http://tissa.blog.cz/ cs <div>Jak si většina z vás asi (určitě) všimla, tročku jsem změnila ohoz blogu..:) Už mě nebavil ten modrej SasuSaku vzhled, tak jsem se rozhodla pro něco jiného. No a rovnou jsem to pojala tématicky k nové chystané povídce..:) Takže to berte jako takový trailer :)) </div><div>Jinak.. včera jsem se s tím trápila skoro celý den.. a nakonec to stejně nevypadá tak, jak jsem původně chtěla. Hodně mě to mrzí, protože jsem si s tím dala opravdu hodně práce.. Noco.. takhle to taky jde..:) </div><div style="text-align:center"><br /></div><div style="text-align:center"><br /></div><div style="text-align:center"><img width="800" height="600" src="http://nd05.jxs.cz/004/141/c12b6cd9f4_85121059_o2.jpg" /></div><div style="text-align:center"><br /></div><div style="text-align:center">Takhle to mělo původně vypadat..;) Ale je to hodně podobný, takže snad v pohodě..:))</div> http://tissa.blog.cz/1204/prevleknuti http://tissa.blog.cz/1204/prevleknuti Moje kecy Sun, 22 Apr 2012 13:12:49 +0200 <div>Nelekejte se! probíhá drobná úprava blogu! :D</div> http://tissa.blog.cz/1204/prosim-nelekejte-se http://tissa.blog.cz/1204/prosim-nelekejte-se Sat, 21 Apr 2012 23:51:23 +0200 <div>Zdravím, zdravím! Tak a už se pomalu blížíme ke konci..:) Popravdě se těším, až začnu novou povídku..:) Nejdřív jsem jí nechtěla psát na pár SasuSaku, ale chtělajsem vytvořit nové jedinečné lidi s neznámou inulostí a vlastnostmi..:) Ale chápu, že to pro vás tak zajímavé není. No tak jsem udělala kompromis.. Hlavní hrdinové budou mít jejich jména a velmi velmi velmi podobný vzhled.. ale nebude se to odehrávat v japonsku a ani tam nebudou ostatní hrdinové z Naruta (to ještě nevím jistě) a okud ano, jen Hinata a Naruto. Prostě to bude úplně něco jinýho a strašně se na to těšm, doufám, že vy taky..;) Protože cítím, že to vbude skvělá povídka! Jestli to zní namyšleně, tak ať..:D</div><div>Jinak tady pro vás mám jeden z posledních dílů. Počítámn, že budou ještě tak dva maximálně. Takže si to užijte..;) Příjemné čtení..:*</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>"Mlátí?" zopakovala jsem.</div><div>Podíval se někam do rohu místnosti. Musel být naprosto zničený. Ano, to byl. A já místo toho, abych stála za ním, si tu stěžuju na svůj život, který možná není ideální, ale rozhodně v něm nemusím řešit rodinné násilí. Jasně, že mi táta sem tam jednu plácne, jenže to je úplně něco jiného.</div><div>Nikdy jsem se nedostala do situace, kdy jsem čelila něčemu takovému. Vždyť tohle se děje jen v amerických filmech. Ve skutečném životě by si lidé neměli ubližovat. Nebo by spíš muži neměli ubližovat ženám, ne záměrně. Tím samozřejmě nechci naznačovat, že nezáměrné zraňování je v pořádku.</div><div>Nakonec jsem zvolila osvědčený způsob vyjádření podpory. Pažemi jsem obmotala jeho široká ramena a pevně se k němu přitiskla. Sázela jsem na láskyplné objetí, protože v mém případě to pokaždé zabere.</div><div>Jeho dlaně se ocitly na mých zádech a já ucítila teplý dotek. Hlavu mi položil na rameno. Byl rozpálený, úplně hořel. Dělala jsem si o něj starosti, vůbec to v poslední době neměl lehké a tohle byla poslední kapka. Totálně ho to odrovnalo. Být na jeho místě, už propukám v hysterický pláč, i když on k tomu očividně neměl daleko. Vím, kluci tohle snášejí jinak, nejsou tolik citlivý, ale pro Sasukeho rodina vždycky hodně znamenala. Pořád mi vyprávěl o jeho mamce, o tom, jak je teď na všechno sama, že by pro ni udělal vše na světě, kdyby to bylo alespoň maličko možné.</div><div>Netrvalo dlouho a cosi mě zastudělo na šíji. Kapičky Sasukeho slz pomalu sklouzávaly po jeho tvářích a padala na má záda.</div><div>"Sasuke," zašeptala jsem.</div><div>Najednou se netěsnil v mém objetí a dělal, jakoby nic. Setřel si dvě, tři slzy a tím to haslo. Přišlo mi to poněkud směšné.</div><div>Trošku se mě dotklo, že se přede mnou musí přetvařovat. Myslela jsem, že mezi námi je dost silné pouto na to, aby si nemusel hrát na hrdinu.</div><div>"Jsem v pohodě." Ani omylem jsem mu to nevěřila. Možná se tak snažil působit, ale bylo to zbytečné, už dávno jsem ho prokoukla.</div><div>Křivdil mi, když si myslel, že to nechám být. "Sasuke, přede mnou si nemusíš na nic hrát. Tahle situace není vůbec lehká, nikdo ti nebude mít za zlé, když projevíš nějaké emoce."</div><div>Přemáhal sám sebe. Usilovně se snažil potlačit slzy za zavřenými víčky, ale ony se stejně dokázaly probojovat skrz. Vždycky to nějakým záhadným způsobem zvládnou. "Jsme jenom lidi, někdy je prostě potřeba všechno to ze sebe dostat." Bohužel znám i situace, při kterých to nejde. To ale není tenhle případ. Tady se na něj nikdo zlobit nebude a rozhodně pláč nebudu považovat za slabost. Koneckonců jsem ho už jednou brečet viděla.</div><div>"Nevím, co mám dělat. Nejradši bych za ní hned teď jel a toho hajzla něčím umlátil." Sice jsem si nedokázala představit, jak se právě teď cítí, jelikož jsem nikdy nic podobného nezažila, ale byla jsem si jistá tím, že to rozhodně není dobrý nápad. "Prostě bych popadl první věc, co by mi přišla pod ruku a omlátil mu jí o hlavu."</div><div>"Tím ale nic nevyřešíš." Kdyby ze mě jen nemluvila zkušenost, kterou jsem získala díky americkým dramatům.</div><div>Odfrkl si. "Chtěl bych toho chudáka vidět. Ten musí mít teda charakter, když dokáže vztáhnout ruku na ženskou. Dokážu si ho živě představit. Malej zasranej bastard, co má komplexy z dětství." Schválně jsem ho nepřerušovala a nechala ho, ať se vypovídá. Tomu se říká umění naslouchat, a upřímně, do teď jsem netušila, že to umím. "Kdybych byl u ní, nedovolil bych, aby jí někdo ubližoval, ne po tom, co si musela prožít s mým fotrem."</div><div>Upřímně mě představa Sasukeho, jak mě brání před psychopatickým manželem, krapet vyvedla z míry. Od něj bych se klidně nechala zachránit. Odměna by ho pak neminula. Vím, že bych se měla soustředit na jeho matku, ale jak už jsem řekla, naslouchání mi moc nejde, kor když mi má bujná fantazie zcela proti mé vůli (někdy i dobrovolně) promítá Sasukeho obrázky. Ačkoli se to sem absolutně nehodilo, na tvářích mi vyběhly dva ruměnce.</div><div>Pak se zničehonic pousmál. Kupodivu jsem mu ten úsměv i věřila. "Ale to je jedno. Ty máš teď jiný starosti." Hřbetem zápěstí mi přejel po tváři. Ještě dlouho potom jsem cítila jeho teplý dotyk.</div><div>"Jsme v tom spolu." Chtěl něco namítnout, tak jsem to rychleji uťala. "A nechci nic slyšet."</div><div>Beze slova se usmál.</div><div>Opatrně jsem mu sundala chladící pytlík z oka a při pohledu na fialovomodrý hematom zasyčela. Nejen, že se mu krvavá modřina táhla kolem celého oka, taky měl pořádně nateklé víčko. Nevěřila bych, že se za pár hodin tolik změní. Netroufla jsem si na to sáhnout, vypadalo to opravdu ošklivě, navíc to muselo šíleně bolet.</div><div>Na spodní části obličeje - v oblasti rtů - mu vysel osobitý úšklebek, ale ani zdaleka nepůsobil tak sexy jako jindy. Bylo to, jako když se na mě šklebí klaun. Krásný a okouzlující klaun s nadlicky velkým okem.</div><div>"Musím vypadat skvěle."</div><div>"Už si vypadal i hůř." Samozřejmě jsem vtipkovala. Podala jsem mu zrcátko a s nadšením sledovala, jak se Sasuke prohlíží.</div><div>Protočila jsem oči. "Tím že na to budeš pořád koukat, to nezmizí."</div><div>"Připadám si jako bouchač." Ano, řekl to tím hrdinským tónem, jakým mluví Superman.</div><div>Zvedla jsem obočí. "Bouchač?"</div><div>Nadšeně přikývl. "Však víš. Drsnej maník z ochranky."</div><div>Popravdě jsme si nebyla úplně jistá, jestli se nepomátl. Přece si nemohl pohmoždit mozek jednou ranou, ne?</div><div>Přivřel druhé oko, našpulil rty a hlavou začal kývat ze strany na stranu. "A teď vypadám jako ryba." Rozesmál se.</div><div>V jednu chvíli mě napadlo, že bych měla zavolat sanitku. Aspoň už nebrečel.</div><div>"Sasuke, nechci ti brát tvoje závěry, ale podle mě vypadáš spíš jako kyklop." Uvědomila jsem si, co jsme právě řekla a taktéž se začala smát.</div><div>"Jako, že mám laserový pohled?"</div><div>"Ne, vůbec ti nevidím druhé oko." Měla jsem pravdu. Jeho víčko bylo tak oteklé, že se v něm jeden milimetr úzká čárka, co měla představovat jeho oko, ztratila.</div><div>Ovšem to už mu tak vtipný nepřišlo. Očividně nesnese, když někdo uráží jeho maličkost, teda pokud to není on sám.</div><div>"Myslím, že to stačí." Řekl, ale já se stále nepřestávala smát, naopak mi to přišlo stále vtipnější. Ta představa mě zabíjela.</div><div>"Kyklop." Opakovala jsem pobaveně.</div><div>Vyspěle zakroutil hlavou. "Až se ty přestaneš chovat jako dítě, tak si spoustu lidí oddychne."</div><div>Čelo se mi rázem zkrabatilo. Mraženou omáčku á la směs všeho druhu jsem mu přirazila k obličeji a naštvaně odfrkla.</div><div>Vydal tiché; Ááááu. Možná jsem zatlačila trochu víc, než jsem chtěla, ale zasloužil si to, neměl mi říkat, že jsem jak dítě.</div><div>Naklonil se ke mně. "Víš, že mám děti rád." Chtěl mě políbit, ale já se odtáhla.</div><div>"Promiň, ale myslím, že jsem na takový věci moc malá."</div><div>Rty se mu roztáhly od ucha k uchu a já štěstím roztála. Byl tak sladký i s tím odporným monoklem. Políbil mě. Hluboce, ale něžně. Jednou rukou mi zajel do vlasů a tou druhou pohladil moje zatím ještě ploché bříško (s výjimkou malého <em>Milánka</em>, který se mnou žije kvůli mému věčnému hřešení v podobě bílé čokolády). Ucukla jsem. V žádném případě mi to nebylo nepříjemné, jen mě to poněkud zaskočilo. Odtáhla jsem se od něj a zadívala se mu do očí. Stejně tak on hleděl na mě, ale s tím rozdílem, že namísto překvapení, se krásně usmíval. Chtě nechtě jsem mu úsměv oplatila. Opravdu mě nepřestane překvapovat.</div><div>"Měla by sis promluvit s rodiči." Hledala jsem v jeho slovech jakýkoli náznak špatného vtipu, ale bohužel jsem nic nenašla.</div><div>Nemůžu to říct rodičům, ne teď, když ještě neodezněly mé problémy z lyžáku. Stále jsou na mě naštvaní, teda táta je, máma to tolik neřeší. Každopádně, kdybych jim řekla, že čekám dítě, nepřežili by to. Ne, kdybych jim řekla, že čekám dítě se Sasukem, nepřežil by to on. Ale měl pravdu, jednou se to doví, a pak to bude mnohem horší.</div><div>Veškeré protesty jsem polkla. Zmohla jsem se jen na obyčejné: "Já vím."</div><div><br /></div><div>Jiné bylo dělat hrdinku a říkat, že to zvládnu, i když jsem si byla jistá, že ne. Jenže pak, jakmile jsem stála u domovních dveří, zatímco Sasuke zvonil, popravdě jsem nedokázala nic. Zničeně jsem stála a utápějíc se ve svých ponurých myšlenkách, jsem si prohlížela naší proutěnou nevkusnou rohožku se všitým nápisem: Welcome. Koupil nám ji děda asi před pěti lety a máma si na ni nedá dopustit. Ale tohle všechno šlo stranou poté, co se otevřely dveře. Ze stínu chodby se vynořila mamka.</div><div>"Ježkovi oči! Saky, holčičko!" Ani jsem ji nestihla pozdravit a už mě objímala.</div><div>"Ahoj mami."</div><div>"Dobrý den." Sasuke stál klidně vedle mě a s vřelým úsměvem a tmavými brýlemi na očích jí podával ruku.</div><div>"Ty budeš Itachi" řekla a my dva jsme se na sebe automaticky podívali. Možná to vůči Sasukemu byla trochu podpásovka, ale ještě jsem jim neřekla, že jsme se rozešli. Vycítila jsem z jeho pohledu zklamání.</div><div>Nesměle jsem se podrbala za uchem. "Ehm, vlastně tohle je Itachiho brácha."</div><div>"Sasuke Uchiha, těší mě." Představil se tím nejslušnějším a nejvlídnějším způsobem, jakým dovedl. Koneckonců, chtěl na mou matku udělat co nejlepší dojem. Měl by si něco víc schovat i pro tátu. To bude tuhý oříšek spíš než ona.</div><div>"I mě těší." Mamka byla skvělá. Hodná, milá a spravedlivá, ale někdy dokázala říct takové věci, až mi dovedla zamotat hlavu. "Takže Itaciho bratr? No, jestli je takový fešák jako ty, nemůžu se dočkat, až ho poznám."</div><div>Nervózně jsem přešlápla. Nějak mi došla slova. Najednou se mluvit zdálo mnohem obtížnější než obvykle. "Mami, on… teda my.."</div><div>Sasuke do mě jemně drkl ramenem. "Má teď trošku napilno, blíží se mu maturita." Byla jsem ráda, že to Sasuke takhle zahrál do kouta a dokonce nemusel ani lhát. Svým způsobem říkal pravdu. Itachi skutečně co nevidět maturuje. O tom, že mě zbouchnul, prozatím nemuselo padnout ani slovo.</div><div>Mamky ústa se roztáhla do milého úsměvu. "No, to nevadí, tak ať mu to dobře dopadne, přece víš, jak tátovi záleží na vzdělání. Ale o tom si můžeme popovídat uvnitř." Stoupla si k pravému futru, čímž nám udělala místo mezi dveřmi a my mohli dál.</div><div>Za tu dobu, co jsem tu nebyla, se tu moc věcí nezměnilo. Boty byly dokonale poskládané podél stěny a kabáty pověšeny na háčcích, vyjma tátovi černé bundy, ta se jako obvykle válela na židli v kuchyni.</div><div>"Nezlob se Sasuke, ale vůbec jsem s vaší návštěvou nepočítala. Máme tu trochu nepořádek."</div><div>Zakoulela jsem očima. Jestli pár drobků od chleba na kuchyňské lince znamená nepořádek, jsem ráda, že neví, v jakých podmínkách žiju se strejdou Danzoem.</div><div>Ostýchavě jsem se posadila ke stolu. Sasuke si sedl vedle mě.</div><div>"Dáte si něco? Čaj, kávu?" mluvila na nás oba, ale koukala na Sasukeho.</div><div>"Stačí šťáva s vodou."</div><div>"Mami, kde je táta?"</div><div>Popadla sklenku s růžovou tekutinou a položila jí před Sasukeho. Ten s jedním kývnutím poděkoval. "Je v garáži. Něco si tam opravuje." Pokrčila rameny. I když mluvila jen o obyčejných věcech, působila tak pozitivně, nechápu, jak může žít s mým otcem. Nic proti němu nemám, je to moje rodina, ale oni dva si nejsou absolutně v ničem podobní. Mají rozdílné názory, jiný smysl pro humor i odlišné zájmy. Nejspíš to bude tím, že se mamka v mnoha ohledech uskromňuje a přizpůsobuje.</div><div>Pak jakoby si zničehonic na něco vzpomněla, se zhluboka nadechla. "Včera tu byla babička a mám tě moc pozdravovat. Nechala nám tu štrúdl, nedáš si Sasuke?"</div><div>"Ne děkuju."</div><div>"Ale, jsi hubený, jen si dej." Naprosto ho ignorovala a položila před něj plný talíř nakrájeného jablečného závinu. "Však ono ti to vůbec neuškodí těch pár kilo navíc."</div><div>Zářivě jsme se usmála. Tohle byla celá moje máma. Chovala se jako babička. A to ještě neví, že jí za chvíli taky bude. Při tomto pomyšlení mi úsměv z tváře zmizel stejně rychle, jako se objevil.</div><div>"Tak děkuju pěkně." Rozesmál se. Nedivím se. Byl vysoký a svalnatý, rozhodně nepotřeboval přibrat. Myslím, že to moc dobře věděl.</div><div>"Jen se pořádně nadlábni." Posadila se naproti Sasukemu a s úžasem pozorovala, jak do něj padá jeden kousek za druhým. Očividně mu chutnalo. Babička to holt umí.</div><div>Pak svou pozornost věnovala mně. "Saky, co je s tebou? Jsi nějaká tichá, děje se něco?"</div><div>Jak jsem jí mohla lhát? Bylo těžké něco zapírat své vlastní mámě. Vždycky jsem jí říkala úplně všechno. Neměla jsem před ní žádné tajemství a najednou toho bylo tolik, co nevěděla.</div><div>Znenadání se rozletěly dveře a mezi nimi stál můj táta. Napřímila jsem se. Dokonce i Sasuke přestal jíst. Mamka se otočila za sebe a jak jinak, než s úsměvem začala: "Manzo, tady jsi. Podívej, kdo se na nás přijel podívat." Zněla tak nadšeně, až mi jí při pohledu na zaraženého poloplešatého chlápka bylo líto. Byla ráda, že jsem tu a on to jako vždycky určitě zkazí. Řekne něco proti mně, pak se začneme hádat a skončí to tak, že se seberu a odejdu pryč. Přesně tak to dopadlo i minule. Ošklivě jsme se pohádali. Tehdy mi vyhrožoval změnou školy. Vlastně jsme se od té doby ještě neviděli. Proto bylo tak trapné, když jsem ho teď zas viděla.</div><div>"Ahoj." Řekla jsem tiše, ale můj pohled byl intenzivní.</div><div>"Ahoj." Odvětil stroze. Tak a to mi stačilo. Řekl jen jediné slovo a už jsem myslela, že se s ním zas rozloučím.</div><div>Naštěstí se do toho vložila mamka. "Manzo, tohle je Sakury kamarád." Ukázala na Sasukeho.</div><div>Sasuke si stoupnul a natáhl k mému otci ruku. Divila jsem se, když jí přijal bez jakýchkoliv kousavých poznámek. "Sasuke."</div><div>"Manzo."</div><div>Mamka se do toho opět vmísila. "Je to Itachiho brácha. Toho, se kterým chodí Sakura." Mrkla na mě.</div><div>Táta dlouze přikývl. "A proč máš ty brýle?"</div><div>"Vadí ti ty zářivky, Sasuke? Manzo, říkala jsem ti, že jsme měli zůstat u žárovek."</div><div>"Má zánět spojivek." Vyhrkla jsem první věc, která mě napadla. Asi jsem to měla víc promyslet, protože jsem se dočkala jen tátova: "Nelži! Víš, že to nesnáším." Po jeho klidném hlase najednou nebylo ani stopy.</div><div>Poraženě jsem se podívala na Sasukeho. Tvářil se naprosto nezaujatě, jako obvykle. Ani omylem se nenechal rozhodit někým, jako je můj otec. Ostatně, měl doma něco podobného. Jedním přirozeným pohybem sundal brýle a nebojácně pohlédl na Manza. Ten si odfrkl. S barevným nateklým okem už zdaleka nepůsobil tak dokonale a slušně.</div><div>Mamka si dala ruku před pusu, zatímco táta kroutil hlavou."To jsem si přesně myslel."</div><div>"Stala se mi menší nehoda." Pokrčil rameny.</div><div>"Jasně." Pak jeho zrak spočinul na mě. "Tak s tímhle se teď kamarádíš? Copak jsem ti neříkal, aby ses držela dál od průserů?"</div><div>Zhluboka jsem se nadechla a ruce tiskla v pěsti. Ucítila jsem teplo na levém stehně. Sasuke mě po něm konejšivě hladil. Obdivovala jsem ho. Jak se může tvářit tak klidně?</div><div>"Neříkejte, že vy jste se nikdy nepopral."</div><div>Nastalo hrobové ticho. Nervózně jsem sledovala, co se z toho vyvine a nějak se neodvážila promluvit. To samé dělala i máma.</div><div>"Já na rozdíl od tebe neměl čas, na takové hlouposti. Neflákal jsem se celé dny po hospodách a nevyvolával rvačky. Staral jsem se o svou rodinu."</div><div>Sasuke kývl hlavou. "Je vidět, že mě dobře znáte, to je fajn."</div><div>Tohle si nezasloužil. Jediný důvod, proč se popral, byl, že mě chránil. Přebral zodpovědnost bezohlednému bratrovi a staral se o mě. Nenechal mě na holičkách, když jsem ho potřebovala. Zachoval se jako chlap.</div><div>Pak jsem se do jejich rozhovoru připletla já. "Vůbec nevíš, co říkáš."</div><div>Sasuke mi lehce zmáčkl stehno, abych ho to nechala vyřešit a zbytečně se tím nezatěžovala, ale já to prostě nemohla nechat jen tak.</div><div>"A ty ho znáš?"</div><div>"Ano! Podržel mě, když jsem to potřebovala, na rozdíl od někoho. A jedinej důvod, proč teď vypadá tak, jak vypadá, je, že se mě zastával." Nekřičela jsem, ale ani jsem nemluvila tiše. V mém hlase zazněly emoce, ovšem ne ty kladné. "Takže tě prosím, příště, až budeš chtít zas na někoho bezdůvodně řvát, nejdřív se zeptej na důvod."</div><div>Otcovi ostré rysy se napnuly pod náporem vzteku. Rozhodně se nemusel nijak vyjadřovat, abychom poznali, co chce říct. Zuřil.</div><div>Ještě předtím, než explodoval vzteky, mamka si začala prohlížet Sasukeho zranění z několikacentimetrové vzdálenosti. "Byl si s tím u doktora?" Alespoň jeden z mích rodičů se nechová jako trotl. Ona se k tomu naopak staví dospěle, ale to táta nikdy nemůže pochopit, protože jakmile není něco podle něj, je to automaticky špatně. Měl by se probrat, není žádný bůh, aby rozhodoval, co je správné a co ne.</div><div>Na Sasukeho tváři se opět objevil jeho hravý úsměv, ale tentokrát nebyl věnovaný mě, ale mé mámě. "Nějak nebyl čas."</div><div>Zamračila se. Ani si nepamatuju, kdy naposledy se takhle zatvářila. Dělala si o něj starosti, to bylo zřetelně vidět. "Zítra si tam zajedeš, slib mi to. Takový hezký chlapec a takhle si zahrává."</div><div>"Slibuju." Jen tak to plácnul, aby o něj neměla zbytečně strach. Zítra si stoprocentně nikam nezajede, jelikož má trénink. A silně pochybuju, že ho hodlá vynechat.</div><div>"Že se o něj staráš, stejně o to nestojí."</div><div>Protočila jsem oči, on toho prostě nenechá. "Tobě nikdo nebude dost dobrý, viď?"</div><div>Podíval se na mě. Chvíli se jen tak díval, ale za několik málo chvil se nadechl a řekl: "Nikdo mi nebude dost dobrý pro tebe, protože jsi moje holčička. Nechci, abys byla s nějakým grázlem." Střelil pohledem po Sasukem a pak zas koukl na mě. Chci, aby sis našla chytrýho kluka, co nebude mít sklony k násilí."</div><div>Byla jsem z něj tak strašně zklamaná. Bylo mi úplně jedno, že to vlastně myslí dobře. To co tady říkal, hrozně mi tím ubližoval, protože se tím dotkl někoho, kdo pro mě představoval neskutečnou oporu, pravého přítele a milovanou osobu. A i když si to možná Sasuke nebral tolik k srdci, já ano.</div><div>Sasuke se ale dál snažil, abych z toho vyšla co nejlíp, i za cenu toho, že bude vypadat jako idiot. "Můžete být v klidu, jsme jen kamarádi."</div><div>"To je dobrý, nemusíš kvůli mně lhát." Mohl se snažit sebevíc, ale já to všechno potopila pouhou větou. "Mami, tati, chtěla bych vám něco říct a vím, že se kvůli tomu na mě budete zlobit, ale musíte to vědět." Oba dva rodiče se na mě zamračili, už tak nějak tušili, že se nechystám říct nic pěkného. Sasuke mě chytil za ruku a pevně ji stiskl, přičemž se na mě sladce usmál. Určitě neměl tušení, jak moc mi tímhle dodává odvahu, strašně mi pomáhalo, že je tu se mnou. "Já už s Itachim nejsem. Zachoval se jak největší parchant a opustil mě v situaci, kdy jsem ho nejvíc potřebovala." Odmlčela jsem se, abych zklidnila dech. "Ale já mu to nemůžu mít za zlé, protože jsem se taky zachovala špatně. Hodně špatně." Překvapilo mě, že i táta nic neříká. Sice se netvářil nadšeně, ale aspoň seděl v naprosté tichosti a nechal mě dokončit, co jsem načala. Sasuke mě chytil ještě pevněji a povzbudivě se na mě usmál. Dodalo mi to tolik síly. Všechno jsem to ze sebe vyklopila. Dívala jsme se na mamku, protože jsem věděla, že to pro mě bude mnohem snadnější. "Čekám dítě."</div><div>Oba dva se zmohli jen na: "Cože?"</div><div>Sklopila jsem pohled. Sasuke mě stále konejšivě hladil po noze a nepřestával mě tak intenzivně svírat. Byla jsem za to opravdu vděčná. Kdyby nebylo jeho, asi bych se zhroutila.</div><div>"Saky broučku, co to povídáš?" Máma byla první, kdo promluvil po dobu trapného ticha. Zprvu jsme se na ní nechtěla podívat, bála jsem se toho, co uvidím. Nakonec jsme se přece jen odhodlala. Zvedla jsem hlavu a zpříma jí pohlédla do očí. I přes ten strašný pocit, který mě pohlcoval, mi spadl obrovský kámen ze srdce. Veškerá tíha tajemství mě opustila.</div><div>Manzo se kupodivu nevyjadřoval. Seděl naproti mně a jakoby umrzl v jedné poloze, koukal před sebe. Bylo to děsivé.</div><div>"Říkáš, že čekáš miminko?" Zdálo se mi to nebo jsem v matčině hlase opravdu zaslechla jakýsi náznak štěstí?</div><div>Bojácně jsem přikývla.</div><div>"Ach holčičko," zvedla se a okamžitě mě objala. Bylo to tak intenzivní, až se mi chtělo plakat, jen jsem nevěděla, jestli štěstím nebo smutkem. "chceš mi říct, že se s tebou Itachi rozešel, protože s ním čekáš dítě?"</div><div>"Ne." Podívala jsem se na Sasukeho. Kýval mi na souhlas. Udělal by pro mě cokoli, vím to. Takže mu upřímně bylo jedno, že ho jako vedlejší efekt budou moji rodiče nesnášet. "Nechal mě, protože čekám dítě se Sasukem."</div><div>Tohle byla poslední kapka. Leknutím jsem nadskočila, protože otec praštil pěstím do stolu. "Udělal si z mojí dcery kurvu, jsi spokojenej? Tomuhle říkáš zodpovědnost? Jde vám jen o to, abyste si zasunuli, a takhle to dopadá!" Říct, že křičel, by bylo slabé slovo. Nejhorší je, že měl z poloviny pravdu.</div><div>"Saky, to není pravda, viď?" ptala se mamka. V jejích očích se mihlo zděšení.</div><div>Neodpověděla jsem, stále jsem sledovala ty dva.</div><div>"Odpověz mi." Zavrčel na Sasukeho.</div><div>"Nejsem spokojenej. Nechtěl jsem to tak, ale stalo se. Já to nezměním a vy taky ne. Neplánoval jsem to, ale postavil jsem se k tomu čelem." V tom měl absolutní pravdu. Zachoval se nejlépe, jak mohl. Stál při mně, bránil mě, dalo by se říct, že se mě ujal. Tohle není fér.</div><div>"K ničemu by ses stavět nemusel, kdybys udržel svýho ptáka v kleci." Tohle nemá cenu. On si pořád bude mlít svý. Je to naprosto marný.</div><div>"Tati, uklidni se. Vůbec nic nevíš, tak tu na něj nekřič. On se aspoň snaží pomoct! Chceš vědět, proč má monokla? Protože se kvůli mně popral s vlastní bratrem." Mamka se na mě zmateně podívala. "Jo, přesně tak. Itachi, ten který mi říkal, že mě miluje, o mě po celé škole rozhlašuje, že jsem děvka a jedinej Sasuke se na mě nevykašlal." Odpověděla jsem na nevyřčenou otázku. " Sasuke ze mě kurvu neudělal, udělala jsem jí ze sebe sama v ten okamžik, kdy jsem začala chodit s Itachim. Zasloužil si, abych ho podvedla. Ale víš, co? Nelituju toho. Miluju Sasukeho. Klidně na mě křič, ale víc už potrestat nemůžeš, myslím, že v horší situaci, než je tahle, být nemůžu." Poslední slova jsem polkla. Už jsem neměla nervy. Hlas se mi zlomil a já se rozplakala.</div><div>Táta nic neříkal. Koukal na mě jak na ducha. Ale nakonec z něj přece jen něco vypadlo. "Hrozně si mě zklamala, Saky." To bylo vše, co mi k tomu řekl. Pak se sebral a odešel.</div><div>Zůstala jsem pohledem vyset na zavřených dveřích a úplně zapomněla dýchat. On opravdu odešel.</div><div>Sasuke si mě k sobě přitiskl a začal mě hladit na zádech. Prsty jsem se ho chytla tak křečovitě, až mi zbělaly klouby.</div><div>"Sak," oslovila mě mamka a já se na ní otočila.</div><div>Automaticky jsem spustila: "Mami moc mě to mrzí. Nevím, co mám dělat."</div><div>Stejně jako předtím Sasuke, i ona mě objala. "Já vím, holčičko, já vím. Zvládneme to všichni společně."</div><div>Podívala jsem se ke dveřím.</div><div>"On se přes to přenese, má tě strašně moc rád."</div><div>Přikývla jsem a utřela si slzy.</div><div>"Dobře," nadechla se. "teď mi řekni, už si byla u doktora?"</div><div>Kývla jsem na souhlas.</div><div>"Byly jsme tam před pár dny." Vložil se do toho Sasuke.</div><div>"Fajn, řekni mi, co přesně říkal, kdy máš přijít na další vyšetření?"</div><div>Miluju svou mámu. To, jak se k tomu dokázala postavit. Je úžasná, obdivuju jí. Věřím, že jednou budu jako ona. A co se týče mého táty, doufám, že jednou bude všechno jako dřív.</div><div><br /></div><div>Připravila jsem si pro vás anketu, ptotože mě zajímá, jak se na to díváte vy..:) Tak mi hlasujte za váš názor..:)</div> http://tissa.blog.cz/1204/ten-pravy-22-dil http://tissa.blog.cz/1204/ten-pravy-22-dil Ten pravý Tue, 17 Apr 2012 17:25:08 +0200 <div>Neděste se.. to se jen Tissa pokoušel kreslit..:D Chtěla jsem se o to s vámi podělit hlavně proto, že je to k NOVÉ POVÍDCE, kterou chystám poté, co skončí ta současná dílovka - TP. Už podle názvu asi tušíte, že název nového příběhu bude SUPERNATURAL. Už mám v hlavě vymyšlený příběh, alespoň začátek.. takže hned co dopíšu TP, vrhnu se na to.. CO já vím, možná.. že i dřív..:))</div><div>PS: to na obrázku neměl být pokus o Sasukeho( i když v povídce bude mít společně se Sakurou hlavní roli), ale jen nějaká odrůda člověka..:D Nebudu říkat, co přesně to je, abych vás nepřipravila o překvapení..:)</div><div>Jen chci upozornit, že to vypadá ještě hůř než na živo. Je to totiž focený..:D</div><div><img width="600" height="300" src="http://nd05.jxs.cz/786/300/a2a05c9ee7_84516775_o2.jpg" /></div><div><br /></div><div><br /></div><div>Vím, ten obličej je dost marnej a celý je to krapet nakřivo, ale stejně mi to nedalo a chtěla jsem slyšet váš UPŘÍMNÝ názor..:) Takže sem s ním..:) Já vám za něj nohy neutrhu, jsem zvyklá na ledaco..:)</div> http://tissa.blog.cz/1203/supernatural http://tissa.blog.cz/1203/supernatural Moje výtvory Wed, 28 Mar 2012 20:03:54 +0200 <div>Přidávám další díleček.. je to trošku o hraní na city.. jelikož zrovna teď neprožívám zrovna parádní období... Ale to je jiný příběh.. Jen tím chci říct, že jelikož s tím má nálada co dočinění, určitě to tam rozpoznáte...;)) Užijte si počteníčko a napište názor.. však to znáte..:) </div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>"To je vocas!" zvolal Danzo rozhořčeně a chytil se za hlavu.</div><div>Do toho se přidal Sasuke s hlasitým výkřikem: "To si dělá prdel!" Pak se stejně jako strejda svalil do křesla.</div><div>Představovala jsem si to trochu jinak. Ne, že bych měla něco proti fotbalu, vlastně je mi úplně jedno, kdo zrovna vede tabulku, ale náš společný večer bych si zvládla užít i jiným způsobem. Teda ne, že bych nebyla ráda, že jsou Danzo se Sasukem za dobře, to samozřejmě jsem, ale ne nadarmo se říká; všeho s mírou. Protože v tomhle případě jejich kamarádství znamená popíjení pivka u fotbalu, zatímco já budu znuděně koukat před sebe.</div><div>"Sakuro, byla bys tak hodná a přinesla mi z lednice čabajku?" ptal se mě, ale nebyl schopný ani na vteřinu odtrhnout zrak od televize.</div><div>Beze slova jsem se zvedla.</div><div>"Mě taky." Řekl Sasuke.</div><div>Upřela jsem na něj svůj ďábelský pohled a čekala, až se na mě podívá. Sice to chvíli trvalo, ale nakonec se opravdu kouknul. Jakmile viděl, jak se tvářím, sladce se usmál. "Prosím." Dodal.</div><div>Povzdechla jsem si. To jsem to dopracovala. Nejen že musím snášet jejich labilní výlevy, ještě jim tu budu dělat služku.</div><div>"A rohlík!" řekl, když už jsem byla opět v obýváku.</div><div>Zhluboka jsem se nadechla a při té příležitosti si v tichosti zanadávala, jak pěkně jsem skončila. A já si ještě před hodinou myslela, že už to nemůže být horší.</div><div>Hodila jsem po něm rohlík a raději opustila vzpomínky na debatu o Itachim, kdy si z něj oba dělali akorát legraci. </div><div>Opět jsem si sedla do křesla a pokoušela se v kopáních do míče a následném honěním se za ním, najít nějaký smysl. Bezúspěšně. Skrytá krása fotbalu pro mne i nadále zůstává hádankou. Možná je to čistě mým vkusem, ale jediné, co na tom je, jsou okamžiky, kdy si jeden z hráčů přetáhne triko přes hlavu, nebo když se pár rozvášněných fanoušků pokusí dostat na hřiště.</div><div>"Jdu spát." Oznámila jsem. "Až se rozhodneš věnovat se mi, přijď."</div><div>Co jsem si myslela. Odbyli mě jedním slovem "Dobrou." To bylo všechno, co jsem od nich slyšela.</div><div><br /></div><div>Probudily mě Sasukeho neomalené pohyby. Nemohl si prostě potichu lehnout. Musel totiž ještě třikrát zakopnout, pokaždé vykřiknout, a pak se celou vahou svalit do postele.</div><div>Otočila jsem se na něj s nadějí, že mi alespoň popřeje dobrou noc nějakým lepším způsobem, než předtím, ale jediné, co z něho vypadlo, bylo chrápání. Nevím, co bylo horší, jestli ten příšerný zvuk nebo zápach alkoholu, který se mu valil z úst.</div><div>Tak rychle jako předtím jsem se zas otočila zpátky na stranu, kde byl alespoň čerství vzduch, a usnula jsem.</div><div>Budíček byl nepříjemně hlasitý. Rychle jsem po něm sáhla a vypnula ho, než mi jeho zvuk stihl udělat díru do hlavy. Koukla jsem se přes rameno. Se Sasukem to ani nehlo. Nepřekvapilo mě to. Po včerejšku rozhodně ne.</div><div>Nechala jsem Sasukeho Sasukem a oblékla se. Až když jsem snídala, objevil se mezi dveřmi. Drbal se na hlavě a s pusou dokořán zíval. "Proč si mě nevzbudila?"</div><div>Pokrčila jsem rameny. "Myslela jsem, že tě vzbudí Danzo."</div><div>Přikývl. Pak se ušklíbl. "Tak slečně žárlí."</div><div>Odvrátila jsem od něj pohled. Napila jsem se džusu a naposledy kousla do koláče. "Dělej nebo přijdeme pozdě."</div><div>Zasmál se. "Tak jako řidič jsem ti najednou dobrý, co?"</div><div>Ignorovala jsem ho. Jak on na mě, tak já na něj. Popadla jsem kabelku a šla jsem čekat před barák.</div><div>Cesta do školy pro mě byla věčnost. Celou dobu jsem předstírala, že se s ním nebavím, ale on mi to absolutně nežral. Pořád do mě šťouchal loktem nebo si ze mě jednoduše dělal srandu. Přiznávám, že se mi to líbilo. Alespoň do té doby, než mi zapípal mobil. Vytáhla jsem svůj veteránek z kapsy a podívala se na něj. Na display blikala obálka. Otevřela jsem ji.</div><div>Čekala jsem teda delší zprávu. "Děvko." Psalo se tam. Sms krátká a obsah stručný, přesto mě téměř donutil plakat.</div><div>"Co se děje?"</div><div>Zakroutila jsem hlavou. "Nic."</div><div>Nadzvedl obočí. "Proto ti tečou slzy?"</div><div>Odvrátila jsem od něj pohled.</div><div>Sasuke mi vytrhl telefon z ruky. A přečetl si to. Přikývl. "Takže Emi, jo?"</div><div>Sklopila jsem pohled. "Itachi jí to musel říct."</div><div>Čekala jsem jakoukoli reakci, včetně téhle. "Přísahám, že ho zabiju!" praštil do volantu a auto následně vydalo výstražný zvuk.</div><div>Chytla jsem ho za rameno. "Nech to být, přejde je to."</div><div>Sama jsem tomu nevěřila, tak proč jsme to řekla? Asi jsem ho jen chtěla uklidnit. Zbytečně. Jako bych ho neznala.</div><div>Zaparkoval na parkovišti vedle školy a těch pár zbylých metů jsme museli pěšky.</div><div>"Přijedu pro tebe. V kolik končíš?"</div><div>Zamyslela jsem se. V hlavě jsem si přemítla uplynulé dny, a když jsem se konečně dopracovala k dnešku, odpověděla jsem: "Ve dvě."</div><div>"Fajn." Přikývl. "Budu tu."</div><div>Zatvářila jsem se dosti překvapeně. "Nejdeš do školy?"</div><div>"Musím na první dvě hodiny, pak mám trénink."</div><div>Upřímně nechápu, proč se vůbec obtěžuje do té školy chodit. Je to pěknej prevít. Učitelé ho uvolňují z hodin a on si ještě stěžuje. Co já bych dala za ulití se z matiky nebo účetnictví. Kéž by nám jednou v životě odpadla alespoň jedna z těchto hodin. Ale to se nikdy nestane, jelikož naše profesorka je extra imunní proti veškerým nemocím. A taky nikdy nechodí k zubaři, gynekologovi nebo doktorovi, protože jinak si absolutně nedovedu vysvětlit její stoprocentní docházku.</div><div>"Tak ve dvě." Řekla jsem.</div><div>Otočila jsem se směr západ a pohledem vyhledala schody. Vlastně nevím, co to bylo za světovou stranu.</div><div>Sasuke si odkašlal. Prstem ukázal na svou pusu.</div><div>Zakoulela jsem očima. Naklonila jsme se k němu a vlípla mu jednu malou pusu. Odpojila jsem se dřív, než mi stihl strčit jazyk do pusy.</div><div>Zamračil se.</div><div>Možná chtěl něco říct, to nevím, ale rozhodně to nezjistím, poněvadž jsem beze slova odešla. Nějak jsem neměla náladu. Přece nechci, aby o mě ještě někdo další říkal, že jsme děvka, když se pár dní po rozchodu s Itachim líbám s jeho bratrem.</div><div>Dnešní den probíhal jako každý jiný, ale s tím rozdílem, že dnes mě někdo konečně vyslyšel. Na nástěnce s informacemi vysela změna - a to přímo u naší třídy. Poslední hodina matiky odpadala. Přišlo mi to jako volání z nebes. Dnes mě má někdo opravdu rád a já mám ráda jeho.</div><div>Poté, co jsem o změně informovala Sasukeho, jsem šla rovnou do šatny. A pak, když jsem z ní opět vycházela, mě někdo oslovil. "Sakuro,"</div><div>Otočila jsem se. "Co chceš, Itachi?"</div><div>Čekala jsem, že tam s ním bude stát Emi, Karin nebo kdokoli jiný, ale kdepak. Dokonce se ani nesmál, popravdě se netvářil nijak. Dost mě to zaskočilo.</div><div>Odkašlal si. "Chci si promluvit." Řekl suše.</div><div>Nevím, co jsem si pod tím měla představit, ale každopádně se mi to moc nezdálo.</div><div>Ostře jsem nadzvedla obočí? "Promluvit?"</div><div>Přikývl.</div><div>"Nemám čas." Odpověděla jsem mu stejným tónem.</div><div>Usmál se. Byl to jeden z těch úsměvů, kterým si mě obmotával kolem prstu. Dokonale mě jím pobláznil. Pokaždé. "Věnuj mi patnáct minut."</div><div>Rozhlédla jsem se kolem. Asi jsem prostě doufala, že se tu objeví někdo, kdo mě vysvobodí. Nikdo nepřišel. Musela jsem se tedy rozhodnout. "Deset."</div><div>Úsměv na jeho tváři se rozšířil a já zalitovala, že jsem mu nedala košem.</div><div>Sedla jsem si ke stolu v útulné hospůdce, kam jsme obvykle chodili, když jsme spolu ještě vycházeli v dobrém. Ruce jsem si volně položila na stůl a hlavu mírně naklonila do strany. Chtěla jsem působit uvolněně.</div><div>Zas se tak potutelně usmál. Pak jakoby se mezi námi nic špatného nestalo, mě chytil za ruku. "Sluší ti to." Řekl.</div><div>Bez váhání jsem svou ruku stáhla. Zakroutila jsem hlavou. "Nech toho."</div><div>Očividně se nechtěl vzdát. Zkusil to tedy trošku jinak. "Chybíš mi."</div><div>Odvrátila jsem od něj pohled. Nechtěla jsem to poslouchat. Akorát se mě snažil zdeptat.</div><div>"Pořád na Tebe musím myslet. Vrať se ke mně, Sak."</div><div>Nevěděla jsem, čemu věřit a čemu naopak ne. Opravdu by byl schopný říkat něco takového jen tak? Přece na tom muselo být alespoň trošku pravdy.</div><div>Sklopila jsem pohled. "Ublížil si mi."</div><div>"Já vím." Zněl smutně, opravdu ano. Co jsem měla dělat?</div><div>"Řekl si mi věci, které se prostě říkat nemají."</div><div>"Nemyslel jsem to tak. Byl jsem naštvaný."</div><div>Přikývla jsem. "To já taky."</div><div>Slyšela jsem, jak se nadechnul. Chvíli trvalo, než nasátý vzduch opět pustil ven, ale znovu jsem to vnímala. Hřbetem ruky mi pak přejel po tváři. "Miluju Tě." Řekl a naprosto mi tím vyrazil dech. Přesně tohle jsem nechtěla slyšet. "Pořád." Dodal.</div><div>Zakroutila jsem hlavou.</div><div>Pousmál se. "Ale ano."</div><div>Stále jsem nedůvěřivě kroutila hlavou. Není to pravda. Lže. Určitě ano.</div><div>"Nechci tě ztratit."</div><div>Krátce jsem zavřela oči. Tohle mi určitě dělal naschvál. Postavil mě do téhle složité situaci s tím, abych si vybrala, ale to já nemůžu. Nejde to tak lehce. Prostě ne. </div><div>"Nikdy jsem svýmu bratrovi nezáviděl jednu jedinou věc." Odmlčel se. "Ale teď má něco, za co bych dal cokoli."</div><div>Chtě nechtě jsem se musela pousmát. Musela jsem. Miluje mě. Stále mě chce. Stojí o mě. Řekl to, ale kdo ví, je-li to pravda? Jen on.</div><div>Jenomže pak tok mých myšlenek přerušila jedna, která mě donutila probudit se. Úplně jsem zapomněla na Sasukeho.</div><div>Podívala jsem se na hodinky. Ukazovaly pětatřicet minut po třinácté hodině.</div><div>Zděšeně jsem vyskočila ze židle. Vytáhla jsem z kapsy mobil a zkontrolovala zmeškané hovory. Volal mi čtyřikrát. Prokletej tichej režim!</div><div>Podívala jsem se na Itachiho, kterému pomalu docházelo, co se děje, a doufala jsem, že snad rozpozná omluvu v mých očích.</div><div>"Hodím tě ke škole." Nabídl se.</div><div>Ovšem, že jsem souhlasila. Už takhle jsem šla pozdě. Divila bych se, kdyby tam Sasuke pořád čekal. Ale zřejmě jsem ho podcenila. Protože když jsme po té nesmírně trapné a dlouhé cestě plné ticha konečně dojeli na pozemek školy, byl tam. Seděl tam v autě a očividně mu bylo úplně jedno, že parkuje v modré zóně.</div><div>Jakmile nás taktéž zpozoroval, vystoupil. Prudce za sebou zavřel dveře a se zaťatými pěstmi šel naším směrem. Mezitím jsme oba dva stihli vystoupit.</div><div>Vyrazila jsem mu naproti. "Promiň, že si musel čekat, ale měla jsem stlumenej mobil. Nevěděla jsem, že si mi volal." Řekla jsem. "Navíc jsem ztratila pojem o čase." Myslela jsem, že se u mě zastaví a majetnicky mě obejme nebo mi alespoň odpoví, jenomže on kolem mě jen prošel. Jednoduše mě obešel a pokračoval k Itachimu.</div><div>Nemusela jsem mít průměr jedna celá, abych pochopila, o co tu jde. Měli mezi sebou problém a hodlali ho vyřešit.</div><div>Dřív než jsem stihla jakkoli zareagovat, cokoli říct, došel přímo k němu a beze slova mu jednu vrazil. Itachi byl v obrovské nevýhodě překvapení, tudíž to schytal přímo. Ale nevypadal na to, že bude vyžadovat vysvětlení, ba naopak se po něm bez hlavy taky vrhnul.</div><div>Rozeběhla jsem se za nimi.</div><div>Tohle nemohli myslet vážně. Takhle se chovají dospělí lidé? Nemyslím si. Ať už mezi sebou mají cokoli, určitě se to dá vyřešit i jinak. Nemohli by si jednoduše promluvit? Jasně, že ne… tohle je totiž mnohem rychlejší a jednodušší.</div><div>Vrhla jsme se mezi ně a marně se je snažila od sebe odtrhnout. Logicky, byla jsem menší a slabší. Co jsem si taky myslela. Zbytečně jsme mezi nimi panáčkovala, dokavaď Sasuke nestrčil do Itachiho, čímž ho odmrštil na mě. Celou svou vahou do mě strčil a já spadla na zem.</div><div>Spadla jsem na zadek a nijak jsem se neuhodila, ale i přesto jsem se reflexně chytla za břicho. Asi se ve mně už vyvinul mateřský instinkt.</div><div>Sasuke si ihned uvědomil, co svým chováním způsobil a okamžitě mi pomáhal na nohy. "Promiň mi to, jsi v pořádku?"</div><div>S jeho pomocí jsem se zvedla a oprášila si do tohoto okamžiku bílé kalhoty. "Nic mi není." Vytrhla jsem se mu. "Co to do vás sakra vjelo? Jak se to chováte?" Samozřejmě, že jsem byla rozčílená. Jednali jak dvanáctiletí puberťáci. Bohužel už na to nemají věk.</div><div>"Já? To se zeptej tady svýho bodyguarda." Hájil se Itachi.</div><div>Podívala jsem se na něj. Ale on už opět pozoroval Itachiho. "Ty sráči." Zavrčel. Kdyby plival kyselinu, Itachi by se v ní už topil. "Nedělej, že nevíš, o co jde."</div><div>Itachi se zašklebil; přesně podle očekávání. "Bylo by to pro nás všechny lepší."</div><div>Koukala jsem na ně bez sebemenšího ponětí o věci.</div><div>Sasuke zakroutil hlavou. "Bylo by to lepší pro tebe." Opravil ho.</div><div>Pomalu mi uvnitř mé hlavičky začalo zapalovat. Mluví o mně? Pokud ano, neměla bych se taky zapojit?</div><div>"To dítě bude akorát přítěž."</div><div>Zamrazilo mě. "Cože?"</div><div>"Sakuro," obrátil se na mě. "přece si nepřemýšlela, že si to necháš." Zněl tak nevěřícně, jako by s tím snad počítal. Itachi si zřejmě dopředu naplánoval, jak to se mnou bude, bez toho aniž by mi něco řekl.</div><div>Vytřeštila jsem na něj oči. "Nemyslíš, že je to moje rozhodnutí?"</div><div>"Myslím, že jako otec k tomu mám co říct."</div><div>Divila jsem se, že byl Sasuke zticha, ale na druhou stranu jsem měla jistotu, že se mě zastane, když bude třeba.</div><div>"Proto sis chtěl promluvit? Chtěl si mě přesvědčit, abych šla na potrat? Není ti to blbý?" Byla jsem snad ještě víc naštvaná než předtím. Nechápu, jak na něco takového vůbec může mít koule.</div><div>"Já tě miluju, Sakuro." Řekl. "Chci být s tebou a ne se starat o nějaké dítě."</div><div>Sasuke přešlápnul. Muselo mu to být nepříjemný.</div><div>"Kdybys mě miloval, tak se vším co to obnáší." Odsekla jsem.</div><div>Odfrkl si.</div><div>Zakroutila jsem hlavou. "A nemusíš se bát. Vím jistě, že to dítě není tvoje." </div><div>Ztuhl. Chvíli nic neříkal. Vlastně to vypadalo, že už nikdy neřekne vůbec nic. Ale pak z něj vypadlo něco, co jsem popravdě přesně čekala.</div><div>"Kurvo." To bylo všechno, co mi k tomu řekl.</div><div> Stačilo mi to. Ani jsem nedoufala, že bych od něj měla slyšet něco jiného. Sasuke byl trošku jiného názoru.</div><div>Zas do něj silou strčil, ale tentokrát to čekal a vpálil mu pěstí do pravého oka. Byla to obrovská rána, dokonce udělal i pár kroků zpět. Chytil se za bolavé místo. Dovolila bych si odhadnout, že se snažil rozkoukat, jelikož po takové pecce nemohl vidět dál než na půl metru.</div><div>"Nechte toho!" zakřičela jsem.</div><div>Směřovala jsem tím spíš k Itachimu. Byl starší, a pokud si dobře pamatuju, ještě před pár lety se závodně věnoval wrestlingu, alespoň podle toho, co říkala Hinata. Nebylo to fér.</div><div>"Co se to tu děje?" Zaslechla jsem. Okamžitě jsme se otočili. Přímo za námi stála ředitelka Tsunade. Ani jsme jí nemuseli nic vysvětlovat. Stačilo se podívat na ty dva - hlavně na Sasukeho - a bylo jasné, co se tu dělo. To je taky geniální nápad, vyřizovat si svoje záležitosti přímo na pozemku školy.</div><div><br /></div><div>Není divu, že jsme zbytek odpoledne strávili v ředitelně, kde jsme sepisovali různé papíry a nakonec odešli s ředitelskou důtkou. Teda ti dva ano, já se z toho naštěstí vyvlíkla. Koneckonců, byla jsem v tom nevinně. Když teda nepočítám fakt, že jsem byla důvodem jejich sporu.</div><div>Lhala bych, kdybych řekla, že cesta domů byla záživná. Záživný byl až příjezd. V autě jsme se totiž nedostali dál než k nekonečnému opakování otázky; Opravdu jsi v pořádku? Načež jsem vždy odpověděla jak jinak než kladně.</div><div>Bylo na něm vidět, že toho lituje.</div><div>Seděli jsme na pohovce. V ruce jsem držela pytlík s mraženou omáčkou z minulého týdne, a pomalu mu ji přikládala na oko.</div><div>Při dotyku s červenou podlitinou zasyčel. Muselo to bolet jako čert.</div><div>"Mrzí mě to." Řekl po chvilce ticha.</div><div>Povzdychla jsem si. Už jsme mu asi tisíckrát říkala, že se nic nestalo, ale on to prostě zaboha nepochopí.</div><div>"Jsem v pohodě. Byla to nehoda."</div><div>"Ale nemusela se stát, kdybych se nechoval jak debil."</div><div>Poraženě jsem zakroutila hlavou. Ale pak mi trklo. "Ty… Sasuke, jak si věděl, že šlo Itachimu jen o to abych šla na interrupci?"</div><div>Odtáhl se ode mě. Ledový pytlík zabalený v utěrce si sám vzal do ruky a začal opět chladit. </div><div>"Má to co dělat s tím rozhovorem tehdy večer?"</div><div>Přikývl. "Volal jsem Itachimu kvůli mámě a nějak jsme se dostali k tobě."</div><div>Zamračila jsem se. "Kvůli mámě? Stalo se něco?"</div><div>Ledové chladidlo pomalu pustil do klína. Ve tváři měl vepsaný zamyšlený výraz, ale mlčel. Asi jsem zasáhla citlivý bod.</div><div>Zavřel oči a mírně kývnul hlavou na souhlas. Jakmile od sebe opět odlepil víčka, jeho oči byly skleněné. Chtělo se mu plakat, ale jako "správný chlap" to zadržel.</div><div>"Našla si novýho chlapa."</div><div>Nechápala jsem to. Zmateně jsem zakroutila hlavou. "To je špatně?"</div><div>Pousmál se. Byl to smutný úsměv, ba dokonce zoufalý. "On ji mlátí." Řekl.</div> http://tissa.blog.cz/1203/ten-pravy-21-dil http://tissa.blog.cz/1203/ten-pravy-21-dil Ten pravý Tue, 20 Mar 2012 21:43:12 +0100 <div>Neděste se, nemáte vidiny..:D Opravdu jsem přidala další kapitolku..:) Celý týden jsem doháněla školu a ještě stihla chytit jednodenní chřipku... Noo... a tohle jsem prosím splácala za dva dny..:D Ano, musela jsem to psát celé odznova!!! Jelikož můj notebůůůček se jen tak neopravý..:/ Nevadí mi to..:) Tenhle počítač je libovej..:) </div><div>A jinak.. uvědomila jsem si, že jsem vám ani neřekla, jak jsem se měla na lyžáku..:) Je to na dlouho, ale řeknu vám, že to byla paráda.. nejlepší lyžák vůbec.:) Sice mám pár pořádných průserů, ale to k tomu patří..:D </div><div>Tak a teď už krásné čtení..:*</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>"Gratuluji." Řekl.</div><div>Projela mnou vlna emocí od zděšení počínaje a strachem končíc. Opravdu jsem doufala, že to všechno byl jen špatný sen. Ve skrytu duše jsem se modlila, aby doktoři můj závěr vyvrátili. Bohužel. Byla to pravda. Čekala jsem dítě. Živého tvora, který mi jednou řekne mami.</div><div> Podlehla jsem hysterii. Sasuke mě pevně objímal, ale jakoby tu vůbec nebyl. Tenhle okamžik mě celou úplně pohltil.</div><div>Doktor se k mé reakci nijak nevyjadřoval. Zřejmě byl na podobné případy zvyklý. Bez zbytečného tlachání pokračoval: "Váš termín je dvanáctého listopadu."</div><div>Jelikož já toho nebyla schopná, Sasuke se sám od sebe chopil role rodiče. "Děkujeme, kdyby něco, obrátíme se na vás."</div><div><br /></div><div>Až na místě spolujezdce mi skutečně došlo, co se děje. Tady končí veškerá sranda. Už se nemůžu chovat nezodpovědně. Všechno se teď změní.</div><div>Pořád jsem nebyla schopná slova. Až necelých deset minut před Konohou, jsem ze sebe dokázala vydat jiný zvuk než pláč. Zklamu vás, pokud jste čekali něco pozitivního. "Nezvládnu to."</div><div>I přesto, že jsme právě jeli po dvouproudovce plné aut, Sasuke se na mě otočil. "Nejsi v tom sama, Sak."</div><div>"Já se prostě nedokážu postarat o dítě. Neumím se postarat ani sama o sebe. Kdyby ano, nesedím tu."</div><div>Zakroutil hlavou. "Nedávej si to za vinu."</div><div>"Co řeknu ve škole? A co rodičům? Táta mě zabije."</div><div>"Vidíš to všechno moc černě. Zítra si o tom promluvíme, dobře?"</div><div>Tiše jsem souhlasila.</div><div>"Jestli ti to pomůže, můžeš dnes zůstat u mě." Navrhl.</div><div>"Myslím, že už takhle jsem dost na obtíž."</div><div>Nemusela jsem se na něj dívat, abych věděla, jak se tváří. Nechtěl tohle poslouchat, ale měl dostatek slušnosti na to, aby mi nic neřekl.</div><div>"Sak, mám na tom taky svůj podíl. Je moje povinnost se o tebe postarat." Teď nevím, jestli to mám brát tak, že musí nebo je tak hodný a chce.</div><div>"To nevíš."</div><div>Odfrkl si -byl to ten zvuk, který dělá, pokaždé když mi nevěří ani slovo. Otočil se na mě, a i přesto, že jsme jeli rychlostí, která určitě přesahovala sto dvacet kilometrů za hodinu, tak chvíli zůstal. Asi mi chtěl zas věnovat jeden ze svých úšklebků. "Oba víme, jak to je." Potom se opět začal věnovat řízení.</div><div>Uhnula jsem pohledem.</div><div>Celý večer jsem strávila ve společnosti Sasukeho a Madary. Byla to po dlouhé době příjemná změna. Ani jeden z nich nechtěl, abych propadala depresím, takže se mě celý večer snažili rozesmívat. A upřímně, jen zřídkakdy jsem musela předstírat, že se bavím. Po většinu času to byla holá skutečnost - díkybohu.</div><div>Spát jsme šli brzy. Koneckonců zítra byla škola. Při té představě se mi udělalo zle. Sice jsem se rozhodla prozatím nikomu nic neříct, ale už jen ta skutečnost, že to ví Itachi, je zlá. Stoprocentně si to nenechal jen pro sebe. Zítra uvidím sama. Třeba mu něco přelítne přes noc a zítra bude všechno v pořádku.</div><div>V noci jsem se často převalovala ze strany na stranu. Spala jsem sice se Sasukem v ložnici, ale i tak jsem se nevyhnula ošklivým nočním můrám. Věděla jsem, že přijdou. Mám je pokaždé, když se něčím stresuji nebo mám z něčeho strach.</div><div>Probudila jsem se zpocená. Podívala jsem se před sebe. Nikdo tam nestál - byl to jenom sen. Možná je to trochu paradox, když se mi místo o dětech zdá o vraždícím monstru. Nicméně, byla jsem vyděšená. Převrátila jsem se na bok s tím, že probudím Sasukeho, abych se nebála, ale vedle mě bylo prázdno. Posadila jsem se a podívala na hodinky. Bylo teprve sedm minut po dvanácté. Říká se, že od půlnoci do tří hodin mají démoni největší moc. A myslete si o mně, co chcete, ale já na tyhle věci opravdu věřím. Takže jsem musela vynaložit opravdu hodně velké úsilí k tomu, abych se přemluvila k nějakému pohybu.</div><div>Věřte nebo ne, ale nakonec jsem se z té postele přece jen zvedla. S ovladačem v ruce jako zbraní jsem vyšla z ložnice. V předsíni jsem se rozhlédla, ale nikoho jsem neviděla.</div><div>"Sasuke," zašeptala jsem do tmy, doufajíc, že se hned ozve. Odpovědi jsem se nedočkala.</div><div> Polkla jsem.</div><div>Tma patřila k věcem, ze kterých jsem měla opravdu respekt. Ani nevím proč. Možná se jen bojím sama sebe.</div><div>Udělala jsem pár kroků dopředu a nakoukla za roh. V kuchyni se svítilo. "Sasuke? Madaro?" zkusila jsem to zas. Nechápu, na co jsem myslela. Ovšem, že by si zloději nerozsvěceli. Musel to být jeden z nich.</div><div>"Děláš si ze mě prdel?" Slyšela jsem Sasukeho. Nejspíš s někým mluvil po telefonu. Zůstala jsem za rohem a poslouchala.</div><div>"To mi je u prdele, chováš se jak idiot." Snažil se šeptat, ale byl až moc rozčílený. Nevím, s kým mluvil, ale asi mezi nimi zrovna probíhala ostrá výměna názorů.</div><div>"Jo, takže ti je to úplně jedno?"</div><div>"Jsi ubohej. Je to tvoje holka." Mluvil s Itachim?</div><div>"Říkám, že je to tvoje holka, tak o ní takhle nemluv!" zavrčel.</div><div>"Co si myslím? Chceš vědět, co si myslím?" zvýšil hlas. A pak už to nebyl jen jeho řev, co jsem slyšela. Vykoukla jsem zpoza rohu a viděla ho, jak mlátí sluchátkem od pevné linky o jídelní stůl. Byl pěkně rozzuřený, divým se, že ještě neprobudil Madaru.</div><div>Sluchátko si pak opět přiložil k uchu. "Tohle si o tobě myslím!" Znovu se rozpřáhl a opět tím začal hlava nehlava třískat. "Táhni k čertu, Itachi!" Pak jednou ranou zavěsil.</div><div>Moc jsem z toho rozhovoru nepochytila, ale musel být opravdu záživný, soudě podle jeho reakce. Chytil se za hlavu a svalil se do křesla. Nevěděla jsem, jestli za ním mám jít nebo ho raději nechat o samotě. A zrovna když jsem se rozhodla pro tu první možnost, Madara mi položil ruku na rameno. Pěkně jsem se lekla, div jsem nevykřikla.</div><div>Usmál se na mě. "Běž spát, já to vyřídím."</div><div>Polkla jsem. "Bude v pořádku?"</div><div>Přikývl. "Jen je toho na něj v poslední době moc."</div><div><br /></div><div>Usnout se najednou zdálo mnohem složitější než kdy jindy. Každý zvuk mi hrál ozvěnou v hlavě. Místo klasického "tik tak" jsem slyšela hlasité vřeštění gongu. Vřeštělo mi to v hlavě pořád dokola. Byl zázrak, když jsem se dostala do fáze polospánku.</div><div>Okolo jedné hodiny mé povědomí zaznamenalo pohyb. Pootevřela jsem oči. Sasuke již ležel vedle mě, ale nespal. Koukal do stropu a přitom v pravé ruce mačkal mobil. Myslela jsem, že si nastaví buzení a půjde spát, nicméně pak, když se trochu natočil, jsem si něčeho všimla. Jeho obličej ozářil měsíční svit. Teď už slzička slané vody, bloudící po jeho tváři, nešla přehlédnout. Pomalinku a nepřerušovaně sklouzla po tváři na krk a pak se vsákla do polštáře. Zmizela. Ale další jí následovaly v pravidelných intervalech.</div><div>Nikdy předtím jsem ho bečet neviděla. Myslela jsem, že to neumí, jako všichni kluci. Nebo alespoň většina. Asi jsem si jen neuvědomila, že je to prostě člověk. Má city, tudíž cítí bolest - to je přirozené. A navíc v jeho případě přirozeně sexy.</div><div>Má oční víčka podlehla tlaku a zavřela se. Opět jsem se ocitla ve svém světě. Ve světě, kde mě možná občas honí chlápek s motorovou pilou, ale také je to místo nadějí a splněných přání.</div><div><br /></div><div>Snídali jsme společně. A ačkoli jsem měla sto chutí se Sasukeho na včerejšek zeptat, rozhodla jsem se to nechat být. Až bude chtít, sám se mi svěří. A pokud ne, vytáhnu to z jeho strejdy.</div><div>Dnes má závody a já ho nechci rozptylovat. Bude reprezentovat naše město, zatímco já budu sedět ve škole. Kéž by byl problém jen s učením. Tady jde o něco úplně jiného. Opravdu nemám ponětí, jak to tam bez něj zvládnu.</div><div>"Zvládla jsem první hodinu, zvládnu i druhou. Zvládla jsem Druhou, zvládnu i třetí." Říkala jsem si. Vlastně jsem si to opakovala až do oběda. Tam jsem se asi bála nejvíc. Mohla jsem prosedět celý den ve třídě, aby si mě nikdo nevšiml, a taky že ano, ale tady se pohledu ostatním asi nevyhnu. Zvažovala jsem onu možnost vynechání oběda, ale pak jsem si uvědomila, že mám ještě dvě hodiny angličtiny a vzhledem k tomu, že jsme neměla svačinu, asi bych umřela hlady.</div><div>Možná jsem se bála zbytečně, vždyť ve třídě se ke mně chovali stejně, jako vždycky, tak proč by to mělo být teď jiné?</div><div>Klasicky jsem si nabrala jídlo a vyhlídla si prázdný stůl. Skupinka nějakých holek právě dojídala poslední kousky rizota, tak jsem zamířila tam. Než jsem k tomu stolu stačila dojít, byl už prázdný, přesně jak jsem chtěla. </div><div>V klidu jsem se posadila a dala si do pusy první sousto. Měla jsem spoustu času, takže jsem neměla kam spěchat.</div><div>Někdo za mnou se zasmál. Samozřejmě jsem z toho odvodila, že se smějí mně, ani nevím proč vlastně. Jsem trochu paranoidní.</div><div>Možná skutečně jsem, ale když už se smáli po několikáté, nedalo mi to a otočila jsem se. To byla ta největší hloupost, kterou jsem mohla udělat. Rozesmáli se ještě víc. Jako bych to nečekala.</div><div>Emi, Karin a Itachi. Smrtelná kombinace.</div><div>Všimli si mě. Zvažovala jsem možnost odchodu, ale tím bych na sebe akorát ještě víc upozornila. Prostě jsem dělala, že je nevidím. Jenomže oni viděli mne.</div><div>Nevím, kdy přesně jsme se s Itachim stali nepřáteli, protože pokud si vzpomínám, ještě před třemi dny mě miloval. Zřejmě to musela být sakra upřímná láska.</div><div>"Tak jak to zvládáš, Sakuro?" Byla to překvapivě Karin, která se mě zeptala. Takže už to taky ví.</div><div>Věděla jsem, že to přijde, ale doufala jsem, že neřeknou mé jméno a já budu moct dělat, že nevím, na koho mluví. Teď už je jedno, jestli se otočím.</div><div>Stejně jsem se rozhodla je ignorovat. No, nečekala jsem, že si ty dvě příšery přisednou. Bod pro ně.</div><div>Zrzku vystřídala blondska a spustila tentokrát ona: "Opravdu tě obdivuju," začala. Nevěděla jsem, co od ní můžu čekat, ale z předchozích zkušeností s ní vím, že nic dobrého. Ostatně, to by byla sama proti sobě.</div><div>Nadzvedla jsem obočí nad pravým okem.</div><div>"asi bych se psychicky zhroutila." Věděla jsem, že mluví tak nahlas proto, aby jí slyšelo co nejvíc lidí, ale nemusela se namáhat, stejně by se to dozvěděli.</div><div>" Nejdřív zjistíš, že jsi těhotná a hned na to tě Itachi opustí."</div><div>Aha, tak odtud vítr vane. Chce si rýpnout. Tak prosím, další nůž do srdce mi stejně nic neudělá.</div><div>Povzdechla si. "Nejhorší na tom je, že to tak vůbec nemuselo dopadnout."</div><div>"Emi, tohle není tvoje věc." Řekla jsem.</div><div>Přikývla. "Ale je. Itachi je můj kamarád. Kdybych věděla, že si celou dobu spala se Sasukem, řekla bych mu to. Měl by totiž právo to vědět."</div><div>Vyvalila jsem na ní oči. To nemyslela vážně. "Děláš si srandu?"</div><div>Zakroutila hlavou. "Pravdou je Sakuro, že si o tobě každý myslí, že jsi děvka. Taky se na sebe podívej, jak si dopadla."</div><div>Měla jsem jí tak akorát dost. A ta druhá nádhera se celou dobu jen culila.</div><div>Chtělo se mi plakat, ale tu radost jsem jí nehodlala udělat. Ne tady přede všemi. "Trhni si, Emi."</div><div>Odsunula jsem se od stolu.</div><div>"Podívej se na sebe, jak se chováš? Tohle si podělala." Řekla tentokrát Karin. Ona už sama o sobě byla pěkně hloupá, natož když otevřela pusu, to pak bylo teprve něco.</div><div>Odfrkla jsme si. Neměla jsem si s nimi co říct. Nestály mi ani za slovo. Vlastně žádné takové, které by je vystihovalo, neznám.</div><div>Pár metrů od stolu mě zastavil Itachi. Nic neříkal, jen se od ucha k uchu usmíval. Ale nebyl to ten milý úsměv, spíš naopak. "Jak se to jenom říká." Řekl, když jsem kolem něho procházela.</div><div>Otočila jsem se na něj a zamračila se. Čekala jsem, jaká chytrá věc z něho vypadne.</div><div>Zamyslel se. "Boží mlýny melou?"</div><div>Zakroutila jsem hlavou. Jako bych snad za všechno mohla já. Otočila jsme se na podpatku.</div><div>"A mimochodem," křičel za mnou, ale já už se neohlížela. "gratuluju!"</div><div>Byla jsem natolik znechucená jejich chováním, že jsme se musela jít uklidnit na toalety. A nestačilo jen nějaké pětiminutové zpytování svědomí, to rozhodně ne. Strávila jsem tam dobrých pětadvacet minut a ještě jsem přišla pozdě do hodiny.</div><div>Nikdy v životě jsem se necítila tak trapně jako dnes na obědě. Ani scéna s Itachim na začátku roku nebyla tak ponižující, jako tohle.</div><div>A taky že se to podepsalo na mém chování. Celé dvě hodiny jsem seděla jako myška. Snažila jsem se ignorovat zvědavé pohledy spolužáků, kteří ještě ráno nevěděli, která bije, ale tak trochu jsem to vzdala. Ale víc než fakt, že to ví nejen celá moje třída, mě štvalo, že to ví Karin. Ona jediná totiž měla hloupé narážky. Nemluvě o tom, co s Emi předvedla v jídelně. Jim to možná přijde jako ohromná legrace, ale není. Už bez jejich nepatřičných výlevů toho mám plný brejle. Kdyby nebylo Sasukeho, zbláznila bych se. To vím stoprocentně.</div><div>Nenapadlo mě, že se dnes může stát ještě něco dalšího. Doufala jsem, že už jsme si svoje vytrpěla. Chtěla jsem, aby už konečně přišlo taky to dobré, ale ono ne. Někdo mě má - v uvozovkách - opravdu rád.</div><div>Přišla jsem ke skřínce, abych si do ní jako každý den uložila knížky. Jenomže s tím rozdílem, že tentokrát jsem zůstala stát několik metrů před ní.</div><div>Několikrát jsem zamrkala, abych se přesvědčila, že dobře vidím a popřípadě dala šanci tomu přeludu zmizet. Jestli mi předtím bylo do pláče, teď jsem měla sto chutí křičet. Na mé skřínce bylo červenou rtěnkou velkými tiskacími písmeny napsáno BITCH. Bylo mi jedno, že si dali práci s přeložením do angličtiny, pořád to bylo mířeno proti mně. Tohle zabolelo. Hodně. Jak dlouho to tu bylo? A kdo všechno to viděl? Kdo to napsal?</div><div>Z kabelky jsem vytáhla papírový kapesníček a vzteky to setřela. Po nápisu zbyla jen červená šmouha. Ale mě to poznamenalo napořád. Rozbrečela jsem se. Tohle byla opravdu poslední kapka. Ten, kdo mě chtěl srazit na kolena, si může zatleskat. Podařilo se mi to.</div><div>Utekla jsem na záchod a zavřela se v kabince. Vytáhla jsem telefon a vytočila Sasukeho číslo. Jen dvakrát to nazvonilo, než to vzal.</div><div>"Ano?" ozvalo se v telefonu.</div><div>"Sasuke, mohl bys pro mě prosím přijet?" Nechtěla jsem, aby poznal, že brečím, takže jsem se snažila mluvit co nejnormálněji.</div><div>"Sak, ty brečíš?" Asi jsem nebyla dost přesvědčivá. "Co se stalo?"</div><div>"To je jedno, můžeš?"</div><div>"Jsem tam za deset minut." Položil.</div><div>Říkal za deset, ale už po sedmi minutách mi psal, ať vyjdu před školu.</div><div>Přešla jsem ulici a už zdálky viděla černého nablýskaného Wolksvagena, jak parkuje asi padesát metrů odsud. Jakmile mě spatřil, přijel až ke mně. Otevřela jsem dveře na straně spolujezdce a nastoupila. Kabelku jsem si hodila na zadní sedadlo a připoutala jsem se. Čekala jsem, kdy se mě zeptá. Co se stalo, a taky jsem se dočkala.</div><div>"Plakala si."</div><div>Pokusila jsem se o úsměv. K mému překvapení vypadal docela k světu. Pak jsem pokrčila rameny. "Dneska se mi moc nedařilo. Vůbec tu školu nevládám."</div><div>Přikývl. Jasně, že mi nevěřil, není pitomej. "A teď tu pravdivou verzi."</div><div>Sklopila jsem pohled. Nechtěla jsem si mu tu stěžovat po tom, co jsem viděla včera. Má toho plný kecky a já mu to vůbec neulehčuju.</div><div>Podívala jsem se na něj. Zas jsem se usmála, abych působila alespoň trochu věrohodně. "Opravdu se nic zvláštního nedělo."</div><div>Podíval se z okýnka. "Proč lžeš?"</div><div>"Já-"</div><div>"Já nejsem idiot. Poznám, když něco není v pořádku."</div><div>"Sasuke, o nic nejde."</div><div>Chytil mě za ruku. "Poslouchám." Copak se dalo odolat jeho hlubokému pohledu? Ne. Jeho intenzita byla až příliš velká na to, abych jí dokázala vzdorovat. Věděl to.</div><div>Povzdechla jsem si. "Ostatní měli hloupé narážky, nic víc."</div><div>"Jaké narážky?"</div><div>Pokrčila jsem rameny. "Tak různě."</div><div>"Ježiš Sakuro, nemůžeš mi to prostě jednoduše říct?"</div><div>Zavřela jsem oči. "Nekřič prosím." Zašeptala jsem. Křik byl teď to poslední, co jsem chtěla slyšet.</div><div>"Nekřičím." Odsekl.</div><div>Rozjel se. Projel světelnou křižovatku a vjel na hlavní. Pak už to bylo jen pár minut k mému strýci. Neměl zapnuté rádio, takže bylo naprosté ticho. Pronikalo do něj jen lehké vrčení motoru.</div><div>"Dneska na obědě si ke mně přisedla Emi s Karin." Vypadlo ze mě nakonec.</div><div>"A?"</div><div>"Znáš je. Najednou jsem zbouchnutá kurva bez přátel a podpory."</div><div>Pohlédl na mě. "To ti řekly?"</div><div>"Napsali mi to na skřínku."</div><div>"Cože? A Itachi neřekl ani slovo? Nezastal se tě?"</div><div>Kdybych nebyla tak vystresovaná, asi bych se rozesmála. Pro jistotu jsem jen zakroutila hlavou. "Ale zato mi pogratuloval."</div><div>Sasuke se zhluboka nadechl a stiskl volant. Cítila jsem tu negativní energii, kterou je obklopen, která je všude kolem nás.</div><div>Bylo ticho. Nijak se k tomu nevyjádřil. Asi měl co dělat sám se sebou. Vím, jakou má povahu. Tohle mu k rozzuření dokonale postačilo.</div><div>"Nechtěla jsem ti to říct, protože vím, že to poslední dobou máš těžký."</div><div>Zničehonic se rozesmál. Pak se pobavený otočil na mě. "Mě můžeš říct všechno a kdykoli."</div><div>"Slyšela jsem, jak si včera mluvil s Itachim. A taky vím, že si v noci plakal. A nesnaž se to popřít, viděla jsem tě."</div><div>Koukal před sebe. V tichosti sledoval přední sklo. Očividně se o tom nechtěl bavit. Bohužel jsem to už nakousla, takže stejně nemá na výběr.</div><div>"Co se děje, Sasuke?"</div><div>"Teď o tom nebudeme mluvit." Uťal to bez jakéhokoli vysvětlení. A já se s ním nehodlala dohadovat. Stejně to zjistím.</div><div><br /></div><div>Vypnul motor a vytáhl klíčky ze zapalování. Odepnula jsem si bezpečnostní pás a vystoupila. Sasuke dál seděl na místě. Obešla jsem tedy auto a sama mu otevřela dveře. "Nejdeš dál?" zeptala jsem se.</div><div>Hlavu naklonil na stranu a pokrčil jedno rameno. To mělo nejspíš znamenat ano, protože pak vylezl ven.</div><div>Něco jako výtah tady neexistovalo, takže jsme si hezky vyšlápli schody do čtvrtého patra pěkně po svých. V tašce jsem vyhrabala klíče a strčila je do zámku. V ten samý okamžik otevřel strejda.</div><div>První co udělal, bylo, že sjel Sasukeho svým vražedným pohledem od hlavy až k patě. "Už jsem ti chtěl volat, kde jsi." Řekl mi.</div><div>"Měla jsem odpoledku."</div><div>Přikývl. Opět svým zrakem spočinul na Sasukem . "A ty jsi?"</div><div>"Sasuke Uchiha, pane." Natáhl k němu ruku, jakožto symbolický pozdrav, ale strýc nehnul ani brvou. Po malém odkašlání svou ruku tedy opět stáhnul.</div><div>"Ptal jsem se tě snad na jméno?"</div><div>Sasuke zaskočeně zakroutil hlavou.</div><div>Danzo si odfrkl. "Sasuke povídáš, jo? To se hodí spíš pro psa."</div><div>Stačil mi jeden jediný pohled na vzteky rudnoucího Sasukeho, a měla jsem co dělat, abych se nerozesmála.</div><div>Raději jsem se do toho vložila. "Sasuke chodí na lyceum a závodně plave."</div><div>"Chmm..chmm. plave, povídáš jo?"</div><div>Oba dva jsme přikývli.</div><div>"A co známky?"</div><div>"Přiměřeně dobré."</div><div>"Ukaž mi tvůj index."</div><div>Sasuke se na mě zmateně podíval. Nevěděl, jestli to myslí vážně nebo si dělá srandu.</div><div>"Tak co bude?"</div><div>Nikdy jsem neviděla Sasukeho tak zaskočeného. Nervózně se přehraboval v batohu a hledal svůj studijní průkaz. A když ho podal mému strýci, zůstal zmrazeně stát. Zatímco Danzo zaujatě listoval malou zelenou knížkou.</div><div>Sasuke nervózně přešlápl.</div><div>"To jsi ty?" ukázal na fotku černovlasého mladíka.</div><div>Sasuke přikývl.</div><div>"Co to máš s vlasy? A jak se to tváříš? Jako bys měl zácpu."</div><div>Bylo mi ho líto. Tohle si rozhodně nezasloužil.</div><div>Sasuke se zhluboka nadechl a nijak se k tomu nevyjadřoval, myslím, že udělal dobře.</div><div> "No, žádná sláva." Zhodnotil to Danzo</div><div>"J-já hodně chybím, takže…" Copak, copak? Velký Sasuke Uchiha má strach z mého strejdy? To není možné.</div><div>"Takže co?"</div><div>Polknul. "Vylepším si to…"</div><div>"Vylepším si to co?"</div><div>"Vylepším si to, pane."</div><div>Danzo se usmál. "Dobře, dávám ti dva týdny."</div><div>Sasuke zmateně zavrtěl hlavou. "Dva týdny? Já… mám každý týden závody a pětkrát týdně trénink."</div><div>"Klid, dělám si prdel." Rozesmál se.</div><div>"C-co?" nechápal. Mě samotnou to překvapilo. Takhle si z mých přátel srandu nikdy nedělal.</div><div>Ale upřímně, ulevilo se mi. A myslím, že Sasukemu taky. </div> http://tissa.blog.cz/1203/ten-pravy-20-dil http://tissa.blog.cz/1203/ten-pravy-20-dil Ten pravý Tue, 13 Mar 2012 16:13:20 +0100 <div>Asi si většina z vás nevzpomíná, ale někdy na začátku ledna jsem psala termíny různých odjezdů na hory. A jeden z nich byl 18.2 - 25.2... takže se s vámi jdu rychle rozloučit, jelikož nemám zrovna dvakrát moc času...:D Mějte se tu krásně..:) Pokusím se na sebe dát pozor... a až se vrátím, vrhnu se na povídky.. (ted hned potom, co si doplním věci ve škole) ;) </div><div>Tak a teď jdu ještě rychle dobalit plno zbyrtečných věcí, díky kterým mi jako obvykle nepůjde zapnout taška..:D </div> http://tissa.blog.cz/1202/byyyyeeeeeeeee http://tissa.blog.cz/1202/byyyyeeeeeeeee Moje kecy Fri, 17 Feb 2012 19:53:42 +0100 <div>Kde začít.. asi od začátku že.. Prostě a jednoduše... notebook nemám a nejspíš ani dlouho mí nebudu..:/ Ale nebojte..:) moje maminka je tak hodná, že včera objednala dotykovej počítač.. ano dotykovej..:D je to libovka..:D všechno můžu ovládat přes obrazovku pouhým kliknutím..:D akorát mě sere, že jsem jak debil psala ten díl k povídce TP.. a on je v tom noťasu..://// takže to nejspíš budu muset napsat odznova... bože.. nevím kdy, rozhodně se mi do toho nechce, jelikož jsem to už jednou psala.. ale nakonec se stejně budu muset obětovat a napsat to.. Ale teď.. ještě chvíli počkám, kdyby náhodou byla nějaká změna... uvidím.. Neberte to jako pozastavení blogu, to ne.. jen si asi hodně počkáte.. ostatně na to jste u mě už zvyklí ne? :D </div><div>Bože... miluju tenhle stroj..:D je to jak televize a dotykovej mobil a notebook v jednom..:D miluju to.. miluju!! :D </div><div>Jo jinak.. Ta kráva zlodějská už zase krade povídky.. dejte si na ní všichni pozor.. nechápu sice, co z toho má, ale očividně si nechce dát pokoj...:/ </div><div>Tak a teď padám na brusle!! Paaaa!! :*</div> http://tissa.blog.cz/1202/ehm http://tissa.blog.cz/1202/ehm Moje kecy Thu, 09 Feb 2012 15:50:14 +0100 <div>Vážení a milí, vaše milovaná Tissa se vám vrátila!! A moc si to užila! Sněhu bylo mraky, atmosféra skvělá... a co se týče vlekařů.. mmm... ani nemluvím..:D No nic.. mám pro vás dvě zprávy.. jedna je dobrá a druhá špatná (jak jinak). Začnu tedy tou dobrou. Mám napsanou další část povídky Ten pravý.. a myslím, že s emi opravdu povedla.. :) Ale teď k tý špatný.. Notebook mi vypověděl službu. Opět. nechápu to. V jednu chvíli s ekoukám na film a v druhou se mi sekne obrazovka a úplně zšedne... No tak mi nezbylo nic jiného, než ho vypnout, jelikož vůbec nereagoval. Druhý den jsem se opět dívala na film a zas se stalo to samý, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát už jsme ho nezapla. Vždycky, když se ho pokouším zapnout, normálně se rozsvítí tlačítka a pak začnou jen blikat. Je vd,idět, že se opravdu snaží, ale ne a ne se zapnout. Povídku mám samozřejmě ulloenou tam. A opravdu to nechci psá znovu.. navíc by to už ani nebylo stejný..:( Takže jsem zas nasraná. Už mě štve, jak si pořád dělá, co chce. Neřeknu, kdyby mi třea spadnl, ale já se k němu chovám jak k diamantovým naušnicím..:D Má hezky svoje místečko a hlídám si ho. Jsem fakt bezradná. Máma bude volat zas známýmu, tak uvidím.. Ještě vám dám vědět.. zatím budu pokračovat v dalších dílech tady, ale zveřejním je, až se dostanu k tomu 20. Jestli se nesmaže... to by mě asi trefilo. </div> http://tissa.blog.cz/1201/tissa-je-zpet-a-nese-spatne-zpravy http://tissa.blog.cz/1201/tissa-je-zpet-a-nese-spatne-zpravy Moje kecy Sat, 28 Jan 2012 13:39:35 +0100 <div>Před dvěma týdny.. nebo tak nějak.. jsem vám sem dávala info o tom, kdy budu pryč.. A bylo tam 21.1 odjezd směr Šumava. No odjíždím už dneska a vrátím se příští sobotu. Tentokrát vím, že tam internet rozhodně nechytnu, což na špičáku ano.. No nevadí.. alespoň budu mít čas psát povídky...:)) Tak jo.. mějte se tu pěkně.. pa:*</div><div><br /></div><div style="text-align:right">Tissa... </div> http://tissa.blog.cz/1201/bye http://tissa.blog.cz/1201/bye Moje kecy Fri, 20 Jan 2012 15:46:34 +0100 <div>Tak jo.. nevydržela jsem to... :D Takže vám to sem dávám.. udělejte si o mně obrázek, jaký chcete.. a klidně pište všelijaké kritiky, ale i pochvaly...:D Více pod celým článkem! :) </div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Narovinu vám říkám, že nejsem žádný svatoušek ani ideální člověk. Jsem taková, jaká jsem a nehodlám se měnit. Život je zlej, a pokud jím chci projít, musím se přizpůsobit. Takže vás prosím, nesuďte mě, protože nevíte nic o mé minulosti ani přítomnosti (nic osobního a důležitého, co na net psát ani nehodlám… ;)).</div><div>Mé skutečné jméno je Tereza. Narodila jsme se v únoru roku 95, tudíž mi letos bude sedmnáct. Bydlím v Praze 5 v rodinném domě. Máme čtyři psy a králíka.. donedávna jsme měli ještě dvě andulky a potkana (odpočívejte v pokoji..;().</div><div>Jsem od přírody náladová, často protivná, někdy extra vzteklá a zlá. Jo, to jsem já - věčnej cholerik, ale extrovert. Nebojte, mám i své lepší stránky. Ačkoli ráda vyhledávám hádky a jiné spory, taky jsem velice přátelská a upřímně si myslím, že mám skvělý smysl pro humor. Popravdě si nemyslím, že jsme hodný člověk, ovšem pro lidi, na kterých mi záleží, jsem schopná udělat vše. Když si něco umanu, jdu si za tím a všem ostatním ukazuju prostředníček. Jsem i krapet stydlivá, i když to na sobě nedávám znát. Paradox ale je, že jsem neskutečně ráda středem pozornosti - mám ráda, když se kolem mě točí lidi, když o mně mluví nebo na mě jen koukají. Ano, miluju to.</div><div>Ráda kreslím, zpívám (i když to vůbec neumím:D), hraju na kytaru (elektrickou, ale i klasickou), snažím se hrát i na klávesy, ráda tancuji a sem tam si něco přečtu, ale to se mi ta knížka musí sakra líbit. Mám ráda naivní americké romantické filmy.. líbí se mi, jak je všechno jednoduché, ale nepohrdnu i něčím s historickým námětem jako: Poslední samuraj, Troja… to znáte,, prostě klasika… Taky mám rady akční filmy a fantasy.. Asi jako každý..</div><div>Od osmi let hraju házenou (s tříletou pauzou, kdy jsem zkoušela nejrůznější sporty; od basketu, přes závodní tancování, až po fotbal, ale zas jsem skončila u házený. Momentálně hraju první ligu mladších dorostenek a nemohla bych si přát lepší kolektiv..:)</div><div>Chodím na zdrávku do druhého ročníku.. na obor zdravotnické lyceum (má to být příprava na vejšku,tak doufám, že opravdu je), a později chci na medicínu. Chtěla bych být zubařkou, ale poslední dobou přemýšlím i o psychiatričce či psycholožce. Ale upřímně si myslím, že na to nemám povahu, jelikož mě pokaždé rozbolí hlava, když si lidi na něco stěžujou. :D</div><div>Mám dva mladší bratry, kteří mě neustále štvou, ale opravdu nadevše je miluji! J Rodina je pro mě na prvním místě.. a vždycky byla.. J</div><div>Svůj vzhled vám popisovat nebudu, ale jednoduše vám sem hodím fotku.. ;) </div><div><br /></div><div><img width="290" height="350" src="http://nd05.jxs.cz/081/111/cb1aee606d_82828041_o2.jpg" /></div><div><br /></div><div>Jojo to jsem já... žádnej zázrak, ale ani žádná zrůda...:D Tak děkuji za pozornost.. A doufám, že potom, co o mě víte něco víc, tak se mnou i dál zůstanete...:D Kdyby ne, pochopila bych to.. ;D</div><div><br /></div><div style="text-align:right">Vaše milovaná Tissa ...</div> http://tissa.blog.cz/1201/story-about-me http://tissa.blog.cz/1201/story-about-me Moje kecy Wed, 18 Jan 2012 21:15:20 +0100 <div>Tak nějak jsem přemýšlela... Tenhle blog funguje už nějakej ten rok, ale vy o mně vlastně vůbec nic nevíte.. když teda nepočítám to, že ráda píšu. No a napadlo mě, že kdybyste chtěli, mohla bych vám o sobě něco říct. Jestli vás to nezajímá, tak se vám vnucovat nebudu...:D Jen mě to tak napadlo no..;) tak pište ano/ne...:))</div> http://tissa.blog.cz/1201/tissa-premyslela-d http://tissa.blog.cz/1201/tissa-premyslela-d Moje kecy Wed, 18 Jan 2012 19:27:12 +0100 <div>Chtěla jsme vám udělat radost, protože většina z vás stojí při mně. Tak jsem se odhodlala dopst další díl. Není extra dlouhý a vůbec jsme ho nekontrolovala! Ale doufám, že i tak vás potěší..:)) Tak a teď si utíkám zabalit, jedu totiž do bazénu..;)* Krásné čtení..</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Celý víkend jsem si v hlavě přehrávala onu šokující scénu. Nedařilo se mi na to zapomenout, prostě to nešlo. Chvilkami jsem myslela, že mi praskne hlava, jak jsem nad tím musela usilovně přemýšlet. Nemohu ho z ničeho obviňovat, jelikož se ničím neprovinil. Teoreticky se mnou nikdy nebyl, ba dokonce mi dal jasně najevo, že už se mnou nechce nic mít. Oproti tomu Itachi dělal vše, aby nám to klapalo. Ale i když se mi ho nevědomky snažil dostat z hlavy všelijakými způsoby, nic nezabíralo. Nevěděl o mně a Sasukem, protože kdyby ano, nechoval by se takhle. A on se choval opravdu hezky.</div><div>Seděla jsem na Itachim a prsty jezdila po jeho svalech. Byly o něco větší než ty Sasukeho, ale už to co měl Sasuke byl zázrak. Hladil mě po stehnech a sem tam mi sáhnul na zadek - to mu očividně ke štěstí úplně stačilo. Přetočil si mě pod sebe. Skláněl se nade mnou tak blízko, že mě jeho vlasy šimraly na obličeji. Nyní byla ideální příležitost, políbit ho.</div><div>Ušklíbl se.</div><div>Zakoulela jsme očima. Došlo mi, o co mu jde.</div><div>"Noták," protáhl. "už je to věčnost." Prosil. Pak se zarazil. "Nebo máš krámy? Protože jestli jo, beru to zpět."</div><div>Zakroutila jsem hlavou nad jeho dětinským výrazem a pak si povzdechla. "Nemám krámy, vždyť jsem je měla-" Zastavila jsme se uprostřed věty. V hlavě jsme si přepočítávala dny a pomalu si uvědomovala, že jsem asi nějaké to zpoždění nabrala.</div><div>"Děje se něco?" zeptal se, když jsem pořád nic neříkala.</div><div>Zamračila jsem se. "Já.. mám zpoždění."</div><div>Nadzvedl jedno obočí. Dle jeho výrazu jsem usoudila, že tomu rozumí asi jako pětiletý dítě. "Nedostala jsem krámy." Vysvětlila jsem.</div><div>"A? Nedělam se do tebe, tohle je jen náhoda."</div><div>On možná ne, ale co Sasuke? Spala jsme s ním dvakrát a bez jakékoli ochrany. Zachvátila mě panika. Co když jsme těhotná? Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo potkat zrovna mě v takhle mladém věku. Co budu dělat? Rodiče ani neví, že s někým spím, co teprve budou říkat, až se u nich ukážu s břichem obřím jak létající balón?</div><div>Ovšem Itachiho jsme v tom jeho naivismu musela nechat, koneckonců neměl o mém úletu ani páru. A i když se to jemu zdá nemožné, já bych se ani nedivila - ne při mém štěstí.</div><div>Popravdě.. Itachi mi nasadil pořádného brouka do hlavy. Musela jsem nad tím pořád přemýšlet. Doma, ve škole, dokonce, i když jsem byla s ním. Po třech dnech se z toho stalo dokonalé zoufalství a já si pomalu začala uvědomovat, že je to dosti pravděpodobné. Samozřejmě, že jsem si to nechtěla připustit, ale co jiného mi zbývalo? Nevěděla jsem, kam bych šla, neměla jsem si s kým promluvit. Ne pokud jsem nechtěla, aby to věděla celá škola. A tím jsme si mohla být zaručeně jistá, kdybych to řekla Ino. Tak jsem to v sobě klasicky dusila - ostatně jako všechno.</div><div>"Sak, je ti něco?" ptal se Naruto.</div><div>Reflexně jsem zakroutila hlavou. "Ne, nic."</div><div>Zamračil se. "Nevypadá to tak."</div><div>Povzdechla jsem si. Opravdu ho nechci nějak urazit, ale také mu nemůžu říct nic víc než lež. Tak jsem alespoň přidala milý úsměv. "Jsem v pohodě."</div><div>Jeho obočí se vyšvihlo o patro výš. "Proto si namáčíš hranolku do polívky?"</div><div>Všichni se na mě podívali. Opravdu, v ruce jsme držela vlnkovanou hranolku mokrou od hovězího vývaru. Nebylo to tak, že bych nevěděla, co dělám, jen.. Ne, opravdu jsem nevěděla, co dělám.</div><div>Zakroutila jsem hlavou. "Vážně, je mi fajn."</div><div>Myslíte, že tomu někdo uvěřil? Samozřejmě, že ne. Ať mluvíme o Narutovu vážném pohledu nebo o Sasukeho strnulém výrazu, je to jedno.. ani jeden z těch, co tu seděli mi očividně nevěřil, ale kupodivu jim to jako odpověď stačilo.</div><div><br /></div><div>Seděla jsem na záchodové míse a koukala před sebe - někam do rohu místností. Kolena jsem měla přitažená k prsům a ovíjela je pažemi. Na zemi vedle mě ležel těhotenský test. Byl pozitivní.</div><div>Stačí dvě pitomé čárky na hloupé tyčince a náhle se vám zhroutí celý svět. Najednou vám věci typu; mám moc tmavý make-up, zlomil se mi nehet, nebo nemám dlouhé kudrnaté vlasy, nepřijdou tak důležité. Vlastně mi v tuhle chvíli nepřijde důležitější nic. Momentálně pro mě hladovějící děti v Africe přestávají být problémem.</div><div>Otřela jsem si slzy. Bylo to zbytečné, stejně se za okamžik objevily další. Přešla jsem tedy k umyvadlu a opláchla si obličej vlažnou vodou. Nevěřila jsem, že to pomůže, ale přesto to bylo osvěžující. Černé šmouhy od řasenky jsme si utřela do ručníku. Vždycky jsem to tak dělávala, proto byl každý roh mé osušky černý. Stejnou barvou byla zbarvená i má duše. Jakoby mě znenadání pohltil šedý oblak kouře. Ano, přesně tak jsem se cítila, jako vajgl. Byla jsem naprosto zničená.</div><div>Trvalo mi několik hodin, než jsme to vstřebala. Vlastně si tím ještě pořád nejsem úplně jistá. Popravdě.. nedokážu si připustit, že bych měla za několik měsíců přivést na svět skutečného človíčka. To je přeci absurdní!</div><div>Dveře do mého pokoje se otevřely. Věděla jsem, že je to Itachi, koneckonců, čekala jsem ho.</div><div>Posadil se vedle mě. "Jsi v pořádku? V telefonu si zněla vystrašeně."</div><div>Zkroutila jsem hlavou. Jakobych to snad nečekala, opět jsem spustila v hysterický pláč.</div><div>"Heej."přitáhl si mě k sobě. "Ššš.. to bude v pořádku." Snažil se mě konejšit, ale ztrácelo to jakýkoli význam, pokud jsme věděla pravdu.</div><div>"Nebude to v pořádku, už nikdy."</div><div>Povzdechl si. "Sak, co se děje?"</div><div>Uhnula jsem pohledem. Najednou mě nenapadalo ani jedno vhodné slovo, jakým začít.</div><div>Chytil mě za ruku - jako vždy, když jsem měla trable. "To bude dobrý. Pohádala ses s Hinatou?" Hádal. Těsně vedle. "Buď v klidu, než přijede, zas budete nejlepší kamarádky, takhle to chodí, ne-"</div><div>"Jsem těhotná."přerušila jsem ho.</div><div>Ztuhl. Vůbec se nehýbal, jen zaraženě zíral přímo na mě. "Cože?" To bylo jediné slovo, ke kterému se zmohl.</div><div>Sklopila jsem pohled. Chvíli jsem jen tak studovala naše ruce, ale pak jsem se na něj opět podívala. Musela jsem. Nemohla jsme mu říkat něco takého, a přitom koukat někam na zem. "Čekám dítě."</div><div>Už se netvářil zaskočeně. Ne tolik. Svůj strnulý výraz vyměnil za tvrdou masku. Pustil mou ruku. "Itachi." Zašeptala jsem. Chtěla jsem ho opět chytnout, ale nenechal se. Pokaždé se vytrhl.</div><div>Mlčel. Slyšela jsem, jak těžce dýchá, vnímala, jak zaťaté má svaly. "Čí je to?" zeptal se. Upřímně, čekala jsem veškeré reakce, ale tuhle ne. Tohle jsem si nezasloužila, opravdu ne.</div><div>"C-co?" vyhrkla jsem.</div><div>Odfrkl si. "Brácha se činil, co?"</div><div>"Itachi.."</div><div>Zamračil se. "Takže on ti udělá dítě a ty teď budeš hrát, že je moje?" Takhle rozčíleného jsem ho snad ještě neviděla. "Ale já ti něco povím." Naklonil se ke mně. Dělal to vždycky, když chtěl, abych si to dobře zapamatovala - pokaždé, když byl vytočený. "Vím, že si s ním spala na tvé narozeniny! Vím i to, co se dělo na lyžáku! Já nejsem blbej, Sakuro."</div><div>S pusou otevřenou do kořán jsem těkala po jeho očích. Tohle se neděje, nemůže. V panice jsem zakroutila hlavou.</div><div>Pak udělal něco, čím mě donutil se zachvět. "Nelži mi, Sakuro!" zakřičel.</div><div>Kdybych mohla brečet ještě víc, udělala bych to, ale bohužel, byla jsem na úplné hranici. "Já nelžu.." zamumlala jsem. "Je tvoje."</div><div>Zasmál se. Tím hnusným falešným smíchem, který mi naháněl husí kůži. "Smůla, že ti nevěřím jediné slovo."</div><div>"Prosím.." mluvila jsem tiše. "Nevím, co mám dělat."</div><div>Udělal ten nejpohrdavější výraz, který dovedl. "Poraď si sama. Pro mě si jen ubohá děvka. " na chvíli se odmlčel. "Nikdy se k němu nepřihlásím, rozumíš? Nikdy." Už dávno stál na svých. Teď dokonce mířil ke dveřím. Dokud jsme ho svými slovy nezastavila.</div><div>"Tak proto ses ke mně choval tak hezky? Chtěl sis užít, jak mě budeš srážet na kolena?"</div><div>Otočil se zpátky na mě. Stále se mračil. "Možná." Řekl. "Anebo jsme tě prostě, nechtěl ztratit." Dodal.</div><div>Rty jsem k sobě usilovně tiskla, ale k ničemu to nebylo. Pláč jsme tím nezastavila, jen krátce potlačila.</div><div>Pokrčil rameny. "No co, užijte si to s mým bráškou ve třech."</div><div>Ani nevím, co mě drtilo víc, jestli jeho ošklivá slova nebo fakt, že má vlastně pravdu. V manželství se tomu říká cizoložství. Ve světě puberťáků jsem prostě jen kurva. Jsem ta, co podváděla, a teď za to nesu následky.</div><div>Dnes byla sobota. Obvykle bych někam vyrazila, ale copak můžu v takovémhle stavu? Smím vůbec jako těhotná do zakouřeného prostředí? Můžu pít kafe? Měla bych držet nějakou speciální dietu? Nebo se mám prostě ládovat vším, co mi jako první přijde pod ruku? Neměla bych jít ke gynekologovi? Ano, určitě bych měla.</div><div>Přemýšlela jsem o spoustě věcech, které bych měla nebo neměla udělat, ale nakonec jsem stejně nehnula ani prstem. A proč? To je jednoduché; jsem zbabělec. A ačkoli se jedná o vážnou věc, nemám dostatek odvahy zvednout se a něco udělat. Ale něco přec e...</div><div>Nevím, kde se to ve mně vzalo. Nikdy by mě nenapadlo, že v případě nouze půjdu právě za ním, ne potom, co se stalo.</div><div>Zaťukala jsem na dveře s nápisem Uchiha. Jméno bylo vyryto na měděném zdobeném obdélníčku černou barvou. Ovšem Sasukeho vkus jsem v tom nerozpoznala, asi proto, že byt nepatří jemu.</div><div>Udělala jsem krok zpět. Dveře se otevřely a ze stínu vyšel vysoký dobře stavěný muž - Madara.</div><div>Nečekala jsem, že tu bude on, myslela jsem, že tu teď bydlí Sasuke. Ale na co jsem myslela? Vždyť je to jeho byt.</div><div>"J-já," začala jsem koktat. "myslela jsem, že-" Páni, mohla jsem působit ještě trapněji? Ne, nemohla.</div><div>Naštěstí můj mentální zkrat pochopil. Koneckonců, musel být zvyklý mluvit s idioty, když je to jeden z Uchihovic <em>posvátné</em> rodinky. S pozvednutými koutky ukázal za sebe. "Sasuke je u sebe, jestli s ním chceš mluvit."</div><div>Přikývla jsem. "Jestli to nevadí."</div><div>To už mě pouštěl dovnitř. Dokonce mě dovedl až ke dveřím od ložnice. Zaťukal a vešel. "Sasuke, někdo za tebou přišel." Kývnul na mě. Vešla jsem tedy dovnitř. Okamžitě se mě zmocnila panika. Pohled na Sasukeho ležícího na posteli, jak kouká na televizi.. Byla to ta postel; ta samá postel, ve které se, se mnou, miloval - ta, kde si užíval i s tou jinou. Při té vzpomínce se mi udělalo zle.</div><div>Sasuke zvedl pohled. Jakmile mě spatřil, napřímil se. Myslím, že stejně jako já nevěděl, co říct.</div><div>Madara zakašlal. "Dojdu nakoupit, máme prázdnou ledničku."</div><div>Ani jeden z nás se neobtěžoval přikývnout nebo nějak jinak zareagovat. Já koukala na něj a on zas na mě. Bylo to zvláštní, ale to, co se dělo potom, bylo mnohem divnější. Zčistajasna jsme se rozbrečela. Prostě zničehonic jsem začala plakat. Ani já sama jsem to nepochopila, natož, aby to chápal někdo jiný, kupříkladu on. Ovšem jeho reakce byla víc než šokující. Beze slova vstal a došel ke mně. Nevěděla jsem, co chystá, dokud mě jednoduše neobjal. Obmotal kolem mě své paže a přitiskl si mě k sobě. Bez otálení jsem ho napodobila. Dala jsem mu ruce kolem krku a hlavu si opřela o jeho rameno. V nose mi uvízla známá vůně. Teď jsem si byla jistá, že jsem v bezpečí, nic mi nehrozilo, když jsem byla s ním.</div><div>Posadil mě na postel a sám si přitáhl židli tak, aby seděl naproti mně. "Co se stalo?"</div><div>Zavřela jsem oči a rty přitiskla k sobě. Zas jsem je otevřela, ale ne a ne se mu podívat do očí.</div><div>"Jestli je to kvůli tomu, co se stalo-"</div><div>Přerušila jsem ho svými slovy. "Pořád mě vidíš jen brečet."</div><div>Pousmál se, ale nic neříkal. Pokračovala jsme tedy dál. "Asi působím jako naprostý ubožák."</div><div>Zakroutil hlavou. "Ne, tak to není."</div><div>Jeho slova jsem úplně ignorovala, jen jsem mluvila dál. "A vím, že po tom, co jsem ti udělala, nemám nejmenší právo tě žádat o pomoc…" Musela jsme se nadechnout. Můj pláč způsobil, že jsme polykala slova, proto mi možná nebylo moc rozumět.</div><div>Na jeho doposud hladkém čele jsem zpozorovala pár vrásek. Mračil se. "Sakuro, nechceš mi něco říct?"</div><div>Zas jsme ho jen tak přešla. "Nemám za kým jiným jít, Sasuke. Mrzí mě to." Popotáhla jsem.</div><div>Podal mi kapesník, abych se vysmrkala.</div><div>Nechápal to, jak by taky mohl? "O čem to mluvíš?"</div><div>Hlavu jsem naklonila na stranu. Své rty jsme přinutila zkroutit se do falešného a nadmíru zoufalého úsměvu, zatímco své dlaně jsem si položila na břicho.</div><div>Vytřeštil oči. Věděla jsem. Že mu to dojde rychle, ještě aby ne s jeho školním průměrem. Podíval se nejdřív na mé břicho a pak do mých očí. Vyčetla jsem z toho nevyřčenou otázku.</div><div>Jednoduše jsme přikývla. Nevěděla jsem, co říct, tak jsme jen gestikulovala. V dané situaci mi to přišlo přijatelnější.</div><div>"Kdy? J-Jak?" Sám nevěděl, co dělat. Byl sladký.</div><div>"Myslím, že víš jak."</div><div>Zatřepal hlavou a pak se za ní chytil. Chápala jsme, že potřebuje chvíli, aby to rozdýchal, ostatně, kdyby za mnou někdo přišel s něčím takovým, asi bych taky potřebovala čas. "A jsi v pohodě? Co Itachi?"</div><div>Uhnula jsme pohledem. "Ten už to ví."</div><div>"A?"</div><div>Zakroutila jsem hlavou. Ústa se mi opět zkroutila do neurčitého tvaru - takového, jaký mají, když brečím. "Řekl mi, že není jeho a nikdy se k němu nepřihlásí. Prý nechce mít s děvkou co dočinění."</div><div>Chytil mě za ruku. Palcem mě hladil po jejím hřbetu a přitom mě soucitně sledoval.</div><div>"Já opravdu nevím, čí je. Vím, že to ze mě tu děvku skutečně dělá, ale já prostě nevím."</div><div>Kleknul si přede mě. Chytil i mou druhou ruku a podíval se mi do očí. "Nic takového nejsi, rozumíš?" řekl. "Není to tvoje chyba, ale jeho a moje. Tak si to přestaň připisovat, ano?" Prstem setřel mé slzy. Jeho odtek byl teplý, hebký a elektrizující zároveň. Stále jsem si na to nedokázala zvyknout.</div><div>Lehce jsme přikývla.</div><div>Usmál se. "Dobře." Uťal to. "Už si byla u doktora?"</div><div>Zakroutila jsem hlavou. "Zjistila jsem to teprve včera."</div><div>"Fajn, v pondělí tam spolu zajdeme, dobře?"</div><div>Opět jsme přikývla. "Sasuke," oslovila jsme ho. "proč to pro mě děláš? Mohl by ses na mě jednoduše vykašlat."</div><div>"To, že se lidé nehádají, neznamená, že jim na sobě nezáleží, mám pravdu? Chci říct, když milovat, tak se vším všudy." Musela jsem se pousmát. Ovšem překvapený výraz jsem tím zakrýt nedokázala. "Miluješ mě?"</div><div>"Nevím, proč tě to tak překvapuje."</div><div>Pokrčila jsme rameny. Myšlenkami jsem odběhla k jeho narozeninové oslavě. S tou holkou v klíně nevypadal na to, že by mě miloval.</div><div>Zakroutil hlavou. "To nic neznamenalo, Sak." Věděl, nad čím jsem přemýšlela, nevím jak, ale ano. "Jediné na čem teď záleží, je, abys byla v pořádku."</div><div>I přes to všechno jsme se usmála. Sama jsem se mu vrhla do náruče. "Děkuju, Sasuke." Řekla jsem, jakmile jsem se zabořila do jeho trika.</div><div>Nepostřehla jsme, kdyby mi únavou spadla víčka ani kdy mě Sasuke položil do postele a přikryl. A už vůbec si nepamatuju, že bych usínala v jeho objetí.</div><div> Celou neděli jsem proležela v posteli. Nebyla jsem schopná vstát. Ale takhle mi to vyhovovalo. Celý den jsem byla sama, takže jsem měla dostatek času na přemýšlení. A co se týče reakce strýčka Danzoa, na můj pozdní příchod, co si budeme povídat, jasně, že byl naštvaný. Ale po hodinovém přemlouvání, mi slíbil, že to rodičům neřekne. I když po tom, co se dovědí o mém stavu, tohle jim důležité připadat nebude.</div><div>Druhý den jsem přesně, jak jsem slíbila, šla k doktorovi. Nešla jsme sama. Sasuke mě vyzvedl před školou. Nevím, čí auto měl půjčené, ale rozhodně jelo až moc rychle na můj vkus. Nebylo to tak, že jsme se bála bouračky, spíš jsem tam chtěla dorazit co nejpozději, protože až mi doktor řekne pravdu, už to bude oficiální. Zaparkovali jsme na parkovišti před nemocnicí sv. Benjamina a poté, co mi zdvořile otevřel dveře, jsme ruku v ruce vyrazili ke vchodu.</div><div>Strávila jsem tam dobré dvě hodiny, než jsem přišla na řadu. Seděla jsem na křesle a čekala na výsledky testů. Se Sasukem jsme se složili a připlatili si za rychlou analýzu. Už bych nevydržela čekat ani jediný den.</div><div>Sasuke stál vedle mě. Oba jsme tiše zírali před sebe, dokud jeden z nás nepromluvil. "Jsi nervózní?" zeptal se.</div><div>Beze slova jsem přikývla.</div><div>Okamžitě mě objal, dokonce mi věnoval jeden něžný polibek do vlasů.</div><div>Pak se otevřely dveře. Čekala jsem, až opět uvidí, tu vrásčitou tvář porostlou šedohnědými vousy, a teď tu byla. V ruce držel nějaké papíry, kterými momentálně listoval. Bylo to jako v nějakém filmu. Ne, spíš jako ve špatném snu. Postavil se vedle nás. Sasuke se ode mě odtáhl, ale alespoň mě chytil za ruku.</div><div>Doktor se nadechl. </div> http://tissa.blog.cz/1201/ten-pravy-19-dil http://tissa.blog.cz/1201/ten-pravy-19-dil Ten pravý Sun, 15 Jan 2012 12:14:39 +0100 <div>Takže.. ta rádoby spisovatelka, co kradla povídku (nejen mně!) jí smazala. Ale víte co..? Jaký to má smysl? Už to udělala.. dokonce více lidem a ne jednou.. a já nechci, aby jí to takhle procházelo. Měla by za to nést nějaké následky, nemyslíte? A nemluvím o nějakym blbym nahlašování, který stejně nepomáhá, protože ti, kteří to mají na starost se nám na to zhluboka vykašlou.. napadlo mě něco jiného... <strong>Chtěla bych poprosit všechny, které kdy tahle osoba něčím podobným zaskočila, nebo je naprosto znechutilo její chování, (myslím tím samozřejmě krádeže) buďte tak hodný a věnujte tomu jeden kraťoučký článek na svém blogu.</strong> Chtěla bych, aby se to dozvěděli i ostatní lidé, kteří nevědí o tom, co dělá. Zabere to jen pár minut.. buďte prosím tak hodní a udělejte to - pokud vám záleží na mých, ale i ostatních povídkách, se kterými si dávají skuteční autoři takovou práci. <strong>Stačí napsat to, co dělá a dát k tomu adresu jejího blogu.. Tuhle: <a href="http://shippuden-online.blog.cz/">http://shippuden-online.blog.cz/</a> a samozřejmě poprosit ostatní, ať to opět šíří dál na svém blogu.</strong></div><div>Když už je to nahlašování k ničemu, alespoň by to mohlo zamávat s tou její pěstovanou návštěvností.. Jo, možná jsem svině, ale upřímně, vybrala si špatný blog. Se mnou si zahrávat nebude..;)) A předem děkuji všem, kteří to udělají!!! Budu vám strašně moc vděčná! Opravdu moc! A když už nemáte blog a přesto se chcete zapojit, můžete alespoň skrze komentáře..;))</div><div>Možná jsem naivní, když si myslím, že mi pomůžete, ale já věřím, že se někdo najde..:)) Já od ní tu omluvu prostě dostanu!!! A nechť je to varování pro jiné zlodějky a zloděje!! </div> http://tissa.blog.cz/1201/nova-strategie-aneb-pryc-s-kopirkami http://tissa.blog.cz/1201/nova-strategie-aneb-pryc-s-kopirkami Moje kecy Fri, 13 Jan 2012 20:09:06 +0100 <div>Bože... opravdu nejvíc mě dokáže pobavit ta lidská ubohost..:DDD Že mi nějaká "super spisovatelka" ukradne povídku je jedna věc, ale když se s ní chci bez problémů domluvit a ona mi místo toho zakáže veškeré komentáře a naprosto mě ignoruje, je věc druhá. Opravdu nesnáším ignorování... nenávidím ho... Ježiš.. je mi jí líto..:D Nechápu, jak může být někdo tak... však víte..:D Jako jestli je tak naivní a opravdu si myslí, že nikdo nepozná moji povídku, tak se docela plete holčička..:D Tím nechci říct, že jsem nějaká supermegaboží spisovatelka, ale upřímně, myslím, že se najde pár lidí, kteří poznají, že povídka patří mně. Navíc každý má svůj osobytý styl.. i já i ona.. </div><div>Prý nejsem první, které ukradla příběh, tak se všichni raději přesvědčte, že tam nenajdete i svá díla. ;)) tady jen abyste věděli, že nekecám a mohli prohledat její "vlastní" díla. <a href="http://shippuden-online.blog.cz/1201/strach-z-lasky-1-dil">http://shippuden-online.blog.cz/1201/strach-z-lasky-1-dil</a> Bože.. kdyby aspoň změnila název..:DD No nic.... tohle mě vždycky pobaví..:D</div> http://tissa.blog.cz/1201/at-zije-kopirovani-aneb-jak-jedna-slecna-psala-mou-povidku-d http://tissa.blog.cz/1201/at-zije-kopirovani-aneb-jak-jedna-slecna-psala-mou-povidku-d Moje kecy Thu, 12 Jan 2012 20:29:21 +0100 <div>Jak už z názvu vyplívá, zítra odjíždím z Prahy..:) Přesněji, jedu na Šumavu - na Špičák..:) Strasně moc se těším, hlavně na to prostředí a lyže..;) Jedu na týden, takže se vrátím nejak 14.1... no ale dlouhoi tu nepobudu a zase pojedu na hory.. tentokrát s tátou...:D Pak budu chodit asi týden do školy, načež mi parádně padnou přímo do rány jarňáky.. no a po jarňákách jedu na lyžák...;)) Chmm...:D Bude to docela rušnej měsíc..:D No co... myslím, že si to zasloužím..;)) Tak jen abyste měli přehled, napíšu vám sem datumy mé nepřítomnosti..;) </div><div><br /></div><div style="text-align:center"><strong><span style="color:#f00">7. - 14. 1</span></strong> - Špičák</div><div style="text-align:center"><span style="color:#f00"><strong>21. -28.1</strong></span> - Opět Šumava, ale tentokrát jen Nové Hutě (plus nějaký ten den na německých sjezdovkách! Juchůů..:D)</div><div style="text-align:center"><strong><span style="color:#f00">18. - 25. 2</span></strong> - Lyžáček, aneb party hard po celý týden!!! ;D</div><div style="text-align:left"><br /></div><div style="text-align:left">Ještě bych chtěla říct, že tenhle týden by měla být na horách k dispozici wifina, ale nic není stoprocentní...;) Takže uvidím, ale každopádně toho 21. 1 a pak 18. 2 určitě mít připojení nebudu a už vůbec nebudu smolit povídky..;)) To jen, abyste věděli, co a jak..:) </div><div style="text-align:left">Táááákže drazí a milovaní.. mějte se tu v tý špinavý Praze (i mimo ní) dobře, a já na vás budu myslet v té čisté přírodě..;D :* Pááá</div> http://tissa.blog.cz/1201/mej-se-praho http://tissa.blog.cz/1201/mej-se-praho Moje kecy Fri, 06 Jan 2012 21:42:27 +0100 <div>Popravdě.. nečekala jsem, že to dneska dopíšu. Měla jsme se učit češtinu, jelikož zítra píšu rozhodující písemku, ale tak nějak z toho sešlo a já se raději vrhla na tohle..:D No upřímně, je to mnohem lepší varianta toho, na čem bych mohla večer dělat. CHtěla jsem se na to podívat už v neděli, ale co si budeme povídat... toho jsem nebyla schopná..:D No co, Silvestr je jen jednou za rok.. a v tomhle případě poslední vůbec..:D Ne? :D No nic... užijte si čtení..;))</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Doma mě čekal strýc Danzo. Popravdě jsem neměla sebemenší chuť mu vyprávět, co všechno jsem dneska dělala. Vlastně jsme neměla náladu vůbec na nic. Byla jsem ráda, že jsem se konečně dostala do postele a mohla být chvíli sama. Dnešek byl těžký - namáhavý. Počínaje, a končíc Sasukem. On je důvod mých depresivních stavů. A abych pravdu řekla, podivné chování jeho bratra mi taky zrovna dvakrát nepomáhá. Nejde mi do hlavy, co mu přelítlo přes nos. Ale určitě to nebylo jen tak.</div><div>Nechtěla jsme o tom přemýšlet. Měla jsme spoustu testů na dopisování, a opravdu jsem se to potřebovala doučit. A když jsem se konečně donutila otevřít sešit matematiky, na stole mi zavibroval telefon. Zřejmě jsem ho zapomněla přepnout do hlasitého režimu, když jsme přišla ze školy. Nicméně, natáhla jsem se pro něj a podívala se na display. Zarazilo mě, že jsme viděla Itachiho jméno. Říkal, že zavolá a zavolal, proč mě to teda tak překvapuje?</div><div>Zmáčkla jsem zelené tlačítko a mobil přiložila k uchu.</div><div>"Ano?" řekla jsem.</div><div><em>"Chtěl bych tě vidět."</em></div><div>Nechápu to. Co se skutečně děje? On mi nikdy nevolal, jen když si chtěl užít. "Musím se učit."</div><div><em>"Přijedu."</em></div><div>"Bydlím teď u strýce, zapomněls?" už jsme mu to sice říkala, ale raději jsem mu to ještě připomněla.</div><div><em>"Já vím."</em></div><div>"Je doma." Asi nechápal, že prostě nic nebude.</div><div><em>"Máš zakázaný návštěvy nebo co?"</em></div><div>"Ne, ale .."</div><div><em>"V tom případě tam jsem za třicet minut."</em> Zavěsil.</div><div>Byla jsem zmatená. Momentálně je pro mě jeho chování obrovská záhada. Tak jako tak, tu půlhodinku jsem chtěla využít na počítání kvadratických rovnic. Písmenka <em>x</em> a <em>y</em> nepatřila k mým oblíbencům, ne potom, co jsme se je musela drtit, abych prošla. Bohužel rovnice těchto písmen byly přeplněné. Nesnáším matiku!</div><div>Někdo zaklepal.</div><div>"Dále." Řekla jsem automaticky.</div><div>Hodilo by se říct, že dveře zaskřípaly, ale bohužel. Strejda měl čerstvě promazané panty. "Sakuro, někdo za tebou přišel."</div><div>Otočila jsem se. A opravdu, mezi dveřmi stál Itachi - v ruce kytku. Danzo odešel, ale Itachi zůstal. Hravě se usmíval a pomalu přistupoval ke mně. Zvedla jsem se. Byla jsem z něj nervózní. Nikdy se takhle nechoval.</div><div>Podal mi kytku. Pak se ke mně naklonil a opravdu něžně mě políbil. Chtěla bych zdůraznit to slovo <em>něžně.</em> Nemohla jsme si pomoct, ale na chvíli jsem tu místo něj viděla jeho bratra. Po jednom zavrtění hlavou, jsem se ale probrala.</div><div>Objal mě. Přitiskl si mě k sobě a políbil mě do vlasů. "Chyběla si mi."</div><div>Ačkoli mi to k němu vůbec nesedělo, usmála jsem se. Upřímně, bylo nemožné, neusmívat se, když mi říkal něco takového.</div><div>"Ty mě taky." Zalhala jsem.</div><div>Podíval se za mě. "Opravdu se učíš." Zněl až příliš překvapeně, aby to nemyslel vážně.</div><div>Pokrčila jsme rameny. "Učím."</div><div>Zakroutil hlavou. Posadil se na postel vedle psacího stolu. Koukal na mě, ale nebyl to ten starý pohled, nechtěl mě svést, jen koukal. Až jsem to nevydržela. "Co je?" zeptala jsem se.</div><div>Ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu. Vypadal roztomile.</div><div>Protočila jsem oči. "Co?"</div><div>Zamyslel se. "Už sem ti řekl, že tě miluju?"</div><div>"Upřímně, ne, neřekl."</div><div>Ušklíbl se. "Jsem idiot."</div><div>Pousmála jsem se. Přistoupila jsem k němu. Podala jsem mu ruku a posadila se mu na klín. "Je to nějaký způsob, jak mě dostat po sebe?"</div><div>Zasmál se. "Ne." Pramen vlasů mi dal za ucho a vtiskl mi jeden polibek na čelo.</div><div>Zamračila jsem se. "Tak co se děje?"</div><div>"Nic. Proč by se něco mělo dít?"</div><div>"To je jedno."</div><div>Vlastně se mi jeho nová podoba dost zamlouvá. Strávil se mnou celé odpoledne a donutil mě se tu matiku našprtat, i když jsme se na to hodlala vykašlat. Odešel až pozdě večer, a do té doby jsme jen leželi a sledovali film. Nic víc, nic míň. Nevyžadoval po mě žádné sexuální praktiky, nic. Pro jednou to bylo super odreagování.</div><div>Nebyl jiný, ani když jsem ho druhý den potkala ve škole. Stále se mu na tváři držel ten potutelný úsměv. Najednou jsem byla středem jeho vesmíru i před jeho kamarády. Mělo to tak být pořád, tak proč ta náhlá změna? Držel mě za ruku, když jsme procházeli školní chodbou, líbal mě při každé příležitosti a u oběda si se mnou povídal.</div><div>Ovšem nejdivnější bylo chování Sasukeho. Myslela jsem, že vím, proč se mnou nemluví, ale zmýlila jsme se. Očividně to nebylo o Hirashim. Prý si neumím vybrat. Tím to je. Ale on si zřejmě myslí, že je to všechno až příliš jednoduché - navíc teď, když se Itachi takhle chová. A Sasuke místo toho, aby mi dal čas nebo si o tom se mnou v klidu promluvil, naprosto mě ignoruje. Kdykoli prochází chodbou naproti mně, dělá, že tu nejsem. Nejde ani o to, že by mě třeba nepozdravil, on se na mě ani nepodívá. Co s tím můžu dělat? Ano, mrzí mě to. Obzvlášť od něj. Nesnáším se za to, co k němu cítím.</div><div>Chtěla bych, aby všechno bylo takové, jako na lyžáku - ještě předtím, než se všechno podělalo. Ale to asi chci moc. Jak je vidět, on mi prostor na promyšlení nedá, chtěl, abych si vybrala jeho, ale aby na mě bral nějaké ohledy, to neexistuje.</div><div>Většina lidí, když se pohádají, mají tu výhodu, že se pak nemusí scházet, ale my bohužel ano. Jelikož jsem pořád s Itachim, vždycky tu bude někde poblíž i jeho bratr - ve škole, v jídelně, v klubu, kdekoli. Mají společné přátele, rodinu, dokonce i má nejlepší kamarádka mě s ním spojuje. Když už je o ní řeč, už jsou to dva týdny, co odjela. Nevím, jak ty další necelé tři vydržím. Nejsem totiž ani v půlce. Nemám si s kým promluvit. Samozřejmě bych mohla jednoduše mluvit s Ino, ale popravdě, nemá to takový efekt jako s Hin. Ona je naprosto jedinečná, proto jí tolik miluju. Navíc, ona přesně ví jak na své bratry. A i právě teď by mi dokázala poradit, jak se chovat a co dělat. Bez ní jsem jako Bob bez Bobka nebo jako Pat bez Mata - absolutně bezradná.</div><div>Žvýkacími svaly jsem se snažila rozmělnit tuhé maso v ústech a přitom nevypadat jako úplnej idiot. Kdyby tu kolem mně nesedělo tolik lidí, vyplivla bych to. Bohužel to si před Emi a Sasukem nemohu dovolit. Jak už jsem podotkla, máme společné přátele, tudíž spolu i nadále obědváme. Mohla bych si jednoduše odsednout, ale proč bych se kvůli němu měla stranit i ostatním? To přece nemá žádný význam. Po usilovném žvýkání, jsem ten kus silného masa přece jen polkla. Hned nato jsem se obrátila na Itachiho. Měla jsme spoustu nápadu, co se týče trávení víkendu ve dvou. "Co kdybychom v pátek zašli do kina?" Navrhla jsem.</div><div>Pokrčil rameny. Nejdřív se k tomu moc neměl, ale asi chtěl udělat dojem, tak nakonec přikývnul. "To můžeme. Na co bys chtěla?"</div><div>Bylo mi to fuk, hlavně, kdybych si tím vyčistila hlavu.</div><div>Pak ale někdo promluvil a úplně mi zkazil plány. "V pátek slavím," Hned mi bylo jasné, o co tady jde. Naštvat mě za každou cenu. No nebyl by to Sasuke, kdyby nepřidal nějaké to <em>ale</em>. " ale jestli chcete být raději spolu, klidně se na narozeniny svýho bratra vykašli."</div><div>Zakoulela jsme očima.</div><div>"Zapomněl jsem." Řekl Itachi. "Tak půjdeme v sobotu nebo v týdnu, jo?" nezapomněl mě políbit. Co jiného mi zbylo, než souhlasit? "V pátek si to taky užijeme."</div><div>Nadzvedla jsme obočí. "My?" Jo, trošku mě to překvapilo. "Nevím nic o tom, že bych byla pozvaná." Podívala jsem se na Sasukeho.</div><div>"Co je to za blbost? Jasně, že jsi pozvaná." Řekl, ale Sasuke se moc netvářil.</div><div>"Myslím, že Sasuke sám musí vědět, koho tam chce a koho ne." Podotkla jsem.</div><div>Odfrkl si. "Pokud si pamatuju, nedávno jsem tě zval."</div><div>Sjela jsem ho pohledem. "A jak mám vědět, že to ještě platí, když pořád říkáš něco jiného?"</div><div>"Nenutím tě tam chodit." Byl naštvaný, ale neměl žádný důvod. Měla jsem pravdu.</div><div>Zakroutila jsem hlavou. "Nemusím tam být, když mě tam nechceš."</div><div>"Cože?" Mluvil, Jakobych si z něj právě dělala srandu. "Nic takovýho sem neřekl, tak toho laskavě nech."</div><div>"Ty totiž nikdy nic neříkáš." Odmlčela jsme se. "Jediný, co dokážeš, je soudit ostatní."</div><div>Zíral na mě s nadzvedlým obočím, a vůbec vypadal na to, že se skvěle baví. "Děláš si ze mě prdel?" Tón jeho hlasu mi napovídal, že má ze mě dobrý den. Akorát se tu před ním ztrapňuju. Ale copak o to jde?</div><div>Ostatní jen nečinně přihlíželi nebo dělali, že nic neslyší. Dokonce i Itachi se držel zpátky a nechal mě si to vyřešit po svém. Věděl, jak by to dopadlo. Navíc, já teď opravdu neměla náladu, hádat se ještě s ním.</div><div>Pohnula jsme hlavou ze strany na stranu. "Ne, nedělám."</div><div>Jeho hořký smích mi utkvěl v paměti. Nevím, kde se v něm zas vzalo tolik zlosti.</div><div>Sklopila jsme pohled. "Já jen říkám, co si myslím."</div><div>"Jenže tvůj názor nikoho nezajímá."</div><div>Tímhle mi zabodl kudlu do zad. Byla to od něj pořádná podpásovka - tady přede všemi. Myslím, že to přeháněl. Já mu neřekla nic, co by nebyla pravda. Stroze jsem přikývla. "Jasně."</div><div>"Sasuke, udělej nám laskavost a strč si do pusy bramboru." Bylo od Itachiho hezké, že se mě zastal. Překvapilo mě to. Dřív by tohle určitě neudělal. Nechal by mě, ať si to sama vyřeším, i kdybychom se měla studem do země propadnout.</div><div>To bylo naposled, co jsme s ním mluvila. Od toho okamžiku bylo ticho, které trvalo ještě několik dní. Nevím, čím jsme si tenhle přístup zasloužila. Chtěl slyšet pravdu? Chtěl. Tak jsem mu jí řekla. Řekla jsem mu, že ho miluju, ale není pro mě lehké, rozejít se s Itachim. Ovšem tohle už nepochopil. Každopádně Itachi to chápal, alespoň teď. A to jsem potřebovala - někoho, kdo se nebojí vyjádřit své city. Je to tak, říká mi, co cítí, už se za to nestydí. A nejen to. Od příjezdu z lyžáku uplynul týden, a my jsme spolu spali jen jednou. Nebylo to jako pokaždé. Nebylo to tak, že by si <em>zasunul</em> a pak šel spát. Mluvil na mě, hladil mě, ale to hlavní, řekl: <em>miluji tě</em>. Vlastně to poslední dobou říkal hodně často. Jakoby to snad patřilo do jeho každodenního rituálu. Vyhovovalo mi to tak.</div><div>V pátek večer jsme zazvonili na zvonek bytu Sasukeho strýce. Ano, Itachi přemluvil mě a mého strejdu, abych mu dělala doprovod. Nebyla jsem z toho zrovna dvakrát nadšená, ale myslím, že si to Itachi zasloužil. Nejdřív jsem Sasukemu nechtěla ani nic kupovat, ale pak jsem si řekla, že je hloupý přijít s prázdnou. A i když se spolu teď nebavíme, budu lepší než on. Musím být lepší. Takže jsem mu nakonec koupila stříbrný řetízek. Byl k němu i přívěšek písmenka S. Bylo lehce ozdobené, což bylo dobře, jelikož Sasuke nesnášel kýče. Doufám, že to ocení, poněvadž jsme za to utratila své poslední úspory.</div><div>Otevřely se dveře a mezi nimi stál - vlastně nevím kdo to byl, ale s láhví v ruce nás vesele vítal. V tu chvíli mě napadlo, jestli jsme zazvonili na správný zvonek. Koneckonců, Itachi byl v docela veselé náladě, takže bych se nedivila, kdybychom omylem navštívili nějaké cizí lidi. Každopádně, vešli jsme dovnitř, kde jsem naštěstí začala poznávat lidi ze školy. Byli jsme tu správně. I když.. nevím, jestli se to dá považovat za štěstí po tom, co jsem se před nimi tak ztrapnila.</div><div>Procházela jsem chodbou do obýváku a přitom vzpomínala, jak mě sem Sasuke vedl. Itachi s myslí, že jsem tu ještě nebyla, takže na to, že bych ho tu provedla, mohu rovnou zapomenout. Teda pokud bych nechtěla, aby mi tu předvedl žárlivou scénu - tentokrát zcela oprávněně.</div><div>V obýváku bylo asi nejvíce lidí. Mohlo být něco kolem desáté, a na zemi už byly zvratky. Rozhodně na to nebyl dobrý pohled. Sama jsme se rozhodla, že dnes nebudu pít. Nechci, abych zas udělala něco pitomého.</div><div>Itachi se šel pozdravit s nějakými kluky a já si zatím sedla na topení. Líbilo se mi, jak mi to ohřívalo zadek. Říkáte si, co tu budu dělat na suchu mezi tolika ožralými lidmi. Ale popravdě, stejně nemám chuť. Rozhlížela jsme se po místnosti a hledala někoho známého. Překvapilo mě, když jsem tu nikde neviděla Emi ani její kamarádky. Asi si někde dávají sólo dámskou jízdu s lakováním nehtů. Není o co stát.</div><div>V davu jsem spatřila poněkud povědomou osobu. Vypadal skoro jako Sasuke, jen měl mnohem delší vlasy. Trochu mě to vyděsilo. Kolik uchihů tu proboha žije?</div><div>Stál u prosklené vitríny a s někým si tam povídal. Jakmile ovšem zaznamenal můj zvědavý pohled, takřka bez váhání se rozešel ke mně. Byla jsem trochu vyděšená z jeho smělosti, koneckonců určitě to byl další Uchiha. Mám s nimi jen samé trable.</div><div>Stejně jako já se opřel o topení. Ani nemusel promluvit, abych cítila to sebevědomí. Bylo cítit na sto honů. "Jsi na suchu." Řekl.</div><div>Letmo jsem se pousmála. Samozřejmě, že jsem na suchu.</div><div>"Dovol mi, abych to napravil."</div><div>Zakroutila jsem hlavou. "Já nepiju."</div><div>Trošku natočil hlavu na levou stranu a tak trochu nevěřícně na mně hleděl. "Každej pije." Rozhodl za mě. "Jsem Madara." Podal mi ruku.</div><div>Ruku jsem přijala a lehce jí stiskla. "Sakura."</div><div>"Jako ten strom."</div><div>Přikývla jsem. "Těší mě."</div><div>Usmál se. "Věř mi, potěšení je na mé straně."</div><div>Zas jsem se tak potutelně usmála. Vypadal mile, alespoň na první pohled. "Ty jsi příbuzný Sasukeho a Itachiho?" Upřímně, nevydržela jsme to. Prostě mi nedalo, se nezeptat. Přikývl. "Jenom prosím tě neříkej, že další bratr."</div><div>Zasmál se. "Jenom to ne." Zřejmě jsme ho tím dost pobavila, jelikož se nepřestával smát. "Jsem jeho strejda." </div><div>Vykulila jsem oči. Mám podezření, že jsme i malinkato pootevřela pusu. "Cože?" No vás by to nepřekvapilo? Vypadal tak na dvacet pět, ne-li na dvacet. "Takže tohle je tvůj byt?"</div><div>"Jop."</div><div>Zčervenala jsem při vzpomínce na noc se Sasukem. Dělali jsme to v jeho posteli. Je mi krapet trapně.</div><div>"Promiň, já jen.. kolik ti je?"</div><div>Zaklonil hlavu s širokým úsměvem. Když ji vrátil do původní pózy, pořád jsem mohla vidět jeho průměrně bílé zuby. "Dvacet pět."</div><div>To by odpovídalo. "Taky mám strýce, ale tomu je něco přes čtyřicet."</div><div>Ušklíbl se. Ne, ten hrozný zlozvyk má snad každej člen jejich rodiny. Ale Sasuke zaručeně vede. "Tak špatně snad nevypadám. Vždyť jsme skoro stejně staří."</div><div>Nevím, co si myslel ohledně mého věku, ale devět let mi přijde jako slušný věkový rozdíl. "Skoro."</div><div>"Kolik ti může být? Dvacet?"</div><div>"No."</div><div>Usmál se. Bylo ticho. Do mého zorného pole se dostal Sasuke. Tančil ten svůj vtipný taneček a dělal si místo. Byl roztomilý. Tancoval celkem slušně, takže tohle dělal zaručeně pro pobavení. Každopádně účel to splnilo.</div><div>Nemohla jsme se zbavit nutkání - sledovat ho. Nenápadně jsem po něm házela pohledy, zatímco Madara se, se mnou, snažil komunikovat.</div><div>Pak si zřejmě stejně jako já všiml Sasukeho. "Odkud ho znáš?"</div><div>Chtě nechtě jsme si odfrkla. Nešlo to jinak. Při vzpomínce na naše první setkání, jsem prostě musela. "Chodím s jeho bratrem."</div><div>Přikývl. Hodil do sebe obsah skleničky. "Itachi má kliku, co?"</div><div>Usmála jsem se. "To jo."</div><div>Seděl na sedačce a bavil se s ostatními. Jakmile si všiml mého zvědavého pohledu, poslal mi vzdušný polibek. Nečekala jsme ani okamžik a rozešla se rovnou za ním. Beze slova jsme ho chytla za ruku a vytáhla na nohy. Jasně, že mi musel trochu pomoct, vážil víc, než bych sama dokázala unést. Následoval mě na parket. Snažil se tančit, opravdu ano, ale jeho nestřízlivý stav mu v tom nepomáhal. Takže se vlastně jen kolíbal ze strany na stranu, a aby to nevypadalo tak blbě, všemožně se snažil zapojit i ruce. Opravdu usilovně jsem se snažila zadržet smích, ale on si stejně našel cestu ven z mého hrdla a já se hlasitě rozesmála. Koneckonců to bylo po dlouhé době, co jsme se s ním takhle bavila. A i když jsme tancovat - teda v Itachiho případě spíš pohupovat se - vydrželi jen dvě písničky, stačilo mi to. Upřímně to nepotřebuji vidět víckrát než jednou. Příště by to totiž mohlo mít dopad na mé zdraví.</div><div>Jediná obrovská nevýhoda (vyjma té, že tuhle párty pořádal Sasuke) byla ta, že jsem tu neměla jedinou kamarádku. Hinata je sice mimo Japonsko, ale doufala jsem, že by je alespoň Ino mohla poctít svou návštěvou. Bohužel prý tráví víkend u babičky na farmě. Opravdu si jí nedokážu představit s vidlemi v ruce.</div><div>Vešla jsem do koupelny, a jelikož jsem Coca Coly a Spritu vypila víc, než můj močový měchýř dokázal unést, chtěla jsem mu od té tíhy trochu ulevit. Nicméně, mezi dveřmi jsem se zastavila. Na zemi klečela zrzavá dívka a rukama se opírala o záchodovou mísu. Za ní stála další slečna; předpokládám, že její kamarádka a přidržovala jí vlasy. Chvíli jsem jen tak stála a zírala na ty dvě, dokud mě v nose nezaštípal nepříjemný zápach zvratek. Opět jsme uchopila kliku a se slovy: "Omlouvám se." jsem dveře raději opět zavřela.</div><div>Zavrtěla jsem hlavou. Pokaždé, když vidím někoho zvracet, udělá se mi hrozně špatně. Rukou jsem se opřela o stěnu a snažila se to rozdýchat dřív, než to na mě také přijde. Nutkání zvracet jsem několika hlubokými nádechy zahnala. Pak už jsme se mohla opět v klidu rozejít, bez toho aniž bych se musela obávat návalů nevolnosti. </div><div>Zrovna když jsem procházela kolem ložnice, tak jsme odtamtud zaslechla něčí hlasy. Přes hlasitou hudbu jsem je nedovedla rozlišit, ale hlas jednoho z těch lidí, mi přišel povědomí. Do toho se chichotala nějaká holka. Tušila jsem, co se tam asi může dít. A opravdu nevím, na co jsem myslela, když jsem tam vstupovala. Každopádně jsem toho litovala hned poté, co se mi naskytl pohled na dvě osoby. Sasuke seděl na posteli a v klíně měl hlavu nějaké holky. Nevím, co byla zač a ani mě to v tu chvíli nezajímalo. Chtěla jsem odtamtud jen co nejrychleji vypadnout. Jeden krátký pohled na holku, co provozuje orální sex s klukem, kterého miluju, mi úplně stačil. Dveře jsem okamžitě zabouchla a rozutekla se pryč.</div><div>Srdce mi bušilo a dlaně se klepaly. Nečekala jsem, že si najde náhradu takhle rychle. A už vůbec mě nenapadlo, že si s ní bude užívat ve stejné posteli jako se mnou. Polkla jsme nutkání křičet a vešla do davu. Vyhledala jsem Itachiho. Stále se povaloval na pohovce a nasával. Měla jsem v hlavě jen jednu myšlenku; dostat se odsud co nejrychleji.</div><div>"Chci jít domů." Řekla jsme mu. Jakmile jsem promluvila, povolila má <em>antiemoční </em>maska a já se rozbrečela. Nikdo nic nechápal a jen na mě zmateně civěli. Nedivím se. "Můžeme jít prosím domů?" zašeptala jsem.</div><div>Itachi se beze slova zvednul.</div> http://tissa.blog.cz/1201/ten-pravy-18-dil http://tissa.blog.cz/1201/ten-pravy-18-dil Ten pravý Tue, 03 Jan 2012 22:28:53 +0100 <div>Tak moji milovaní, už je to tu zas..:) Před rokem jsme si říkala, že až za rok, o prázdninách, že až za půl roku, v listopadu až za měsíc.. A dneska ráno se probudím s tím, že už jsou zase Vánoce. Nejhorší je, že se ani nenadějeme, a za rok jsou tu znovu..;) Čas letí a já si pomalu uvědomuju, jak stárnu... Za chvíli vyjdu střední, ani se nenaděju a budu mít vlatsní rodinu.. je to hrozný.. Všechno tak strašně rychle uteče a já si to ani nestíhám užít...:) </div><div>Chtěla bych vám jen říct, abyste si užili svátky a na Silvestra se moc nezřídili..;D Takže stručně: PŘEJU VÁM VŠEM KRÁSNÉ VÁNOCE A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!!!! :****</div><div><br /></div><div><div id="youtubefbfaba"><p><img src="http://i.ytimg.com/vi/J-8VCL4uSUc/0.jpg" style="width:425px;height344;px" /></p></div><script type="text/javascript"> $(function(){ swfobject.embedSWF.apply(null, ["http:\/\/www.youtube.com\/e\/J-8VCL4uSUc","youtubefbfaba","425","344","9.0.0",null,{"allowScriptAccess":"always","allowfullscreen":"1"},{"wmode":"transparent"},{"style":"display:block;margin-left:auto;margin-right:auto"}]); }); </script></div> http://tissa.blog.cz/1112/stastne-a-vesele http://tissa.blog.cz/1112/stastne-a-vesele Moje kecy Sat, 24 Dec 2011 13:28:03 +0100 <div>Další kapitolka je na světě. ;) Musím říct, že se fakt činím..:D Takhle jsem nepsala ani nepamatuju..:D A to ještě stíhám nakupovat dárky, choditna plesy, trénovat, pomáhat a učit se do školy! :D Jsem bůh..:D Krásné čtení :*</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Seděla jsem na sedadle spolujezdce a sledovala zasněženou krajinu, jak se míjí kolem mě. Byla okouzlující. Sníh se pod odrazem slunečních paprsků třpytil a vítr rozprašoval jemné sněhové vločky. Ano, bylo to jako v pohádce, ale stačilo, abych otočila hlavu doleva, a střetla jsem se s pohledem svého rozzlobeného otce. Tím všechny pohádkové šťastné konce zmizely.</div><div>"Moc si mě zklamala, mladá dámo." </div><div>Sklopila jsem hlavu. Bylo mi opravdu mizerně. Nejen, že mě ještě pořád nepřešla ta ranní kocovina, ale cítila jsem obrovský poct viny. Nezklamala jsem jen svého tátu, ale mnohem víc lidí. Musela jsme na to pořád myslet. Tohle jsme opravdu podělala.</div><div><em>"Sasuke," Chytla jsem ho za ruku, ale on se vytrhl. Sklopila jsme pohled. Jen na chvilku. "Víš, že mi na tobě záleží. Opravdu mě to mrzí."</em></div><div><em>Koukal na mně. Bez jakéhokoli citu, bez jakéhokoli zájmu. Dělal mi to ještě těžší. "Ne, mě to mrzí." Řekl. "Hlavně to, že jsem se tebou vůbec zahazoval."</em></div><div><em>Vytřeštila jsem oči. Tohle bylo asi to nejhorší, co mi kdy někdo řekl. Možná proto, že to řekl právě on. Polkla jsem nutkání plakat a postavila se k tomu trochu dospěleji. Už totiž bylo načase. "Jo, máš pravdu." Přikývla jsem. "Bylo zbytečný se, se mnou zahazovat, když si stejně celou dobu stál o Kairu."</em></div><div><em>Možná jsem ho tím trochu překvapila - soudě podle jeho výrazu. Odfrkl si. "Myslíš, že tady jde o ní?"</em></div><div><em>"A ne snad?" Musela jsme si dávat hodně velký pozor, aby mi samým zoufalstvím nepřeskočil hlas. "Moc dobře víš, co k tobě cítím, ale stejně s ní přede mnou naschvál flirtuješ. Nevím, jestli ti to dělá dobře nebo si jen potřebuješ něco dokázat, ale měl bys vědět, že je to od tebe pěkně nefér."</em></div><div><em>Zakroutil hlavou.</em></div><div><em>"Nekruť nad tím hlavou, Sasuke. To já bych měla. Říkáš, jak tě bolí sledovat mě a Itachiho, ale přitom děláš to samý mně."</em></div><div><em>Koukal na mě. Nedovedu popsat jakým způsobem, ale určitě nemyslel na nic hezkého.</em></div><div><em>"A jestli mi to tímhle oplácíš, měl by sis uvědomit, že tohle není hra."</em></div><div><em>Zasmál se. "Vážně? Ty nehraješ? Kdyby to nebyla hra, nebyla bys s ním."</em></div><div><em>"Ale já za ním nemůžu jen tak přijít a rozejít se s ním!"</em></div><div><em>"Mě to přijde celkem lehké." Řekl.</em></div><div><em>On to nechápe. Nikdy to nepochopí. "A co mu mám podle tebe říct? Spala jsem s tvým bratrem, mezi námi je konec?"</em></div><div><em>"Jo." Přitakal bez rozmýšlení.</em></div><div><em>V duchu jsme se zasmála. "Myslela jsem si o tobě, že jsi o úroveň výš."</em></div><div><em>"Máš pravdu, možná by ses neměla bavit s někým, kdo za to ani nestojí!"</em></div><div><em>Zakroutila jsem hlavou. "Vůbec nic nechápeš."</em></div><div><em>Přikývl. "Zapomněl jsem, že já nikdy nic nechápu. Ale víš co, jsem rád, že alespoň ten barman zapadal do tvých top. Doufám, že sis to s ním užila." Plival každé slovo. Byl tak zlý. Nepamatuju si, že by mi někdy ublížil tolik jako teď.</em></div><div><em>Cítila jsme, jak se mi slzy hrnou do očí. Proto jsem to ukončila jedinou větou. "Táhni k čertu, Sasuke."</em></div><div>Zatřepala jsem hlavou a vrátila se zpátky do přítomnosti. "Slyšíš mě?"</div><div>Otočila jsme se na svého otce. Opravdu jsme se ho snažila vnímat, ale myslí jsem byla někde úplně jinde.</div><div>"Ten intr má na tebe špatný vliv. Budeš bydlet doma." Řekl.</div><div>Sice jsem byla mimo, ale tomuhle jsem rozuměla. "Co?"</div><div>Pokrčil rameny. "S maminkou jsme se tak rozhodli. Jsi ještě malá na to, abys byla tak daleko od domova."</div><div>Zamračila jsme se. "V žádnym případě! Jsem skoro dospělá!"</div><div>"Tak se tak zachovej a prostě to přijmi."</div><div>Opřela jsme si hlavu okýnko. "A co škola?" napadlo mě. "To tam budu každé ráno dojíždět?"</div><div>Zhluboka se nadechl. "Našli jsme ti církevní školu poblíž Tokia."</div><div>Otevřela jsme pusu dokořán. Co to povídal? Řekl církevní? Není to pro jeptišky? Protože jestli ano, tak já už tam nemám co dělat. "Nepůjdu do žádné církevní školy."</div><div>"Já se tě neptám." Uťal to.</div><div>Kdybych řekla, že zbytek cesty bylo ticho, lhala bych. Hádala jsem se s ním ještě několik dalších minut, až pak jsem to vzdala. Tohle nemělo cenu. Promluvím si o tom s mámou, ta snad bude reálně přemýšlet.</div><div>"A jestli si myslíš, že tímhle se to všechno vyřešilo, tak se mýlíš. Doma si to spolu vyřídíme."</div><div>Kde už jsem podobná slova slyšela? Možná od Emi..</div><div><em>"Blbost bolí, co?" zeptala se mě.</em></div><div><em>Složila jsem třičko a dala ho do tašky. Nehodlala jsme s ní nějak komunikovat.</em></div><div><em>"Je to smůla no." Pokrčila rameny.</em></div><div><em>Zamračila jsme se. "Polib mi, Emi."</em></div><div><em>Rozesmála se. Opravdu hlasitě. "Jsi k smíchu."</em></div><div><em>Měla jsem sto chutí jí vydrápat oči. Přikývla jsem. "Ne víc než ty."</em></div><div><em>"Víš Sakuro, mezi námi je jeden obrovský rozdíl. Zatímco ty si na tu drsnou jen hraješ, já taková opravdu jsem. Chci tím říct, že vím, jak v tom chodit." Věděla jsem, kam tahle konverzace směřovala. Přistoupila ke mně. Chytla mě za pramen vlasů a s umělým úsměvem pokračovala. "A jestli si myslíš, že tímhle je všechno vyřešeno, tak se pleteš. Udělám ti ze života takové peklo, o kterém se ti nikdy nezdálo."</em></div><div><br /></div><div>Zaparkovali jsme na příjezdové cestě našeho domu. Bydleli jsme ve dvojdomku. Nebyl to žádný velký barák, ale nám bohatě stačil. Měl krémově bílou barvu a čokoládově hnědé okenice. Trošku připomínal ty venkovské baráčky, ale uvnitř byl moderně zařízený.</div><div>Vyšlapali jsme schody, odemkli dveře a vešli dovnitř. Obklopila mě vůně domova. Už jsem tu nebyla tak dlouho, že jsem málem zapomněla, jak nádherně to u nás doma voní. Skořice s jablkem. Přesně jako o vánocích, ovšem u nás po celý rok.</div><div>V kuchyni čekala máma s hotovým jídlem. Jakmile nás uviděla, usmála se. "Musíte být hladoví." Řekla.</div><div>Přikývla jsem. Pořád jsem se trochu bála toho, co mohu čekat, tak jsem se raději beze slova posadila ke stolu. Myslím, že trest v podobě sladké rýže je dostačující.</div><div>"Tak jak ses měla?" zeptala se mě, jakmile jsme všichni seděli.</div><div>Ani jsem nestihla otevřít pusu, a už si mě bral do parády táta. "Jak se měla? Měla se výborně, tak výborně, že musela o tři dny dřív domů."</div><div>Podívala jsem se na něj s hlavou sklopenou k jídlu. Mračil se. Měl stejně zkrabatělé čelo jako po cestě sem.</div><div>"Notak Manzo, nech jí alespoň v klidu sníst oběd."</div><div>"Jasně." Přikývl. "Tak já pro ni můžu jet několik set kilometrů jen proto, že se večer vožrala, to jo. Ale hlavně, ať se děvenka v klidu nají, já počkám." Můj otec je cholerik odjakživa. U něj je úplně normální řvát na mě od rána do večera. Mnohdy i bezdůvodně. Bože, jak mi tohle na intru nechybělo.</div><div>Zamračila jsem se. "Co máš pořád za problém? Už si mě snad seřval dost. Nevím, o co ti jde."</div><div>Hned poté, co jsem tohle vypustila z pusy, jsme si uvědomila, co jsem to vlastně řekla. Bylo pozdě, vzít to zpět.</div><div>Jestli se předtím mračil, ani nevím, jak popsat tenhle výraz. Příbor položil na stůl a zhluboka se nadechl. "Myslím, že si neuvědomuješ, s kým mluvíš."</div><div>Pohledem jsem utekla někam k mamce. Nikdy se do našich hádek nezapojovala. Ona neměla ráda křik. V dětství si ho prý užila ažaž. Rozhodla jsem se raději dobrovolně odejít od stolu.</div><div>"Kam si myslíš, že jdeš? Ještě jsme spolu neskončili."</div><div>Zkusila jsem to tedy jinak. "Mami, můžu jít? Nemám hlad."</div><div>"Zlatíčko," začala.</div><div>"Sedni si na prdel a jez." Odpověděl mi za ní.</div><div>"Mluvila jsme s mámou." Ohradila jsme se. Vím, že jsem se chovala jako spratek, ale opravdu nemám náladu se tu hádat. Podělala jsem to. Neměla jsem to dělat, všechno si to uvědomuji. Můj pocit viny mi na to jen tak zapomenout nedovolí. Tak proč mi to sakra každý dává sežrat?</div><div>Práskl do stolu a já leknutím nadskočila. "Jak to se mnou mluvíš? Máš zaracha." Byl rudý vzteky. Tohle jsem totálně zabila. "Do odvolání." Dodal.</div><div>Odfrkla jsme si. "Nemyslíš, že změna školy s tímhle žrádlem je dostačující trest?" Řekla jsem to poněkud tiše, ale věděla jsem, že mě slyšel - chtěla jsem, aby mě slyšel.</div><div>"Ty spratku nevychovanej!" zakřičel.</div><div>Všimla jsem si mamky, jak se krčí na židli. Tohle jí opravdu nedělalo dobře. Ráda bych to uťala, ale bohužel tady pan protiva si nedá říct. "Já vím, co jsem udělala. Posrala jsem si to u člověka, na kterém mi záleží a otočila si proti sobě osobu, která mi to dá pěkně sežrat. Tak mě necht na pokoji! Už takhle mě žere svědomí!" zvedla jsem se ze židle a odešla. Volila jsem pěkně rázné kroky. Tohle opravdu nemám zapotřebí.</div><div>"Vrať se!" volal za mnou, ale já se ani náhodou nehodlala otočit.</div><div>"Manzo, nech ji…" řekla mamka. Pak jsem jedním prásknutím dveří utvořila jakousi bariéru mezi námi.</div><div><br /></div><div>A když jsem pak večer usínala ve své posteli, někdo zaklepal na dveře. Ani jsem nemusela říkat dále, a ona vstoupila. Lehla si vedle mě. Zachumlala jsem se s ní pod peřinu a chytla jí za ruku.</div><div>Na tváři jsme měla čerstvé slzy a v hlavě výčitky. "Mrzí mě to, mami." Zašeptala jsem.</div><div>Objala mě a pořádně se ke mně přitulila. </div><div>Popotáhla jsem. "Já nechci do žádný církevní školy. Nechci do žádný jiný školy." Udělala jsem pár blbostí, ale aby mě kvůli tomuhle dávali do nějaký pobožný školy, to mi přijde uhozený.</div><div>" Já vím."</div><div>"Mám tam kamarády a…" Nadechla jsem se.</div><div>Pohladila mě po vlasech a pak mě do nich políbila.</div><div>"Prosím, chci tam zůstat." Fňukala jsem. Nehrála jsem to. Myslela jsem to upřímně. A i když vím, co mi Emi udělá, že mě úplně zničí, tak tam prostě musím jít.</div><div>"To nezáleží jen na mně." Řekla nakonec. Přesně tohle jsem nechtěla slyšet. Táta jen tak nepovolí. Bude mě dusit do poslední chvíle, jestli vůbec.</div><div><br /></div><div>Několik dní jsem byla doma. Na těch pár hodin ani nemělo cenu tam chodit. Vlastně se mi tam ani nechtělo. Sice jsem se chtěla rozloučit s lidmi, na kterých mi záleží, ale zároveň jsem se chtěla vyhnout jakémukoli kontaktu s Uchihovic rodinou. Nejen, že jsem neměla absolutně žádnou chuť mluvit s někým, komu nestojím za víc než jeden hovor, ale taky jsem nevěděla, co dělat. Pořád nevím, co dělat, a to už jsem na pozemku školy. S Inou po boku kráčím chodbou a upřímně doufám, že nikoho nepotkám.</div><div>"Takže ty odsud odejdeš?" zděsila se.</div><div>Pokrčila jsme rameny. Já sama nevěděla, co bude dál, natož abych jí dala jasnou odpověď. "Táta mi dal zkušební lhůtu. Prozatím budu bydlet u strejdy asi dvacet minut odsud, a jestli udělám ještě nějakej průser, jedu domů."</div><div>Přikývla, ale pochybuji, že to úplně pochopila. "Tak to je dobrý, ne?"</div><div>"Jo, to je." Zamumlala jsem. Mou pozornost totiž upoutal někdo jiný. Sasuke sešel ze schodů a mířil přímo proti mně. Po zádech mi přejel mráz. Úplně jsme zapomněla dýchat. Ino si pořád mlela své, ale já jí totálně ignorovala, měla jsem co dělat sama se sebou, abych nepodlehla panice.</div><div>Nevím, jak se chovat. Mám ho pozdravit? Ignorovat? Stalo se toho až příliš, abych to nechala být. Nemůžu to vymazat ze vzpomínek a jít dál. Tohle se musí vyřešit.</div><div>Na své otázky jsme dostala jednoduchou odpověď. Ne a ne. Prošel kolem mě bez jakéhokoli slova a bez jediného pohledu. Jakoby sem snad vůbec neexistovala. Připadala jsem si jak ten nejubožejší člověk na planetě. Oprava, v tenhle okamžik jsem nejubožejší člověk na planetě.</div><div>"Země volá Sakuru!"</div><div>"C-co?" otočila jsme se zpátky na Ino. Měla jsme plnou hlavu toho všeho, rozhodně jsme neměla náladu a ani chuť jí poslouchat.</div><div>Zakroutila hlavou. "Říkám, že si jdu koupit svačinu, tak se uvidíme ve třídě."</div><div>Ve třídě. Nesnáším svou třídu, nesnáším i celou tuhle školu. Nesnáším jí, ale přesto bych dala všechno, abych mohla zůstat a urovnat to. Nebudu klidně spát, dokud si nebudu jistá, že je zas všechno v pořádku.</div><div>Celý den se vlekl jako šnek. Vteřina pro mě byla dlouhá. Už jsem myslela, že tu umřu nudou, že se jim rozbil zvonek. V tu zazvonilo. Oddychla jsme si. Tohle pro mě byl ten nejdelší den. Jenže pak jsem si uvědomila ještě něco. Teď přichází ta potupná část - oběd.</div><div>Vešla jsme do jídelny. V krku obrovský knedlík a v nohách klepavku obecnou. Popadla jsme tác, vystála frontu a pak s jídlem v ruce namířila k nějakému stolu. Věděla jsme, že tu budou. Jsou tu každé pondělí v tuhle dobu. A suply neukazovaly žádnou změnu, tudíž mě nepřekvapilo, když na mě někdo zavolal. Otočila jsem se za hlasem.</div><div>Naruto na mně mával od zpola zaplněného stolu. Ovšem Itachi tam nebyl. V ten samý okamžik mě kdosi chytnul kolem pasu a přitiskl k sobě. Pekelně jsem se lekla, ale dokázala jsem se ovládnou, abych nevykřikla. Na tác s jídlem jsem úplně zapomněla. Tolik jsem sebou škubla, že jsme převrhla sklenku s čajem a vylila si jí do bramborové kaše. Itachi s samozřejmě rozesmál.</div><div>Otočila jsem se. "Haha."</div><div>Ušklíbl se. "Dlouho jsme se neviděli."</div><div>Přikývla jsem. Chtě nechtě jsem se usmála. Byl to takový reflex. Naklonil se ke mně a políbil mě. Sice jen krátce, ale i tak se na nás otočila celá jídelna.</div><div>Myslela jsem, že když si to laškování odbyl teď, u stolu bude dělat, jakoby nic, ostatně jako vždycky. Spletla jsem se. Povídal si se mnou celou dobu, a když jsme nemluvili, prostě mě držel za ruku nebo hladil po stehně. Byl jako vyměněný. Vůbec jsem to nechápala. Někdo ho za ten týden, co jsme se neviděli, musel vyměnit. A já bych dala ruku do ohně za to, že s tím má co dočinění Emi. Neunikl mi ten její škodolibý úsměv.</div><div>"Sasuke nepřijde?" zeptala se.</div><div>Zpozorněla jsem. Toho, že tu není, jsme si všimla už před pěknou chvílí.</div><div>"Myslím, že říkal něco o plavání." Pokrčil rameny. "Copak, pohlavní orgány pracují?"</div><div>Pousmála se. "Myslím, že na to má jiné adepty." Nenápadně po mně hodila očkem.</div><div>Zakašlala jsem. "Musím jít."</div><div>"Už?" zeptal se hned.</div><div>S milým úsměvem jsem přikývla.</div><div>Zas mě políbil. Tentokrát o poznání hlouběji. "Zavolám ti." Řekl. Páni, jak velkou proměnou může člověk za sedm dní projít? Protože já ho nepoznávám.</div><div>Víte, původně jsme měla namířeno domů, ale pak jsem si řekla, že mám výjimečnou příležitost, tak proč jí nevyužít? V polovině cesty jsme se otočila o sto osmdesát stupňů a šla. Měla jsem chuť se na to vykašlat a místo nějakého ponižování své osoby, to prostě vzdát, ale věděla jsme, že pak bych si to vyčítala.</div><div>Otevřela jsem vchodové dveře. Už jsme to tu znala velmi dobře. Vyzula jsem si boty a ani jsem se neobtěžovala je schovat do skřínky i spolu s ostatním oblečením, jak bych správně měla. Prostě jsme je hodila na zem, ohrnula si dříny a oblečená prošla přes dámské šatny až k bazénu. Kabelku s kabátem jsme si odložila na lavičku a přistoupila k okraji. Už z dálky jsme viděla, že tu někdo je. Teď jsem se jen chtěla ujistit, že ten někdo je skutečně Sasuke. A ano, skutečně to byl on. Měl na sobě jeho oblíbené modročerné kostkované plavky. I když se někdy chová tak, jak se chová, pořád je stejně sexy.</div><div>Vylézal ven po schůdkách, když si mě všiml. Napřímil se, ale výraz ve tváři nezměnil. Jako obvykle se tvářil naprosto neutrálně. "Co tady děláš?" zeptal se mě. Čekala jsem něco takového.</div><div>"Chci si promluvit."</div><div>Zakroutil hlavou. "Myslím, že nemáme o čem."</div><div>Nemáme o čem? Já myslím, že ano! Chci to vyřešit, nechci od rána do večera přemýšlet nad tím, jestli mě nenávidí.</div><div>"Sasuke," Oslovila jsem ho s tím, že mu to všechno vysvětlím.</div><div>Umlčel mě jedinou větou. "Nemám čas."</div><div>Byla jsem zoufalá. Vůbec mě neposlouchá. Snažím se tu obhájit, ale on mi nedává žádnou šanci. "Přestaň se takhle chovat."</div><div>Zasmál se. Mě to vtipné nepřišlo. "Ty mi tak máš co říkat, jak se mám chovat."</div><div>Zhluboka jsme se nadechla a pak vzduch z plic pomalu pustila ven. Byla jsem bezradná. "Opravdu mě to mrzí, ale uvědom si, že ty si dělal to samý."</div><div>Odfrkl si. "Ty to vůbec nechápeš." Kroutil hlavou, jako kdybych byla úplnej kretén. "Tady nejde jen o nějakýho debilního číšníka. Ale to je jedno, asi jsi ještě pořád dítě." Už se, se mnou zřejmě nechtěl dál bavit. Prostě se otočil a skočil do vody. Vynořil se několik metrů ode mě.</div><div>Strnula jsem v němý výraz. Proč mi tohle říká? Zamračila jsme se. "A byla jsem dítě, když sis ze mě udělal děvku, Sasuke?" křikla jsem po něm. Byla jsem naštvaná za to, co řekl. Myslela jsem, že je jiný, ale jak se zdá, asi jsme se mýlila.</div><div>Neodpovídal. Stál uprostřed bazénu a koukal na mě. Nevím, co mě to zas popadlo. Sundala jsme si kalhoty a skočila do vody za ním. Samozřejmě, že stále neumím plavat, jen jsem mu chtěla dokázat, že mi na něm záleží.</div><div>"Co to děláš?"</div><div>Neodpovídala jsem. Byla jsem až příliš naštvaná. Jen jsme se odrazila od kraje. Věděla jsem, že to přijde. Po pár pokusech o udržení se nad vodou, jsem se nakonec stejně potopila. Problém byl v tom, že jsem se ne a ne dostat na hladinu. Spoléhala jsem na to, že mě Sasuke vyloví. A taky že jo. Za několik málo chvil mě dvě paže chytily a nadzvedly. "Zbláznila ses?" Zněl rozzlobeně. O to mi šlo.</div><div>"Říkáš, že se chovám jako dítě, ale podívej se na sebe. Jednou beze mě nemůžeš žít, podruhý mě nenávidíš. Možná by sis to měl ujasnit." V tuhle chvíli mi bylo jedno, že mi voda smyla všechen make-up a rozmazala řasenku, hlavně, že konečně jednám.</div><div>Přikývl. "Já mám jasno."</div><div>"Jo?" nevěřila jsme svým očím. "Říkal si, že nechceš, abych to, co jsem dělala s tebou, dělala i s někým jiným." Řekla jsem. "Myslela jsem, že si to myslel vážně, že mě třeba taky miluješ, protože já tě miluju, Sasuke." Sama jsem nevěřila tomu, že jsem něco takového vůbec dokázala říct.</div><div>Tvářil se, jakoby ho to vůbec nezajímalo. Ranilo mě to. "Pořád jsi s ním?"</div><div>Uhnula jsme pohledem.</div><div>Dlouze přikývl. "Tak to si nemáme co říct, promiň." To bylo vše, co mi na to řekl. Vyznala jsem mu lásku a on mi na to řekl tohle.</div><div>Přimhouřila jsme oči. "Jasně." Řekla jsme znechuceně a přitom kývla hlavou. Usilovně jsem zadržovala pláč. Vytrhla jsme se mu ze sevření, a ani nevím, jak jsem se tam dostala, ale najednou jsem vylézala ven z bazénu.</div><div>"A co si čekala?" volal na mě. "Že sem přijdeš se scénou jako z filmu a všechno ti padne rovnou do klína? Takhle to ale nefunguje."</div><div> "Ne, jen trochu pochopení." Řekla jsem tiše. Pak jsem poraženě svěsila ruce. Ze skleněných očí, mi ukápla jedna slza. "Gratuluju Sasuke. Užil sis bez závazků, jsi velký chlap." Možná jsem nemluvila ani zdaleka tak pevně, jak bych si bývala přála, ale alespoň jsem mu symbolicky zatleskala.</div><div>Tímhle jsem mu sebrala slova přímo z úst. Nevěděl, co říct. Já ale stejně nechtěla nic slyšet. Popadla jsem své oblečení a rázným krokem odešla. </div> http://tissa.blog.cz/1112/ten-pravy-17-dil http://tissa.blog.cz/1112/ten-pravy-17-dil Ten pravý Tue, 20 Dec 2011 22:23:27 +0100 <div>Noo.. musím se pochválit. Jsem na sebe opravdu.. opravdu pyšná! Takhle rychle napsat další díl? Ano, dá se to zvládnout..;) Přeji krásné čtení!! :)*</div><hr /><div><br /></div><div><br /></div><div>Popadla jsem kapesník a utřela si jím oči. Měla jsem je plné slz. Nikdy neodpustím tomu, jenž mi je vehnal do očí.</div><div> Jak to mohl dopustit? Jak ji mohl jen tak nechat odjet? Ona ho milovala! Vrátila se, aby ho po tak dlouhé době opět viděla, a on jen stojí a kouká, jak se její auto ztrácí v deštivém počasí. Znovu.</div><div>Zavrzaly dveře a někdo vešel dovnitř. Okamžitě jsem se otočila. Bývala bych se usmála, když jsem zjistila, kdo to je, ale nechtěla jsem mu udělat radost.</div><div>Zamračil se. "Emi tu není? Tak já zas půjdu." Řekl.</div><div>Protočila jsem oči a hlavu mírně naklonila na stranu. Ty jeho vtípky.</div><div>Dveře dovřel a už stál u mě. Jakmile si všiml, že mám ubrečené oči, přisedl si ke mně. Pohled mu padl na obrazovku mého notebooku. Usmál se. "Je to jenom film, víš?"</div><div>Dělal si ze mě srandu a to mě štvalo. "Promiň, že mám nějaké city." Odsekla jsem a dál si ho nevšímala. Potají jsme se modlila, aby si ke mně lehl nebo mě objal, cokoli.</div><div>"Sakuro, kolikrát si tenhle film, už viděla?" On nad tím možná kroutil hlavou, ale mě to prostě přišlo přirozeně dojemné. Jsme holka, ne? A holky u takových filmů pláčou.</div><div>Zamračila jsem se. "Není to jen tak nějaký film!"</div><div>Povzdychl si. "Pětkrát? Šestkrát?" hádal.</div><div>"Dvanáctkrát." Přiznala jsem.</div><div>Zatvářil se dost překvapeně. "A to u něj pořád brečíš?"</div><div>Pokrčila jsem rameny. "No a?"</div><div>Zakroutil hlavou. Jasně, že to nemůže chápat, je to kluk. Uhnula jsem pohledem. "Byl si s Kairou?" zeptala jsem se. Pak jsem svůj pohled přesměrovala na své nehty. Budu se koukat kamkoli, jen ne na něj.</div><div>Široce se usmál. "Co myslíš?" Zeptal se a mě byla odpověď hned jasná.</div><div>"Že bys měl jít." Řekla jsem mu. Pak jsem se naštvaně otočila zády k němu. Už jsem mu neměla co říct. Prostě jsme si lehla tak, aby mi neviděl do obličeje.</div><div>Udělal přesně to, co jsem chtěla. <em>Připlazil</em> se. Lehl si vedle mě a položil mi ruku na bok. "Notak." Protáhl. Políbil mě na krk. Nejdřív jsem chtěla dělat nedobytnou, ale skutek utek. Nechala jsem si to líbit. "Jasně, že nebyl."</div><div>Otočila jsem se čelem k němu a usmála se. "Fajn."</div><div>"Fajn?" zopakoval.</div><div>Přikývla jsem. "Ještě něco?"</div><div>Ušklíbl se. Naklonil se přeze mně. Ruce si položil podél mé hlavy a nahnul se ke mně. Políbil mně. Lehce a něžně. Obmotala jsme mu ruce kolem krku a přitáhla si ho ještě blíž.</div><div>"Koukáš na Zápisník jedné lásky?" zeptal se mě, když svou hlavu otočil a do jeho zorného pole se dostala obrazovka.</div><div>Pousmála jsem se. "Romantická duše?"</div><div>Ušklíbl se. "Máma na tuhle kravinu koukala pětkrát denně, když táta odešel." A já už si myslela, že je to beznadějný romantik. Nevím, co mě to popadlo.</div><div>Leželi jsme vedle sebe. Jedna jeho ruka mi sloužila jako polštář a s tou druhou jsem právě proplétala své prsty. "Máš svou mámu hodně rád, viď?" Předtím jsem si to neuvědomovala, ale postupem času ano.</div><div>Nic neříkal. Jen koukal před sebe. "Proč se vaši rozvedli?" Zeptala jsme se. Vím, možná jsem byla až moc zvědavá, ale určitě mu pomůže, když si o tom s někým promluví.</div><div>Trošku se zamračil. "Jednou v noci se s mámou hrozně pohádali. Bylo mi deset. Stál jsem za dveřmi od obýváku a šmíroval klíčovou dírkou. Viděl jsem, jak jí uhodil." Odmlčel se. "Několikrát." Dodal. Jeho ruku jsem pevně stiskla a dál pozorně poslouchala. Muselo být těžké o tom mluvit. Ale byla jsem ráda, že mi to říkal. Cítila jsem, Jako bych pak v jeho životě byla někdo významnější. "Nadával jí do děvky, vyhrožoval. A to všechno kvůli tomu, že ho přistihla s jinou."</div><div>"Počkej," přerušila jsem ho. "on jí podváděl, ale děvka byla ona?"</div><div>Přikývl. "Fotr byl vždycky idiot. Jednou mě zbil páskem tak silně, až mi tekla krev."</div><div>Vytřeštila jsem oči. "Od toho máš tuhle jizvu?" přejela jsem prsty po nerovných útvarech na jeho rameni.</div><div>Zakroutil hlavou. Pak se pobaveně zasmál. "To mě jednou Itachi píchnul vidličkou."</div><div>Musela jsem se pousmát. Překulil se na bok. Ruce, jež jsme měli propletené prsty, si přiblížil k obličeji a tu mou políbil. "Malej sadista." Zavtipkovala jsem.</div><div>Usmál se s lehkým přikývnutím. Pak se jeho úsměv zakřivil do úšklebku. "Jizvy od pásku mám jinde."</div><div>Zčervenala jsem. Dokázala jsme to rozdýchat, alespoň tak, abych mohla mluvit. "A co je s tvou mámou teď?"</div><div>Pokrčil rameny. "Našla si přítele a čeká s ním dítě. Víš, ona si zaslouží alespoň jedno, které jí ho nebude připomínat. Já a Hinata se mu podobáme, ale Itachi jakoby mu z oka vypadl. Vzhledem i povahou."</div><div>Uhnula jsem pohledem. Jejich otce jsem sice v životě neviděla, ale docela si ho dokážu představit. A upřímně, Itachi z těch tří se mu asi opravdu musí podobat nejvíc.</div><div>Pohladil mě po tváři. "Ale pochybuju, že by tě někdy uhodil."</div><div>"Uhodit by potřeboval spíš on."</div><div>Myslím, že nevěděl, co má říct. Nedivím se. Mluvíme tu o jeho bratrovi. Asi to není zrovna příjemné. "Myslím, že my dva mu nemáme co vyčítat." Řekl nakonec a měl pravdu. Dělám to samý. Hůř, dělám to samý, ale s jeho bratrem.</div><div>Pohlédla jsme na něj. Netvářil se nijak. Neváhala jsem se ho tedy zeptat. "Myslíš si o mně, že jsem děvka?"</div><div>Upřímně jsem doufala, že řekne ne. Ale něco uvnitř mi říkalo, že si o <em>ano</em> říkám.</div><div>Zakroutil hlavou. Políbil mě na čelo. "Nikdo si to nemyslí."</div><div>Moc jsem tomu nevěřila. "Nenapsal mi ani jednu esemesku. Nezavolal. Vůbec se nechová, jako někdo, komu na mně záleží. Tak jak si tak pak nemám připadat?"</div><div>Zhluboka se nadechl. "Sakuro, Itachi je debil, tohle si nesmíš tak brát."</div><div>"Já už ani nevím, jestli s ním chci dál být."</div><div>Soudě podle jeho prázdného výrazu se mnou asi moc nesoucítil. Ovšem, že ne. Není to Hinata. "A co teda chceš?"</div><div>"Chtěla bych být lesba." Řekla jsem.</div><div>Pousmál se. Naklonil se ke mně. "To bychom pak nemohli dělat tohle." Zašeptal.</div><div>V tu samou chvíli kdy mě políbil, se rozrazily dveře. Okamžitě jsme se od něj odtrhla. Emi zaraženě svírala telefon u ucha. "Jo Itachi, je tady, chceš s ní mluvit?"</div><div>Celá červená jsem uchopila mobil a přiložila si ho k uchu. Tohle mi dá Emi ještě sežrat. Vychutná si to. Úplně mě zničí.</div><div>Jakmile jsme domluvila a pro jistotu zmáčkla červenej, ztuhla jsem. Ani Sasukemu nebylo do smíchu.</div><div>Ona se vítězně usmívala. Nedivím se, že mu to ani jeden z vás nezvedá." Zasmála se. "Tak co, vy dvě hrdličky, jak dlouho už to spolu táhnete?"</div><div>"Emi," chtěla jsem jí opatrně naznačit, aby držela jazyk za zuby, ale Sasuke to vzal do svých vlastních rukou.</div><div>"Ne dýl než ty s Gaarou."</div><div>Zarazila se. Úsměv jí dočista zmizel z tváře. "No, je dobře, že jsem přišla sama, jinak by to totiž už nebylo jen naše tajemství."</div><div>Nevěřila jsem jí. Nevěřila jsem, že to nikomu neřekne. Už po návratu to bude vědět celá škola, možná dokonce ještě před ním.</div><div>Zmateně jsme se podívala na Sasukeho. Seděl na posteli a propichoval jí očima. "Docela si klesla, nemyslíš?" mluvil na ni.</div><div>Znovu se usmála. Snad ještě kouzelněji než obvykle. "Nevím, kde si na takovou hloupost přišel. Ale dobře, uděláme kompromis. Já si nechám pro sebe to, co jsem viděla tady a vy si necháte pro sebe ty ohavný lži. Myslím, že ani jednomu z nás by to nepřilepšilo." Podívala se na mě. "Sakura ví, jak mám prořízlou pusu." To bylo všechno, co k tomu řekla. Pak nás tam nechala a prostě odešla</div><div>Chvíli jsem jen tak hypnotizovala dveře. Pak jsem se podívala na Sasukeho. "Ještě pořád máš ten pocit, že si to o mně nikdo nemyslí?"</div><div><br /></div><div>Než jsme se nadála, byla noc a s ní i druhý den. Celý večer jsem s Emi nemluvila. Na pokoj přišla až pozdě, kdy už jsem byla téměř v říši snů, tudíž jsem ani neměla kdy. Ovšem rannímu <em>pošťuchování</em> jsme se prostě nevyhnula. Věděla jsem, že samotné; <em>Dobré ráno</em> nesvědčí nic dobrého. Ne tónem, kterým na mně promluvila. Nehledě na to, že mně celou snídani pozorovala. Ani jsem se nenapila čaje, bez toho aniž by to nevěděla. Opravdu mě štvala. Ale přece si nedovolí nic říct, když ví, co na ní máme. To by byla sama proti sobě.</div><div>Ale kéž by byla jediným problémem, který teď mám. Nikdo vyjma Emi neví, co se mezi mnou a Sasukem stalo, neboli, co se ještě pořád děje. Ani Kaira samozřejmě. Takže se musím bezradně koukat, jak vyčkává na vhodný okamžik, aby na něj mohl sáhnout, oslovit ho nebo hůř - políbit. Jsem blázen, když mám chuť, vyškrábat jí oči a vytrhat vlasy?</div><div>Drkla do něj loktem a opravdu uměle se usmála. Načež si prohrábla vlasy a zamrkala.</div><div>Položila jsem housku a zakoulela očima.</div><div>"Je ti něco, Saky?" zeptala se mě.</div><div>Pomalu jsem se na ní otočila. "Mě ne, ale tobě asi jo. Nespadlo ti něco do očí?"</div><div>Všimla jsem si, jak se Sasukeho koutky pohnuly.</div><div>Neodpovídala mi. Vlastně mě totálně ignorovala. Jako bych najednou někam zmizela. "Sasuke, kam si včera zmizel?" Nůž jsem pevně uchopila a snažila se uklidnit mazáním másla. Víte co? Nepomáhalo to. Vůbec. Naklonila se k němu a zašeptala mu něco do ucha. Bylo to hodně nepříjemné. Nemám ráda, když si lidé v mé přítomnosti šeptají.</div><div>Zamračila jsem se. Tohle její chování se mi vůbec nelíbilo. Kam se poděla ta miloučká slečna, hm? "Bože.." zaklela jsem.</div><div>Oba dva se na mě podívali. "Saky, co je to dneska s tebou?"</div><div>Zasmála jsem se. "Vůbec nic."</div><div>Nevěřila mi. Určitě ne. Přeměřila si mě pohledem a podívala se na Sasukeho. Ten nezaujatě koukal přímo na mně. "Přijde mi, že nejsi ve svý kůži." Řekla.</div><div>Pokrčila jsme rameny. "Mě zas přijde, že se chováš jako kráva." Ano, ano.. pohár trpělivosti právě přetekl. V klidu jsem jí to vmetla přímo do tváře.</div><div>Vyvalila na mě ta svá velká kukadla. Pusu otevřela dokořán a myslím, že zapomněla dýchat. Působila jako socha.</div><div>"Sak," Nejspíš mě chtěl napomenout za mé chování, nicméně nepustila jsme ho ke slovu.</div><div>"Ne, Sasuke." Zarazila jsme ho. "Je mi zle z toho, co tady předvádíte." <em>A nejen proto, že mi to trhá srdce.</em></div><div>Nadechoval se, aby se, se mnou mohl dohadovat o tom, že nic nedělají, ale tentokrát to byla Kaira, kdo ho předběhl. "Ne, má pravdu." Řekla mu. Pak se podívala na mně. "Promiň, neuvědomila jsem si, že to pro tebe musí být nepříjemné, když máš teď ty problémy s přítelem."</div><div>Teď jsem to byla pro změnu já, kdo záhy oněměl. Zaraženě jsem koukala přímo na ní. "Co?"</div><div>Usmála se. Lítostivě.</div><div>Pohled mi padl na Sasukeho. S přivřenýma očima a zklamaným výrazem, jsme kroutila hlavou. "To myslíš vážně?" Zvedla jsem se a zasunula židli. "Víte co, já radši půjdu." Užuž jsme odcházela, ale po dvou krocích jsme se otočila. "A kdyby vám náhodou došla témata, můžete zas probírat můj osobní život."</div><div>Oba dva na mně koukali jak vyvorané myši. Ani jeden z nich mi nebyl schopen nic říct. Vlastně se vůbec nesnažili mi to nějak vyvrátit. Bylo jim to jedno. Ale mně se to dotklo.</div><div>Celý zbytek dne jsem byla přešlá. Neměla jsem chuť nic dělat, natož lyžovat, tudíž jsme každou volnou chvíli strávila v bufetu. Tam jsem jen zaprdle seděla a jako obvykle pozorovala ostatní, jak lyžují. Opravdu jsem neměla náladu. Na nikoho. Na nic.</div><div>Večer jsem poslušně jedla večeři. Tiše jsme se nípala v brokolici s vařenými brambory. Opravdu, opravdu, opravdu nesnáším brokolici. Bohužel mým žaludkem nezamával jen můj talíř s jídlem, ale chování těch dvou. Zas se spolu pošťuchovali. Popravdě bych od Sasukeho čekala trošku dospělejší chování. Jednou se chová tak a podruhé zas onak. Už mě to vážně nebaví. Kam zmizela všechna ta hezká slova? To mě má vážně jen do postele? O to nestojím. Na toho mám jiného adepta. Přesněji jeho bratra.</div><div>Opřela jsem se o bar a pohledem vyhledala Hirashiho. Bylo něco po deváté hodině a všichni měli být u sebe v pokoji. Co na to říct? Vždycky jsem vyčnívala z davu.</div><div>"Nehodláš se dneska zas opít, že ne?" usmál se.</div><div>Ušklíbla jsme se. "Zvu tě."</div><div>Povzdechl si. "Copak můžu odmítnout? Sejdeme se dole v kotelně, za deset minut mám padla."</div><div>Přikývla jsem.</div><div>Vyběhla jsem nahoru po schodech. Zatočila jsem doprava a chňapla za kliku. Bylo odemčeno, ale po Emi ani stopy. Zato někdo jiný se vyvaloval v mé posteli.</div><div>"Co tady děláš, Sasuke?"</div><div>Zamračil se. "Co se děje?" Věděla jsem, že s ním nebude žádná řeč, ale ignor? To si snad nezasloužím</div><div>Neměla jsem chuť a ani sílu vzdorovat. Prošla jsme kolem něj a posadila se na konec postele. Popadla jsem batoh a začala se v něm hrabat.</div><div>Přiblížil se ke mně. Nejdřív mě políbil na rameno, pak mi na něj položil svou hlavu a políbil mě na krk. "Neviděl si můj telefon?"</div><div>Zakroutil hlavou. Nepřestával mě tak usilovně líbat.</div><div>Povzdychla jsme si. Otočila jsme se na něj. "Dej mi ho."</div><div>Ušklíbl se. "Nejdřív si ho budeš muset zasloužit."</div><div>Je mi jasné, kam tímhle směřoval, ale upřímně, neměl šanci. Za pět minut mám dole sraz s Hirashim a hodlám se opít do bezvědomí. Postavila jsme se. Dala jsem si ruce v bok. "Sasuke, nemám na tohle náladu, můžeš mi ho vrátit?"</div><div>Telefon mi beze slova vrátil. Věnoval mi jeden kyselý pohled a pak se víc nesnažil. Prostě to vzdal. Popadla jsem mobil a strčila ho do kapsy.</div><div>Přeměřil si mě. "Ty někam jdeš?"</div><div>"Mám sraz s Hirashim."</div><div>Dlouze přikývnul. "S Hirashim." Zopakoval.</div><div>Kývla jsem na souhlas.</div><div>"Tak si to užijte no." To bylo všechno, co mi k tomu řekl. Vlastně ne. "Já tu na vás počkám, chci vědět, jestli budeš dýchat, až tě sem potáhne." Pak se otočil zády ke mně a byl ticho.</div><div>Z mých úst mi proklouzl jeden mlaskavý zvuk. Čas mě tlačil a on si tu na mě zrovna teď počíhá se spoustou otázek a výčitků. Umí si to ale vybrat dokonalou chvilku. Nicméně, vyběhla jsme ze dveří a utíkala až úplně dolů.</div><div>Myslela jsem, že když řekl, že se sejdeme dole v kotelně. Že to tam jako kotelna bude i vypadat. Ale oni to tam očividně měli zařízený jinak. V rohu měli něco, co svou strukturou připomínalo pohovku. Před ní stál malý stolek. Který byl momentálně celý zaplněný nelevným pitím, cigaretami a trávou.</div><div>"No konečně." Řekl Hirashi, jakmile jsme vešla.</div><div>Odpověděla jsem milým úsměvem a zaujala místo vedle něj. Nebyli jsme tu sami. Přišlo ještě pár jeho kamarádů - od vlekařů, přes kuchaře až po úplně neznámé lidi. Bylo nás tu tak deset. Včetně mně. A i když se mi každý asi pětkrát představil, nebyla jsem schopná si zapamatovat víc jak tři jména.</div><div>Uznávám, že zprvu jsem byla trochu nervózní. Ne, to možná není to správné slovo. Spíš bych měla říct zakřiklá. Jen jsem seděla a přikyvovala. Ale jakmile jsme se několikrát napila, začínala jsem se cítit uvolněněji. Byla s nimi sranda. Bavili jsme se o všem možném. Tak osmdesát procent toho, co jsem řekla, byly naprosté kraviny, ale komu to vadilo? Mnozí byli vysmátí, někteří bohužel i mrzutí, ale i to k tomu patří.</div><div>Po dvou hodinách jsem byla, no.. spíš nebyla. Vůbec jsem netušila, co se kolem děje. Nevím, kolik jsem toho vypila, kolik vyhulila a už vůbec nevím, co pořád dělám. Válím se po Hirashim a on se válí po mně. Vím, že bych neměla, ale jsem opilá, zkouřená a nevím, co všechno ještě. Mé smysly jsou otupělé. Ano, to mě neomlouvá, já vím.</div><div>"Nech toho." Řekla jsem, když se mi rukou snažil vjet pod kalhoty.</div><div>Zasmál se a popotáhl si z doutnajícího <em>Joshe -</em> jak tomu rádi říkali. Pak ho předal mně. Já osobně s Marihuanou neměla zatím žádné zkušenosti. Ale po tom, co jsem okusila dneska, myslím, že jim za chvíli budu moci konkurovat. Několikrát jsme popotáhla a stejně jako Hirashi mně, já jí předala dalšímu. A takhle to šlo pořád dokola.</div><div>V kapse mi zavibroval mobil. Lekla jsem se tak moc, až mi láhev dobráka Kapitána Morgana upadla na zem.</div><div>Nahmatala jsem zelené tlačítko a přiložila si ho k uchu. "Sasuke?" Nic. Žádná odezva. Podívala jsem se na display a pak na ostatní. "On to položil." Řekla jsem a začala se hrozně smát. Ostatní samozřejmě se mnou. Zdvihla jsem ruce. "Počkejte, konec zábavy." Nevím, nikdy mi má vlastní slova nepřišla tak vtipná. "Můj bodyguard se po mně shání, takže.. Dobrou." Bože, někdo mě nahrávat a já se na to pak kouknout, asi umřu hanbou.</div><div>Hirashi se pomalu zvednul. Byla na něm vidět, že alkohol zvládá mnohem lépe než já. "Půjdu s tebou."</div><div>Zakroutila jsem hlavou. "Moje postel už je obsazená. Sasuke tam nejspíš usnul." Hádejte co. Zas jsem všechny rozesmála.</div><div>Ani nevíte, jak obtížné bylo ty schody vylézt. Navíc mi přišly mnohem delší, než když jsem šla sem. Každopádně, zvládli jsme to. Dokonce jsme došli až úplně nahoru bez nějakých větších potíží.</div><div>Otevřela jsem dveře a oba jsme vešli dovnitř. Dveře jsme za sebou zabouchli. Rozhlédla jsme se kolem. Sasuke stál v rohu místnosti a po Emi jakoby se země slehla. Takhle to prosím dopadá, když na lyžák plný pošahaných huberťáků pustěj jako doprovod dva chlapy.</div><div>"Ty teda vypadáš." Zamračil se.</div><div>Nevěděla jsem, jak reagovat. Bylo mi trapně, ale zároveň jsem alkoholu mohla jen sotva vzdorovat.</div><div>Klopýtla jsem, ale Hirashi mě podepřel. Vyškrábala jsem se na nohy a otočila se na něj. "Děkuju ti mnohokrát za krásnej večer.." řekla jsem mu. Políbila jsem ho. Víte, byla to jen obyčejná pusa, jen jsem ji možná trochu protáhla.</div><div>Sasuke mě chytil za ruku a odtrhl od něj. "To stačilo. Ty," ukázal na mého kamaráda. "seber se a vypadni. A ty,"podíval se tentokrát na mně. "co to sakra děláš?</div><div>Zaklaply dveře a my se tu ocitli sami. "Co dělám?" nadzvedla jsem obočí. "Co bys chtěl dělat?" chytla jsem ho kolem krku. </div><div>Kroutil hlavou. Vím, chovala jsem se jako kretén, nešlo s tím nic dělat. Já se opravdu snažila. Místo toho, abych ukázala, jak jsem dospělá, sápala jsem se tu po něm jako malá.</div><div>A k mému štěstí se právě v tu chvíli objevil ve dveřích Asuma s Emi za zády. Ta malá čarodějnice to teda pěkně vymyslela. Normálně mě práskla. Nemá cenu vysvětlovat, co se pak dělo, to si dokážete živě představit sami. Nejen, že mě neskutečně seřval, ale ještě k tomu mi vyhrožoval sníženou známkou z chování. A to všechno zakončil slovy: "Promluvíme si o tom ráno, až budeš střízlivá." Pak se obrátil na Sasukeho. "Sasuke, nechci vědět, co tu děláš, ale až napočítám do pěti, už tu nebudeš."</div><div>Přikývl. Udělal přesně to, co mu Asuma řekl. Během několika málo vteřin byl venku z místnosti. Pár minut na to odešel i Asuma.</div><div>Lehla jsme si do postele. Přitáhla jsme si přikrývku až k bradě a pořádně se do ní zachumlala. Nevím, co dělala Emi, ale bylo mi to jedno. Právě jsem si totiž uvědomila, co jsem udělala, jak jsem se chovala. Bylo mi zle. Styděla jsem se za své chování.</div><div>Ráno, když jsme se probudila, no.. nebylo to zrovna dvakrát příjemné. Nehledě na to, že jsme měla pozvracenou celou postel. Jasně, že jsme si to po sobě musela všechno uklidit, což už samo o sobě byl dost krutý trest. Kocovina je hold kocovina. Bohužel mě čekala ještě jedna mnohem horší věc. A sice rozhovor s Asumou.</div><div>"Ve tvém vlastním zájmu o tom nikde nemluv. Byl to tvůj první úlet, takže jsem ochotný to udržet pod pokličkou, alespoň tu marihuanu."</div><div>Přikývla jsem. Neodvážila jsme se promluvit. Ani ne kvůli tomu, že bych se mohla pozvracet, spíš proto, že jsem se cítila trapně.</div><div>"Ovšem čekej, že trest tě nemine, samozřejmě s tím, že ještě dnes odjedeš na vlastní náklady domů."</div><div>Vytřeštila jsme oči. Domů? Opravdu řekl domů?</div><div>Ano řekl, a budu prý ráda, když z toho vyváznu jen s dvojkou z chování a podmínečným vyloučením. Mám to ale kliku..</div><div>Ale mnohem víc než tohle všechno mě mrzí to, že mě viděl Sasuke. Nechci, aby si o mně myslel nic špatného. Ovšem, s tím teď budu muset počítat.</div><div>A narazila jsem na něj právě, když jsme odcházela od Asumi. Nejspíš šel na snídani. Když byl na stejné úrovni jako já, zastavila jsme se, ale on prostě šel dál. Bez sebemenšího zájmu.</div><div>"Sasuke," oslovila jsem ho. "mrzí mě to."</div><div>Zastavil se, to ano.</div><div>Pokračovala jsem tedy dál. "Chovala jsem se jak idiot, omlouvám se."</div><div>Odfrkl si. "Jo, chovala."</div><div>Sklopila jsme pohled. "Opravdu se za to stydím. Nechci, abych to mezi námi pokazila, na to tě mám moc ráda."</div><div>Koukal na mě. Prázdně bez citu. "Víš, jak jsem ti říkal, že si o tobě nikdo nemyslí, že jsi děvka?"</div><div>Přikývla jsem.</div><div>"No, můžeš být v klidu. Nikdo si to nemyslí." Odmlčel se. "Jen já." </div> http://tissa.blog.cz/1112/ten-pravy-16-dil http://tissa.blog.cz/1112/ten-pravy-16-dil Ten pravý Thu, 08 Dec 2011 21:32:48 +0100