4. kapitola

27. července 2016 v 0:28 | Tissa |  Supernatural: Repudiation

Tak jo, tak jo. Chápu, že mě většina z vás nejspíš proklíná a zbytek mi přeje nekonečnou smrt v křečích, proto jsem se rozhodla, že raději zveřejním další kapitolu.
Popravdě jsem ultra mega unavená, takže si to zdlouhavé okecávání na úvod odpustím a přejdu rovnou k věci. Výdech. Nádech. Výdech. Nádech. A: Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se! A dál už to znáte.
Krásné čtení přeji! :)


Ignorovala jsem jejich rozkazy i všechny výhružky, které po nich následovaly, a dala se do běhu. K Rachel jsem vtrhla bez zaklepání rozraženými dveřmi. Oba pronásledovatelé dorazili pár vteřin po mně. A zatímco oni mě jediným pohybem sráželi k zemi, já vytřeštěným pohledem pozorovala osobu sedící naproti Rachel. "Rosemary!" znělo z jejích mužských úst.

"Tati?"

4. KAPITOLA

"Pusťte ji," zaznělo mi v uších. Několikrát. Jako když se rozkřičíte proti skalnatému údolí a váš hlas se k vám od něj odrazí zpátky.
Tváře doposud přimáčknuté ke špinavé zemi jsem odlepila, hned co tlak andělovi ruky na mé hlavě povolil. Okamžik na to pustil i mé ruce. Ty mi nemilosrdným stiskem drtil za mými zády.
S pomocí Racheliny ochranky jsem se postavila zpátky na nohy a promnula si bolavá zápěstí. Bát se, že jsou zlomená, bylo zbytečné. I kdyby byla, uzdraví se během několika následujících vteřin.
"Rosemary," otcova slova mi připomněla jeho přítomnost. Možná, že se mi vážně nezdá. Možná, že je skutečný.
Napřímila jsem se a hrdě se střetla s jeho modravým pohledem. Barva jeho očí ve mně okamžitě vyvolala vzpomínky na Tonyho a babičku. Pevně jsme sevřela čelist a doufala, že tím zabráním pláči. Rukama jsem si přitom objímala paže. Musela jsem vypadat jako hromádka neštěstí.
Rachel si odkašlala. Napjatou atmosféru tím ale uvolnit nemohla. Na to jsem byla příliš zaskočená. "Nechám vás na chvíli o samotě. Určitě si máte co říct." Mluvila spíš k mému otci, než ke mně. "Jamesi, přijď za mnou do zasedačky, až tu skončíte, potřebuji s tebou něco probrat. O samotě," zdůraznila. Chovala se, jako by přítomnost mého otce nebyla nijak výjimečná. Naopak.
Jakmile za sebou zaklapla dveře, nastalo husté ticho. Zírala jsem před sebe, na svého otce, ale ve skutečnosti ho nevnímala. Bojovala jsem s emocemi, deroucími se z mého nitra ven. Ačkoli jsem si byla vědoma lásky, kterou k Jamesovi chovám, i pocitu prázdna, který po jeho odchodu následoval, vše, co jsem momentálně dokázala cítit, byl vztek. Silný a neústupný. Nutil mě otce nenávidět za to, že tu pro mě nebyl. Za to, že se zčistajasna objevil a tvářil se, jako kdyby mě nikdy neopustil.
"Zlato," oslovil mě tiše a se stejnou opatrností ke mně pomalu natáhnul ruku. Čekal snad, že se mu vrhnu do náruče?
"Co tady děláš? Máš být na psychiatrii." Má reakce ho zaskočila. Pochopil, že o jeho dotek nestojím a ruku stáhl.
"Byl jsem."
"A teď už nejsi?" zeptala jsem se kousavě. Možná jsme to přehnala. "Jak mám vědět, že se tohle všechno neodehrává jen uvnitř mé hlavy? Třeba jsi jeden z nich a hraješ si s mou myslí. Možná, že ani nejsi skutečný."
"Samozřejmě, že jsem skutečný. Přišel jsem kvůli tobě," odmlčel se. Čekal na mou odpověď, ale žádné se nedočkal. Po chvíli ticha opět promluvil: "Vím, čím sis prošla - "
"Ach, tak ty víš," skočila jsem mu do řeči.
"Je mi to líto. Chápu, že po tom všem není snadné někomu věřit, ale mě můžeš. Jsem tvůj táta, Rosemary. Miluju tě."
Na citové výlevy jsem neměla náladu. Zjeví se tu po takové době a dožaduje se rodičovského práva. Opravdu čekal, že ho přivítám s úsměvem na tváři? Jak bych mohla? Mám v hlavě guláš, sakra! Všechno je najednou tak intenzivní. Hněv, nenávist a zlost se ve mně perou a otravují mou mysl děsivými fakty. Nechal mě samotnou, opustil mě. "Proč jsi tady?" Zadíval se mi do očí. Přemýšlel, co říct. "Odpověď je jednoduchá. Teda v případě, že si nevymýšlíš," připomněla jsem mu.
"Nesnažím se vymýšlet lži, Rose, snažím se vymyslet způsob, jakým ti vysvětlení podat tak, abych ti neublížil."
Z hrdla se mi prodral ironický smích. Za herecký výkon by zasloužil ocenění. Tohle nemohl myslet vážně. "Jen do mě. Snesu více, než na kolik vypadám," ujistila jsem ho.
"Možná by sis měla sednout," kývl na prázdnou koženou židli. Zdál se být nervózní. Hnědé vlasy si zastrčil za ucho. Byly mnohem delší, než jsem si je pamatovala. Sahaly mu až na ramena a po celé své délce se lehce vlnily.
Když jsem se stále neměla do pohybu, promluvil: "S Rachel a touto organizací spolupracuji už patnáct let. Ale do existence andělů a démonů mě a Sophii zasvětila tvá matka, myslím ta biologická - Lucy."
Ruce jsem na prsou zkřížila v obranném gestu. Chtěla jsem působit lhostejným dojmem, ačkoli mi dělalo problém o Lucy mluvit jako o mé biologické matce. On o ní mluví jako o staré známé. Nevím jak, ale ví, že znám pravdu. Ví, že vím, že nejsem jeho. Ví také, co jsem doopravdy zač?
"Věděla, že až se narodíš, zemře a potřebovala si být jistá tím, že se o tebe se Sophií postaráme. Že tě před peklem uchráníme. Proto si byla od malička vedená k víře. Protože jen síla Boží tě dokázala udržet od dosahu Lucifera."
Takže to věděli. Celou dobu. Věděla to i babička? Proto se o mě tolik strachovala? Proto ta přehnaná péče?
Zatočila se mi hlava. Existovalo v mém životě vůbec něco skutečného? Nebo jsem celých sedmnáct let prožila ve lži? Byla jsem jako loutka ve hře zvané Život.
"Po té, co Sophie zemřela, vyhledal jsem Rachel. Lucy mě informovala o její pozici anděla strážného. Věděla o ní od okamžiku, kdy tě počala. Rachel tě hlídala, Rose. I já chtěl být nápomocný. Většina Luciferových dětí skončí v rukách démonů hned po narození. Ovlivňují jejich život stejným způsobem, jakým ovlivňoval Christian ten tvůj poté… co jsem odešel." Zhluboka se nadechl, já stále vstřebávala fakt, že toho byla má rodina součástí.
"Jakmile Luciferovy děti dostatečně dospějí, pověřený démon aktivuje jejich schopnosti. Jak hrozivý je to pocit, ti vysvětlovat nemusím. Sama to dobře znáš. Když je temná energie uvolněna, ten samý démon, který za dítě odpovídá, ho předá peklu. Délka převýchovy je závislá na psychické odolnosti jedince, který ji podstupuje. Většinou ale netrvá déle než čtyři roky."
Čtyři roky nekonečné bolesti? Vzpomněla jsem si na Naomi. Síla její vůle musela být ohromná. V pekle strávila celých šest let. Mě stačilo osm měsíců, aby mě zlomili.
"S Rachel jsme hledali způsob, jakým těmto dětem pomoci dříve, než je peklo dostane. Ze zařízení, které sloužilo jako povstalecký úkryt, jsme současně vybudovali i výcvikové středisko. Jakmile děti aktivují svou moc, jejich anděl strážný je dopraví sem. Tady projdou výcvikem, během kterého se naučí své schopnosti ovládat. Bohužel, ne vždy jsou andělé dost rychlí."
Pohledem jsem zabloudila do rohu místnosti. Já kvůli nedostatečné rychlosti Rachel přišla o svou rodinu. Vlastně i o samu sebe. Stal se ze mě někdo úplně jiný, někdo, kým jsem nechtěla být. Někdo, kdo se mi hnusil.
Byla jsem labilní a momentálně i slova neschopná. Kolena jsem tiskla k sobě a předstírala, že jejich třes je následkem nedostatečného spánku. Ze vzteku, který ještě před několika minutami plál v mých žilách, se stal smutek a ze smutku zas pláč. "Babička a Tony… oni…"
"Já vím," řekl James tiše. Grimasami své tváře přitom dával najevo lítost.
Prudce jsem se nadechla. A pak znovu a zas. "Jsou mrtví kvůli mně," doznala jsem se poprvé nahlas. Otcova náruč se mi najednou nezdála tak špatná, přesto jsem si ramena objala sama. S pohledem zapíchnutým v podlaze jsem pak promluvila: "Mučili mě. Dlouho. Byla jsem připravená zemřít bolestí, než prozradit jediné jméno." Vzlyky mi vzaly slova z úst a já se rozkašlala. Zdvihla jsem k otcovi pohled. Můj neúspěšný boj s emocemi nehybně pozoroval. Jen tam tak stál s rukama podél těla a visel na mě očima. Mohl mě obejmout, pohladit… Brala bych jakýkoliv projev citu. Brala bych cokoliv. Blázním snad? Co čekám? Teplou náruč? To těžko. Odehnala jsem ho. Jasně jsem mu dala najevo svůj nezájem. S chvějícími koleny si musím poradit sama.
Pravou rukou jsem nahmatala roh pracovního stolu a pevně se jej chytila. Potřebovala jsem jistotu, že se udržím na nohách. "Pustila jsem je dovnitř. Pustila jsem je do své hlavy," přiznala jsem tiše.
"Ne, Rose. Tak to není," Jamesův pevný hlas zaplnil celou místnost. Kéž bych i já dokázala být tak klidná. "Byli mrtví v okamžiku, kdy tě Eddie udal peklu."
"Cože?" Tak náhle, jako jsem před okamžikem spustila v zoufalý pláč, jsem i zkoprněla. "Ale Christian…"
James zakroutil hlavou. "Christian se tě snažil chránit. Věděl, že spoluprací s námi riskuje svůj život. Byl si toho vědom a stejně nám poskytoval zásadní informace. Nebýt jeho, ani bychom se do pekla nedostali. Natož abychom tě z něj dostali ven."
Jeho slova mě mátla. Nevěděla jsem, čemu mohu věřit. Jak bych mohla? Sotva rozeznám skutečnost od děsivého snu. Jsem na dně a jsem si toho vědoma.
Udělala jsem krok zpět. "Jak tohle všechno víš?"
"Jak jsem říkal, spolupracuji s Rachel už pěknou řadu let. Vím všechno, Rose. To, že jsi mě neviděla, neznamená, že jsem tu pro tebe nebyl. Pomáhal jsem, staral se, spolupracoval s Christianem a Sasukem, a společně s nimi plánoval tvou záchranu."
Sasukeho jméno uvnitř mé hlavy rozsvítilo červenou kontrolku. Má záchrana ho stála získanou svobodu. Nikdy si to neodpustím. A bylo to tu zas. Vzpomínky, které jsem si dlouho upírala, nyní vyplouvaly napovrch. Chytla jsem se za hlavu. Bylo toho moc. Byl mrtvý. Myslela jsem si, že je. Byla jsem o tom přesvědčená. Všechno je špatně. Všechno je úplně jinak. Takhle to přeci nemělo být. Christian se podílel na mé záchraně? Ne. Ne. Ne. Christian mě zradil. Zachraňoval svůj zadek, tak jako vždycky. To on si zaslouží hnít v pekle, ne Sasuke.
"Rose," oslovil mě James. Jak se uprostřed toho všeho ksakru ocitl můj otec?
"Byl jsi nemocný," vzhlédla jsem k němu. "Viděla jsem, jak tě doktoři odvádějí pryč."
Mým slovům přitakal jediným kývnutím: "I já si to myslel. Byl jsem přesvědčený, že hlasy, které jsem slyšel a stíny, které jsem vídal, byly ve skutečnosti jen výplodem mé fantazie. Doufal jsem, že mi na psychiatrii pomůžou. Mýlil jsem se. Po roce neúspěšné léčby mě Rachel dostala ven. Zjistila, že problém nebyl tady," prstem ukázal na svou hlavu. "Ve skutečnosti jsem byl celou tu dobu posedlý. Měl jsem uvnitř sebe skutečného démona, který mě nutil dělat si všechny ty šílené věci." Vyhrnul rukáv od kostkované košile a ukázal mi hluboké jizvy. Táhly se po celé délce jeho silné paže. Některé z nich tvořily důlky. Nepřehlédla jsem ani otisky zubů. Puchýře a řezné rány, které jsem mívala na svých rukách, nebyly nic, ve srovnání s tímhle.
Od Sasukeho jsem věděla, že někteří démoni mohou posednout cizí tělo, ale o následcích jsem neměla ani ponětí. Zděšeně jsem těkala mezi poškozenou tkání a jeho očima. Všechno to dávalo tak dokonalý smysl. Vše, co otec řekl, do sebe zapadalo. Až příliš dokonale…
Táta mezitím pokračoval ve vysvětlování: "Užíral mě zevnitř, cítil jsem jeho přítomnost a nedokázal ho ovládnout. Přebíral kontrolu nad mým tělem kdykoli se mu zachtělo. Chtěl mě zničit, protože jsem pro peklo představoval hrozbu, a málem se mu to podařilo."
Vybavila jsem si obrázek svého otce. Ten samý, který mi kdysi podstrčil Christian. Byla tohle skutečnost? Opravdu si ukusoval kusy vlastního masa? Škrábal se tak horlivě a bez přestání, dokud nenarazil na kost? Vybavila jsem si jeho křečovité pohyby i záchvaty vzteku. Tím vším si musel procházet stále dokola celé roky.
"Nikomu bych to nepřál. Vůbec nikomu."
"Ale přemohl jsi ho, jsi tady," připomněla jsem mu.
Jamesovy rty se roztáhly do úsměvu, o kterém se jen sotva dalo říct, že je radostný. "To díky Rachel," přiznal. "Svěřila mě do péče kněze, který měl s posednutím mnohaleté zkušenosti. Strávil jsem u něj celý další rok, než mě pomocí exorcismu toho vetřelce konečně zbavil." Vzpomněla jsem si na film Vymítač ďábla. Po orosených zádech mi přelej mrazivý stín. Vážně si něčím podobným prošel i James? "Nebylo to tak jednoduché, bojovat o život s vlastním tělem… A také že si to vybralo svou daň. Jsem teď jiný člověk, Rose. Ale jsem naživu, my oba. A tak si říkám, že mi to za to stálo."
***
Zvyknout si na matraci byl oříšek. Zatímco v pekle se mi do zad zarývala kamenná podlaha, tady v mém novém pokoji byla postel až nepřirozeně měkká. A tak jsem již druhou noc za sebou strávila na zemi. Pro jednou vědomě a zcela dobrovolně.
Noční můra mě nepřekvapila. Živá a děsivá. Jako obvykle. Probudila mě opět uprostřed noci, ne jednou. Jestli se brzy nevyspím, přísahám, že tenhle pofidérní komplex vyhodím do povětří. A s ním i celou Alabamu. Protože přesně tady se nachází.
Pole a zase jen pole. Přesně tak jsem si ji vždycky představovala, jak ve skutečnosti vypadá, těžko říct. Pochybuju, že to v nejbližší době budu mít šanci zjistit. Stále nevím, jaké se mnou má Rachel plány. Soudě podle pohledů ostatních, jsem pro její armádu spíš přítěží než posilou. Neovládám totiž ani své emoce, natož abych ovládala svou moc.
Pohled do zrcadla ve společných umývárnách byl stejně děsivý jako včera. Viděla jsme ty stejné propadlé lícní kosti, i černé kruhy nad nimi. Střetla jsem se s rudým pohledem. Snažit se předstírat, že dívku v odraze poznávám, bylo nesmyslné a především úplně zbytečné. Jediné, co se nezměnilo, byly růžové neposlušné vlny. Zdá se, že hnízdo na hlavě mě bude provázet celým mým nesmrtelným životem.
Na snídani jsem vyrazila brzy. Nemohla jsem spát a navíc jsem se chtěla vyhnout davu andělských spratků. A jejich zvědavým pohledům. Nemají problém jen se mnou, ale s celou naší rasou. To mi došlo už včera. Luciferovi parchanti jim zkrátka nevoní.
Neměla jsem chuť na cereálie, pečivo ani na tousty na tisíc způsobů. A už vůbec jsem neměla chuť být viditelná. Chtěla jsem si jen vypít své přeslazené kakao někde v rohu místnosti a předstírat, že nejsem na živu jen díky srdeční automacii. Poslední, o co jsem žádala, bylo, abych se někomu připletla do cesty.
Do dívky přibližně mého věku jsem strčila úplnou náhodou. Zrovna, když jsem chtěla zamumlat omluvu, ohradila se po mě: "Čum na cestu, bastarde." Více, než samotná slova mě překvapil jedovatý hlas. Nedokázala jsem si ho spojit s drobnou zrzkou, stojící přede mnou. Vypadala tak nevinně… Ale těch pár slov mi stačilo k tomu, abych pochopila, že mnou pohrdá. "Na co tak zíráš? Copak ti v Pekle dočista vymyli mozek? Nebo seš prostě tak tupá? Uhni už, sakra," řekla. Pak si prorazila cestu tvrdým loktem. Couvla jsem o krok. Možná nebyla velká, ale sílu teda rozhodně měla.
Zatímco jsem bezduše hleděla někam mezi máslové croissanty a vanilkový puding, uvědomila jsem si, čím mě to ta zrzka nazvala. Bastardem. Míšencem. To je nějaký zdejší slang, kterým andělský Spratci nazývají Luciferovi děti? Chybělo mi Natalino: 'Chudinko.'
Otočila jsme se za tou holkou, co mě před okamžikem přinutila myslet si, že jsem menší než veš, a našla známou tvář. Thomas, anděl, který mě včera načapal při mém nočním průzkumu, teď mluvil s tou samou zrzkou, která mi před okamžikem dala najevo, že o mou přítomnost rozhodně nestojí. Ruku měl položenou na jejím rameni a mračil se. Když se na mě oba současně podívali, pochopila jsem, že jsem zřejmě hlavním tématem jejich vášnivého rozhovoru. Mám na čele napsáno TERČ nebo co? Rozhodla jsme se to ignorovat a s hrnkem v ruce se posadila k jednomu z postranních stolů. Doufala jsem, že tam najdu vytoužený klid. Sotva jsme dosedla, Thomas zabral lavici na protější straně stolu.
"Víš, že je to jídlo zadarmo, že jo?" řekl mi namísto pozdravu a na prázdné místo přede mnou položil talíř s ovocem a tmavým pečivem.
"Nemám hlad."
"Myslím, že by ti pár soust jen prospělo."
"Myslíš?" reagovala jsem bez sebemenšího zájmu. Ta věčná starost ostatních mě unavovala. Chovali se, jako bych se měla každou chvílí zhroutit a podřezat si žíly.
"Dlužíš mi to. Neprásknul jsem tě, pamatuješ?"
Ignorovala jsem jeho ubohý pokus přesvědčit mě, i fakt, že se choval jako dotčený puberťák, a zahleděla se daleko za jeho záda. Z druhé strany jídelny mě pozoroval pár očí tak zelených, že připomínaly více dravou šelmu, než lidskou bytost.
"Udělala jsem tvý holce něco, kvůli čemu mě nenávidí? Nebo je takhle milá na všechny mé rasy?" zeptala jsem se, zaražena slovy, které jsem zvolila.
Překvapení v Thomasově tváři mě zarazilo. "Myslíš Hannu?" zeptal se nakonec.
"Myslím tu, která mi do paže otlačila svůj špičatý loket."
Mluvila jsme naprosto vážně, přesto ho má slova rozesmála. "Ona není moje holka."
Obočí jsem vyklenula o něco výš než to druhé, když jsem se Thomase zeptala: "A ví o tom?"
"Určitě ano," odpověděl téměř okamžitě, ve tváři stále ten potutelný úsměv.
"Jsi si jistý? Protože její pohled připomíná naštvanou bachyni, který někdo umlátil mladý."
Kývl hlavou. Pak se odmlčel. Než znovu promluvil: "Nehlídá mě," nechal mě srknout si horkého kakaa, "pozoruje tvou auru. Jako většina andělů v této místnosti." Měl pravdu. Sledovaly mě desítky párů přítomných očí. A já si nedokázala vysvětlit proč.
Aura. Aura. Mluvil o ni i tenkrát, když mě načapal na výzvědách. Moje se mu zdála slabá. "Co to vlastně znamená? To je nějaká andělská věc? Vidět aury?"
Thomas přikývl. "Aury ukazují stav tvé duše. Je to takový mlhový obal, vznášející se kolem tebe. Mění se na základě emocí. Když jsi šťastná, je bílá, když se cítíš pod psa, zčerná…"
"K čemu je to dobré?"
"Pomáhá nám to při práci s lidmi. Lépe se pak vcítíme do svých svěřenců," Jestlipak byl ve své práci také tak "úspěšný" jako Rachel, napadlo mě. Rozhodla jsem se v tom prozatím nešťourat.
"Jakou barvu mám já?" zajímalo mě. "Teda, myslím má aura."
"Skoro žádnou," odpověděl. Jeho vážný výraz mi přitom napovídal, že to nebývá úplně běžné. "Vlastně, vidím jen tenké obrysy šedé barvy."
Jeho slova mě nenechávala zrovna klidnou. "Co to znamená?"

Thomas se odmlčel. Očividně váhal, jestli mi to má říct, ale už bylo pozdě dělat tajemného. "Znamená to, že část tvé duše chybí. A ta, co zbývá, je na tom dost bídně."

BUDU RÁDA ZA VÁŠ NÁZOR! :) VLASTNĚ MĚ STOPROCENTNĚ POVZBUDÍ K DALŠÍMU PSANÍ!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dakyra dakyra | 28. července 2016 v 9:26 | Reagovat

upřímně nevím co ti k tomu mám napsat..:D opět bych se opakovala a to mě už nebaví...:D vážně doufám že ti někdy dojde jak úžasně píšeš a že se na tebe vyplatí čekat.. a to že máš moře práce to chápe snad každý... ;) já osobně se vždy těším na něco nového a vždy jsem příjemně překvapena..:D tatínek se teda vyvedl...:D ten konec excelentní..:D řekla bych že brzy pujdou pro tu její druhou duši..:D mno poslední dobou mi psaní komentářů nejde.. nedokážu se vyjádřit po jedné dosti tragické události.. :/ takže ti mockrát děkuju za povzbuzení a já povzbuzuji tebe k dalšímu psaní.. ;)

2 Tissa Tissa | Web | 28. července 2016 v 11:52 | Reagovat

[1]: Vážím si toho ... fakt!:) Ale můžeš mi to říkat třicetkrát stále dokola a stejně budu mít výčitky, že vás nechávám tak dlouho čekat.
Co se týče té události, předpokládám, že myslíš tu, o které si mi pár měsíců zpátky říkala ... držím ti palce, ať je to brzy lepší, protože skvělý už to asi nikdy nebude... bohužel to tak prostě je. Jsem ráda, že ti mohu pomoct aspoň skrze příběh.. občas je dobré i to nejmenší rozptýlení... :)
S komentováním si nedělej starosti... byla bych nadšená, i kdybys mi napsala cokoli... Je mi jedno, že se opakuješ, protože aspoň vím, že to máš pořád ráda a že ti SP třeba zlepší den..
Takže já si uvědomím, že píšu dobře až tehdy, kdy si ty uvědomíš, že ty s ostatními, kterým stojím za komentář, jste ten důvod proč jsem se zlepšovala.. ;)

3 VerunQa Roni Hoffman VerunQa Roni Hoffman | 28. července 2016 v 16:08 | Reagovat

Bomba jec co budu mít pauzu tak se na to vrhnu O_O

4 nena nena | 28. července 2016 v 16:59 | Reagovat

Túto časť by som označila asi za perfektne oddychovú. Nakoľko mám o 2 týždne štátnice a musím sa učiť, som za to veľmi rada, že som si pri nej mohla (aj keď len na chvíľu) vydýchnuť. Všetko okolo jej Jamesa si pekne vysvetlila, takže mi nič nevŕta hlavou, za čo som rada, lebo na miesto učenia by som mala v hlave len to :D :D
Páči sa mi, že Rose konečne ukázala nejaké emócie, jej bezcitnosti som síce tiež fandila, ale proste Rose je Rose a riadiť sa citmi je pre ňu snáď dôležité :) Trošku mi tu chýbalo pár scien s Naomi či Christianom, ale dávať ich do "rodinného kruhu" by asi nebolo vhodné. :) O Thomasovi a Hanne, popravde neviem čo si mám myslieť, nakoľko sú to vcelku nové postavy a nič o nich poriadne nevieme, neviem čo mám od nich očakávať.. :)
Teším sa na ďalšiu časť, dúfam, že spomínaná Naomi si Rose podá aby sa konečne začala učiť ovládať svoju silu... :)
Uf.. a zase sa učiť :( už aby bolo potom :D Ďakujem za novú kapitolku, na tvoje veldiela som odhodlaná čakať vždy :))

5 Khaculinka Khaculinka | 29. července 2016 v 2:17 | Reagovat

Vážně úžasné :-) další díl mi neslutečně zvedl náladu, ale jsem moc unavená na to napsat nějaký převratný komentář :-D píšeš užasně a já si teď zase počkám na další :-)

6 proste-povidky proste-povidky | 30. července 2016 v 23:13 | Reagovat

Tessie.chan
Páni, další díl vyšel konečně na světlo :D Už jsem se nemohla dočkat a přečetla jsem ho na jeden nádech. Opravdu jsem si díl moc užila, krásna, řekla bych skoro až oddechová část. Jenom škoda, že se to nedá koupit jako celá hotová knížka (nic proti internetu, ale vůni papíru nic nenahradí), vsadím se, že bych jí přečetla, aniž bych od ní jedinkrát odtrhla oči :D tvoje psaní a příběhy nemají chybu :) drž se toho, nejenom kvůli sobě, vsadím se totiž, že je spousta dalších lidí, kteří budou jednou čekat na nějakou tvou knížku stejně věrně, jako já na každou další kapitolu, bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat :D

7 Natano-sama Natano-sama | 1. srpna 2016 v 3:49 | Reagovat

Jsem ráda,  že jsem si mohla přečíst čtyřku,  ale vzhledem k tomu jak dlouho už jsem tvuj verny fanda tak hodne nuda. A ještě ke všemu s takovou čekackou zadna zápletka nic na co bychom se mohli těšit prostě nic :( mam te ráda a cetlo se to samo ale slabotka kotě opravdu.

8 Tissa Tissa | Web | 1. srpna 2016 v 19:44 | Reagovat

[7]: Mrzí mě, že sis tuhle kapitolu neužila tak jako ty předchozí.. bohužel jsem tu vykecávací scénku mezi Rose a Jamesem potřebovala někam narvat... no a trochu se to prodloužilo. Ale neboj! Příští díl bude akčnější... a už brzy se dočkáme i Sasánka :))

9 Vikilinka1 Vikilinka1 | 24. srpna 2016 v 22:36 | Reagovat

Musím říct,že první kniha mě bavila víc,ale nemůžu se dočkat,až bude dokončená i tahle. Zatím je to trochu nudnější,ale čtu to,protože musím vědět,jak to dopadne. Už chci moc další díl😊 A chci se zeptat,jestli i tato kniha bude na Wattpadu?  Protože na mobilu se to nečte moc dobře. Už se těším s doufám,že díl bude brzo😍

10 Denis Denis | 29. srpna 2016 v 20:22 | Reagovat

Pěkné odreaování, Tisso... :-) těším se už na Sasíka......:-*

11 Amanda Amanda | 1. října 2016 v 10:16 | Reagovat

Tisso, jsi skvělá, kdy bude pokráčko?

12 Natano-sama Natano-sama | E-mail | 22. října 2016 v 6:14 | Reagovat

Tisooooo :/

13 Denis Denis | 23. října 2016 v 9:26 | Reagovat

Tissssssooooooo umíráme.....chceme pokráčko.... :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama