5. kapitola

13. listopadu 2016 v 14:30 | Tissa |  Supernatural: Repudiation

Možná se vám to zná nemožné, ale je to tak. Napsala jsem další kapitolu - o něco delší než obvykle jako omluvu za tak dlouhou pauzu. Je docela nabitá, tak doufám, že se vám bude líbit. :) Mě totiž její psaní moc bavilo..
Krásně čtení.



"Všechno nejlepší!"
Nevím, co bylo horší, jestli skutečnost, že James sedí na mé posteli nebo nadšený výraz v jeho strhané tváři. "Nemám narozeniny," řekla jsem, zatímco jsem pomalým krokem překračovala práh. Byla jsem otrávená z jeho přítomnosti, byla jsem otrávená z přítomnosti všech tady. Nenáviděla jsem jejich zkoumavé pohledy. Ty, kterými na mě nonstop viseli. Jediné, co jsem potřebovala, bylo místo, kam se před nimi schovám. A to právě teď okupoval můj otec.
"Já vím, ale není důvod, abychom tvé narozeniny ignorovali jen proto, že jsi je strávila v pekle."
"Loni jsi je ignoroval," připomněla jsem mu. Že jsem to přehnala, mi došlo v okamžiku, kdy úsměv na jeho rtech náhle povadl. Nemohl za to, v tu dobu byl posedlý. Stěží si pamatoval své jméno, natož, aby se staral o mé narozeniny. "Promiň," zamumlala jsem.
James to bez reakce přešel. "Co kdyby ses podívala na svůj dárek?"
Táhlým pohledem kolem dokola jsem zkontrolovala celou místnost. Všechno bylo stejné jako ráno, když jsem odcházela na snídani. "Jaký dárek?"
James se bez zbytečného otálení zvedl na nohy a přešel na druhou stranu pokoje. Ve tváři tajemný úsměv a později i dlaň opřenou o šatní skříň. Na tu posléze několikrát zaklepal.
Očima jsem zmateně těkala mezi jeho obličejem a vysokým jantarovým dřevem. Copak se dočista zbláznil? Ta skříň tu přeci stojí už od mého příjezdu. "Otevřeš ji sama nebo mám já?" zeptal se. Došlo mi, že dárek bude uvnitř.
Ačkoli mi celá tahle situace s mým dárkem přišla absolutně nevhodná a navíc trapná, dveře od šatní skříně jsem stejně otevřela. Udělala jsem mu tím radost. To, že se konečně přestal tvářit jako prodejce roku, zas vyhovovalo mě.
"Oblečení?" ujistila jsem se, že vidím správně. Koupil mi hadry. Celou hromadu zbrusu nových hadrů. Dost hnusných hadrů. Érou puntíků a hvězdiček jsem si prošla ve svých třinácti, a měla jsem v plánu na ni zapomenout, ne se k ní po pěti letech opět vracet. Samozřejmě jsem neměla srdce to tátovi říkat. A tak jsem na jeho "líbí?" nadšeně přikývla, současně jsem se snažila potlačit vzpomínky na svůj minulý život - na babičku a Tonyho. Před pěti lety byli totiž ještě oba naživu.
"To je dobře, hned si něco pohodlného můžeš obléct. Sejdeme se za 15 minut ve vestibulu, Thomas tě tam odvede," řekl.
"Co je ve vestibulu?" mluvila jsem už k jeho zádům. Byl totiž na odchodu. Odpověď ale zmizela za zavřenými dveřmi spolu s Jamesem. Proč jsou tady všichni tak tajemní?
Dolů jsme šli s Thomasem po stejných schodech, po kterých jsem se první noc tady vydala na průzkum. Prošli jsme dokonce i stejnou chodbou. Ta vedla k dalším schodům a ty zas k těm záhadným dveřím. Přesně u těch mě můj současný společník poprvé načapal. "Přemýšlíš, že se zas pokusíš zdrhnout?" zeptal se mě Thomas.
"Nesnažila jsem se zdrhnout," namítla jsem "ztratila jsem se." Protočenými panenky mi Thomas dával jasně najevo, že mé historce nevěřil tenkrát a nevěří ani teď.
Když jsme míjeli ono kovové schodiště, naklonila jsem se k němu. Měsíční světlo i dnes, stejně jako předtím, osvěcovalo podlahu pod ním. Jestli odsud existuje cesta ven, určitě vede právě tudy.
Odbočili jsme do jedné z vedlejších chodeb, na jejímž konci jsem brzy spatřila velké kovové dveře. Než jsme jimi prošli, polkla jsem nervozitu, nevěděla jsem totiž, co mě čeká. Místnost za nimi byla výrazně světlejší, a tak jsem několikrát zamrkala, abych si na změnu zvykla. Kromě křesla podobného tomu, která se používají při elektrických popravách vězňů, a polstrování na stěnách, které mělo zřejmě zabránit šíření zvuku, nebyl prostor nijak vybavený. Dokonce i podlaha byla betonová bez koberce či linolea. Dveře cvakly, což vzbudilo zvědavost tří osob stojících opodál. Zřejmě jsme jim naším příchodem narušili důležitý rozhovor.
Naomi a Jamese jsem poznala okamžitě, Christian se ke mně nejdřív musel otočit čelem. Stačil jeden pohled do jeho očí a puls se mi nepřirozeně zrychlil. Rukama přeloženýma na rukou jsem si nevědomky vytvořila bariéru. Nechtěla jsem s ním být v jednom státě, natož v místnosti dlouhé pět metrů. V jeho přítomnosti jsem se cítila tak slabá, tak ponížená. Nejraději bych posledních osm měsíců vymazala ze svého života, ale dokud tu byl on, nešlo to.
"Co tu dělá?" kývla jsem na Christiana.
"Pomůže nám dát tě zase do pořádku," odpověděl mi James.
Nevěděla jsem, jestli se začít smát nebo brečet. Anebo obojí. Rozhlédla jsem se po každém zvlášť, abych se ujistila, že to myslí vážně. "Děláte si srandu?" Thomas vedle mě přešlápl. Jistě celou dobu věděl, že tu Christian bude.
"Nech mě ti pomoct, Rose," při zvuku Christianova hlasu se mi naježily chloupky na rukách. Zvláštní, jak silný má na mě vliv. "Prosím."
Pomoc mi, Chrisi, prosím! Zazněla mi v hlavě vzpomínka na proces převýchovy. Tehdy, když jsem pomoc skutečně potřebovala, se na mě vykašlal, teď si hraje na přítele. Ať přestane, Chrisi, řekni mu, ať přestane! Strašně to bolí…
Zakroutila jsem hlavou, abych bolestivý oblázek samy sebe zahnala. Nikdy se to nestalo. Ne. Nikdy. Bude to tak jen tehdy, až tomu sama uvěřím. "Rose," ucítila jsem stisk na pravém rameni. Podívala jsem se na Thomasovu ruku, pak teprve na něj. "Potřebuješ pomoc," říkal.
Domluvili se na mě. Všichni. Nechtělo se mi tomu věřit. Copak nikdo nechápe, co Christian udělal? Psychicky mě ničil, ukazoval mi věci, lidi a jejich osud… Lidi, které jsem milovala a o které jsem přišla. Nezajímá mě, jestli neměl na vybranou. Kdyby mu na mě opravdu záleželo, nedovolil by, aby se mnou takhle zacházeli. Kdyby mě měl rád, sám by se na mé výchově aktivně nepodílel.
"Jste blázni, jestli si myslíte, že mu dovolím, aby se ke mně přiblížil," smála jsem se, ale vtipné mi to nepřišlo ani trochu.
Naomi dramaticky povzdechla. "Prostě se ti trochu pohrabe v hlavě, to je toho."
Pohrabe v hlavě?
"O co tady jde?" otázku jsem směřovala na Jamese, ale podívala se úplně na všechny.
Po dlouhých vteřinách nepřetržitého mlčení se Naomi bezostyšně chopila slova: "Jde o to, že jsi pošuk. Máš v hlavě bordel a potřebuješ, aby ho za tebe někdo uklidil. Ty sama toho očividně nejsi schopná." Ani na chvíli mě nenapadlo myslet si, že je Naomin znuděný hlas předstíraný. Neměla mě ráda, stejně jako já ji. Tuhle absurdní situaci si jistě užívala.
"Naomi," okřikl ji můj otec, jako učitel malou neposlušnou školačku, mě ignoroval "tvoje řeči nepomáhají." Dotčeně si odfrkla. Viditelně nebyla zvyklá na to, aby ji někdo říkal, co může a co ne. James se pak otočil na mě: "I když ti teď připadá, že nikdo z nás nerozumí tomu, čím sis prošla, věř, že to tak není. Chápeme, proč jsi rozčílená. Strávila si osm měsíců tím nejhorším možným způsobem,"
"Možná, že kdybyste mi to pořád nepřipomínali, necítila bych se tak mizerně," odsekla jsem. Jeho moralizování mě rozčilovalo. "Už mám těch vašich soucitných pohledů plný zuby."
"Rose, mluví z tebe temná polovina," usoudil James, zatímco se ke mně pomalými kroky přibližoval.
"NE!" odsekla jsem. Světla v místnosti zablikala. Zhluboka jsem se nadechla, abych potlačila vlnu vzteku a zkusila to znovu. "Ne. Žádná temná půlka. Jsem prostě naštvaná. Chováte se ke mně, jako kdybych se měla každou chvíli zhroutit. Radíte se o mě spolu místo toho, abyste přišli přímo za mnou. Když jsem podle vás tak slabá, proč mi ho teda vůbec vodíte na oči?" ukázala jsem na Christiana. "Nepříčí se vám představa, že jsem v jedné místnosti s člověkem, který asistoval u mé proměny, který se jí dokonce sám aktivně účastnil. Klidně ho pustíte do mé hlavy, jako by v ní neudělal už tak dost škody… Nejen, že vám to nepřijde absurdní, vy snad ještě počítáte s tím, že mu odpustím, že mávnu rukou a všechno, co mi udělal, zmizí. Bez ostychu se tu oháníte jeho jménem, ale to Sasukeho se vyslovit neodvážíte. Proč taky, bylo by mnohem jednodušší nechat mě myslet si, že zemřel. Mnohem jednodušší, než mi říct pravdu," odmlčela jsem se, bála jsem se, že bych se rozbrečela, kdybych pokračovala. A také jsem potřebovala popadnout dech.
Místností se rozprostřel Naomin nucený potlesk. Otočila jsem se za ním právě v okamžiku, kdy se do bělma v jejích očích vlila temná čerň. "Dojemný proslov. Div mě nerozbrečel," šklebila se na mě. "Tak se do toho dáme, ne?" podívala se Christiana. Ten se záhy objevil přede mnou.
S rudým pohledem do mých oči řekl jen: "promiň, Rose, je to pro tvé dobro," pak se jeho duhovka zbarvila ohnivou barvou. Chtěla jsem utéct pryč, ale něčí ruce si mě pevně přitiskli zády k sobě. Thomas.
Věděla jsem, že vzpírat se nemá cenu. Démon, anděl a Luciferovo dítě společně představovali příliš velkou přesilu. Někde zpovzdálí jsem slyšela otcův rozčilený hlas: "Na tomhle jsme se nedomlouvali! Řekli jsme, že počkáme, až bude připravená. Měli jsme ji přesvědčit!"
"Tvůj plán nefunguje," houkla na Jamese Naomi "teď to zkusíme po našem."
"Jsem v pasti a ty toho vyžíváš," řekla jsem jen pro Christianovi uši. Zvedla jsem hlavu a znovu se mu zadívala do svítivých očí, které mi už dávno přestaly nahánět strach. Škodolibě jsem pak dodala: "Co mi to jen připomíná?" Ještě jsem zaznamenala jeho zamračené čelo, pak se mi zrak rozostřil.
***
Práskla jsem dveřmi a otočila klíčem. Pro jistotu jsem si ještě ověřila, je-li doopravdy zamčeno. Po hodině a půl strávené "o samotě" s Christianem, jsem potřebovala chvilku, kdy budu sama. A teď myslím doopravdy sama. Včetně obsahu mé hlavy.
Viděl to. Všechny mé obavy, četl si v mých myšlenkách a vytahoval napovrch ty nejcitlivější. Babičku, Tonyho, dokonce i Sasukeho s Annie. Zase. Myslela jsem, že si okupaci mé hlavy užil dost v pekle, ale on zřejmě ne… chce mě mít pod kontrolou i tady ve skutečném světě. Skutečném? Od doby, co jsem zpět, mi více připomíná zlý sen než skutečnost.
Zavrtěla jsme hlavou ze strany na strany. Několika nárazy temenem do dveří jsem se pokoušela setřást špinavý pocit. Pocit, který jsem zažívala dennodenně celých osm měsíců. Nemohu uvěřit, že se to děje znovu. Připadala jsem si jako znásilněná, jen s tím rozdílem, že v mém případě byla napadena jen má mysl.
Zbavena kontroly nad svými emocemi, jsem chodidly tvrdě zadupala do dřevěné podlahy. Potřebovala jsem vztek ventilovat jinak než skrze své schopnosti. Protože kdybych chtěla, zbořím to tu do poslední cihly. A já nevěděla, jestli chci.
Místností se rozezněl zvuk vyzvánějícího telefonu. Už ani nevím, kdy naposledy jsem mobil držela v ruce, proto mě ani na okamžik nenapadlo, že by zařízení na posteli bylo mé. Podle lístku, který byl na iPhonu přilepený, mi ale zřejmě patřil.


Je jenom tvůj.
Užívej podle potřeby.
Chris


Tímhle se asi snaží ospravedlnit své chování. Anebo si mě koupit, pomyslela jsem si.
Papírek se vzkazem zakrývající displej jsem odlepila. Zkontrolovala jsem číslo volajícího, které mi sice bylo povědomé, ale v tuhle chvíli jsem ho prostě nedokázala přiřadit k žádné známé tváři. Netušila jsem, kdo by se po mě mohl shánět. O každého, na kom mi kdy záleželo, jsem přece už dávno přišla.
Zvědavá a nervózní zároveň jsem přejela prstem po displeji. V okamžiku, kdy jsem telefon přiložila k uchu, se z něj ozvalo: "Zlato?" Hlas na druhé straně mi způsobil slabost v kolenou. Podlomila se a já si pro samou závrať musela sednout na postel. Seděla jsem, ztuhlá jako vosková figurína a zírala do prázdna, když jsem zapomněla dýchat. "Haló, Sak, jsi tam?"
"Annie?" odpověděla jsem nejistě. Byla jsem nedůvěřivá vůči osobě na druhém konci, která zněla přesně jako má nejlepší kamarádka. Mrtvá nejlepší kamarádka.
"Zlato! Takže je to pravda. Je ti líp? Tolik jsem se o tebe bála! Tohle mi už nikdy nedělej. Nikdy!"
"Annie," zopakovala jsem roztřeseným hlasem. Byla jsem v takovém šoku, že jsem se na nic kloudnějšího nezmohla. Tlak uvnitř hlavy a zadržovaný vztek mě nakonec zlomily. Své psychické zhroucení jsem své kamarádce do telefonu dávala dost jasně najevo těžkými vzdechy.
"Mrzí mě to, Sak. Teď ti to tak možná nepřijde, ale zlepší se to. Opravdu."
Neměla jsem ponětí, o čem to mluví, ale za to jsem věděla, že mě její hlas nutí cítit se čím dál tím hůř. Má být přeci mrtvá. Peklo ji zabilo, stejně jako babičku a Tonyho. Viděla jsem to. Christian mi to ukázal. Několikrát.
"Jsi v pořádku?" dostala jsem ze sebe.
"Já?" divila se, jako bych se snad ptala na úplnou hloupost, nebo přinejmenším na něco tak samozřejmého. "To se ptáš ty mě? Bože, Sak, myslíš ty někdy i na sebe?"
Nevěděla jsem, co si o celé této situaci myslet. Je to vůbec skutečné? Možná že zase blázním. Možná, že je můj mozek pro samé "prohrabávání" už tak poškozený, že si vymýšlí možné scénáře mého minulého života. "Kde jsi, Annie?"
"Doma. Zrovna jsem přišla ze školy. Všichni se na tebe pořád ptají. Dokonce i trenér Jankins. Jsem tak šťastná, že jim konečně mohu říct, že jsi v pořádku. Víš…" odmlčela se. "myslela jsem, že jsem tě ztratila. Napořád. Když váš dům…" slyšela jsem, jak se zhluboka nadechuje. "když se stala ta nehoda a tvoje babička s Tonym… Já… myslela jsem, že jsi byla uvnitř s nimi. Myslela jsem, že jsi taky umřela."
Pomalu jsem začínala chápat, o co tady jde.
Chytla jsem se za čelo. Tepalo mi v hlavě. Má nejlepší kamarádka zatím propukala v pláč.
"Pak jsem se o Christiana dozvěděla, že ses zhroutila, že ležíš na psychiatrii a s nikým nekomunikuješ. Chtěla jsem za tebou přijet, ale nevěděla jsem kam. Volala jsem Christianovi i Sasukemu, oba zmizeli a jejich čísla nefungovala. Tak jsem prostě sedla do auta a objížděla nemocnici za nemocnicí, jenže nikde o tobě nevěděli. Jako kdybys vůbec neexistovala. Nevěděla jsem, co mám dělat. Pak mě napadlo zavolat tvojí psychiatričce - Rachel, řekla mi, že tě převezli až do New Yorku, že je to s tebou vážně špatný, a že ti tam pomůžou," mluvila tiše. Podle jejího hlasu jsem také poznala, že je psychicky vyčerpaná. Zněla, jako kdyby zestárla o dobrých deset let. Tolik se o mě bála? "Chtěla jsem za tebou přijet, ale nepustili by mě za tebou, byla jsi na izolaci. Je mi to strašně líto. Volala jsem ti každý den, ale byla si pořád nedostupná. Až včera se tu objevil Chistian a dal mi tohle číslo, že ti prý doktoři konečně dovolili telefonovat. Už jsem ani nedoufala, zlato, ale ty jsi to zvedla…"
Nastalo ticho. Na druhé straně telefonu jsem slyšela jen vzlyky. Uvědomila jsem si, že zatímco já jsem si myslela, že Annie zemřela spolu se zbytkem mé rodiny, ona žila osm měsíců v naprostém nevědomí o mém duševním stavu. Christian jí musel donutit, aby si myslela, že jsem na psychiatrii. Nechtěl, aby mě hledala.
"Jsem v pořádku," nebyla jsem, ale cítila jsem jako povinnost říct jí to. "Nemusíš si dělat starosti, cítím se mnohem líp."
"Chci tě vidět."
Zavřela jsem oči a marně se snažila zabránit slzám proniknout skrze víčka ven. I já chtěla Annie vidět. Obejmout ji a nepustit, ale nemohla jsem. Byla by kvůli mně v nebezpečí a to jsem nemohla dopustit. "Taky se mi po tobě stýská. Ale zatím nemám povolené návštěvy," zalhala jsem.
Annie popotáhla. "To je mi jedno. Klidně se probojuju dovnitř, když budu muset. Mám za sebou kurz sebeobrany, pamatuješ?"
"Určitě mě brzy pustí domů. Zatím si můžeme volat."
"Každý den?" ptala se.
"Každý den." Ujistila jsem ji a současně se snažila potlačit sílící tlak v hlavě. Neúspěšně.

***

CHRISTIAN

Doufal jsem, že ze mě horká sprcha smyje pocit viny, ale je to přesně naopak. Čím více, o tom, co jsem Rose udělal, přemýšlím, tím je to horší. A pod tekoucí vodou se bohužel přemýšlí zatraceně dobře.
Nenáviděl jsem se za to, co jsem ji v pekle prováděl. A ještě víc jsem se nenáviděl za to, že jsem jí to samé dnes udělal znovu. Přál bych si, aby byla i jiná cesta, abych ji mohl pomoci jiným způsobem. Žádný jiný způsob ale není. Pokud chci temnou stránku uvnitř ní potlačit, musím v ní vzbudit veškeré emoce. Pozitivní i ty zlé… Jedině když bude něco cítit, její lidská část zesílí.
Otočil jsem kohoutkem. Přemýšlení dnes už bylo dost. Popadl jsem ručník a obmotal si ho kolem pasu. Pohled v zrcadle působil tak nepřítomně. Jako kdybych se koukal na někoho docela cizího. Možná se na mě posledních několik měsíců podepsalo víc, než jsem tušil. Azazel měl pravdu, neměl jsem city k Rose nechat zajít tak daleko.
Dveře do koupelny zavrzaly a pár vteřin na to jsem zaslechl i něčí kroky. Přibližovaly se. Nepochybně mířily ke mně. Rosinu perfektní siluetu jsem rozpoznal i přes vlhkou páru vznášející se ve společných sprchách. Došlo mi, že není sama sebou, kdyby věděla, co dělá, nepřišla by. Veškerou negativní energii, všechny zlé myšlenky, nasměrovala proti mně. Jakmile ztratila kontrolu nad svým tělem, vyhledala mě. Je to logické.
Zastavila se zhruba dva metry přede mnou. Podle jejích oteklých víček jsem poznal, že plakala. To je dobře, velmi dobře. Znamená to totiž, že nechala působit své emoce, zřejmě za to může rozhovor s Annie. Věděl jsem, že obnovení kontaktu mezi nimi je dobrý nápad.
Její černé bělmo mi připomnělo obrázek, který jsem dnes našel v její mysli. Obrázek jí a Sasukeho jak se milují. Ten večer se Rosina temná polovina poprvé chopila vlády nad jejím tělem. Nepamatovala si, že zabila nevinného člověka, nepamatovala si nic, jen noc strávenou s padlým andělem. Při vzpomínce na to mě píchlo u srdce.
Stáli jsme s Rose naproti sobě a vzájemně si hleděli do očí. Neodvážil jsem se předvídat, co udělá, to totiž nebylo vůbec jisté. Kde je ksakru Thomas, měl ji hlídat.
Nehýbala se, udělal jsem tedy první krok. "Kotě, jsi tam?"
"Nenávidím tě," řekla mi. Překvapilo mě, jak vyrovnaně zní její hlas, jako by to byla stále ona. Ne, nebyla při sobě, poznal jsem to podle jejího prázdného pohledu. Ten byl jindy lesklý a plný života. Dokonce i v těch nejhorších chvílích z něj sršela síla.
"Rose, prober se." stiskl jsem jí paži ve snaze probudit ji z transu způsobeném její temnou půlkou. Rose se podívala nejprve na mou ruku, až pak na mě. Tlaková vlna mě odmrštila sotva vteřinu poté.
Přistál jsem na mokré podlaze. Mezitím, co jsem se zvedal, Rose pomalými kroky mířila ke mně. "Co po mě chceš Chrisi? Dostat mě na ještě větší dno? Líbí se ti, když máš nade mnou moc? Užíváš si, když trpím?"
Ignoroval jsem její slova. Věděl jsem, že nepochází z její hlavy, ale z temné poloviny uvnitř ní.
Zkoprněl jsem, když jsem ji ucítil ve své mysli. Nebyla v tom zběhlá, a tak mi ji vypudit trvalo jen okamžik.
"Jaký je to pocit, Chrisi? Jaký to je, když ti někdo nabourává soukromí?"
Zamračil jsem se. Kdy se to naučila?
"Nechceš se mi teď dostat do hlavy a vymazat z ní, co jsem právě viděla uvnitř té tvé?"
"Co jsi viděla?" Držel jsem v tajnosti věci, jejichž objevení by Rose mohlo stát život. To jsem nehodlal riskovat.
Usmála se. Zlověstně nikoli vesele. Takový koneckonců nebyl ani tón jejího hlasu "Miluješ mě," odpověděla mi stále zkracující naši vzdálenost. Napřímil jsem se pro případ, že by se rozhodla opět zaútočit. Ale ona jen klidně kráčela loužemi vody. "Co bys se mnou chtěl dělat, Chrisi? Dotýkat se mě tak jak mohl jen Sasuke?"
Prsty si rozepla knoflík od bílé košile. Pak hned další. Nevěděl jsem sice, o co jí jde, ale bylo mi jasné, že je to jen důsledek temné energie. "Přestaň, Rose," řekl jsem přesto, že jsem si ve skutečnosti přál, aby pokračovala.
S pohledem upřeným do mých očí si stáhla celý vršek. Prohlídl jsem si její světlé prádlo, mezi prsy ji prosvítala žebra. Byla tak vyhublá…
Prsty přesunula k poklopci od kalhot. "Přestaň," zopakoval jsem.
Rose se stále usmívala tím děsivým způsobem a elegantně se dostávala z nohavic. Očima jsem přejel po jejích kostnatých nohách. Cítil jsem se za ně odpovědný. Za to, jak vypadá i za to, jak se teď chová.
Nikdy jsem to neměl dopustit. Měl jsem ji z pekla dostat hned, co jsem ji tam poprvé viděl nahou a zkroucenou na kamenné podlaze mezi onyxovými zdmi. Měl jsem ji popadnout a utéct s ní pryč, nehledě na Rachel a ostatní anděly. K čertu s nimi i tím jejich plánem.
Rose se zastavila krok ode mě. A zatímco jsem se jí snažil dostat do hlavy, pravou rukou si sundávala ramínko od podprsenky. Chytil jsem ji za paži a pevně stiskl. Nech toho, Rose. Vyslal jsem k ní myšlenku.
"V pekle sis ten pohled užíval," řekla mi sebejistě. Prsty se zahákla o ručník, který jsem měl obmotaný kolem pasu a přitáhla si mě blíž k sobě. Naklonila se a rty přitisklými na mém uchu zašeptala: "Vezmi si mě, Chrisi." Její horký dech jsem přitom cítil na krku.
Nehty mi přejela po zádech. Když mě chtěla políbit, popadl jsem ji za ramena a zarazil: "Řekl jsem, abys přestala."
"Chceš mě, tak si mě vezmi," strčila do mě a pak znovu a zas. Vztekala se a mlátila mě pěstmi. Byla naprosto mimo sebe, "Vezmi si mě a dej mi jednou provždy pokoj!" křičela.
Objal jsem ji rukama, aby se nemohla hýbat. Držel jsem ji tak dlouho, dokud se neuklidnila. To netrvalo déle než pár vteřin. Zhroutila se k zemi a já spolu s ní.
Zabořila hlavu do mé hrudi a plakala. Očividně nechápala, co se děje ani co tu dělá. "Proč se takhle chovám?" ptala se.
Pevně jsem ji stiskl. Věděl jsem, že pro ni můj dotyk neznamená tolik jako ten její pro mě, přesto jsem cítil, že pomáhá. "Nemůžeš za to, Kotě. Nejsi to ty," ujišťoval jsem ji do rozcuchaných vlasů.
Když zvedla pohled, už nebyl černý. Byla zase sama sebou. "Nenávidím tě, Chrisi," zašeptala "tak strašně moc tě nenávidím."
Ano, téhle skutečnosti jsem čelil už celé měsíce. A ačkoli mi trhala srdce, nemohl jsem jí to mít Rose za zlé, vždyť jsem ji dostal na psychické dno. A ne jednou. "Já vím," přikývl jsem. "Dovol mi ti pomoct. Udělám všechno, abych ti vynahradil to, co jsem způsobil," mluvil jsem naprosto vážně.
Chvíli se na mě beze slova koukala, obličej měla od pláče celý opuchlý a oči červené a podrážděné. Přesto byla krásnější, než kdokoli, koho jsem kdy znal. Krásnější zvenku i zevnitř.
Nateklými rty nakonec řekla: "Přiveď mi ho. Přiveď mi Sasukeho."

***

A Sasukeho se příště skutečně dočkáte, tak nezapoměňte okomentovat, ať vím, jestli se těšíte nebo ne! :)
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 cherry-blossom cherry-blossom | Web | 13. listopadu 2016 v 20:56 | Reagovat

Jako vždy úžasné! :-)  :-D Těším se na další kapitolu :))

2 Tessie.chan Tessie.chan | Web | 14. listopadu 2016 v 19:46 | Reagovat

Úžasné, úžasné, úžasné! Moc tě prosím, nenechávej mě čekat na pokračování tak dlouho, jako teď :-( já vím, že toho máš určitě hodně, ale nemusí to ani být tak dlouhý jako 5. kapitola, jenom prosím, prosím, opravdu moc prosím, alespoň se pokus přidat další kapitolu, než zapomenu, co jsem teď přečetla skoro jedním dechem :-)

3 Khaculinka Khaculinka | 14. listopadu 2016 v 22:17 | Reagovat

Wohoou w       w
        \(.,.)/
          | |
   (Tady někde nohy :D )
Super díl :-) moc se těším na další :-)

4 Khaculinka Khaculinka | 14. listopadu 2016 v 22:18 | Reagovat

Ten panáček se mi moc nepovedl 😂

5 nena nena | 15. listopadu 2016 v 15:30 | Reagovat

Úžasný diel! :) oplatilo sa čakať :D ako vždy..
To ako Rose neberú vážne, mi trochu pripomenulo jednu tvoju poviedku - Až se probudíš. Tiež tam Saky mali extrémne pod kontrolou, nemohla nič robiť. Samozrejme okolnosti sú úplne iné, story všeobecne je úplne iné. Ale tie vety typu - "Je to pre tvoje dobro."; "Rose, hovorí z teba temná polovica".... NIE NIE NIE NIE!! proste neviete ako sa cítim a nikto to nepochopí, ešte prilievate olej do ohňa!! ... celé zle!! :D :D Proste, na jednu stranu hnusné, na druhú stranu sa mi to až extrémne páčilo (fakt netuším prečo, som proste tak od prírody masochystická :D ) Scéna s Chrisom, 100 bodov a ešte aj viac :D To je to, keď niekoho miluješ ale on teba nie, a musíš sa ovládať a robiť čo je "správne". Súcitim s Chrisom, súcitím s Rose... bože, som až prehnane empatická :D Strašne sa teším na pokračovanie, hlavne na Sasukeho.. God, strašne som zvedavá v akom stave je... :-? ???

6 Sammi Sammi | E-mail | 21. listopadu 2016 v 4:13 | Reagovat

Juj uzasne ako vzdy velmi sa tesim na dalsi diel :-D  :-D  :-D 😍

7 Sima Sima | 27. listopadu 2016 v 20:53 | Reagovat

Úžasné jako vzdy

8 Khaculinka Khaculinka | 24. prosince 2016 v 17:39 | Reagovat

Šťastné a veselé Vánoce a krásný nový rok Tiss :-)

9 Nora Nora | 11. března 2017 v 9:34 | Reagovat

Wau skvelá časť, za dva dni som prečítala prvu a aj druhú sériu, máš talent na písanie, dúfam že čoskoro pridáš ďalšiu časť. Dúfam že Chris Rose pomôže dostať späť Sasukeho 😄😊

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama