2. kapitola

15. února 2016 v 22:39 | Tissa |  Supernatural: Repudiation

Už je to tak, dneska jsem si sedla na prdel a donutila se dopsat další kapitolu. A upřímně, divila jsem se, jak to šlo rychle. Je dost možné, že objevíte nějaké chybičky. Jako obvykle jsem neměla náladu to po každý úplravě zase kontrolovat.
Přeju krásné čtení! :)


CHRISTIAN
"Byla tam moc dlouho," řekla Rachel zpoza pracovního stolu. A měla pravdu. Rose byla příliš citlivá, a dobá strávená v pekle z ní udělala úplně jiného člověka. Já ho z ní udělal.
"Byla tam osm měsíců," opravila ji Naomi ode dveří. Věděl jsem, kam tím míří. Naomi převychovávali celých šest let, než se jí se Sasukem podařilo uprchnout. Osm měsíců je pro ni směšná doba.
Otočil jsem se na ní. "Taky se z tebe stala bezcitná mrcha." Vlastně jsem to ani nemyslel zle. Neznal jsem silnější osobnost, než byla ona. Naomi přišla o všechno, byla úplně sama, ale nedávala to na sobě znát. Byla tvrdší než kdejaký démon.
Pohled, kterým si mě přeměřovala, byl nenávistný. Kdyby to záleželo na ní, dávno bych hnil v pekle za velezradu. Naštěstí jsem pro povstalce znamenal příliš velkou naději, než aby se mě zbavili. Znám peklo do posledního koutu, potřebovali mě.
Naomi se ušklíbla. "Služby v pekle nebyly zrovna takové, jak jsem si je představovala." To jsem si zasloužil. Na její převýchově jsem se sice nepodílel, ale dost se toho ke mně doneslo. Jedna z nejbrutálnějších. "Mimochodem, gratuluju. Vypadá to, že ses konečně dočkal."
Zamračil jsem se. "O čem to mluvíš?"
"Konečně máš Rose jen pro sebe. Smůla, že tě nenávidí." Tón jejího hlasu postrádal jakýkoli soucit. Co jsem taky čekal? Nenáviděla mě a dávala mi to jasně najevo. V každé příležitosti.
"Naomi," napomenula ji Rachel, zřejmě byla z našich hádek už unavená. Jejich svědkem byla příliš často. I mě to unavovalo.
Naomin škodolibý úsměv jsem úspěšně ignoroval, ale význam slov mě zasáhl zpříma. Obviňuje mě. Myslí si, že jsem ho tam nechal schválně. "Nebyla to moje vina. Nedržel se plánu." A opravdu, nedržel. Neposlechl mě a to ho stálo těžce získanou svobodu. Nepředstírám, že mi to vadí, protože ne.
Naomi si odfrkla. "Jasně, že nedržel. Lámal si jeho holce kosti. Byl by blázen, kdyby ti věřil."
"Jsi naštvaná na mě, protože jsem Sasukeho nedokázal přivést zpátky? Nebo na něj, protože byl odhodlaný Rose zachránit při první příležitosti, zatímco tebe tam nechal celých šest let?" Na Naominým bezchybným obličeji se rýsovaly drobné vrásky. Zasáhl jsem jediné slabé místo její ocelové mysli. A byl jsem na to hrdý. "Je to směšný. Obětoval se pro ni a ona si na něj ani nevzpomene. Co ty?" Ruce si zkřížila na prsou. Snažila se odvést pozornost, od svého ztrápeného výrazu. Zbytečně. Věděl jsem, že Sasukeho miluje, stejně jako ona věděla, co cítím já k Rose. "Vidíš, nejsme tak rozdílní."
"Jestli nechcete na noc po zámek, tak okamžitě přestaňte," ozvala se Rachel. "oba," důrazně se na mě i Naomi podívala. "Na to vaše neustálý štěkání nemám čas a ani náladu. Válka je za dveřmi a vy si tu navzájem podrážíte nohy. Jste na stejné straně, tak si to laskavě uvědomte a chovejte se podle toho." Byla to tentokrát Naomi, která čelila hrozivému pohledu Rachel. Ta ženská možná byla o hlavu menší, ale když přišlo na věc, dokázala být krutá jako samotný Lucifer. Asi právě proto tady tomu teď velí. Jako kdyby jí veškerý vztek opustil, znovu se mile usmála. "Christiane, jaká je šance, že se dá Rosemary zase do pořádku?"
Pokrčil jsem rameny a periferně sledoval Naomi, jak opouští místnost. Urazila se. Nesnášela to tady a nesnášela, když jí někdo zakazoval nesnášet i mě. Nemohl jsem jí to mít za zlé. "Rosina převýchova nebyla dokončena, to znamená, že i když se právě teď nezdá, její staré já je někde uvnitř. Stačí ho jen pustit ven."
Rachel významně přikývla. Roli velitelky si viditelně užívala. "Máš nějaký konkrétní nápad?"
"Jeden bych měl."
***
ROSEMARY

Snažit se dostat z černých pout bylo stejně nemožné jako dívat se do slunce v pravé poledne. A taky mi to dlouho nevydrželo. To ten onyx. To už ho přidávají úplně do všeho? K čemu je mi síla, když jí nemohu použít?
Zaslechla jsem kroky. Jedna z výhod nekonečné samoty a ticha byla ta, že mě naučila používat můj citlivý sluch. Proto jsem o Naomi věděla dříve, než vešla. Zastavila se mezi dveřmi a zaujatě si mě prohlížela. Já jí ignorovala. Jediné, co mě zajímalo, byl způsob, jakým se dostanu z těch zatracených pout. Ať se klidně dívá, když jí to přijde zábavný. Prudce jsem zaškubala rukama, ale jen mě to vysílilo. Připadala jsem si jako tenkrát na psychiatrickém lůžku. Připoutaná a omámená léky. Sakra, už si zase pouštím vzpomínky k srdci. Neměla bych, emoce jsou začátkem konce, a já sotva začala.
Za Naominým hlasitým povzdechem jsem se otočila právě v okamžiku, kdy protáčela oči. Sledovala jsem ji, jak se pomalými ladnými kroky blíží k posteli, ve které jsem byla uvězněná. Co má za lubem? Chce mi dát další psychickou vypínačku? Jen do toho. Alespoň mi ukrátí čas. Jsem si jistá, že bez cizí pomoci už stejně nikdy neusnu. Ne bez toho aniž bych celé to utrpení prožívala znova za zavřenými víčky.
Beze slova na mě visela pohledem a já jí ho stejným způsobem oplácela. Nevěděla jsem, co se chystá udělat a bylo mi to jedno. Bolest jsem se už dávno naučila snášet. Po chvilkovém přemýšlení o důvodu její návštěvy jsem usoudila, že nepřišla ve zlém. Než se na de mně naklonila, zastrčila si vlasy za ucho, pak mi postupně odpoutala. Zůstala jsem na ní překvapeně zírat.
"To, že ses chovala jako zvíře, jim ještě nedává právo tě přivazovat. Nejsi pes," vysvětlila mi. Pak se posadila na matraci k mým nohám. "Vypadáš hrozně," řekla, když si mě pořádně prohlédla.
Na její rejpavou poznámku jsem nereagovala. Vlastně jsem s ní nechtěla mluvit vůbec. Nechtěla jsem mluvit vůbec s nikým. Možná si prožila to samé co já, možná na tom byla kdysi úplně stejně, ne-li hůř, ale společný nepřítel z nás rozhodně nedělal kamarádky.
"Vážně, Rosemary, viděla ses už? Tady," hodila po mě igelitovou tašku "převlíkni se, uděláš tím dobrý skutek nám všem."
Podívala jsem se nejdřív na ní a pak teprve na obsah té tašky. Nemusela jsem vidět Naomin šatník, abych poznala, že oblečení, které mi přinesla, bylo její. Je blázen, jestli si myslí, že se do toho vejdu. "Naomi, sice mě mučili a možná jsem trochu mimo, ale dost jasně si vybavuju, že nejsme kamarádky." Vážně, co to tady zkouší?
"To mě vážně mrzí," Prohodila, když se zvedala z postele. Páni, mohla být ještě jízlivější? Ach ano, mohla. "Večeře je za dvacet minut. Osprchuj se, jestli na ní chceš jít." Mezi dveřmi se za mnou ještě ohlédla. Pak zmizela na chodbě. Dveře samozřejmě nechala otevřené.
Zůstala jsem na nich viset pohledem a pokračovala tak dlouho, dokud se samy nezavřely. Lekla jsem se hlasitého zvuku a skutečnosti, že jsem s dveřmi omylem pohnula. Nejděsivější na tom vlastně bylo, že jsem ani nevěděla jak. Stejně jako předtím s Christianem. Naprostá náhoda.
Svlékla jsem si bílou košili a na protest ji nechala ležet na podlaze v koupelně. Ta byla samozřejmě společná. Nevadilo mi to. Byla bych vděčná i za kýbl s vodou. Už jsem si ani nevzpomínala, kdy jsem se myla naposledy. Po posledním uzdravení, jako vždycky. Ale kdy to bylo, nevím, všechno mi bláznivě splývalo. Čas utíká úplně jinak, když jste zranění a sami.
Když jsem míjela zrcadlo, zpomalila jsem. A jakmile jsem spatřila svůj odraz, zalapala jsem po dechu. Nohy mě zradily a já znaveně klopýtla, ale neupadla jsem. Udělala jsem pár kroků blíž a prohlídla se znovu a pozorněji. Ne, ne, ne. Tohle přeci nejsem já. Propadlé lícní kosti, bledá kůže a krev. Spousta zaschlé krve úplně všude. Vlasy jí byly slepené téměř po celé své délce a na obličeji jsem měla rudé šmouhy, zřejmě jak se mě tu snažili omýt. Oči jsem měla zarudlé, jako bych nespala celé týdny, nebýt zelené duhovky, řekla bych, že jsou cizí. Pohledem jsem sjela níž. Kromě všudypřítomné krve, mi pod kůží prosvítala žebra. Byla jsem doslova kost a kůže. Pokročilá anorektička. Sáhla jsem si na kyčelní kost, byla ostrá a vyčnívala nad propadlým břichem. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Odmítala jsem se na tu hrůzu dál koukat. Kam se poděly mé zdravé zakulacené boky? Vyhladověly. Další důkaz toho, že na rozdíl od démonů potřebuju jíst. A co si budu nalhávat, strava v pekle byla spíše výjimkou než samozřejmostí.
Stoupla jsem si pod jednu z mnoha sprch a pustila na sebe teplou vodu. Kůže mi po jejím dopadu zavibrovala. Než jsem sáhla po mýdle a šampónu, zůstala jsme chvíli nehybně stát a užívala si hřejivý pocit, který se mi rozléval po celém těle. Sledovala jsem čirou tekutinu, jak po kontaktu s mou pokožkou červená. Bylo to odporný. Tolik špíny a krve. Ani se nedivím, že mě připoutali, musela jsem vypadat jak naprostý šílenec, když jsem na Christiana zaútočila. Špinavý a kostnatý šílenec. Ale já jsem nevypadla z hororu, to ze mě udělalo peklo.
Odhrnula jsem si mokré vlasy a rukou si sáhla na krk. Přesně v tom místě, odkud mi do těla vystřelil onen elektrický výboj, když jsem vystartovala po Christianovi, jsem nahmatala malou kovovou kuličku. Tak tímhle mě paralyzovali? Díky tomuhle malému kovu zapíchnutém mezi obratli jsem se nedokázala pohnout? Opravdu? Představa toho, že mě mohou "vypnout" kdykoli se jim zlíbí, ve mně vyvolala pocit na zvracení. Dostali mě z pekla, sice nevím jak, ale dostali, a teď na mě zkoušej podobné praktiky?
Bez váhání jsem onu kuličku uchopila mezi palec a ukazováček a škubnutím se jí pokusila vyndat, nehodlala jsem být něčí loutka, už ne. Vteřinu na to jsem ležela na mokré zemi a prohýbala se v zádech. Bolestí jsem zkroutila prsty u nohou a několikrát se nalokala teplé vody, než se mi podařilo dostat hlavu z jejího dosahu. Koupala jsem se ve vlastní špíně, zatímco jsem se v duchu modlila, aby to konečně přestalo. Zdálo se to nekonečný, přesto jsem nevydala jedinou hlásku. Bolest zmizela stejně náhle, jako se dostavila.
Jakmile jsem popadla dech, posadila jsem se a zády se opřela o kachličky. "Co to sakra bylo?" zašeptala jsem do prázdna, jako kdybych čekala odpověď. Hned co jsem sebrala zbytky odhodlání, znovu jsem na tu kuličku sáhla. Tentokrát jsme si dávala dobrý pozor, abych za ní příliš nezatahala. Rozhodně jsem si nehodlala zopakovat, co se právě stalo. Jen jsem si s ní lehce pohnula se strany na stranu. Do páteře mi okamžitě vnikla bolest a rozprostřela se. Nebylo to tak hrozné, ne jako předtím. Jakmile jsem s pohyby toho kovu přestala, bolest se přestala šířit a pomalu mizela.
To nemůžou myslet vážně. Tak tohle je ten "obojek", o kterém Naomi mluvila. Použijí to, až zase ztratím nervy? Nebo až je odmítnu poslechnout? Andělé, to určitě. Mohou si s démony podat ruce. Jsou totiž úplně stejní.
V pokoji jsme na sebe hodila Naominy černé džíny a bílé triko. Bylo mi docela chladno, a tak jsem popadla i džínovou košili. Ulevilo se mi, když jsem místo vysokých jehel, které byly pro Naomi tak typické, našla šněrovací boty. Vlasy jsem si stáhla do culíku, ignorovala jsem fakt, že na mě oblečení plandá a po chvilce vnitřního boje, kdy jsem se rozhodovala, jestli se jít najíst s ostatními anebo zůstat, jsem se rozhodla pro první možnost. Přece jen jsem umírala hlady. Doslova.
V jídelně bylo plno lidí. Teda andělů, démonů a ani nevím koho všeho. A všichni si mě opět prohlíželi. No bezva. To nemají na práci nic jiného, než zírat do blba? Zřejmě ne. Stála jsem mezi dveřmi a snažila se zorientovat, sice jsem tady už byla, ale upřímně, pamatuju si jen Christianovu předstíranou lítost. To a chuť ho zabít. Až teprve teď jsem si všimla švédských stolů s různými druhy jídel. Maso, těstoviny, ovoce, zelenina a dokonce i zákusky. Neznat pravdu, myslela bych si, že jsem na dovolené.
Popadla jsem tác a nabrala si plný talíř. Byla jsem tak hladová, že kdybych se nebála, že exploduju, snědla bych tu všechno do posledního drobku. Bohužel, můj žaludek svou velikostí momentálně připomínal fazoly, a tak jsem nesnědla ani to, co jsem měla na talíři. Na stole přede mnou se objevil hrnek s kakaem. Neochotně jsem vzhlédla k osobě, která jej přede mě položila. Christian. Co si sakra myslí? Pěsti se mi samovolně zaťaly a mé tělo se napřímilo. Dříve, než jsem se rozhodla, že mu uškvařím mozek, jsem si vzpomněla na můj poslední pokus o to. Ta zatracená kovová kulička.
Christian se mezitím posadil naproti mně. Jako bych o jeho společnost snad stála. Musel se zbláznit, když pokoušel mou trpělivost. "Myslel jsem, že by ti kakao bodlo." Odmlčel se a nervózně si prohrábl vlasy. Já bedlivě sledovala každý jeho nepatrný pohyb. "Dal jsem ti do něj pět kostek cukru, tak jak to máš ráda. Vážně nechápu, jak to dokážeš vypít, já bych…" Jediným pohybem jsem hrnek s kakaem sesunula z okraje stolu, pohled stále přilepený na Christianovi. Ten se zatvářil překvapivě ve stejnou chvíli, kdy se místností ozval zvuk rozbíjejícího se porcelánu. Beze slova jsem se zvedla a ignorujíce šeptající dav jsem odešla. Po cestě z jídelny se mi Rachel postavila do cesty, ignorovala jsem ji stejným způsobem jako všechny ostatní a jednoduše ji obešla. Navíc jsem si dala dobrý pozor, abych do ní vrazila ramenem. Tvrdým kostnatým ramenem.
Procházela jsem chodbou a nahlížela do prázdných pokojů s jediným cílem - najít jedinou osobu v tomhle zatracenym areálu, která je natolik chladná, aby mi řekla celou pravdu. Ať už je jakákoli. Naomi jsem našla až na osmý pokus. Seděla na své posteli a četla si. Upřímně, čekala jsem všechno možné, ale Naomi a knihu? Nikdy.
Když mě zaregistrovala, vzhlédla. Zřejmě byla příliš zažraná do čtení, než aby mě slyšela přicházet. Knihu zavřela a odložila na noční stolek, pak se na mě pobaveně zašklebila. "Nevím, co je horší. Jestli skutečnost, že ti je moje oblečení velký, anebo fakt, že tě v něm někdo uvidí."
Protočila jsme panenky. "Jestli tě to potěší, pod ním je to mnohem horší."
"Tomu věřím."
Samozřejmě, že ano. Překročila jsem práh a zamířila do jednoho z křesel na druhé straně místnosti, naproti posteli, na které Naomi seděla. Jak to, že ona má dvě a já ani jedno? Neunikl mi Naomin zkoumavý pohled. "Víc ses mi líbila jako slušňačka," řekla mi poté, co jsem se bez dovolení nasáčkovala k ní do pokoje.
Pokrčila jsem rameny. "Já tě neměla ráda ani předtím."
"Fajn." Postavila se, udělala pár vlnivých kroků a uvelebila se ve druhém křesle. "Když už hrajeme na upřímnost, možná bys mi chtěla říct i to, z jakýho důvodu ses rozhodla otravovat zrovna mě."
Beze slova jsem si odhrnula vlasy a odhalila jí nahý krk. Natočila jsem se tak, aby měla dokonalý výhled na onen protivný kov. Byla chytrá, moc dobře věděla, proč jsem přišla, proč se tedy vyhýbala odpovědi? "Co ode mě čekáš, Rosemary?"
"Vysvětlení prozatím postačí," řekla jsem už s pohledem upřeným na ní.
Naomi si povzdychla. "Měla by sis promluvit s Rachel."
To určitě. Tý proradný lhářce nevěřím ani nos mezi očima. Naomi možná byla mrcha, ale jednala fér. Většinou. "Chci to slyšet od tebe. Proč jsme tady? A co je ksakru tohle?" znovu jsem si sáhla na krk.
"Armáda, drahoušku. Jsme jejich armáda, ať se ti to líbí nebo ne," promluvila uvnitř mé hlavy. Nechápavě jsem se na ní podívala a ona mi gestem ruky naznačila, že nás poslouchají. Samozřejmě, že ano. "Zachránili tě, dlužíš jim svůj život. Stejně jako všichni, kterým pomáhají skrývat se před peklem." Své vlasy uchopila do culíku a s mírný pootočením hlavy je nadzvedla. Stejně jako předtím já. Stejná kovová kulička byla zabořená i v její kůži. "Oni nám poskytnou bezpečné útočiště a my jim za odměnu slíbíme věrnost. Ve skutečnosti nikomu z nás nedali na výběr. Jsou stejní jako démoni, Rose. Možná se tak netváří a možná, že ti to ani nepřijde, ale jakmile jim dáš důvod, strčej tě do té samé klece, ze které tě po osmi měsících vytáhli."
"Jak už jsem řekla, nemůžu ti pomoct," řekla už nahlas.
Zůstala jsem na ní zaraženě koukat. Pomalu mi to začínalo dávat smysl. Důvod, proč jsem tady, proč jsou tady ostatní. Naverbovali nás do své nadpozemské armády, aniž by se nás vůbec obtěžovali zeptat, jestli souhlasíme. Vytáhli nás z pekla, ale v okamžiku uvrhnuli do dalšího. Tak tohle jsou andělé? To jsou ti, ke kterým jsem celý život vzhlížela? Ti dobří?
Zvedla jsem se a chystala se k odchodu. Byla jsem příliš zmatená ze všeho, co se za posledních pár hodin odehrálo, potřebovala jsem to v klidu vstřebat a vymyslet, co bude dál. Zůstat tady nemůžu, to je jasné, ale kam bych šla? Domů? Žádný domov už přeci nemám.
Nekřič jména svých blízkých… kolik jim jich dáš…
"Rose," vytrhla mě z přemýšlení a donutila se za jejím hlasem otočit. "dej Christianovi šanci, možná tě zradil, ale taky ti zachránil život." Sledovala jsem její obličej, věděla jsem, že to nemyslí vážně. Nemyslela to vážně.
"Vím, že máš vymytej mozek a jediné na co myslíš, je pomsta. Ale sotva jí docílíš, když se necháš zavřít. Nedej jim důvod, aby tě zničili."
Nijak jsem na její slova nereagovala. Zabít Christiana byla má jediná priorita. Chtěla jsem, aby trpěl, aby trpěl tak moc, že by raději zemřel, než to dál snášel. Chtěla jsem, aby trpěl stejně jako já…
Otočila jsem se na podpatku a zamířila ke dveřím. Dříve, než jsem opustila Naomin pokoj, mi to nedalo a zeptala jsem se: "Strávilas tam šest let. Jak dokážeš večer usnout?"
Naomin výraz byl prázdný. Ale i přes perfektní přetvářku, kterou dennodenně nosila na své perfektní tváři, jsem v jejím hlase poznala bolest. Bolest, kterou jsem nedokázala identifikovat, ale přesto jsem věděla, že jí cítí. "Nedokážu…" řekla nakonec.
"A Rosemary, zkus trochu zapátrat v mysli a vzpomenout si. Ne všichni si zaslouží být zapomenutí."
Kéž bych svou moc uměla používat na stejné úrovni jako ona. Řekla bych jí, že některé je potřeba dostat z hlavy ven…


Komentáře potěší. :) Obzvlášť když mám ty narozeniny! ;))
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Natano-sama Natano-sama | 15. února 2016 v 23:38 | Reagovat

Me poblahopřáni máš na zdi :D každopádně ještě jednou Všechno nejpojebanejsi zlato :D už si mně zase získáváš kotě. Ooooch ja prostě zbožňuji postavu Naomi vvážně moc a v hlavě si představujujak by jim to se Sasukem smyslne klapalo.....i kkdyž zbožňuji Rose, nemůžu ten dokonaly obrazek dostat z hlavy :D aj lov ju bejbe !!! A ozer se jak dobytek oficko ses dospěla ve všech státech :D

2 Tissa Tissa | Web | 15. února 2016 v 23:55 | Reagovat

[1]: Ani nevíš jak mi chyběly tvé  komentáře! Ne fakt, jsi můj člověk. :D To prostě vycítím 8-) :-D .. jinak anoo!! Miluju Naomi a asi to je v příběhu trošku vidět.:D Ožeru ožeru, to ti slibuju. :D Už plánuju cestu do Vegas... vyhraju tam balík. :D

3 Mers:) Mers:) | 16. února 2016 v 0:15 | Reagovat

Bylo to úžasný. Strašně se mi líbí jak se teď Rose chová.:) A i když jsem předtím Naomi moc nemusela, tak jsem si jí teď hodně oblíbila.(ale stejně přeju Rose Sasukeho :D) Těším se jak to bude pokračovat, strašně ráda čtu tvoje povídky(jen povídky Až se probudíš a Začít znovu jsem četla snad 100x :D). Tvůj blog navštěvuji každý den jestli se tady něco objeví, vlastně jsem tady četla jedny ze svých prvních FF. Jsou vždycky napínavý a krásně napsaný. Jen tak dál :)
PS: Všechno nejlepší k narozeninám!! :) (když jsem tohle začínala psát ještě bylo 15. :D)

4 Tissa Tissa | Web | 16. února 2016 v 9:11 | Reagovat

[3]: Jo, konečne se nechová jako naivní kráva. :D Tak jasný, Naomi je super, ale Rosebje hlavní hrdinka.. :) Jsem fakt ráda, že jsi se mnou a mym blogem vydržela tak dlouho. :) Začít znovu a Až se probudíš byly před Supernatural i moje nejoblíbeněhší povídky. :)
Děkuju :))

5 M M | 16. února 2016 v 9:17 | Reagovat

Tak nejdřív všechno nejlepší!!
Ani nemůžu vyjádřit jak moc miluju ty nové díly a ze všeho nejvíc Naomi. Já tu holku fakt žeru :D I Rose mám mnohem radši teď než jako chudinku :D

6 Dakyra Dakyra | 16. února 2016 v 12:35 | Reagovat

Jestli se Rose a Naomi spolčí tak to bude epické..:D muhaha..:D jinak se mi Rose teď moc líbí.. teda až na to že z ní stejnak dlají hroznou chudinku..:D ale aspoň si sama uvědomuje, že Naomi to měla horši..:D hehe koukám, že Sasuke ml zase svou hlavu a teď někde piká..:d muhaha.. ale líbilo se mi jak Naomi řekla, že by si měla vzpomenout..:D Rose bude zuřit až si to uvědomí..:D ale co mi vrtá nejvíc hlavou je spojitost Rachel s tou megerou z Hunger games, prezidentkou Coinovou..:D nevím proč si tam představuju její tvář..:D hehe..:D Naomi se mi líbí čím dál tím víc..:D ale jak říkám jestli se s Rose spřáhnou tak to bude prdel epických rozměrů..:D a musím souhlasit i s ostatními,že Rose je teď větší charakter než předtím..:d chudinky nemá nikdo rád..:D nebo má rád dokud se takhle krásně nezmění..:D muhahhah..:D už přestanu, vypadávají ze mě zase kraviny..:D mno už se těším na další dílky..:D

7 Tessie.chan Tessie.chan | Web | 16. února 2016 v 12:42 | Reagovat

Prvně: všechno nejlepší (promiň to zpoždění,) hodně inspirace, fantazie, zdravých jater, drahých dárků a vašeho, co by se ti kdy mohlo hodit :
A za druhý: o hoho, začíná se nám to pěkně vybavovat :D dokonce už se i objevilo Sasukeho jméno (něco mi říká, že moje konspirace nemusely bejt tak daleko od pravdy)
(A tak mi teď napadlo, když sem to četla: Naomi by možná mohla mít něco s Christianem... Myslím, že by jim to slušelo :D )
Jinak - moc krásnej díl, už se nemůžu dočkat dalšího :D Chris se vybarvuje, naomi začínám zbožňovat čim dál víc a Rose je teď prostě naprosto pecková :D vážně dokonalý

8 nena nena | 16. února 2016 v 15:56 | Reagovat

Pekný diel. :) Rose je super a fakt pevne dúfam, (ako aj niektorý ostatní), že s Naomi spravia niečo úžasné :D predsa len sú vlastne sestry nie? :D Takže Sasukeho má peklo..ale vyzerá to, že stále žije (juchuuu :D ) Vlastne úplne súhlasím s komentárom Dakyri.. zase musel mať svoju hlavu, a je jasné že zrovna ON by nespolupracoval s Christianom. Tiež by som mu neverila popravde :)
Moc sa mi páči ako sa Christian s Naomi hádajú/rozprávajú. Také dobiedzanie môžem :D aj keď dosť trefná bola veta: "Jsi naštvaná na mě, protože jsem Sasukeho nedokázal přivést zpátky? Nebo na něj, protože byl odhodlaný Rose zachránit při první příležitosti, zatímco tebe tam nechal celých šest let?" - za to tlieskam, dokonalé vystihnutie, aj keď pre Naomi bolestivé. Nejako ma tá veta dostala do kolien (aspoň kvôli tomu, že Sasuke k Rose skutočne niečo cíti) :-D Dúfam tiež, že sa Rose dá do pôvodného stavu čo sa týka jej zdravia. :) teším sa na pokračovanie :))
Všetko najlepšie prajem k tvojim narodeninám, dúfam, že stáli za to čo sa týka osláv :D Už na tom s vekom budeme len horšie :( :D

9 Khaculinka Khaculinka | 16. února 2016 v 17:18 | Reagovat

Dnes začnu trochu netradičně... VÁŽNĚ JE ROSE TAK BLBÁ?! :-D zajímá se jenom o blbou pomstu a na Sasukeho si ani nevzpomene? Pusťte mě na ní ať jí můžu roztrhat na kusy! :-D sice už to není chudinka, co se rozbrečí když jí někdo štípne, ale je to pořád sobec co myslí jenom na sebe! :-( tak to u mě skončila holka jedna ušatá :-D ani jednu stupidní myšlenku! Jinak díl byl úžasnej a ani jsem si nevšimla, kdy jsi psala přiopilá a kdy ne :-D evidentně zvládáš alkohol líp než já :-D těším se na pokráčko :-) jo a btw: nechce Naomi dát Rose a Christiana dohromady, aby měla u Sasukeho šanci, že ne? Protože to by bylo pod její úroveň :-D
Ps: jsem ráda, že Luciferova školka pobavila :-D a jo... jsou to parchanti :-D

10 dadainka dadainka | Web | 16. února 2016 v 22:34 | Reagovat

Super kapitolka.

11 Denis Denis | 17. února 2016 v 20:13 | Reagovat

Umřela jsem blahem :D Přidávám se ke gratulantům! :-* Jinak super, čtu to jedním dechem a musím podotknout, že i mě přijde Rachel jako ta z Hunger Games, dobrá připomínka :D ......bože, těším se na další pokráčko, doufám, že si tentokrát Rose vybaví svou životní lásku a zamává to s ní!!!! A co se týče Naomi, to je přesně typ postav, které hltám! Už se těším na další díl ******

12 Stysel Stysel | 22. února 2016 v 20:29 | Reagovat

Úžasný díl, jako vždy. ;) Musím Ti říct, že Tvůj blog navštěvuji už hodně dlouho a Tvé povídky jsou ty nejlepší, které jsem kdy četla. :) Prosím, nepřestávej psát, dotáhneš to hodně daleko ;) (y)

13 Azmaija Azmaija | E-mail | 23. února 2016 v 21:52 | Reagovat

Boží😍😍😍😍😍

14 Denča Denča | 3. března 2016 v 22:32 | Reagovat

Tisso, kdepak tě máme. Každý den lezu na tvůj blog a vyčkávám na další pokráčko. Snad toho nemáš moc.... :-* Miss you

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama