omylu. Kdo si myslí, že je? A kdo jsou všichni kolem, co jen nečinně přihlížejí? Jestli mě dostali z pekla jen proto, aby mě ovládali pomocí nějakýho přístroje jako cvičenou opici, ať mě raději vrátí zase zpátky.
"Tak co ty na to?" ptala se mě Rachel, jako kdybych o jejím návrhu vůbec uvažovala.
Odpověděla jsem stručně a jednoznačně; plivnutím přímo do její bezchybné tváře. Mé odvážné gesto rozhodně nečekala. Rukou si otřela obličej a udělala dva kroky zpět.
Tichou místností se rozezněl zvonivý smích. Jeho majitelku jsem poznala v okamžiku, kdy promluvila. "Vážně, Rachel? Nasadíš jí obojek a chceš po ní kompromis?" Naomi, samozřejmě. "Noták, právě se vrátila z Mengeleho ordinace s mozkem rozemletym na kaši, jediné, na co myslí, je odplata." Taky tě zdravím. "Nakrmí tě vlastními zuby, když jí budeš stát v cestě."
Neviděla jsem ji dřív, než si o mé rameno opřela ruku, jako bychom byly nejlepší kamarádky. V krku se mi z nepochopitelného důvodu usadil knedlík. Je možné, že vypadala ještě líp, než před osmi měsíci? Velké modré oči jako obvykle vyzývaly ke hře, zatímco se mi z těsné blízkosti vysmívala plnými rty. "Jsi nějaká hubenější," řekla mi. "držíš dietu?" Měla jsem chuť chytit jí za ty husté černé vlasy a vytrhat jí je z hlavy, nejlépe i z kůží.
"Naomi," zavrčela jsem.
"Máš lepší nápad?" ptala se jí Rachel, v hlase slyšitelné obavy. Očividně si se mnou nevěděla rady.
Naomi bez zbytečných slov došla až k Rachel a vytrhla jí ten zpropadenej ovladač z ruky. Pár vteřin na to se svaly v mém těle uvolnily. Jakmile jsem byla pohybu schopná, otočila jsem se na Naomi a setkala se s jejím pohledem. Blankytná duhovka zářila jasněji, než je lidské, a doposud bílé bělmo se zalilo temnou černí. Tak takhle vypadají moje oči, když ztratím kontrolu.
"Dobrou, Rosemary," zaznělo mi v hlavě těsně předtím, než jsem vlivem Naominy síly padla na kolena a ztratila vědomí.

***

Tak jo, jsem připravená nést následky za to, že jsem vám nedopřála romantické setkání Rose a Sasukeho. ALE! Takhle to bylo lepší. Navíc, aspoň můžete dumat nad tím, proč se tam Sasuke, zaprvé, vůbec neobjevil a zadruhé, proč tam o něm nepadlo jediné slovo. Divný, co? ;)
Doufám, že se budete zvědavostí užírat až do dalšího dílu. :)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Dee Dee | Web | 2. února 2016 v 22:30 | Reagovat

juu máš strašně krásný vzhled blogu :) Krásně decentní a přesto krásný :)

2 Johnny Johnny | Web | 2. února 2016 v 22:37 | Reagovat

Zaujímavé. :D Dievča, čo chce byť spisovateľka a myslí jej to nádherne zvráteným spôsobom... zlatá spriaznená duša. Zatiaľ som dal iba túto jednu kapitolu, ale zaujalo ma to.
Mengele? :D :D
Má to šťavu.

3 nena nena | 2. února 2016 v 23:32 | Reagovat

Ja už ani neviem ako to mám nazvať :D A stále sa opakovať mi príde otrepané :D Je to dokonalé ako všetky časti :D Sasuke tam síce chýbal v celej časti, ale som po pravde rada že tam nebol.. Jeho prítomnosť si musíš vychutnať, keď ju tam budeš vkladať a potom si ten moment vychutnáme my. Verím, že to bude dokonalé a hrozne sa teším.:D
Scénu s Christianom som si vedela dokonale predstaviť :D A po pravde, skvelá reakcia!! :D
Mučenie v pekle.. strašné, bolestivé ale hlavne ohromne posiľňujúce pre Rose. Tlieskam.. Aj keď to bolo sadistické, ale mne sa to páčilo (alebo mojej zvrátenej časti mysle) :D Teším sa na pokračovanie :)))

4 dadainka dadainka | Web | 3. února 2016 v 3:34 | Reagovat

Super napsané.

5 Tessie.chan Tessie.chan | Web | 3. února 2016 v 6:32 | Reagovat

Užírat? To je slabý slovo :D budu si teď kvůli tobě nedočkavostí okusovat nehty pokaždý, když budu otevírat tvůj blog, což, jak se znám, bude minimálně třikrát deně. Ale spíš tak šestkrát nebo sedmkrát... Je to naprosto geniální. Jenom ten Sasuke mi vrtá hlavou. Už se vidim, jak si první kapitolu večer znova přečtu a pak nebudu moct usnout, protože muj mozek bude generovat jeden scénář možnýho pokračování za druhým :D ale vlastně se na to těšim. Díky za první díl. Jak jsi sama psala, jsi vážně jednička :-)

6 Azmaija Azmaija | E-mail | 3. února 2016 v 7:41 | Reagovat

Neeeee...To nedam do dalšího dílu ...A si myslela že Sasuke se objeví místo Neomi :/ Já si myslím že ho drží v klecí(peklo) a nebo je zranění....No to se dozvíme příště :-) A Rachel ta mě překvapila O:o Ještě se tam ukáže Rose brácha ,že je anděl a je se mnou konec :D Uz se těším na pokračování...Fakt mě zajímá Sasuke.....

7 Dakyra Dakyra | 3. února 2016 v 9:46 | Reagovat

Hehe.. proč jsem čekala, že tam Sasuke nebude?..:D ale to s Christianem bylo supér..:D Obojek? jako opravdu? Polodémon a zastaví ho obyčejný elektrický obojek pro psy?..:D Jako proč né..:D i to je možné..:D Rachel a anděl strážný? Jako nedivím se Rose co ji chtěla udělat, udělala bych to taky..:D Naomi, proč mám takový dojem, že se stanou kámoškama..:D Nedivila bych se, defakto ROse teď zažila to samé, ale myslím, že jsi psala, že Naomi tam byla dýl..:d ale bylo hezké jak se jí "zastala".. už se těším až se Rose podívá do zrcadla..:D čoveče já už se tááák těším na další díl..:D nemluvě o tom, že včera jsem tvůj blog kontrolovala několikrát a nic..:D nakonec v 10 si jdu lehnou a ty to přidáš..:D no vydržela jsem..:D a jako vždy dokonalost sama..:D

8 Tissa Tissa | Web | 3. února 2016 v 10:28 | Reagovat

[3]: Ano, ano! Přesně tak... společně si to vychutnáme. :) no to byla jen ochutnávka sadismu... bude toho vic :)

[5]: Presně to byl účel. Doufám, že ti nezbyde jedinej nehet! :D

[6]: No s Rachel jsem to tak plánovala od začátku.. ne Tony bude pořád Tony. :D to slibuju. :D Na Sasukeho si počkej..;) snad to bude stát za to.

[7]: Asi seš vědma no... :D Neeee to bylo myšleno sarkasticky... prostě Naomi no...Není to obojek :D způsob, jakým ji ovládaj, přiblížím v další kapitole ;) Naomi se tam teď bude objevovat často :)

9 Azmaija Azmaija | E-mail | 3. února 2016 v 16:02 | Reagovat

[8]: Jo jo Neomi se tam bude POŘÁD objevovat a Sasuke ne XD

10 Khaculinka Khaculinka | 3. února 2016 v 16:11 | Reagovat

Takže... co bych napsala k této kapitole... :D asi to, že to bylo naprosto OHROMUJÍCÍ jako vždy..? :D Sasukeho přítomnost jsem neočekávala :D Sice je to cool týpek, ale není všemohoucí a sám by jí z pekla nedostal... takže pokud by se tady Sasuke objevil, tak jenom s bandou lidí, které ovšem nemá (nikdo jiný do ochraňování Rose není tak zapálený jako on :D ) Po Naomi se mi neskutečně stýskalo :D Mám jí nejraději ze všech... i když to byla na začátku taková rejpavá potvora :D Rachel mě překvapila... velice :D a no... samozřejmě můžu jenom chválit, že si nás nenapínala půl roku :D těším se na další pokračování :D Můžu jenom doufat, že už máš napsaný aspoň malý kousíček :-D

11 Khaculinka Khaculinka | 3. února 2016 v 23:40 | Reagovat

Akorát mám otázečku... :D Kdepak jsou tvé starší povídky??? Neříkej, že už nejsou! O_O Zrovna jsem si chtěla přečíst nějakou z nich, ale ejhle! Ony nejsou :D a nebo jsem slepá... to je taky možnost :D

12 Tissa Tissa | Web | 3. února 2016 v 23:43 | Reagovat

[11]: Neboj, nezmizely z povrchu zemského. Jen jsem je ukryla před zrakem lidí.. :D http://tissa.blog.cz/1004/povidky
Jinak stačí rozkliknout odkaz beginnings.. a tam jsou rozdělený podle délky :)

13 Khaculinka Khaculinka | 4. února 2016 v 12:13 | Reagovat

[12]: Jéé děkuji :D takže je to opravdu mojí krátkozrakostí :) hned se na ně zase vrhnu :) :-D

14 Denis Denis | 4. února 2016 v 17:45 | Reagovat

Sedím si tak v práci a pokouším štěstí v době přestávky. Otevřu Tissa blog a ejhle KAPITOLA OD ÚTERÝ na světě, takže jsem se ponořila do čtení a pak jsem se nemohla dočkat, až skončím, a letět domů a číst číst a číst znovu. Jen maličko tápám mezi prologem a první kapitolou.......hádám dobře, že v prologu to byla Sasukeho úvaha? Nebo po téhle kapitole to byl Christian, kdo ji mučil.....No nechám se překvapit, ale teď vážně nevím. Nebo to byli oba dva :D Každopádně pěkně škemrám o pokráčko....Rose je ted třííída.

15 Denis Denis | 4. února 2016 v 17:49 | Reagovat

Nééé Tisso už rozumím!!! :) Přečetla jsem si tvůj komentář, že Sasuke to nemohl být s tím otevíráním cely. Takže jsem teď navnaděná ještě víííc!!! :D Co se asi s miláčkem Sasíkem stalo!!

16 Natano-sama Natano-sama | 14. února 2016 v 23:31 | Reagovat

Nebot jsem totalne zlenivela nechtela jsem psát pod každý post. Ty vis ze jsem tvou vzornou ctenarkou uz nejakej ten pátek a tvou prastenou lec geniální fantazii fandim vice nez Kishimotu samotnému :D Supernatural je perfektní začátek promysleneho a paradniho příběhu. Pokračování splnilo ma očekávání a rozhodne jsem zvedava co bude následovat. Připomíná mi postapokalipticky prubeh neceho co uz jsem nekdy snad cetla :P nicméně doufám že Sasuke neni zadna sračka co si necha srat na hlavu. Každopádně pokracuj v popisovani okolí a pocitu jako to bylo doposud to proste umíš. Potrebuju to videt pred ocima když hltam věty :D jsi topovka Tissi :* Let's go new fuckin' best story ever.... :-D neboj se toho a pojd do me :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama