3. kapitola

17. dubna 2016 v 18:52 | Tissa |  Supernatural: Repudiation

Další kapitola je tady, i když o něco později, než jsem původně předpokládala. Mám z ní takové smíšené pocity, ale posuďte sami. Možná, už mi z toho každodenního psaní prostě hrabe a špatné mi přijde úplně všechno. Preventivně.
Doufám, že příběh potěší a konec zaskočí!
Krásné čtení. :)



Že jsem stále ve své cele, jsem si uvědomila v okamžiku, kdy jsem na holých zádech ucítila chlad. Odlepila jsem tvář od špinavé země a očima vyhledala zdroj ledového průvanu. Kromě dokořán otevřených dveřích, se do mého zorného pole dostal i Christian stojící na jejich prahu. Byl ve své lidské podobě, přesto jsem z něj měla strach.
Marně jsem se s ní pokoušela navázat kontakt. Většinou za mnou chodili ve dvou. Vychovatel a Christian. Když přišel naposledy, omdlela jsem bolestí dříve, než jsem měla šanci dozvědět se, co udělali se Sasukem. Naposledy jsme ho viděla na benzínové pumpě. Těsně před tím, než mě Eddie omráčil. Ale co udělal se Sasukem, to nevím. Měl oproti němu výhodu v podobě mé moci. Zabil ho? Nejspíš ano. Je to moje vina. Peklo s ním mělo nevyřízené účty, tím, že mi pomáhal, si podepsal ortel. Sasuke je mrtvý.
"Prosím," zašeptala jsem pohledem upřeným na Christiana, dobře si vědoma toho, co bude následovat. Nebylo to poprvé, co jsem žadonila, a ani tentokrát mi to nebylo k ničemu platné. Jsem teď v procesu převýchovy. Přesně jako tenkrát Naomi.
"Sklapni!" zaznělo za mnou současně s tvrdým kopancem do pravé ledviny. Reflektivně jsem se prohnula v zádech a na bok se převrátila kompletně vyčerpaná. Z úst mi samovolně unikl bolestný vzlyk. Tím jsem si vysloužila druhou ránu, tentokrát mi lektorova noha zasáhla žebra. "Řekl jsem, abys držela hubu!" okřikl mě pro jistotu ještě jednou.
Tvrdý náraz jeho nohy mě odmrštil o několik desítek centimetrů blíž k východu. Zalapala jsem po dechu, jakmile jsem jej opět popadla, rozkašlala jsem se. Christian stojící poblíž zůstával opřený mezi futry. Tohle je počtvrté, co mě jeho kolega bije a on se dívá. Nedělalo mu to žádný problém. Jako kdyby se ode mě během okamžiku distancoval. Samozřejmě, že naše přátelství z velké části předstíral, ale zapojil se tenkrát do mé záchrany, a tak jsme myslela, že mu možná nejsem úplně lhostejná. Možná měl Sasuke pravdu. Možná, že je Christian schopný zradit kohokoli, když to znamená, že vyvázne bez újmy.
Zapřela jsem si dlaně o kamennou podlahu a s velkým úsilím se vyhrabala na všechny čtyři. Zakrvácené vlasy se mi lepily na obličej a zanechávaly po sobě mokré stopy. Vzpomněla jsem si, jak mi lektor praštil hlavou o zeď. To byla zřejmě ta chvíle, kdy jsem ztratila vědomí.
Střetla jsem se s Christianovým pohledem. Byl ledový a bez jediné kladné emoce. Byla jsem k smrti vyčerpaná, přesto jsem sebrala poslední zbytky energie a donutila svá roztřesená kolena, aby mě vyzdvihla na nohy. Ve snaze o vzpřímený postoj jsem klopýtla, ale neupadla. Jediný krok mě dělil od Christiana. Stála jsem před ním nahá a potlučená. Vystrašeným pohledem jsem ho současně prosila o pomoc, ačkoli jsem tušila, že se žádné nedočkám. "Chrisi," zachraptěla jsem tichým hlasem. Naděje přeci umírá poslední, říká se. V ústech jsem ucítila kovovou pachuť krve.
Christianovy grimasy zůstávaly neměnné. Odpovědí mi byl pouze hysterický smích druhého lektora. Snažila jsem se uklidnit, ale při pohledu na Christianův prázdný výraz jsem se akorát rozbrečela. "Prosím," natáhla jsem k němu ruku. Cítila jsem, jak se ten druhý pomalu přibližuje. Christian byl moje jediná šance, jak se odsud dostat. Přiblížila jsem se k němu natolik. Že jsem na sobě cítila jeho horký dech.
Nespouštěl mě z očí. Těkal jimi po mé tváři, jako kdyby přemlouval sám sebe. Jako kdyby se v něm prala dobrá číst s tou špatnou. Doufala jsem, že ho přesvědčím, že mi nakonec pomůže, ale to on očividně neměl v plánu. Což mi koneckonců potvrdil výhledem na svá záda. Ruce mi vystřelily od těla a obmotaly se kolem Christianova hrudníku. Cítila jsem, jak se mu svaly pod mým dotykem napjaly. "Neopouštěj mě, prosím," šeptala jsem. Byla jsem vyděšená představou, že odejde a nechá mě tu napospas svému kolegovi.
Držela jsem ho pevně, přesto stačilo jediné škubnutí za mé dlouhé vlasy, aby mě ten druhý od Christiana odtrhl. "Nešahej na něj, ty špíno," zavrčel. Bez zbytečného otálení mi podkopl nohy. Sesunula jsem se k zemi jak padající kus skály a mlčky sledovala Christianovy kroky, jak se ztrácí v tmavé chodbě.
"Jsme trochu ve skluzu," promluvil lektor sám k sobě. Pak se naklonil ke mně a s předstíranou něžností uchopil mou dlaň do své ruky. Dříve, něž promluvil, mi přejel prsty po špinavé kůži: "Je mi líto, drahoušku, ale předehru přeskočím a půjdu rovnou na věc." Jeho tón hlasu mě varoval, abych se připravila na nejhorší, přesto mě zvuk praskajícího zápěstního kloubu vyvedl z míry.
Když se dostavila bolest, zavřeštěla jsem. Přesně to lektor chtěl. Mou ruku pustil a mě se naskytl pohled na obrácenou dlaň, jak se nezávisle na mé vůli pohybuje sem a tam, jako kdyby byla z gumy. Hysterie se mě zmocnila během několika mála vteřin. Co se mnou bude? Čeho všeho je ten psychopat schopný? Nemohla jsem se nadechnout. Nešlo to. Vidina mé blízké budoucnosti můj dýchací proces úplně vyřadila z provozu. Jakmile jsem cítila, že mi lektor sahá na nohu, spustila jsem i v panický pláč.
***
Probudila jsem se zpocená a na podlaze svého pokoje. Peřinu jsem měla smotanou pod hlavou a košili na spaní pohozenou u nohou. Ležela jsem na parketách jen v kalhotkách a marně se snažila vzpomenout, kdy jsem se svlékla a přesunula z postele na tvrdou zem.
Nástěnné hodiny ukazovaly čtvrtou hodinu ranní. Oproti noci se zdály mnohem tišší. Byla jsem přesvědčen, že po této noční můře už neusnu, a tak jsem popadla oblečení ze včerejška a vydala se na průzkum. Pořád jsem nevěděla, co je to za místo. Než jsem otevřela dveře na chodbu, několikrát jsem se přesvědčila, že nikoho neslyším. Nemohla jsme riskovat, že mě někdo uvidí.
V prostoru připomínajícím dlouhou nudli byl klid. Trochu mě překvapilo, že tu neobchází žádné hlídky. V pekle se to jimi jen hemžilo. Zdálo se, že tu víc kontrolují Luciferovy děti, než nebezpečí zvenčí. Jak se tu mám cítit bezpečně?
Vydala jsem se na druhou stranu od jídelny. Našlapovala jsem tiše, abych někoho neprobudila a nedostala se tak do maléru. Přece jen jsem se nacházela v okolí spících andělů s dokonale vyvinutým sluchem. Navíc jsem si dobře pamatovala Naomina slova: "Možná se tak netváří a možná, že ti to ani nepřijde, ale jakmile jim dáš důvod, strčej tě do té samé klece, ze které tě po osmi měsících vytáhli." Při vzpomínce na noční můru, která byla současně živou vzpomínkou, jsem se oklepala. Tohle už znovu prožít nehodlám. To raději zemřu.
Na konci chodbu střídalo schodiště. Rozmýšlela jsem se jen pár vteřin, pak jsem sešla dolů. Byla jsem příliš zvědavá, než abych se otočila a vrátila zpátky do pokoje. Zatímco v patře, ze kterého jsem sešla, svítila světla, v tom dolním byla naprostá tma. Přesně jako v mé bývalé cele. Mít mobil, posvítila bych si displejem. Zavřela jsem tedy oči a počkala, až si přivyknou.
Míjela jsem odbočky a pokračovala stále vpřed. Nechtěla jsem riskovat, že se v některé z postranních chodeb ztratím. Tohle místo bylo už samo o sobě dost velké bludiště. Vlastně dost připomínalo katakomby. Usoudila jsem, že sem dolů příliš andělů nechodí. Anebo mají kromě výborného sluchu i skvělý smysl pro orientaci.
Zastavila jsem se před dalším schodištěm. Tentokrát se neponořovalo do naprosté tmy. Naopak. Na jeho konci jsem spatřila bílé světlo. Rozeběhla jsem se za ním. A pokračovala jsem až k ocelovým dveřím, pod jejichž prahem prosvítala měsíční záře. Prudce jsem zatahala za madla. Bylo zamčeno. Samozřejmě.
"Odstup od těch dveří, a dej ruce tak, abych je viděl," ozvalo se za mnou.
Polilo mě horko. Naomi mi dost jasně vysvětlila, že neposlouchat se nevyplácí. A něco mi říkalo, že tady dole jsme neměla co dělat. "Ztratila jsem se," zalhala jsem už s rukama nad hlavou.
"Jestli nechceš, abych ti stiskem tlačítka uškvařil mozek, odstup od těch zatracených dveří," zopakoval výhružněji. Opravdu jsem věřila, že je toho schopný. Nejspíš byl jedním z nich, rádoby andělů.
Při pomyšlení na elektrické napětí linoucí se z kuličky na mém krku, mě zamrazilo. Opravdu to mohou udělat? Uškvařit mě zaživa? Zdá se mi to anebo jsou andělé stejně zvrácení jako démoni v pekle?
"Říkám to naposledy. Odstup."
Udělala jsem krok vzad a zůstala nehybně stát, dokud mi ten někdo nedovolil otočit se. Pohled mi padl na kluka mého věku držící to samé zařízení, kterým mě včera Rachel paralyzovala. Vlastní ho tu všichni andělé? Ovládají nás tím. Jsme snad něco jako jejich cvičené opice? My? Kdy jsem samu sebe zařadila mezi démony?
"Co tady děláš? Sem je nepovolaným vstup zakázán," upozornil mě, jako kdybych to z jeho výhružného chování snad nepoznala. Baterkou v ruce mi posvítil do obličeje. "To jsi ty," řekl překvapeně. Aha, takže teď jsem jako veřejně známá firma? "Říkal jsem si, jak to, proč vidím tak slabou auru. Teď už mi to dává smysl." Auru? Asi nějaká andělská věc.
"Bože, přísahám, že z toho otravného světla oslepnu." Nevím, zda s tím má co dočinění fakt, že jsem posledních osm měsíců strávila v naprosté tmě, ale světlo mé oči nepříjemně dráždilo.
Možná jsem se před andělským spratkem neměla odvolávat na Boha. Ten kluk se zasmál. I ve tmě jsem poznala, že jsou jeho zuby ukázkově bílé. Ostré světlo mi namířil na boty, v tu chvíli jsem spustila ruce podél těla. Přiblížil se ke mně několika málo kroky. Napodobila bych ho opačným směrem, ale dveře za mnou mi to nedovolovaly. Byla jsem v pasti. "Upozornili mě, že s tebou budou problémy," řekl. Tajemnost v jeho hlase ve mně vyvolala vlnu pochybností. Co je zač? A proč mluví tak neurčitě?
Obočí se mi samovolně vyklenulo o něco výš, než je přirozené. "Oni? Tím myslíš Rachel?" Samozřejmě. Koho jiného?
"Jsi vždycky tak zvědavá?"
"Vždycky vyhrožuješ, až pak se ptáš?" odsekla jsem mu.
Odfrknul si, rty zkroucené do škodolibého úsměvu. "To máme asi společné," prohodil ledabyle. Připomněl mi tím příhodu s Christianem. Okamžik, kdy jsem se téměř přestala ovládat. A to ještě neviděl, co dokážu, když vypustím to zvíře uvnitř.
Ovladač strčil do kapsy a natáhl ke mně ruku: "Mimochodem, jsem Thomas."
Jeho dlaň jsem si nedůvěřivě prohlídla. Byla jsem naprosto vyvedená z míry. Chce se přátelit? To myslí vážně? "Chtěls mi usmažit mozek," připomněla jsem mu pro případ, že by zapomněl.
Dramaticky pokrčil rameny: "Svou práci beru vážně. A tady dole nemáš co dělat. Takže, mám tě doprovodit nebo trefíš sama… Květinko?"
Vzpomínky na Sasukeho mi okamžitě naplnily hlavu. To nebylo správné. Jednou je mrtvý a mrtvým i zůstane. Nemohla jsme na něj myslet, protože spolu s ním přicházely i emoce. A já si prostě nemohla dovolit být slabá. Nemohla jsem dovolit, abych se stala tou starou Sakurou. Tou, která byla závislá na pomoci druhých. Tehdy v pekle, když jsem ležela ve vlastní krvi, slíbila jsem si, že pokud přežiju, mé staré já zemře. Sakura zemře.
"Jsem Rose," opravila jsem ho striktně. "Prostě Rose."
***
Na snídani jsem šla dříve, než pro mě bylo zvykem. Jídelna byla poloprázdná a o místo k sezení nebylo nouze. Zamířila jsem tedy rovnou k bufetu a nabrala si misku bílého jogurtu a banán. Nalila jsem si plný hrnek bílé kávy a naházela do něj pět kostek cukru. To byl jediný způsob, jak do sebe dostat aspoň trochu energie.
Nemohla jsem z hlavy dostat myšlenku na kovové dveře v dolním patře budovy. Byly zamčené. Proč asi? Drží nás tu jako vězně, které při první hrozbě postaví do přední linie. Jsme přeci jen démoni - děti samotného vládce pekel. Vidí v nás monstra, přitom jsme jen oběťmi osudu a andělské neschopnosti. Rachel jako anděl strážný úplně selhala. A vzhledem k počtu převychovaných, které jsem měla v pekle možnost vidět, není jediná. Rozhodně nehodlám skákat, jak Rachel píská. Ne po tom, čím jsem si kvůli ní prošla. Jestli někdo někomu dluží, tak je to právě ona. Měla by škemrat, abych jí odpustila, ne mě bez mého souhlasu naverbovat do své soukromé armády.
Představa možné svobody mě lákala, ale kam bych šla? A jak daleko bych se vůbec dostala? Vždyť ani pořádně nevím, kde to vlastně jsem. Nemám nikoho, ke komu bych se vracela. Všichni, na kterých mi záleželo, jsou mrtví. Všichni až na mě.
"Špatné sny?"
Vzhlédla jsem od hrnku vzhůru k Naomi stojící u mého stolu. "Nemáš ani tušení," zamumlala jsem znechuceně.
Naomi se posadila naproti mně. Na talíři měla dvakrát více jídla nežli já. Kdy jsme si vyměnily role? "Jasně, zapomněla jsem, že ty jsi tu ta největší chudinka," odpověděla s jedovatou ironii na jazyku. "Takže, hodláš dnešek profňukat nebo budeš dělat něco užitečného?"
"A to?" Neměla jsem na nic náladu. A už vůbec ne na její uštěpačné poznámky.
Povzdechla si. Hluboce a otráveně. Očividně jsem byla úplně mimo. "Naučit se ovládat své schopnosti, například. Tvému divokému já sice fandím, ale některé tady dost děsí."
Hrnek s kávou jsme odložila na stůl. "To můžu?" podivila jsem se. Myslela jsem, že nás Rachel drží na uzdě. Proto ty kuličky v naší páteři, anebo ne?
"Musíš." Opravila mě. "Ale jestli ti vyhovuje jen poslouchat, můžu vyprávět celé hodiny. Dokud z toho nezešílíš. A i pak budu pokračovat dál a dál," promluvila mi uvnitř hlavy. "Obě víme, co s tebou má slova dělají."
Zamračila jsem se. A je to tu zas. Nutí mě vzpomínat na minulost. Tehdy mě vyprovokovala natolik, div jsem neodpálila školu i se všemi mými spolužáky…
"Anebo jsi už zapomněla? Pověz, Rosemary, vzpomínáš si na to, jak jsi ohrozila ty, na kterých ti záleželo?"
Chuť k jídlu mě přešla. Proč mi to dělá? Proč mě nutí vzpomínat? Tolik jsem se snažila od svého bývalého života utéct, a když se mi to po měsících strávených v pekle konečně podařilo, Naomi se rozhodla mé úsilí zničit.
"Vážně jsi tak sobecká, abys zapomněla jejich jména? Jen proto, abys ulehčila své mysli?"
Byla jsem naštvaná. Na tohle jednání neměla absolutně žádné právo. Zvolila jsem si takový způsob života, jaký jsem uznala za vhodný. Není v takovém postavení, aby mi jej mohla rozmlouvat. Já sama si vybrala zapomenout.
"Jsi naštvaná. To je dobře, musíš to ze sebe dostat."
"Vypadni mi z hlavy," zavrčela jsem. Nebála jsem se, že ztratím kontrolu. Svůj vztek jsem se sama naučila ovládat. Všechen jsem totiž přesměrovala na Christiana. On byl jediný skutečný problém. Můj jediný cíl.
"Kdybys svou moc ovládala, nepustila bys mě tam. Takhle jsi jako chodící terč. Každý tě může využít, namluvit ti lži, kterým budeš věřit. To chceš?"
Samozřejmě, že ne! To já zabila svou rodinu. Má slabá mysl ji zabila. Jsme si toho vědoma a chci na to zapomenout. Musím na to zapomenout!
Představa dusící se Naomi mi najednou přišla příhodnější než kdy dřív. Nevěděla jsem, jak tu domněnku uskutečnit, ale přála jsme si ji tak moc, až se Naomi rozkašlala. Dříve, než jsem si stihla uvědomit, že je to následek mé vůle, pocítila jsem na krku silný stisk. Naomin výraz se změnil. Už nebyl ani z poloviny tak vstřícný.
"Používáš na mě mé vlastní zbraně? Dobře, Rose, ať je po tvém." Stisk na mém krku zesílil. Rukama jsem šmátrala po jeho zdroji, ačkoli jsem dobře věděla, že jím je Naomina mysl. "Je mi zle z toho, jak se tě každý snaží chránit. Jak se bojí, aby v tobě nevyvolali citlivé vzpomínky. Ale víš co, Rose? Já taková nejsem. Můžeš se snažit, jak chceš, ale Sasukeho ze své hlavy nevymažeš. Přesně tak. Sasuke. Vzpomínáš si na něj? Ne? To je vtipné, protože právě ty jsi ten důvod, proč hnije v pekle. Předstírej, že to tak není. Přemlouvej samu sebe, že ti na něm nezáleží, ale obě známe pravdu. Vzpomeneš si na něj i na všechny, které si ztratila. A až se tak stane, padneš na dno." Nemohla jsem dýchat a točila se mi hlava. Přesto jsem dobře vnímala každé jednotlivé slovo, které mi vtiskávala do mysli. Slova, která pálila jako ten nejkrutější žár." Jestli sis myslela, že tě nic horšího než peklo nečeká, tak ses mýlila. Život po něm je totiž ještě horší. O to víc, když v něm schází lidé, které si tolik milovala."
Stisk na mém krku povolil a já dychtivě zalapala po dechu. Jakmile jsem do plic nahnala alespoň trochu kyslíku, vzhlédla jsem k Naomi. Ta už si ale razila cestu mezi přicházejícími strávníky pryč z jídelny.
Snídani jsme odsunula stranou. Na jídlo jsem už neměla ani pomyšlení. Jediné, na co jsem dokázala myslet, byla její slova. Sasuke žije. Žije a nikdo se mi to neobtěžoval říct. Celou dobu, celých osm měsíců jsem žila v domnění jeho smrti. Jak mi to mohli zamlčet?
Svět se mi ponořil do tmavé mlhy. Myslela jsem, že tohle už mám za sebou. Že neztratím kontrolu, ne tak snadno, ne skrze vzpomínku. Ale mýlila jsem se.
Prorazila jsem si cestu skupinkou přicházejících andělů a se zaťatými pěstmi pokračovala chodbou do kanceláře, ve které sídlila Rachel. Hodlala jsem si všechen vztek vylít na ní. Ať mě pak klidně zavřou. Tahle milosrdná lež ji jen tak neprojde.
Zřejmě jsem v kolemjdoucích vzbudila podezření, jelikož se dva z nich vydali za mnou. "Hej, ty! Stůj!" křičeli za mnou.
Ignorovala jsem jejich rozkazy i všechny výhružky, které po nich následovaly, a dala se do běhu. K Rachel jsem vtrhla bez zaklepání rozraženými dveřmi. Oba pronásledovatelé dorazili pár vteřin po mně. A zatímco oni mě jediným pohybem sráželi k zemi, já vytřeštěným pohledem pozorovala osobu sedící naproti Rachel. "Rosemary!" znělo z jejích mužských úst.
"Tati?"
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tessie.chan Tessie.chan | Web | 17. dubna 2016 v 21:11 | Reagovat

Nejdřív asi UF, chvíli sem se nemohla zbavit zlýho pocitu,  že to celý byl doteď jenom sen a Rose pořád trčí v pekle :-D
Druhý UF a zároveň WOW Sasuke žije! Jo!  Žije! A Rose už to ví a jen tak to určitě nenechá :-D
A do třetice WOW! Táta? Jako vážně!? Nutně potřebuju další díl :-D  :-D  :-D  :-D  
Bylo to boží! :D na chvíli si mě dokonale zprostila stresu z blížící se maturity, kterým už od začátku dubna chronicky trpím :D už se nemůžu dočkat, jak se to vyvine dál :-D  díky mockrát

2 Denis Denis | 18. dubna 2016 v 15:07 | Reagovat

Moc pěkný. Nemůžu se dočkat až s tam konečně objeví Sasuke. Už mi chybí, kanec jeden. Tak jako se nemůžu dočkat, až Rose ukáže svou sílu a mám takový nepatrný dojem, že to vypustí jen kvůli němu. Ach bože, snad budeš stíhat, Tisso. Já totiž opět nedospím dalšího dílu.... Jsi užasná.

3 Sakura-sama Sakura-sama | 18. dubna 2016 v 17:49 | Reagovat

Páni! Nemám slov. je to dokonalý! Naprosto a totálně.

4 nena nena | 18. dubna 2016 v 18:36 | Reagovat

páni, je to krásne, úžasné!!! :)
na malý moment som sa bála, že je Rose stále v pekle a celé to divadielko s anjelmi je len ďalšia fáza prevýchovy. Ale našťastie nie :) Na Sasukeho sa samozrejme veľmi teším, extrémne si to potom vychutnám :D
No a koniec prekvapivý samozrejme, dúfam, že otec Rose nebude prepatý debilko, ktorý súhlasí s praktikami anjelov, ale bude sa to snažiť nejako riešiť :)
Držím palce aby si sa z toľkej práce nezbláznila, mysli na to, že si sem tam treba aj oddýchnuť, aby si neskolabovala od vyčerpania, alebo aspoň nejaká časť tvojho tela (mne takmer skolaboval žalúdok alebo niečo v oblasti brucha, keď som moc pracovala a nemala na nič čas, takže viem čo hovorím), dávaj na seba pozor, a nech sa ti darí :) teším sa na ďalší diel.

5 Tenda Tenda | 10. května 2016 v 18:01 | Reagovat

Tisso, pěkná práce. Nemůžu se dočkat dalšího dílu. Si perfektní.

6 Natano-sama Natano-sama | 25. května 2016 v 0:48 | Reagovat

Rozhodne ne proto, abych byla zajimava, ale proto ze jsem byla ted pul roku v Anglii zkusit zalepit neco na cem mi zalezelo a co nepotrebuje lepidlo,  ale srouby...nicméně k urychlenemu vysvětlení me komentatorske absence bych se chtěla omluvit tudíž sem napisat.
Co se tyce Sasukeho muze byt v jakémkoliv situaci a straně a ja budu automaticky tak ci tak tu postavu naprosto a nekonecne milovat. Sasuke je moje hluboka srdcovka a i když to bude znit poněkud divne a paranoidne, tak mi tenhle příběh připomíná ten muj nepodareny vztah :D  S tim Sakurinym tatkou jsi me dostala,  ale nepřekvapila :-P  věděla jsem že se ještě objevi......co se Sakury tyce ma v hlavě bordel coz není novinka, ale ani výjimečný případ.
Jsem proste tvuj člověk. Hod sem dalsi dilek a neser :D whoop

7 Kraska123 Kraska123 | 5. června 2016 v 23:34 | Reagovat

SUPER ČTENÍ!!!!!!!!!!? :-D
Potřebuju nutně další DÍL!!!!!!!!
Jsi skvělá musíš v tom rozhodně pokračovat:-) :-) :D :D

8 Lucka Lucka | 23. června 2016 v 15:25 | Reagovat

Ahoj Tisso, si úžasná. Je vidět, že Tě psaní baví. Prosím už o další díl. Nemůžu se dočkat.... čtu si tvou povídku pořád dokola a denně si hlídám, zdali si něco nepřidala....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama